IYC - 10. kapitola

Překlad: Verča

Ahoj, holky J

Tak na nějakou dobu je tohle poslední kapitola, protože jedu do Itálie.

Užijte si jí J

NELÍBÍ SE MI TO PÁNOVITÉ NOVÉ TY

„Quesada Street. Tady to je!“

„To je tak vzrušující.“ Penny se odrazí ve svém sedadle, když jedu autem na okraji silnice. „Nikdy jsem nebyla na špatném konci města.“

„Existuje mnoho špatných oblastí. Tohle není zdaleka ta nejhorší. Žije tu mnoho rodin a části území byly transformovány do komunitních zahrad.“

Penny zvedne obočí, když zajistím mé vozidlo s dvěma kříži. I když jsme v „dobré části“ a věci se pomalu zlepšují, Hunter Point má jednu z nejvyšších úrovní kriminality v San Francisku.

Po dvojitém zkontrolování adresy na mém telefonu popadnu můj kufřík. Prvním krokem ve sbírání důkazů proti Farnsworthovi je prokázání, že nabízel nemravné návrhy i ostatním ženám u firmy a vzpomněla jsem si na řeči o Jill Jackson, stážistce, která loni náhle opustila firmu. Souhlasila s jedním rozhovorem a moje srdce buší očekáváním. Když se mi podaří vytvořit model obtěžování, nedostaneme se k soudu. Farnsworth mě bude prosit, abych se usadila.

Míjíme malou parcelu s pískovištěm a lanovou houpačkou, obklopenou ostnatým drátem. Jillienin dům se nachází na okraji zahrady a o pár minut později jsme usazeni u jejího velkého kuchyňského stolu.

„Ona je tvoje mini kopie,“ zašeptá Penny, když nám Jill jde pro kávu. „Stejně dlouhé, blond vlasy. Stejně velké modré oči. Stejná krémová kůže. Jediný rozdíl je, že jsi o dva palce vyšší a máš větší prsa.“ Myslím, že to jsou prsa, moc ji nerozumím.

„Díky, Penny. Je dobré vědět tyto věci.“

„No, co. Běsním žárlivostí kdykoliv máš na sobě jakékoliv těsné oblečení.“

Jsem zachráněna od dalších sarkastických poznámek, protože se vrací Jill se třemi šálky kávy a talířem se sušenkami. Penny zaznamená naši schůzi a jí sušenky, když kladu otázky.

Ano, Jill úzce spolupracovala s Farnsworthem. Ano, Farnsworth byl příliš urážlivý. Ano, často shledala, že s ním byla sama. Večeřel s ní pod záminkou, že vyjednávají případ. Bral ji s sebou na služební cesty. Na jedné z těchto cest za ní přišel, ale má přítele, kterého miluje. Odmítla ho. Vyhrožoval ji, že zajistí, aby v této oblasti už nikdy nepracovala. Udělal to. Nyní udržuje její schopnosti v komunitní právní pomocné klinice a stále hledá práci.

Poté co opustíme Jillienin dům, rozhodneme se s Penny oslavit usvědčující důkazy proti Farnsworthovi návštěvou vinného baru ve čtvrti Marina, ale když se vracíme k autu, máme neočekávanou společnost.

„Ahoj,“ řeknu dvěma mračícím mužům, kteří jsou podezřele podobní Jakeovi a Rayovi. „Jak jste se dozvěděli, že tady budeme?“

Penny se ušklíbne. „V mém rozčilení, jsem se možná zmínila o naší schůzce Rayovi, když dneska odpoledne přišel do kanceláře. Pak možná náhodně nadhodil, že není žádný zasraný způsob abysme my dvě šly do Hunter Point. Pak jsem možná řekla, že tam půjdeme, protože nepotřebujeme jeho zatracený souhlas. Pak možná vyhodil několik nadávek a mumlal něco o tom, že na něj máme čekat a pak pojede s námi. Možná jsem mu odpověděla, že jsme dvě dospělé ženy a nepotřebujeme chůvu. Takže kdo si dá něco k pití?“

„Ježíší, zasranej, Kriste.“ Ray se obrátí k Jakeovi a zavrčí. „A poslouchají? Ne. Šly jsem na vlastní pěst. Nechaly auto na silnici. Ještěže jsem byl v kanceláři, když Jake přišel. Mátě nějakou představu, jak nebezpečná je tato oblast?“

