PJ - 4. kapitola

Překlad: Liv

Stál jen kousek ode mě a já přísahám, že jsem málem omdlela. Byl jako halucinace, a udělala jsem jednu z těch analýz jako v televizi, kdy jsem prošla všechno, co se na něm změnilo, ale nakonec to přebrala moje kreativní část a byl mnohem vyšší a krásnější, než jsem si pamatovala.

Až na to, že byl skutečný.

Prostě jsem na něj zírala; hlasitě jsem dýchala pusou a čekala, až mi zazvoní budík, což se nestalo.

„Coltone?“ Znělo to jako otázka, protože jsem slyšela, jak se jeho jméno na konci zvedlo, když opouštělo mou pusu a já se rozhodně nesnažila o britský přízvuk, takže jo… musela to být otázka.

Jeho oči zalétly ke mně a jednou kývl, než se vrátil zpátky k papíru, který svíral v ruce.

„Ahoj.“ Ramena měl ztuhlá a bradu téměř zastrčenou do hrudi, když na moment uvažoval. A stejně tak náhle, jak se objevil, se otočil a odcházel. V jedné ruce pevně držel popruh batohu a druhou pořád držel papír.

Když jsem ho viděla naposledy, byl to ten moment, kdy jsem ho skoro pronásledovala a teď jsem s tím zase nemohla bojovat. Takže jsem sledovala jeho zadek, nechala projít pár lidí a pak se vydala za ním, dokud neodbočil do místnosti, které jsem předtím nikdy nevěnovala pozornost. Bylo tam pár dalších studentů, seděli v lavicích a povídali si spolu.

Kromě Coltona, který se krátce zastavil, než našel prázdnou lavici v zadním rohu místnosti.

Než jsem se odhodlala na něj zamávat a zjistit, jestli by se mnou nešel na chodbu, slyšela jsem za sebou těžké kroky a otočila se zrovna, když do mě málem narazil fotbalista. Měl vlasy téměř bílé a jeho velké oči se smály mé ochablé čelisti.

„Promiň.“ Usmál se, já se trochu začervenala a on pak vstoupil do místnosti, kde ho pozdravilo několik přátel.

Byla jsem zmatená. Proč by byl Sawyer Grant, fotbalový bůh, ve stejné třídě jako Colton? Nenapadlo mě, že by mohl být Sawyer jako on.

Samozřejmě už vím, že to nebylo tím.

Teď vím, že byl dyslektik a měl problém se učit v normální třídě.

Vím, že ta hubená bruneta, která kolem mě prošla, aby si sedla vedle něj, bylaMarissa, která má ADHD.

Ale v ten den jsem nic z toho nevěděla, až dokud nezazvonil zvonek, jejich učitel nevstoupil do třídy a nezavřel za sebou dveře, na kterých hrdě stálo: Poruchy učení.

Říct, že jsem byla v šoku, by bylo jako konstatovat, že mají kluci rádi prsa.

Slabé slovo.

Všichni vypadali normálně.

Vzpomínám si, že jsem přemýšlela, proč tady Coltona jeho matka poslala, když je stejně ve speciální třídě. Učila ho doma, nebo ne? Což jenom dokazuje, jak málo jsem toho věděla, vzhledem ke skutečnosti, že jsem se pořád snažila konat dobro, abych vypadala jako hodný člověk. Ale pokud jsem takhle uvažovala, pořád jsem lidi soudila a byla jsem kritická.

Protože ne všichni do té třídy chodili pořád.

Někteří tam chodili jednou nebo dvakrát denně.

Někteří celý den.

Někteří, jak jsem zjistila, tam chodili z vlastní vůle.

Je opravdu úžasné, jak se změnilo mé myšlení od začátku posledního ročníku na stření škole.

Vzpomínám si, že jsem byla v podivném transu, když jsem zamířila na první hodinu do třídy, kde už byla usazená Harper a ignorovala učitelku, zatímco si četla Cosmo, protože si stála za tím, že na časopis Sedmnáct už je moc stará.

Co k tomu dodat? Moje nejlepší kamarádka byla trochu… pokroková.

„Jdeš pozdě,“ zašeptala a já pokrčila rameny, sedla si na své místo a doufala, že si mě nikdo nevšimne.

„ColtonNeely je tady.“

Zasmála se. „Jo, slyšela jsem. Má soukromého učitele, aby mohl dělat to svoje umění a tak. Pokud je to pravda, nechápu, co dělá tady.“

Drby se šíří rychle.

„Bože. Jak to víš?“

Pokrčila rameny. „Mám známé v kanceláři.“

Najednou to dávalo perfektní smysl. Myslela jsem na to ve všech hodinách, a když mě Joseph vzal za ruku a táhl k jídelně, skoro jsem to nevnímala. Ještě jsem nemusela jít ke své skříňce a byla jsem zatraceně nervózní.

Colton vypadal, jako by mě neznal.

Zatímco jsme seděli u oběda, měla jsem žaludeční křeče, poslouchala drby z druhé strany stolu a vzhlédla zrovna, když několik Josephových kamarádů zíralo na pár lidí, kteří si šli sednout podél protější zdi a ignorovali přeplněný střed místnosti.

Všichni byli z Coltonovy třídy, i když jsem jich poznala jen pár, z toho, že kolem mě ráno procházeli. Bylo jich u toho stolu tolik, až to vypadalo, že má každý přidělenou svou vlastní židli.

