Nerd - 7. kapitola

Překlad: Lucie

Tvůj deník #411

Podle zvuků, které lze slyšet z mnoha
koupelen… bude lepší, když pro
dnešek vypadnete z kampusu…
  … Alpha BuzzFeed

Rimmel

Věděla jsem, když vešel do knihovny. Ani jsem se nemusela podívat. Cítila jsem tu změnu. Cítila jsem, jak se lidé otáčeli jeho směrem. Jak to dělal?

Jak dokázal na sebe strhnout tolik pozornosti, tolik energie, jenom tím, že vešel do místnosti?

Držela jsem pohled na papíře před sebou. Ten kluk nepotřeboval ještě víc pozornosti. Byla jsem překvapená, že mohl vůbec chodit s tak velkou tlustou hlavou.

Uslyšela jsem jeho hluboký smích. Jeho hlas naplnil místnost, jak se bavil s ostatními, když přecházel přes knihovnu. Dnes večer jsem seděla v zadní části. Napadlo mě, že čím méně lidí bude okolo nás, tím je menší šance, že se ztratí s nějakou náhodnou holkou v zadní uličce.

Vzpomínka na to, jak jsem ho minule našla, stačil na to, abych se zakroutila na svém sedadle. Stále jsem mohla vidět jeho výraz uspokojení, i jak se jeho řasy rozprostíraly po jeho tvářích. Vzpomínám si na pohyby, která ta holka dělala, zvuky, které vycházely z jejího hrdla. Vypadalo to, že si to užívá.

Napadlo mě, jestli je to něco, co bych si taky užívala.

Jeho tmavě zbarvený batoh narazil do stolu a já překvapením vyjekla. "Sníš?" Dobíral si mě, když jsem na něj vzhlédla.

Podívala jsem se na hodinky. "Jsi tu včas."

"Říkal jsem ti, že budu." Romeo použil jednu svou velkou ruku, natočil s ní batoh směrem k němu, aby mohl vytáhnout své knihy a poznámky.

O pár sekund později, holka s dlouhými tmavými vlasy a velkým hrudníkem se přitočila ke stolu. Jestli si všimla, že tam sedím taky, nedala to vůbec najevo. "Ahoj, Romeo."

"Ahoj," řekl a lehce se na ni usmál.

"Jdeš dnes večer k táboráku?"

"To bych si nenechal ujít," řekl. "A co ty?"

Sledovala jsem ji, jak si z ramene stáhla pramen vlasů a obtočila si ho kolem prstu. Protočila jsem oči a vytáhla z jeho knihy papír s úkoly. Byl to úkol z Historie na úterý.

"Kde máš osnovu svého úkolu?" Řekla jsem, abych přerušila jeho flirtování. Nebyl příliš nadšený, že jsem je přerušila, a tak se na mě naštvaně podíval. Odvrátila jsem pohled.

"Možná se uvidíme dnes večer," řekl a otočil se.

Zamumlala nějakou hloupou odpověď a odešla.

"Tvoje osnova?" Zeptala jsem se znovu.

Ostýchavě se na mě podíval.

"Ach můj Bože," zasténala jsem. "Prosím, řekni mi, že máš nějaký nástin."

Pokrčil rameny.

"Téma? Zdroje?" Zkusila jsem.

"Byl jsem opravdu zaneprázdněn tréninkem. Trenér nás dnes zadupal do země."

"Tyhle výmluvy možná fungují na všechny ostatní v téhle budově, ale na mě ne," odsekla jsem.

Jeho hříšně modré oči se zúžily. "Prosím?"

"Řekla jsem ti, že za tebe nebudu dělat tvoje úkoly."

"O to jsem tě ani nežádal," ucedil.

Zhlubika jsem se nadechla. "Ne, to ne. Promiň." Odvrátila jsem se, abych si vyndala pero z batohu. Opravdu jsem se s ním nechtěla dostat do hádky. Už tak se mu dostávalo dostatečné pozornosti, i když nic nedělal.