Penny pokrčí rameny. „Ne. Jak nebezpečné je navštívit dům na dobrém konci ulice vedle zahrady s houpačkami a skluzavkami, zvláště když Amanda má pepřový sprej a chodí do bojových tříd?“

Ray zatne zuby. „Vezmu Penny domů a zítra budeme mít všichni diskuzi o tom, že půjdu s vámi, když půjdete do nebezpečných oblastí města.“

Penny se zamračí. „Znamená to, že vinárna padá?“

„Nemusíš na nás dávat pozor, Rayi.“ Založím ruce, odpovídající Jakeovo držení těla, bez vlnících se svalů, divokého mračení nebo záškubů bicepsů. „Ale odpouštím ti dupání a vrčení, protože vím, že je to tvůj způsob, jak říkat, že ti na někom záleží.“

„Mým úkolem je dávat na vás pozor, když není tvůj chlap okolo.“ Ray dosáhne auta a vezme Pennyininu kabelku.

„Nezastavíme se ve vinárně?“ Řekne Penny. „Mám trochu žízeň.“

„Myslela jsem si, že jsi PI, ne bodyguard. A není to můj chlap. Je to…přítel. Jako ty.“

Ray se zasměje a pohlédne na Jakea. „Přítel není zasraně bláznivý, když si myslí, že je jeho žena v nebezpečí. Přítel nepotřebuje odstranit teplé mužské tělo v okruhu jedné míle od  auta jeho ženy. Přítel je podrážděný, vystrašený a mírně otrávený. Jako já.“

Podívám se nahoru a zachytím Jakeovo oči. Jeví se v klidu, v pohodě a mírně otrávený. Rozhodně přítel.

Jakmile jsou pryč, Jake mi otevře dveře na straně spolujezdce a ukáže mi dovnitř. „Nastup.“

„Tobě taky ahoj.“ Prodlévám na chodníku. „Ale tohle je moje auto. Budu řídit.“

Jake sevře jeho rukou mé rameno. „Já řídím.“

„Ale no tak.“ Setřesu ho a ustoupím pryč. „Jsme daleko od osmnáctého století.“

„Právě teď na mě netlač.“

Poprvé, od té doby, co jsme přišli, abych ho našla u svého auta, se na něj podívám. Vážně se na něj podívám. Pulz na jeho krku pulzuje, tělo je napjaté, ústa jsou tenká linka, oči úzké. Možná je víc než mírně otrávený. Rozhodně není v náladě být tlačen.

„Dobře.“ Přehnaně si povzdechnu a vklouznu na sedadlo spolujezdce. O několik minut později jedeme ulicemi města ve špatném směru.

„Kam jedeme?“

„Nemluv.“

Chlad se tvoří ve vzduchu mezi námi a pramen odporu se propracovává do mé hrudi.

„Nelíbí se mi to pánovité nové ty.“ Točím svým náramkem kolem mého zápěstí. „Za prvé, ignoruješ můj rozhovor. Pak zabavíš mé vozidlo. Teď mi říkáš, abych držela hubu.“

„Prosím, bejby…“ Jeho hlas se zadrhne, a vidím bílé klouby držící můj volant a pevně zaťatou bradu, je přímo na okraji. Odpor se přesouvá k ostražitosti a zajedu zpět do sedadla.

„Dobře. Chápu. Jsi naštvaný. I když si myslím, že totálně přeháníš.“

Jedeme v tichosti po dobu dalších pěti minut. Najednou Jake udělá ostrou zatáčku a vjíždí do temné, úzké uličky.

„Vypadni.“

Mé srdce jede na plné obrátky. Ulička je sotva dost široká na to, abych otevřela dveře a jediné světlo pochází z ulice za námi.

„Nechci tady být.“

Vystoupí z auta a pak kráčí kolem kapoty a trhnutím otevře dveře. „Ven.“

„Jakeu…“

„Naposledy, bejby.“

Jeho termín náklonnosti mi dá odvahu vystoupit z auta. Říkám si, že opravdu není naštvaný. Možná jen ustaraný a možná trochu vystrašený. Sladká, citlivá část jeho tam pořád je - ta část, která mi pomohla zařídit dům a dokončit mé kliky, část, která obětovala vše pro jeho rodinu.

Poté, co vystoupím z auta a on zabouchne dveře a jde do uličky. Nakonec udeří do víka popelnice. Když uzavře vzdálenost mezi námi, bojuju s nutkáním vytáhnout svůj telefon a volat o pomoc. Tohle je Jake. On by mi nikdy neublížil.

