HM - 41. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Unavená, ale přesto nabytá energií z rozhovoru s rodiči jdu nahoru po schodech do naší ložnice. I když si jedna moje část stále přeje, abych mohla svou rodinu ochránit před mým novým životem, ulevilo se mi, když se dozvěděli pravdu.

Znají ženu, kterou jsem se stala, a i přesto mě milují.

Dorazím k ložnici, otevřu dveře a vejdu dovnitř. Světla nejsou rozsvícená, a když za sebou zavřu dveře, přemýšlím, kde je asi Julian. Zatímco jsem ráda, že jsem měla možnost pročistit vzduch s rodiči, to, že odešel od jídla bez dobrého vysvětlení, mě trápí. Stalo se něco nebo už nás měl jednoduše dost?

Má dost mě?

Zrovna když mě ta myšlenka zasáhne, všimnu si tmavého stínu u okna. Tep se mi zrychlí a na kůži se mi objeví studený pot, zatímco se snažím nahmatat světlo. „Nech to.“ Julianův hlas vyjde ze tmy a kolena se mi téměř podlomí úlevou.

„Díky bože. Neuvědomila jsem si, že jsi-“ začnu, ale pak zaregistruju jeho tvrdý tón. „to ty,“ dokončím nejistě.

„Kdo jiný by to byl?“ Můj manžel se otočí a přejde pokoj. Blíží se ke mně tichou chůzí jako predátor ke své kořisti. „Je to naše ložnice. Nebo jsi na to zapomněla?“ Položí obě ruce na stěnu za mnou a uvězní mě mezi.

Přerývavě se nadechnu, zatlačím dlaněmi na studenou zeď. Julian je očividně v náladě a nemám ponětí, co ho naštvalo. „Ne, samozřejmě, že ne,“ řeknu pomalu a zírám do jeho tmavých rysů. Není tu světlo, takže jediné, co vidím, je třpyt v jeho očích. „Co jsi-“

Přistoupí blíž, přitiskne tělo k mému a já zalapám po dechu, když ucítím jeho ztvrdlý penis na svém břiše. Je nahý a vzrušený, jeho mužská vůně mě obklopuje. I když je mezi námi vrstva šatů, cítím z něj touhu – chtíč a ještě něco dalšího, temnějšího. Mé tělo se radostně probudí, tep se mi zrychlí náhlým strachem. To musí být ono: trest, který jsem čekala. S doktorovým potvrzením dnes ráno, že jsem zdravá, už není nutno můj trest odkládat.

„Juliane?“ Jeho jméno ze mě vyjde s přiškrcenýcm výdechem, když mě chytí za zátylek, jeho dlouhé prsty se mi skoro obtočí kolem krku. Jeho obrovské tělo je samý sval, pevné a nekompromisní. Jeden stisk těch prstů a rozdrtí mi krk. Z té myšlenky se mi udělá nevolno, ale zároveň mi teplo zaplaví podbřišek a stoupnou mi bradavky. Jeho vztek je zřejmý a to ve mně vyvolává něco divošského, naplňuje mě temnotou.

Jestli se mě konečně rozhodl potrestat, ujistím se, že dostanu, co si zasloužím.

Nahne se ke mně, jeho dech je na mé tváři teplý, a v tu chvíli provedu svůj výpad. Pravou ruku sevřu v pěst a celou svou silou ji vyrazím nahoru, trefím spodní stranu jeho brady. V tu samou chvíli se stočím napravo, prolomím jeho sevření na krku a sehnu se mu pod prodlouženou rukou, abych zaútočila na záda.

Až na to, že už tam není.

Během vteřiny, kdy jsem se otáčela, se Julian pohnul rychle, jako asasín. Místo toho, abych ho praštila do zad, ho trefím do lokte a vykřiknu, když mi bolest projede celou paží.

„Kurva!“ Jeho naštvané zasyčení je doprovázeno rychlými pohyby. Než stačím reagovat, objímá mě zezadu, ruce mám překřížené před hrudí a levou nohu má obtočenou kolem mých kolen, abych ho nekopla. Jelikož ho nemůžu kousnout, snažím se ho praštit hlavou do brady, ale je daleko. Všechen ten trénink a stejně si mě během tří vteřin podmaní.

Frustrace mě naplní adrenalinem, přidá tak na zuřivosti, která se ve mně vaří. Zuřivost na něj za to, že ke mně byl poslední dva týdny tak něžný, a hlavně vztek na mě samotnou.