Romeo byl potichu. Zíral na mě a můj žaludek udělal kotrmelec. "Právě ses mi omluvila?" Zdál se být překvapený.

"Umm..."

"Holky se nikdy neomlouvají."

Odfrkla jsem si. Když jsem si uvědomila, co jsem udělala, plácla jsem se rukou přes pusu a přes nos. Když jsem vykoukla přes své vlasy, uviděla jsem jeho široký úsměv přes celý obličej. Smál se na mě.

Odvrátila jsem se. "Máš seznam schválených témat?"

Papír se mi objevil před nosem. Rychle jsem si ho projela a našla téma, s kterým jsem byla obeznámena. "Udělej tohle," řekla jsem a ukázala na téma.

Nečekala jsem, až odpoví. Zatlačila jsem do své židle a vstala. "Pojďme pro nějaké příručky. Potom začneme s osnovou."

Zabloudila jsem k uličce, o které jsem věděla, že v ní najdeme to, co potřebujeme, aniž bych se odtěžovala zjistit, jestli mě následuje. Pravda byla taková, že když mu udělám jeho úkol, dostane mě to odsud rychleji.

Všimla jsem si řady knih, které vypadaly užitečně, tak jsem se na ně podívala a prohlížela si jednotlivé tituly. Romeo se s klidnou elegancí postavil vedle mě. Pomyslela jsem si, že je to výhoda jeho atletické postavy. Většina kluků jeho velikosti nebyla tak elegantní. Byl ke mně tak blízko, že jsem mohla vycítit teplo, které z něj vyzařovalo.

Jeho teplo bylo lahodné a já jsem bojovala s nutkáním se k němu naklonit blíž. Být z Floridy dělalo těžké si zvyknout na sezónní změny tady v Marylandu. Pokaždé, když jsem vyšla ven, ostrý vzduch se setkal s mu kůží, jsem byla šokovaná, ale stát v takové blízkosti Romeova tělesného tepla, které jsem okolo sebe cítila, z toho jsem v šoku nebyla.

Bylo to úplně něco jiného.

Odkašlala jsem si a naslepo jsem sáhla po jedné z knih. V tomto bodě, každá kniha dobrá. Samozřejmě, že knihy, co jsem chtěla, jsem měla nad hlavou, což zesměšňovalo můj malý vzrůst. Špičky prstů se mi otřely o přední část police, a tak jsem se zvedla na špičky, a pokusila se dosáhnout o trochu výš.

Ve svém zoufalství jsem ztratila rovnováhu a zabalancovala. Pravděpodobně bych se skácela na podlahu, ale pevné paže se mi omotaly kolem pasu a přitáhly mě zpátky. Romeo si mě ukotvil na hrudi a držel mě tam, zatímco druhou rukou se natáhl po knize.

Nepustil mě.

Když jeho ruka opustila polici, sklonil knihu a podržel mi ji před očima. "Je to ta, kterou jsi chtěla?"

Jeho hlas byl těšně nad mých uchem, otázka zněla v pouhém šepotu proti mým vlasům.

Otřásla jsem se.

Jeho paže se kolem mě utáhla.

Moje oči se snažily zavřít. Dnes znovu hezky voněl. Čistě, hluboce, čímž se mi oči zase otevřely.

Co to, sakra, dělám!

Narovnala jsem se a vzala knihu. "Ano, díky."

Povolil sevření, ale nepohnul se. Nadechla jsem se a ukázala na další knihu na polici. "Tuhle vezmi taky."

Udělal tak, já od něj ustoupila a vydala se dolů uličkou na druhou stranu. Následoval mě, ale tentokrát se na mě netlačil.

Poté, co jsme vybrali několik dalších knih a članků, jsme se znovu usadili ke stolu a pustili se do práce. Bylo snadné zapomenout na efekt, který na mě má, když vklouzl do zadání. Jak jsme pracovali, čas ubíhal.