„Proč jsi nepočkala na Raye?“ Vznáší se nade mnou. „Nebo mi nezavolala?“

„V této ulici žijí rodiny, Jakeu, a neměly jsme v plánu dlouhou procházku okolím. Šly jsme dovnitř, udělaly rozhovor a šly. A měla jsem pepřový sprej. Nešla jsem nepřipravená.“

„Není to bezpečná část města. Mohly jste se zranit.“

Můj žaludek se sevře. „Není to o nic míň nebezpečná než Město Duchů, a byla jsem tam sama mnohokrát.“

„A podívej se co se stalo, když jsi tam byla naposledy...“

Napnutá, zvednu svou ruku. „Nechoď tam. Ne teď, když jsme oba naštvaní a náchylní říct něco špatného.“

„Do prdele.“ Bouchne do zdi. „Kurva. Představa tebe v nebezpečí…bylo to zkurveně moc.“

„Jakeu…“ Dotknu se jeho předloktí a on odtrhne ruku pryč.

„Myslel jsem, že umřeš v té uličce.“ Jeho hlas se zvýší do křiku a nakloní se směrem ke mně. „Myslel jsem, že jsem tě ztratil, aniž bych tě skutečně někdy vůbec měl.“

„Chápu, že ses bál, ale nemusíš být naštvaný.“ Přitisknu mé ruce proti jeho hrudi a zatlačím, ale je příliš velký a příliš těžký a pokud nějak zaregistroval mé úsilí, nedává to najevo. Místo toho pokračuje ve chvástání a nakonec puknu.

„Stop.“ Zvednu hlas dostatečně na to, aby mě slyšel. „Vycouvej. Děsíš mě.“ Tentokrát, když zatlačím dám do toho všechnu svou sílu. Tentokrát Jake udělá krok zpět a najednou můžu znovu dýchat.

„Děsím tě?“

„Ano. Jsi větší než já, silnější než já, hlasitější než já a rozhněvanější než já. Nejen, že jsi profesionální bojovník a-“

„Myslíš, že bych ti ublížil?“ Odřízne mě a jeho hlas se zvedne na nevěřícné zavrčení.

„Myslím, že jsi mimo kontrolu.“

Udělá krok vpřed a já couvnu, otočím hlavu na stranu a připravím se na nevyhnutelné, ale nevyhnutelné nikdy nepřijde.

„Jsem stále pod kontrolou,“ řekne skrz zaťaté zuby. „Raději bych si uřízl ruku, než bych ti ublížil. Ale když jsem přišel do tvé kanceláře a Ray mi řekl, že jsi šla do Hunter Point…kurva, Amando. Nevěděl jsem co mám dělat.“

Polknu můj strach a setkám se s jeho zuřivým pohledem. „Křik a bušení pěstmi a tahle ulička mi posílá jinou zprávu. Chápu, že jsi znepokojený a vystrašený a pokud bych si nemyslela, že je to dobré místo, odešla bych…možná dokonce uteču právě teď.“

Jake se naježí a otevře ústa, ale já pokračuju. Potřebuje slyšet, co mu musím říct.

„Musíš to pochopit,“ pokračuju. „Jsem zvyklá dělat věci na vlastní pěst. Málokdy žádám o pomoc. A nikdy jsem neměla důvod bát se o mě. Nejsem někdo, koho je potřeba chránit a pečovat o něj. To je důvod, proč se nedostávám blízko k lidem. Kdybych věděla, že budeš reagovat takhle…že by ses tolik staral…řešila bych to jinak.“

„Opravdu?“ Jeho chladný, hořký tón mi bere dech.

„Ano.“

Dlouhou chvíli se na sebe jen díváme, hrudě se zvedají, nozdry roztahují, oči mrkají. A konečně jeho napětí ho opouští – mírný pokles jeho ramenou, rozevření jeho pěstí. „Příště mě požádáš o pomoc.“

„Příště se pokusíš řešit situaci bez použití násilí a hněvu, a nevyděsíš mě.“ Založím mé ruce na dmoucí hruď napumpovaného alfa-samce, který se přede mnou mračí a zašeptám, „A přijmi, že můžu zvládnout některé nebezpečné situace, které nejsou ve skutečnosti nebezpečné na vlastní pěst.“

Zavrčí a najednou jsem si strašně vědoma jeho těla blízko mého, tepla jeho kůže vyzařující přes jeho košili do mých dlaní, rychlého rytmu pulzu a plných, smyslných rtů, které jsou jen několik palců od mých rtů. Natankovaná adrenalinem a emocemi, elektrickými jiskry mezi námi se zapálí plamen mé touhy. 