Moje chyba, moje chyba, všechno je to moje chyba. Ty slova se mi v hlavě opakují v opakujícím se tempu. Vina, hořká a těžká, mi stoupá krkem a dusí mě.

Rosa. Naše dítě. Tucty mrtvých mužů.

Zvuk, který ze sebe vydám, je něco mezi zařváním a zavzlykáním. I když je to zbytečné, začnu se prát, smýkat se a vyhazovat v Julianově silném objetí. Nemám velkou páku, ale kvůli noze, kterou má kolem mě, ho mé šílené škubavé pohyby dostanou z rovnováhy. S hlasitou nadávkou spadne na záda, ale pořád mě drží pevně. Zmírní můj pád. Sotva ten náraz cítím, když zavrčí a okamžitě se přetočí, přitiskne mě k dřevěné podlaze. I přes těžkou váhu na sobě se snažím bojovat, celou silou se vzpírat. Na obličeji mě studí dřevo, ale sotva si toho všimnu.

Moje vina, moje vina, jen a jen moje vina.

Snažím se kopnout dozadu, škrábnout ho, aby cítil alespoň malý střípek bolesti, která mě sžírá zevnitř. Svaly mi křičí vypětím, ale nepřestávám – ani když mi Julian sváže ruce za zády a ani když mě vytáhne za loket nahoru a hodí na postel. Bojuju, když ze mě trhá šaty a spodní prádlo, když mě chytí za vlasy a donutí mě si kleknout na všechny čtyři. Bojuju, jako bych bojovala o život, jako by muž, který mě právě drží, byl mým největším nepřítelem a ne největší láskou. Bojuju, protože je dost silný na to, aby zvládl můj vztek.

Protože je dost silný na to, aby mě ho zbavil.

Zatímco se kroutím v jeho sevření, kolenem mi roztáhne nohy od sebe a natlačí mi penisem k mému otvoru. Jedním silným přírazem do mě zezadu vstoupí a já vykřiknu jak bolestí, tak nepopsatelnou úlevou. Jsem vlhká, ale ne dost, vůbec ne dost, a každý trestající příraz mi ubližuje a léčí. Myšlenky mám rozházené, hlavu prázdnou a jediné, co cítím, je jeho tělo v mém, bolest a agonizující potěšení naší touhy.

Pomalu dosahuju orgasmu, když na mě Julian začne mluvit, vrčet, že si mě nechá, že nikdy nebudu patřit nikomu jinému, než mu. V jeho slovech je cítit výhružka, příslib, že ho nic nezastaví. Jeho bezcitnost by mě měla děsit, ale když mé tělo dosáhne vrcholu, strach je to poslední, na co myslím.

Vnímám jen čisté a dokonalé štěstí.

Pak mě přetočí na záda, pustí mé zápěstí a já si uvědomím, že v určitém bodě jsem se přestala bránit. Vztek je pryč a nahradilo ho silné vyčerpání a úleva. Úleva, že mě Julian stále chce. Že mě potrestá, ale nepošle pryč. Takže když mě chytí za kotníky a hodí si je na ramena, nebráním se. Nebojuju, když se nahne dopředu a skoro mě zlomí v půlce a nezmítám se, když setře všechnu vlhkost z mé kundičky a rozmaže mi ji mezi půlkami. Jen až ucítím, jak si připravuje můj druhý otvor, ze mě vyjde nějaký protestující zvuk a stáhnu půlky k sobě, zatímco se rukama zapřu o jeho hruď. Jde ale o slabé, spíš symbolické gesto – není možné, abych Juliana odtlačila – ale zdá se, že ho i tenhle malý náznak vzdoru naštve.

„Ale ne, to ne,“ zavrčí a v slabém světle okna si všimnu temného záblesku v jeho očích. „Tohle mi neodepřeš. Neodepřeš mi nic. Vlastním tě… každý kousek tebe.“ Natlačí se dopředu, jeho obrovský penis mě nutí půlky roztáhnout. Tvrdě zašeptá, „jestli ten zadek neuvolníš, můj miláčku, budeš toho litovat.“

Otřesu se perverzním vzrušením a zaryju mu nehty do hrudi, zatímco do mně nemilosrdně pronikne. Ten vpád je bolestivý, vnitřnosti se mi stahují, když do mě vstupuje hlouběji a hlouběji. Už to je několik měsíců, co si mě takhle vzal, a mé tělo zapomnělo, jak to zvládnout, jak se uvolnit při tom náporu senzace. Stisknu víčka k sobě, snažím se dýchat, zůstat silná, ale slzy, hloupé zrazující slzy si prostoupí cestu, a stečou mi po spáncích.

