PJ - 1. kapitola

Překlad: Liv

Neměla jsem v plánu se s ním seznámit.

Mé nejlepší kamarádce Harper bylo řečeno, že už nemůže hlídat děti na Středeční Modlitební Noci, protože byla tak hloupá, že dala tří leté dítě na okenní parapet – („Okno bylo ZAVŘENÉ!“) – a když se to nebohé batole opřelo o sklo, vypadlo a letělo z okna dolů téměř na smrt.

Tohle je docela nepřijatelné kdekoliv, ale Bůh ti žehnej, pokud se to stane v Allentownu, Pennsylvania.

Naštěstí je v pořádku, ale vložil se do toho náš pastor a navrhl, že Harperpro tu práci možná nebude nejlepší. Tak jsem se dostala na její místo. Ukázala jsem se v domě Neelyů a zatímco máma pokládala na stůl karbanátky, mně byl ukázán směr k místnosti, kde byl přesně jeden obyvatel: chlapec.

To bylo poprvé, co jsem se setkala s ColtonemNeelym. Devět let. Tmavě hnědé vlasy ostříhané podle hrnce a oči, které bloudily všude možně, jen na mně se nezastavily. Místnost byla plná omalovánek, uměleckých plát a barev. A taky vlaky. Panebože, nechtějte, abych začala o těch vlacích… byly v každém rohu.

Chtěl si kreslit celé dvě hodiny, které jsem s ním strávila. V té době jsem moc nepřemýšlela o tom, proč dostávám zaplaceno za to, abych seděla v místnosti s klukem v mém věku, zatímco naši rodiče byli ve vedlejším pokoji – vždyť jsem dostávala zaplaceno. V půlce vybarvování první stránky omalovánky, kterou se mnou mimochodem odmítl sdílet, jsem se na něj podívala a jemně ho chytla za ruku, aby přestal.

„Musíš vybarvovat uprostřed těch čar. To proto tam jsou.“ Napomenula jsem ho s drzostí, kterou mohla mít jen desetiletá dívka s komplexem nadřazenosti.

Chápejte, věřila jsem, že člověka můžete dost poznat jen z toho, jak vybarvuje.

Věřila jsem, že jsou dva druhy umělců s pastelkami: ti, kteří vybarvují uprostřed čar a ti, kteří se nedrží striktních mezí, které jsou stanovené tlustými černými čárami po obvodu a tvoří tak například roztomilou koalu.

Zdá se, že můžete porovnávat jen lidi, kteří se řídí vnitřkem a vnějškem základních linií. Ale taky máte lidi, kteří sice přetahují, ale vyplní celý obrázek vhodně zvolenou barvou.

Jsou tady i ti, kteří čmárají a plácnou si libovou barvu tam, kam se jim zamane. Tihle lidi mají sem tam fialové krocany a další blbosti, ze kterých zatracenolutně šílím, protože opravdu… kdo kdy viděl fialového krocana?

Pak máte lidi, kteří si pečlivě obtáhnou základní část obrázku, než ho vybarví, takže to nejen vypadá kompaktně, ale taky se zdá, že jim ve skutečnosti opravdu záleží na tom, jak bude vypadat My Little Pony s velkýma očima, které právě dávají barvu.

Nebo jsou ti, kteří nakreslí malé puntíky do středu medvědovy tváře a pak vzrušeně brečí, že má plané neštovice.

Takže kam tím mířím? Společnost nám docela jasně říká, že je to buď uvnitř anebo venku. Ale uprostřed je toho mnohem víc.

Chtěla jsem Coltona opravit, aby byl jako všichni ostatní.

Ani nevzhlédl z papíru, ale cukl sebou a rychle odtáhl ruku z mého dosahu. „Jsi zlá,“ zašeptal a pokračoval v prudkých pohybech rukou napříč papírem, širokými tahy vybarvoval všechno, co mu přišlo pod ruku. To byly první slova, které mi kdy řekl a v hlavě se mi ozývaly ještě několik let potom.

Byla jsem zlá?

