Nerd - 20. kapitola

Překlad: Lucie

#PozdneNocniDumani

Když si sextujete, dostanete k tomu
i informace o volajícím?

      …Alpha BuzzFeed

Romeo

Braeden na mě čekal přesně tam, kde jsme si řekli, že se sejdeme. Jel jsem Hellcatem pomalu po polní cestě, která vedla k místu, kde se pořádaly táboráky. Nikdo sem nikdy nechodil v průběhu týdne. Braeden se opíral o svůj mohutný náklaďák, když jsem zaparkoval hned vedle něho.

"Omlouvám se, že jdu pozdě, chlape," řekl jsem.

"Všechno v pohodě?" Zeptal se a upřeně se na mě díval ze své pohodlné polohy proti náklaďáku.

"Jo, v pohodě." Normálně, když jsem šel pozdě kvůli povyražení, tak bych se chlubil a oba bychom se tomu zasmáli. Ale nechtěl jsem mu říkal, s kým jsem byl. Cítil jsem se, jako kdybych si to chtěl ještě chvíli nechat jenom pro sebe.

"Tak co se děje?" Zeptal se Braeden, netlačil na mě ohledně detailů. "Proč ses chtěl setkat tady?"

"Nechtěl jsem, aby nás někdo viděl," odpověděl jsem.

Se zájmem se narovnal od náklaďáku.

"Musím něco udělat. Něco, za co bych se mohl dostat do problémů, kdyby mě chytili."

"Kvůli přijímání?" Předpokládal Braeden.

Přikývl jsem a zárověň jsem řekl: "Nesmím o tom mluvit."

"Jasně," odpověděl okamžitě. "Potřebuješ pomoc?"

"Potřebuju, abys dával mi hlídal záda."

Přikývl.

"Ty vole, jestli nás chytí, nebudu schopný říct nebo udělat něco, co nás z toho dostane."

Usmál se. "Ještě lepší."

To je jeden z důvodů, proč mám Braedena tolik rád. Byl šílený jako peklo.

"Tenhle víkend je pivo na mě," slíbil jsem.

Vystřelil pěstí do vzduchu. "Super!"

"Musíme jít na fakultu do správní budovy. Musím se dostat do děkanovy kanceláře." Začal jsem, ale musel jsem přestat, protože se Braeden začal smát. Zlomyslný pohled v jeho očích mě donutil začít se smát taky.

"Ty vole, musíš se taky dostat do bratrstva. Budeš muset jíst hovna, který tě donutí sníst."

"Mám rád svou svobodu," protáhl se. "Jsem divoký hřebec, nic mě nemůže stáhnout dolů, ani tohle bratrstvo."

A co Missy?" Posmíval jsem se mu.

Přes jeho obličej se šířil pomalý úsměv a rukou si přejel přes husté, věcně rozcuchané, tmavé vlasy. "Ty vole, ona je kurevsky žhavá." Pak rozpřáhl ruce, jako by v nic něco mačkal. "A je tak dobrá v posteli."

Plácl jsem ho po zádech. "Jsi z ní hotovej."

Odhodil moji ruku pryč. "Do prdele, jako peklo."

Mohl jsem tady stát a dobírat si ho celou noc, ale měli jsme na práci to hovno, a čím déle to trvalo, tím víc jsem byl nervóznější. "Dobře, vezmeme to tvým náklaďákem přes kampus a zaparkujeme na parkovišti poblíž budovy, ale ne moc blízko. Pak poběžíme. Jenom potřebuju, aby ses postavil na stráž pro případ, že někdo přijde. Jenom mi napíšeš nebo něco takového, abys mi dal vědět, že mám odtamtud vypadnout."

Trvalo to jen několik minut jízdy, než jsme zastavili na parkovišti. Trvalo ještě méně  doběhnout k budově. Nechal jsem univerzitní bundu v autě. Braeden udělal totéž. Oba jsme na sobě měli džíny a tmavě zbarvené košile, takže jsme se ve tmě ztratili docela dobře, když jsme se zastavili ve stínu budovy.

Bylo dobře, že pouličních lamp bylo této straně školního areálu méně, protože zde nebyly žádné koleje. Studenti neměli žádný důvod, aby sem chodili v noci.

Pokud, samozřejmě, nebylo potřeba něco ukrást.

Když jsme se dostali k budově, zkusili jsme zadní dveře, které byly u parkoviště. Byly zamčené. Adrenalin mi pumpoval v žilách, když jsme obcházeli budovu, abychom našli jinou cestu dovnitř. Když každé dveře byly zamčené, cítil jsem, jak se začínám potit. Musel jsem se dostat dovnitř.

"Pssst," zavolal Braeden několik metrů ode mě. Pokynul mi, abych se dostal k němu. Když jsem stál po jeho boku, uviděl jsem, že se mu podařilo otevřít okno. Nebylo zrovna velké, ale mohl jsem se jím protáhnout.

"Jak jsi to, kurva, udělal?" Zašeptal jsem a ukázal na na ohnutý kovový rámeček kolem starého okna a zámek byl nějak vylezlý na vnitřní straně.

Usmál se. "Mám dovednosti."

Zvedl jsem pěsti. Potom jsem zamumlal: "Počkej tady."

Zvedl jsem se nahoru do okna, nohama napřed. Musel jsem se trochu zatřást, aby mi ramena prošla skrz otvor, ale po několika pokusech jsem s lehkých žuchnutí spadl na podlahu.