Nebrečím bolestí.

Brečím kvůli tomu, že můj trest není u konce, že mi Julian pořád neodpustil.

Že mi možná nikdy neodpustí.

„Nesnášíš mě?“ Otázka ze mě vypadne dřív, než ji stačím zadržet. Nechci to vědět, ale zároveň nemůžu zůstat zticha. Otevřu oči a zírám na tmavou postavu nade mnou. „Juliane, nesnášíš mě?“

Zklidní se, jeho penis je hluboko ve mně. „Nesnášet tě?“ Tělo se mu napne, jeho chtíčem ztěžklý hlas je plný pochyb. „Co to kurva, Noro? Proč bych tě nesnášel?“

„Protože jsem potratila.“ Hlas se mi třese. „Protože naše dítě zemřelo kvůli mně.“

Chvíli neodpovídá a pak s tichým zanadáváním ze mě vyjde. Syknu bolestí.

„Kurva!“ Pustí mě. Náhlá nepřítomnost jeho tepla a těžkého těla nade mnou mě vyděsí, stejně jako když se rozsvítí světlo na nočním stolku. Chvíli mi zabere, než si oči přivyknou a rozluštím jeho výraz ve tváři. „Myslíš, že tě viním z toho, co se stalo?“ zeptá se chraplavě. Jeho oči se intenzivně vpíjí do mých, penis má stále plně vzrušený. „Myslíš, že je to tvoje chyba?“

„Samozřejmě, že ano.“ Posadím se a ucítím bolest hluboko uvnitř, kde ještě před chvílí byl. „To já chtěla jet do Chicaga, do toho klubu. Kdyby nebylo mě, nic z toho by se-“

„Přestaň.“ Jeho drsný příkaz mě zasáhne a zároveň se jeho výraz zkřiví bolestí. „Prostě přestaň, zlato, prosím.“

Ztichnu a zmateně se na něj dívám. Nebylo to všechno o tom? Mé potrestání za to, že jsem ho zklamala? Že jsem ohrozila sebe i dítě?

Dívá se mi do očí, zhluboka se nadechne a přiblíží se. „Noro, můj miláčku…“ Vezme můj obličej do velkých dlaní. „Jak by sis mohla myslet, že tě nesnáším?“

Polknu. „Doufám, že to tak není, ale vím, že jsi naštvaný-“

„Myslíš, že jsem naštvaný proto, že jsi chtěla navštívit rodiče? Jít tancovat a bavit se?“ Nosní dírky se mu rozšíří. „Kurva, Noro, jestli je ten potrat něčí vina, pak moje. Neměl jsem tě nechat jít na ten záchod samotnou-“

„Ale nemohl jsi vědět-“

„Ty taky ne.“ Zhluboka se nadechne a položí si ruce do mého klína, vezme mé ruce do svých. „Nebyla to tvá chyba,“ řekne tvrdě. „Nic z toho nebyl tvá vina.“

Navlhčím si rty. „Tak proč-“

„Proč jsem byl naštvaný?“ Jeho nádherné rty se zkřiví. „Protože jsem myslel, že mě chceš opustit. Protože jsem špatně pochopil něco, co jsi dnes řekla rodičům.“

„Co?“ Obočí se mi spojí, jak se zamračím. „Co jsi- Oh.“ Přehraju si svůj odtažitý přístup kvůli strachu a nejistotě. „Ne, Juliane, tak jsem to nemyslela,“ začnu, ale než můžu pokračovat dál, stiskne mi ruce.

„Já vím,“ řekne jemně. „Věř mi, zlato, teď už to vím.“

Mlčky se díváme jeden na druhého, vzduch je těžký po tvrdém sexu a emocích našeho chtíče, bolesti a ztráty. Je to divné, ale v tuhle chvíli mu rozumím lépe, než kdy dřív. Vidím muže za tím zvířetem, muže, který mě tak moc potřebuje, že by udělal cokoliv, abych zůstala s ním. Muž, kterého potřebuju tak moc, že udělám cokoliv, abych s ním zůstala.

„Miluješ mě, Juliane?“ Nevím, kde se ve mně vzala kuráž se na to zeptat, ale musím to vědět. Jednou pro vždy. „Miluješ mě?“ Zopakuju a držím jeho pohled.