Romeo byl překvapivě inteligentní. Jenom tak neseděl a nečekal, že mu dám všechny odpovědi. Než  jsem se nedála, měli jsme celou osnovu a úvod. Záda jsem měla z toho sezení na nemilosrdné židli z knihovny ztuhlá, proto jsem se odtlačila od papírů a protáhla se.

Hodiny visící nad východem na mě zablikaly. Seděli jsme tu něco málo přes dvě hodiny. Čas vypršel.

"Když se budeš držet osnovy a napíšeš pár vět ke každé odrážce, neměl by být problém dokončit úkol během víkendu," řekla jsem.

"Děláš někdy něco jiného, než že píšeš domácí úkoly a studuješ?" Zeptal se. Jeho hlas nebyl blahosklonný ani sarkastický, tak jsem se snažila nebýt kousavá.

"Proč si myslíš, že jediné, co dělám, jsou domácí úkoly?"

Koutek jeho rtů se naklonil nahoru. "Protože jsi přesně věděla, kde najdeme knihy, které budeme potřebovat. Protože jsi dobrá v dělání úkolů."

"Na tvé téma jsem dělala úkol minulý rok a použila jsem tyhle knihy." Bránila jsem se. Sklonila jsem se a zachytila batoh na podlaze. "A ano, mám i život mimo školu."

"Jdeš dneska večer k táboráku?" Zeptal se a strčil papíry do tašky. Vůbec to neměl organizované.

"Ne."

Překvapeně vzhlédl. "Ne?" Potom se usmál. "Zábava není pro tebe?"

Zasekla jsem se.

"Neuvědomila jsem si, že oheň uprostřed pole je považován za zábavu."

Postavil se, tyčil se nade mnou, ale jakmile jsem promluvila, klesl zpět na židli a otočil svoje tělo tak, že jsme byli tváří v tvář. "Není důležité, co děláš, ale s kým to děláš."

Blískl na mě jedním svým úsměvem, který ozářil celou místnost.

Bylo těžké jím nebýt ovlivněna. Zvlášť, když ten úsměv patřil vám a taky tu byly jeho neuvěřitelně jasné modré oči. Najednou jsem pochopila, proč mu tolik holek padalo k nohám. Měl zvláštní schopnost udělat z toho, na koho byl zaměřen, střed jeho vesmíru.

Nikdy jsem nebyla středem něčího vesmíru. Dobře, možná jsem byla, ale to bylo něco jiného a bylo to velmi dávno.

A teď to bylo podruhé a já se cítila takhle...

Vytrhla jsem se z jeho pozornosti, můj loket sklouzl přes stůl do mé láhve s vodou, která spadla a víčko vyskočilo. Voda tekla po dřevěném stole a já zaječela. Moje židle zarachotila o podlahu, jak jsem vyskočila na nohy a stáhla svoje knihy z cesty.

Romeo se také postavil, ale byl to plynulý, tichý pohyb. Zašátrala jsem kolem, zoufale jsem hledala něco, čím bych mohla zastavit vodu, která tekla všude, když Romeo zareagoval.

Jedním plynulým pohybem sáhl za sebe, a přes ramena a hlavu si stáhl svou bavlněné tričko. Odhodil ho na vodu, a jak ji začalo nasávat, zvedl nyní mou prázdnou láhev a postavil ji.

Nadšené šelesty naplnily do teď tichou místnost kolem nás.

Chichotání a hlasité vzdechy se nesly naším směrem.

Najednou jsem měla pocit, jako kdyby kniha v mé ruce vážila milion tun, když můj pohled zachytil Romea. Stál tam bez trička.

Jeho hruď byla zcela obnažená.