Přes napůl přivřená víčka, jeho pohled následuje mé prsty, které přejíždějí přes jeho vypracované břišní svaly k jeho opasku. Když se po něm natáhnu, popadne mě za ruku a odtáhne ji pryč.

„Právě teď míříš do nebezpečné situace.“

„Líbí se mi žít na hraně.“ Nakloním se a otřu se o jeho krk, vdechujíc vůni potu a kolínské a nezaměnitelnou vůni pižma. Chce mě stejně tak moc jako já jeho? Doufám. Strach a hněv a touha vytváří opojný koktejl, a chci se jím opít.

Jake zasténá, ale nepohybuje se. „Přestaň, bejby. Stěží se udržím pod kontrolou.“

„Tak ji pusť.“ Nakloním se a začnu okusovat jeho ušní lalůček. „Nikdo tu není.“

„Do prdele.“ Popadne mé zápěstí a přidrží mi je za mými zády. Moje záda se prohnou, takže se moje prsa tlačí proti jeho tvrdé hrudi. Moje bradavky bolestivě ztvrdnou. Pokud to je jeho způsob, jak mě zastavit, tak to určitě nebude fungovat.

„Nechápeš? Kdybych ztratil kontrolu, zraníš se, a zranit tě je to poslední, co chci udělat.“

„Nebojím se.“

Bolestný výraz prochází jeho tváří. „Opravdu mě neznáš, Amando. A to je moje chyba, stejně tak i tvoje. Čím více jsem ti propadal, odcházela jsi pryč. Kdybych se tak nebál být k tobě zcela upřímný s tím, co jsem potřeboval..“

„Co potřebuješ?“ Já vím, co potřebuji. Potřebuju ho v sobě. Dotýkat se mě. Hladit mě. Ukazovat mi, že mě chce.

S nízkým zavrčením utáhne sevření na mých zápěstích, tlačí je proti mým zádům, zatím co druhou ruku mi zamotá do vlasů. Odkopne mé nohy od sebe a tlačí jeho stejno proti křivce mého pohlaví. Drží mě na prahu potěšení a bolesti, políbí mě tak tvrdě a drsně a špinavě, že ze mě vyjde jen sten.

„To je to, co potřebuju, bejby. Chci z tebe všechno. Nespokojím se s ničím menším, a dokud mi to můžeš dát, je to tak daleko jak jsem ochoten zajít a tak blízko jak jsem ochotný se dostat.“

***

„Díky za pozvání na oběd, ale mohli jsme se sejít v kanceláři.“

Vklouznu do boxu naproti Rayovi a vytáhnu můj notebook. Malá italská kavárna v okrese SOMA je plná a číšníci mají z aktovek, batohů a židlí a nohou vyloženě překážkovou dráhu. Moje ústa se zavodní při bohaté, kořeněné vůni rajčatové omáčky s kvasnicovým pečeným chlebem v cihlové peci na pizzu.

„Shhh.“ Ray přiloží prst na jeho rty a já se zamračím. Restaurace je kakofonií zvuků, vyzvánění mobilů, řinčení nádobí, křiku kuchařů.

„Proč shhh? Nikdo není schopen slyšet nás.“

Zvedne bradu ke stolu v rohu. Sleduju jeho pohled a zamrznu. Farnsworth a Evil Reid.

Okamžitě zvednu ruku a stíním s ní mojí tvář. „Co tady dělají? Co když nás uvidí?“

Ray zavrtí hlavou a vydechne nosem. „Náš box se nachází mimo jejich zorné pole. Toaleta je za nimi. Žádná šance, že nás uvidí, pokud nebudou mít nějaký důvod jít kolem nás. Drž svoje menu v případě, že to udělají. Mají tu s někým setkání a já chci, abys ho viděla osobně. Věděl jsem, že tu budou mít schůzku, protože do téhle restaurace chodí na oběd každý čtvrtek.