Chvíli se ani nepohne, nic neřekne. Jeho sevření je pevné, dost na to, aby mi ublížilo. Cítím, jak bojuje sám se sebou, jak touha bojuje se strachem. Čekám, zadržuju dech, vím, že se mi už takhle nikdy nemusí otevřít. Už si nikdy sám sobě nepřiznat pravdu. Takže když promluví, skoro mě překvapí.

„Ano, Noro,“ řekne chraplavě. „Ano, miluju tě. Miluju tě tak moc, že to kurva bolí. Nevěděl jsem to nebo jsem to možná vědět nechtěl, ale vždycky to tak bylo. Strávil jsem většinu života tím, že jsem se snažil nic necítit. Snažil se držet lidi dál od sebe, ale cítím to k tobě od samého začátku. Jen mi trvalo dva roky si to přiznat.“

„Co tě donutilo si to přiznat?“ Zašeptám, srdce mě bolí radostí a úlevou. Miluje mě. Až doteď jsem nevěděla, jak zoufale ty slova potřebuju, jak moc mi na nich záleží. „Kdy jsi to poznal?“

„Tu noc, kdy jsme se vrátili domů.“ Krk se mu pohne, když polkne. „Když jsem si lehl vedle tebe. Nechal jsem, abych to cítil – bolest ze ztráty našeho dítěte, bolest ze ztráty všech lidí, které jsem kdy ztratil – a uvědomil jsem si, že jsem se snažil obrnit před bolestí, kdybych ztratil tebe. Snažil jsem se tě nemilovat, aby mě to nezničilo. Až na to, že bylo pozdě. Už jsem do tebe zamilovaný byl. Už dlouhou dobu. Posedlost, závislost, láska – všechno je to to samé. Nemůžu bez tebe žít, Noro. Kdybych tě ztratil, zničilo by mě to. Přežiju všechno, ale tohle ne.“

„Juliane…“ Neumím si představit, co to silného, nemilosrdného muže stojí, aby to přiznal. „Nepřijdeš o mě. Jsem tu. Nikam nejdu.“

„Vím, že ne.“ Přivře oči, z obličeje se ztratí všechny náznaky zranitelnosti. „Že tě miluju, neznamená, že tě někdy nechám jít.“

Roztřeseně se zasměju. „Jistě. To já vím.“

„Nikdy.“ Vypadá, že to musí zdůraznit.

„To vím také.“

Dívá se na mě, stále drží mé ruce a pochopím jeho nevyřčený rozkaz. Chce, abych své city přiznala taky, abych odhalila svou duši tak, jako to udělal on. A tak to udělám.

„Miluju tě, Juliane,“ řeknu a nechám oči, aby má slova podpořila. „Vždycky tě budu milovat – a nechci, abys mě někdy nechal jít.“

Nevím, jestli se nahne ke mně nebo udělám první pohyb já, ale nějakým způsobem se jeho rty objeví na mých, jeho rty a jazyk se do mě vpíjí, zatímco mě drží v pevném objetí. Spojuje nás bolest a potěšení, násilí a vášeň.

Spojuje nás náš vlastní druh lásky.

***

Ráno stojím na přistávací dráze a sleduju, jak letadlo odváží mé rodiče domů. Když už z něj není nic jiného, než malá tečka na obloze, otočím se k Julianovi, který stojí vedle mě a drží mě za ruku.

„Zopakuj mi to,“ řeknu tiše, když k němu vzhlédnu.

„Miluju tě.“ Jeho oči se třpytí, když se setkáme pohledem. „Miluju tě, Noro. Víc než sám sebe.“

Usměju se, srdce mám teď mnohem lehčí. Pořád je ve mně stín smutku, stejně jako vina, ale ta temnota už nezakrývá vše ostatní. Umím si představit den, kdy bolest ustoupí, kdy budu cítit jen spokojenost a radost.

Naše problémy ještě neskončily – nemůžou. Ne s tím, kdo jsme – ale budoucnost už mě neděsí. Brzy mu budu muset říct o té pěkné doktorce a Peterově plánu na pomstu a někdy později budeme muset probrat možnost dalšího dítěte a jak se vyrovnat se vždy přítomným nebezpečím v našich životech.

Teď ale nepotřebujeme dělat nic, jen si užívat toho druhého.

Užívat si, že jsme naživu a zamilovaní.