Jeho tělo bylo neuvěřitelně tvarované. Kdyby nestál přímo přede mnou a nedýchal, myslela bych si, že je to socha. Každý sval na jeho hrudi byl perfektně definován. Svaly na jeho pažích byly uhlazené a dlouhé, táhnoucí se přes široká ramena, kde se sektávaly s jeho širokou, pevnou hrudí. Jeho pas se dole zužovat do V a tyhle svaly byly...

Polkla jsem.

Tyhle svaly vystupovaly těsně nad jeho nízko položenými džíny. Vypadalo to jako zářezy na obou stranách boků.

V ústech jsem měla sucho.

"Kolik z tvých věcí se namočilo?" Zeptal se klidným hlasem, který rozvibroval jeho svaly.

"Umm, cože?" Řekla jsem, když se můj pohled setkal s jeho tváří.

Zasmál se a já ucítila, jak mi rudne obličej. Věděl, že si ho prohlížím.

"Jsou tvé věci zničené?"

"Oh," řekla, když jsem svůj pohled odvrátila ke svým věcem. "Ne, jsou v pořádku," zamumlala jsem. Podívala jsem se na stůl, kde jeho tričko bylo zcela mokré. Jeho široká ruka uchopila tkaninu a vysušila vše, co zbylo na stole.

Způsob, jakým se jeho zádové svaly pohybovaly, když se naklonil nad stůl, co ukradl moji pozornost. Přinutila jsem své oči, aby se odvrátily. Nejen, že bych měla být v rozpacích z toho nepořádku,ale z toho zírání na něj.

"Omlouvám se," řekla jsem a nátáhla ruku, abych mu pomohla.

Hodil mi úsměv přes rameno. "Mám to. Bez obav."

Knihovnice rozehnala malý dav, který se shromáždil kolem našeho stolu (všechny holky) a dala nám přísný pohled. "Co se tady děje?"

Romeo se narovnal od stolu, držící své mokré tričko. "Rozlila se nám voda," vysvětlit. "Ale už je o to postaráno."

"Oh," řekla. Podráždění v jejích očích se rychle změnilo v něco jiného... něco jako obdiv.

Fuj. Knihovnice si ho prohlížela.

"Omlouvám se za vyrušení," řekl a dal jí nahnutý ůsměv.

Naprosto věděl, jaký má na ni vliv, a líbilo se mu to.

"No," řekla, stále na něj zírala. "Pokud je vše vyčištěno."

"To je," řekl náhle podrážděně.

Knihovnice přenesla svůj pohled na mě. Její pohled ztvrdl. "Rimmel." Povzdechla si. "Mělo mě napadnou, že jsi to byla ty, kdo způsobil ten rozruch."

Rozpaky se mi vehnaly do tváře, když se lidé uchechtli. Začala jsem balit, zatímco Romeo bavil své obecentsvo.

Obrátila jsem se k odchodu, připravena zmizet v davu, ale bohužel jsem se nedostala příliš daleko. Romeo ovinul svou ruku kolem mého zápěstí a zatáhl mě zpátky. Přes nahé tělo měl na sobě oblečenou uviverzitní bundu. Byla rozepnutá, takže stále ukazoval jeho svaly až k džínám.

"Uvidíme se v pondělí?" Zeptal se.

"Jasně," zamumlala jsem.

Dav se rozestoupil a nechal mě projít, polykal mě, když jsem procházela. Romeův bohatý smích naplnil zadní část knihovny, když jsem se přesouvala ke dveřím.

"Je to moje doučovatelka. Na příkaz trenéra," slyšela jsem ho říkat.

Něco se ve mně sevřelo. Jo, byla jsem jeho doučovatelka, a jo, nebyla jsem z toho o nic šťastnější než on. Ale slyšet ho, jak vysvětluje náš vztah, bylo, jako kdyby chtěl ranit moje city.

Uvědomila jsem si, že nepatřím do jeho kruhu. Byla jsem tak daleko, že jsme každý měli jiné směrovací číslo.

Stále to bolelo.