„Právě jsem ti dala Farnsworthovo případ. Jak víš, že sem chodí každý čtvrtek?“

Ray zvedne obočí. Takže zajedu zpět do sedačky. „Dobře. Jsi úžasný. Je to to, co jsi chtěl slyšet?“

Nakonec dostanu úsměv. „Nikdy neodmítnu kompliment.“

Přijde servírka, aby přijala naší objednávku a poté, co odejde mi Ray dává přehled, kde je s mým případem. Zatímco mluví, podívám se na Evila Reida a Farnswortha, jak se smějí a bodnutí lítosti stáhne má střeva. Opravdu jsem někdy měla šanci na partnerství, když Evil Reid a Farnsworth jsou si tak blízcí? Možná, že všechny ty roky, co jsem tvrdě pracovala, jsem raději měla hrát hru. Dělat si přátele. Spát s nepřítelem…nebo nepřáteli.

„A kdo je ten chlap, kterého chceš abych viděla?“ Bubnuji mými prsty na stole vedle košíku na chleba, který si dnes NEBUDU vychutnávat. Chleba. Špatný chleba. Sacharidy a Amanda, to nejde dohromady.

Ray se natáhne pro mou ruku, nutíc mě přestat. „Není to dobrý chlap. Pokud ho uvidíš, zavolej mi co nejdříve…“

Na mých rtech se vytvoří úsměv. „Cítím, že jsi z minulé noci trochu otrávený.“

Ray se nakloní přes stůl. „Byl jsem zasraně pryč z mé mysli, a to je už co říct. Jsem celkem klidný chlap. Nezasahuju do života lidí. Ale ty a Pen, celé sladké a nevinné, loudající se kolem Hunter Point tak, jak jste byly oblečené…“

„Jsem dojatá tvým strachem,“ řeknu suše. „Nicméně-“

 „Potřebuješ pomoc, požádej mě.“ Odstřihne mě Ray se zavrčením. „Velkým problémem je ta tvoje neschopnost požádat o pomoc. Přenes se přes to.“

„Ehm…díky za radu. Budeš potěšen, že Jake s tebou souhlasí.“ Můj hlas je plný sarkasmu, ale pokud to Ray zpozoruje, nedá to najevo.

„To nestojí za řeč.“

Servírka přichází s našimi pizzami, ale předtím, než mohu dopřát mé slintající puse, Ray popadne mé menu a drží ho na okraji stolu.

Instinktivně se skrčím dolů. „Co? Co je? Jdou?“

Zavrtí hlavou. „Malý, hubený, italský frajírek v červené košili. Zlaté řetězy kolem krku. Mnoho problémů.“

„Vypadá jako mafián,“ zašeptám, když nahlédnu přes menu.

„Je.“

Nasaji dech. „Vážně?“

„Ne.“

„Ne?“

Ray zafuní smíchy. „Jmenuje se Eugene Clements. PI. Farnsworth ho najal, aby mě nahradil.“

Stisknu své rty a podívám se na něj nasupeně. „Legrační, Rayi. Velmi vtipné.“

„Je to legrační.“ Odmění mě jeho vzácným Rayovským úsměvem. „Měla jsi vidět tvojí tvář. Bílej papír.“

Mé rty se chvějí s potlačovaným smíchem. „Tak proč jsem nikdy nevěděla o tvém smyslu pro humor?“

Rayovo úsměv zmizí. „Nic zábavného na Farnsworth & Tillman. Tvoje firma je ale zábavná jako peklo.“

Evil Reid vytáhne modrou složku z aktovky s připojeným obrázkem a předává jí Eugeneovi. I z této vzdálenosti mohu poznat co to je. Mé srdce koktá v mé hrudi.

„Panebože, Rayi. To je moje fotka.“ Můj hlas se zvýší. „Ta složka je o mně!“

Rayovo ruka sevře mé zápěstí, připadám si jako by mě svíral železný dráp a přitáhne si mě přes stůl. „Diskrétnost. Jméno hry.“

„Dobře.

„Mlč. Také jméno hry.“

„Dobře.“

Pustí mé zápěstí a kývne na mou pizzu. „Můžeš jíst.“

„Ztratila jsem chuť k jídlu. Mám husí kůži z toho, že mě někdo sleduje.“

Zvědavý výraz prochází přes Rayovo tvář. Lítost? Nechuť? Zděšení? Ale předtím, než na to můžu přijít, je to pryč.

Ray požírá svou pizzu, zatímco já si pohrávám s delikátní hostinou, a dalších pět minut je ticho. Farnsworth a Evil Reid opustí místnost, ale Ray stále nemluví. Z nějakého důvodu mě to děsí víc, než cokoli jiného a snažím se najít téma na odvrácení naší pozornosti.