Byl jsem v něčí kanceláři, ale věděl jsem, že není děkanova. Nebyla ani zdaleka dost velké a dost dobrá pro hlavu univerzity. Kradmo jsem se plížil po místnosti a vyhlédl do chodby. Byla tmavá a prázdná.

Klouzal jsem podél stěn. Bylo tu strašidelné ticho. Nebylo tu vůbec žádné světlo, takže jsem použil svůj mobil, abych aspoň trochu viděl. Smrdělo to tu jako podlahové leštidlo s nádechem citrónu. Až na to, že to nevonělo čerstvě. Smrdělo to, jako kdyby uklízečky přidali citrón, protože chtěli zahnat smrad z čistírny.

Nefungovalo to.

Možná bychom měli nechat otevřené okno, ve snaze vyvětrat, než se všichni ukáží v práci během několika hodin. Chudáci. Není divu, že polovina fakulty na této škole je rozmrzená jako peklo. Pravděpodobně se načichali těch výparů.

Jeden konec chodby se rozšiřoval a tvořil čtverec, otevřený prostor, něco jako vchod. Stěna po mé levici byla lemovaná židlemi a něčím, co vypadalo jako umělé kytky. Na druhé straně byl dřevěný stůl s různými kancelářskými potřebami.

To musí být osobní sekretářky děkana. Podíval jsem se před sebe na velké dvojité dřevěné dveře a pamětní desku na přední straně. Rozsvítil jsem na ni telefon a z leštěného zlata se na mě odrazilo zpět. DĚKAN.

Bingo.

Zkusil jsem chytit za kliku, ale neotočila se. Co, sakra, mohl mít ve své kanceláři, že zamykal dveře?

Naklonil jsem se čelem ke dřevu a vypnul jsem světlo na mém telefonu. Po několika okamžicích debatování jsem šel ke stolu sekretářky. Napadlo mě, že by mohla mít klíč.

Neměla.

Ale za to měla šuplík plný kancelářských sponek. Jednu jsem popadl, otočil s ní, takže byla rovná jako drát. Pak jsem se vrátil ke dveřím kanceláře a použil telefon, abych si posvítil na kliku.

O několik vteřin později se zvuk cvaknutí zámku rozléhal halou.Podíval jsem se za sebe, abych se ujistil, že tam nikdo není, a potom jsem vklouzl do místnosti a zavřel za sebou dveře.

Děkanova kancelář byla velká, což nebylo žádným překvapením. Nejdominantnější věcí v místnosti byl masivní stůl uprostřed. Za ním byla zeď z oken se zataženými žaluziemi.

Nebyl jsem tu na prohlídce. Jenom jsem chtěl odsud vypadnout. Vyrazil jsem dopředu a posvítil si na stůl, abych našel něco, co bych mohl vzít. Můj pohled spočinul na jeho štítku, což byl v podstatě dlouhý blok dřeva s jeho vyrytým jménem.

Popadl jsem ji, když mi můj telefon zavibrovl v ruce.

HLÍDAČ!

Do prdele.

Zvuk kroků se ozvěnou nesl chodbou. Blížily se, což způsobilo, že mi mé srdce skočilo až do krku. Hnal jsem se na druhou stranu stolu a vklouzl pod něj.

O několik vteřin později rukojeť na dveřích poskočila a dveře se otevřely. Jediný zvuk, který jsem slyšel, bylo hromobití mého pulsu. Ani jsem nedýchal, jen jsem se víc tiskl pod stolem a doufal, že ten člověk nepřijde celou cestu dovnitř. Nešel, ale světlo z jeho baterky se potulovalo po místnosti, podezřívavě prohlížel rohy.

Po tom, co se zdálo jako věčnost, se světlo vypnulo, dveře se zavřely a zvuk kroků se vytratil.

Vydechl jsem. Seděl jsem tam ještě chvíli, jen abych se ujistil, že se hlídač nevrátí.

Když jsem si byl jistý, že je pryč, plížil jsem se ke dveřím a vyšel ven. Nacpal jsem si štítek za opasek na kalhotách a spěchal zpátky do kanceláře, kde bylo otevřené okno.

Braeden tam nebyl, když jsem dopadl na zem. Vrhl jsem se po straně budovy, kde mě málem chytily paprsky světlometů. Lehl jsem si na zem a odvalil se do stínu.

Hlídač odjel pryč.

Uslyšel jsem zvuk tlumeného smíchu zezadu.

Vyskočil jsem a otočil se. Braeden vystoupil, jeho bílé zuby zářily ve tmě. "Ty vole, měl bys vidět svůj obličej."

"Jdi do prdele," řekl jsem s úsměvem.

"Máš to?"

"Jo, jdeme."

Když jsme byli v bezpečí Braedenova náklaďáku, otočil se ke mně. "Co teď?"

Teď to musím uschovat do pátečního večera na párty bratrstva, ale nechtěl jsem to mít u sebe v domě. Nevěřím Zachovi. Tipoval bych si, že zavolá děkanovi o chybějící položce v jeho kanceláři. A další věc by byla, že by nkdo bušil na moje dveře a hledal ten stupidní kus dřeva.

Jo, tak to ne. To bych nechtěl.

Potřeboval jsem to někde schovat.

Někde, kde by nikoho nenapadlo to tam hledat.

Otočil jsem hlavou směrem k Braedenovi. "Pojďme do Cypress Hall."

Dal mi zvláštní pohled. "Na holčičí kolej?"

Usmál jsem se.