Nelíbilo se mi, když na mě byli lidi naštvaní, nebo když mě neměli rádi, takže jsem si ho snažila udobřit.

„Chceš jít ven?“ zeptala jsem se, protože jsem měla strach, že o tomhle řekne mojí mámě.

„Prší.“ Řekl to jasně, jako by byl dospělý a já hloupé malé děcko.

S Coltonem jsme si moc nerozuměli, jak vidíte. Ale já jsem ten den měla vydělat patnáct dolarů. A byla jsem ochotná udělat všechno, aby to dítě potom předalo své mámě dobré hlášení.

„Zas tak moc neprší.“

„Máma mi řekla, že nesmím.“

„Nikdo si toho nevšimne. Tak pojď. Půjdeme ven.“

Bylo to poprvé, co jsem ho přiměla udělat něco, čím si nebyl moc jistý. Vyšli jsme ven do příjemného deštivého letního dne. Podíval se na oblohu svými velkými světle modrými oči, které na jeho věk vypadaly moc vyzrále, a jen zamumlal něco o šanci zasažení bleskem.

Moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Měl na dvorku skluzavku s pískovištěm a já jsem byla zaneprázdněná tím, že jsem se snažila dostat na skluzavku zepředu místo žebříku, protože jsem chtěla být jako drsné holky v televizi. Můj první krok bude vylézt na skluzavku zepředu. Za deště.

Říká se tomu ‚rozehřívání‘.

Colton za mnou běžel, jeho ruce mávaly zběsile ve vzduchu, když se hrnul ke kluzkému kovu. „Ublížíš si!“

Protočila jsem oči a umlčela ho. „Jsem v pohodě.“

V tu chvíli udeřil první blesk do stromu jen pár kroků od klouzačky, na kterou jsem se snažila vylézt.

Chudáček Colton si zakryl uši a vyskočil třicet centimetrů do vzduchu.

S omráčeným úžasem jsem sledovala, jak se rychle otočil a sprintoval přes dvorek, křičel a přeskočil velkou kaluž, aby se dostal zpátky do domu.

Nechal mě na kovové skluzavce.

Samotnou.

Kde do mě udeřil blesk.

Teda, ne do mě. Do skluzavky. Dopadl na ní blesk a já se jí držela, takže jsem tak trochu dostala taky, chloupky na ruce mi stály a třásla jsem se tak moc, že se mi prsty uvolnily ze strany skluzavky, které jsem se držela. Potom jsem spadla do bláta a omdlela.

Když jsem se probudila v nemocnici, informovala mě máma, že Colton vyšiloval a nakonec z něj jeho máma konečně dostala, co se mi stalo, takže mě přes trávu odtáhla do domu. Oba byli hysteričtí. A já jsem měla štěstí, že jsem přežila.

V podstatě mi zachránil život.

Ukázal se potom v nemocnici se svou matkou Sheilou a pozoroval mě jako tu nejvíc fascinující věc na světě, protože pořád žiju.

Mám z té zkušenosti takovou super jizvu. Můj doktor řekl, že se tomu říká LichtenbergFigure, taková šílená zvednutá kůže, která je tmavší než zbytek mé pokožky. Vypadalo to, jako by mi z vrcholku ramene běhaly kořeny stromů až do poloviny mé paže. V té době jsem do toho byla zamilovaná.

Stejně tak Colton.

Teď už je to jen věc na mém těle. Je to součástí mě. Někdy na to úplně zapomenu.

Zpátky k příběhu.

Zůstal dobrých třicet minut, nemluvil a nedělal vlastně nic, jen na mě zíral – na mojí novou ránu z boje, která ze mě snad udělá drsňačku. Těsně předtím, než odešel, vytáhl složený list papíru a podal mi ho. Potom na mě mávl a vyšel ven za svou matkou.

Ten kus papíru na sobě měl tu nejsložitější barevnou kresbu, kterou jsem v životě viděla.

Místo abych se kvůli toho cítila líp, vedlo to k opaku.