„Ray, můžu se tě na něco zeptat?“

„Ne.“

„Proč?“

„Protože když se žena zeptá, jestli se na něco může zeptat, pak si přeje položit otázku, na kterou nechce nikdo odpovědět. Pokud by to byla normální otázka, zeptala by ses. Normálně.“

„Dobře.“

Jíme v tichosti po dobu několika minut a pak si Ray povzdechne.

„Jaká to byla otázka?“

Pokrčím rameny. „To není důležité.“

„Otázka. Hned.“ Vyštěkne příkaz jako seržant. Možná, že v minulém životě byl seržant, což by vysvětlovalo jeho oblečení a postoj.

„Ehm…no…kdyby si byl muž…“

„Já jsem muž.“

Dám Rayovi ošklivý pohled a pokračuji. „Jako chlap, pokud by ti žena řekla, že tě chce, což znamená, že s tebou chce mít sex a říkala ti to pokaždé, když byste byli spolu, skoro ti to křičela do tvého obličeje, ale pokaždé bys jí jen škádlil a odešel pryč, očekával bys od ní, že bude čekat? Nebo by to znamenalo, že nejsi opravdu vážný a prostě si z ní děláš jen srandu? Nebo by to znamenalo, že jsi vážný, ale čekáš? A pokud bys chtěl čekat, proč bys chtěl čekat, protože to není jako kdybys s ní neměl sex už předtím?“

„Kriste.“ Pak zavrtí hlavou. „Věděl jsem, že se nemám ptát.“

„Tak co?“ Zadržím dech, když čekám na Raye, ze všech lidí co znám, že mi dá vztahovou radu.

„Nečekal bych.“

Můj dech se zasekne v krku. „Ne, z nějakého důvodu?“

„Žena je v náladě, takže je čas to udělat. A kdyby to byla moje žena, k čertu se vším ostatním. Chce to. Dostane to. Hotovo.“

„Nepotřebuješ nějaký čas popřemýšlet o tom?“ Můj hlas přeběhne do pištění.

Ray mi dá ironický úsměv. „Statistiky říkají, že muž myslí na sex asi tak dvacetkrát za den. Muž jako já víckrát. Když přijde dostupnost, muž nejde dolů. Zvlášť pokud je to jeho žena. Skutečný muž pečuje o svou ženu.“

„Ehm.“ Povzdechnu si. Věděla jsem, že máš nějakou barbarskou krev, která se v tobě ukrývá.“

Ray zvedne obočí a utáhne jeho čelist. „To říká, že to není jen o sexu.“

„Právě jsi mi řekl, že myslíš na sex více jak dvacetkrát denně a spíš s jakoukoliv ženou v náladě. Jak můžeš říct, že to není jen o sexu?“

„Sex je sex. Vztah je něco jiného.“

„Nikdy jsem nebyla dobrá ve vztazích.“ Dívám se na stůl a pohrávám si s mou vidličkou. „Sex byl vždy mou značkou, ať už se mi chlap líbil nebo ne. Ale vztahy mě děsí. Můžeš se k lidem přiblížit, a tahají tě dolů. Byla jsem tolikrát zraněná, že prostě nemůžu být tak otevřená a nebo se někomu odevzdat.“

„Kurva.“

„Jo, myslím, že jsem.“

Ray se zasměje. „Né ty.“

Má ústa se zkroutí do úsměvu. „Díky za tvou odpověď na mou otázku.“

„Potěšení. Znamená to, že vyměníme ty pohovky?“

Vyměnit pohovky? Vyměnit mé modré firemní chlapce a nahradit ho viktoriánskou paní, roztrhanou a opotřebovanou? Ne moc profesionální. Nepříliš Farnsworth & Tillman. Moji zaměstnanci pracují zadarmo, jeden z nich žije na mém gauči. Možná bych mohla být trochu flexibilní.

Kousnu se do rtu. Přikývnu. „Dobře. Jako náhradu za tvojí cestu, že jsi mě zbytečně chránil a odpověď na mou spletitou otázku, můžeš mít svůj gauč.“

„A Pennyinin spořič obrazovky?“

„Tlačíš, Rayi.“

Dá mi drzý úsměv. „Tlačím jen proto, že vím, že jsi hračka.“

„Přej si.“

Zamává na servírku a jeho úsměv se rozšíří. „Nedělám přání, srdíčko. Pokud něco chci, jdu si za tím a k čertu s následky. Máš-li čekat na věci, uteče ti život.“

„Jednoduché.“

Ray mi dává strohé přikývnutí. „To je.“