Protože to vypadá, že jsem den předtím, řekla Umělci naší Generace, že má kreslit uvnitř debilních čar.

**

Setkala jsem se s Coltonem pod záminkou, že budu dostávat zaplaceno za to, že budu hlídat pár dětí z kostela. Ale vždycky když jsem přišla, byli jsme tam jen my dva.

Musela jsem přemýšlet, proč vůbec dostávám peníze za to, že s ním trávím čas. Chci říct, opravdu?

Člověk by si myslel, že když jsem poprvé málem umřela, příště už mě nepozvou, že? Tak to je špatně, protože jeho matka se nepoučila. Jsem si jistá, že spoléhala na to, že její syn má dost rozumu na to, aby se nedostal do problémů, ale nevzala na vědomí, že já taková nejsem.

Colton je docela dokonalý. Je tichý a rezervovaný, vždycky se chová dobře a kdoví co všechno. Jako dítě se zaměřit hlavně na vybarvování, kreslení nebo dokonce malování místnosti, kterou jeho táta vyklidil nad garáží.

Já si nechtěla malovat ani jezdit s vlaky. Vybarvování už mě unavovalo.

Prostě jsem si chtěla hrát, víte?

Netřeba říkat, že mi pravděpodobně přestal věřit v ten den, kdy jsem se málem udusila kuličkou. Nebo tehdy, když se mi omylem dostala žvýkačka do vlasů a já ho požádala, aby mi pomohl jí vyndat. Což mělo za následek obrovský kus vlasů, který mi chyběl na levé straně hlavy.

Jeho důvěra ve mně se musela razantně snížit ten den, kdy jsem se ho snažila naučit, jak surfovat na matraci dolů ze schodů, ale protože tak neoblomně trval na tom, že se nezúčastní, rozhodla jsem se mu ukázat, jaká zábava to ve skutečnosti je. Stoupla jsem si na matraci, a když jsem se odrazila od horní části schodiště, zírala jsem mu do obličeje. Začala jsem klouzat po schodem dolů. Akorát… že ne na matraci.

Ta se rozjela až po chvíli.

Byla jsem hlavou dopředu a nakonec jsem jí narazila do zdi vedle vchodových dveří tak silně, že jsem si přivodila otřes mozku. Colton ze mě musel odtlačit tu matraci, protože o pět sekund později přistála na mém bezvládném těle. A potom začal křičet a zavolal naše mámy, které zavolaly další ambulanci, zatímco hysterčily. Na cestě do nemocnice jsem vyzvracela zelené párky v rohlíku nebo něco podobně šíleného. Když jsem se sebrala dost na to, abych mohla mluvit, řekla jsem mámě za nekvalitní modrou záclonou pohotovosti, že to byla moje vina.

Z nějakého důvodu mi to uvěřila.

Když tentokrát přišel Colton a jeho matka do nemocnice, oznámili mi, že už ve středu večer nejsem pozvaná. A budou chodit do jiného kostela.

Tak dlouho jí trvalo, než si uvědomila, že nejsem schopná se vyhnout věcem, které mi ublíží. Úžasný.

Každopádně, Colton zůstal ještě tišší než obvykle a sotva se na mě podíval. Ale než odešel, dal mi další obrázek. A řeknu vám, tenhle byl ještě krásnější, než ten předchozí, protože teď to byla celá strana plná barev.

Poškrábal se na vlasech ukrytých pod oblíbenou baseballovou čepicí a zašeptal, „Sbohem, Lilly.“ Zamávala jsem mu a hluboko v srdci jsem věděla, že už ho pravděpodobně dlouhou dobu neuvidím.

Měla jsem pravdu. Paní Neelyová mluvila s mou matkou, ale já jsem slyšela všechno, co řekla. V té době mi její slova nedávala moc smysl. Ale teď už to chápu.

Trvalo mi dalších pět let, než jsem přesně zjistila, proč je ColtonNeely tak jiný a proč byla jeho matka tak rozrušená, že pro něj nemohla najít kamarády.