Až do té doby jsem si byla dost jistá, že jsem jediná, kdo věděl o Sawyerovi ve třídě s poruchami učení, ale byla jsem překvapená, když k tomu stolu zamířil se svou přítelkyní Quinn, jako by to byla nejpřirozenější věc na světě. Merissa, která byla v nižším ročníku, jak jsem později zjistila, si sedla taky. Nakonec přišel Colton.

Joseph, který má tmavé vlasy a dokonce ještě tmavší oči, opálenou pokožku a bílé zuby s nedávno sundanými rovnátky se ke mně naklonil. „Oho-ho. Podívejme, kdo se ukázal.“

Měli jste vidět, jak jsem zčervenala. Odtáhla jsem se od něj. „Nechovej se jako debil. Ani ho neznáš.“

Povytáhl na mě obočí. „A ty snad jo?“

Měla jsem pocit, že mám rty spojené cementem. „Prostě drž hubu, ok?“ Řekla jsem to co nejtišeji a okamžitě se cítila špatně. Byla jsem zhnusená sama ze sebe tak, že jsem odsunula židli od stolu a popadla tašku. „Musím zajít ke skříňce.“

Joseph se nabídl, že mě doprovodí, ale já jsem odmítla, protože jsem potřebovala chvíli dýchat. Rozčiloval mě. A byla jsem naštvaná na sebe, že jsem na jeho otázku o Coltonovi neodpověděla ano. Tak jsem šla po chodbě ke své skříňce a pak jsem opřela hlavu o chladný kov a uvažovala, co bych měla dělat.

„Lilly?“

Byl to ten hlas.

Pane bože. Milovala jsem ten hlas.

„Coltone.“

Poslouchala jsem, jak posunuje nohu ze strany na stranu, než jsem dostala odvahu vzhlédnout. Zíral na podlahu a vypadalo to, že bojuje sám se sebou, než vytáhl ruku z kapsy dřínů a nejistě mi jí nabídl.

„Ahoj. Jsem ColtonNeely.“ Jeho oči zalétly ke mně a pak k jeho natažené ruce.

Trochu jsem se zasmála. „Já vím.“ Ale on stál bez hnutí a já se začala cítit hloupě, tak jsem mu podala ruku a on při prvním kontaktu cukl, odtáhl se, poškrábal se na dlani a potom svou ruku zase strčil dopředu a zmáčknul tu mou. Tvrdě.

„Proč se chováš, jako bychom se neznali?“ zeptala jsem se a srdce jsem měla na podlaze.

Pustil mou ruku a svou vlastní si zase strčil do kapsy, když trochu zvedl ramena. „Táta mi řekl, abych byl zdvořilý a představil se. Říkal, že musím být zdvořilý.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak těžké to pro něj bude. Byl tak formální. Tak nesmělý.

„Vždycky jsi byl zdvořilý,“ zašeptala jsem a čekala, až znovu vzhlédne. „Dokonce i když jsi mě zachránil před bleskem.“

Jeho tvář při té vzpomínce vystřelila nahoru a zuřivě mrkal. „Ty si to pamatuješ.“

„Samozřejmě že si to pamatuju. Jak bych mohla zapomenout? Zachránil jsi mi život.“ Jeho oči se zvětšily. „Dvakrát,“ připomněla jsem.

Potom se usmál. Bylo to jen pousmání, ale bylo to všechno, co jsem potřebovala, než se dlouze nadechl a pak se zase podíval na podlahu. „Pamatuješ si to.“

Potom se rozhostilo ticho a nebudu lhát, byla jsem z toho nervózní. Tak jsem si vzala věci ze skříňky a dávala je do batohu, zatímco on stál vedle mě a neřekl ani slovo. Nakonec jsem to nevydržela.

„Už jsem tě dlouho neviděla.“

Celá jeho řeč těla odrážela nervozitu, kterou jsem cítila. „Malování…“ jeho ústa se náhle zavřela a sklopil pohled.

„Malování? Tvoje obrazy?“ Jako bych trhala zuby.

Jeho tvář zvážněla. „Můžu o malování mluvit jen třikrát denně a svoje šance jsem vyčerpal v prvních hodinách.“

Něco v mém srdci, teď když jsem ho měla zpátky v hrudi, bolelo, protože se zdál v rozpacích. Tak strašně chtěl dělat to, na co byl zvyklý.

Zvedla jsem ruku, abych se ho dotkla, ale pak jsem ruku sevřela v pěst a nechala jí klesnout k mému boku, zatímco jsem jemně naklonila hlavu. „Nikomu to neřeknu, pokud si to taky necháš pro sebe.“

Moje mysl skandovala ‚Řekni mi to, řekni mi to, řekni mi to.‘ Sobecky jsem ho chtěla slyšet mluvit. Chtěla jsem slyšet jeho nadšení, když mluví o něčem, co miluje.

Bezpochyby to byla ta nejlepší věta, která vyšla z mých sedmnáctiletých úst.

Mluvil. A panebože, jak mluvil. Prostě jsem tam stála jako hlupák a usmívala se na něj, když ze sebe rychle a vzrušeně chrlil informace s použitím slov, které jsem od nikoho v mém věku neslyšela.

Zazvonilo a on pokračoval. Snažila jsem se ho zastavit, ale jakmile začal, nebyla šance. Vložila jsem se do toho a požádala jsem o jeho rozvrh, abych zjistila, kde má další hodinu. Lidi asi chodili okolo, zírali na nás, ale já jsem jim nevěnovala pozornost. Byla jsem v jeho světě, obalená v jeho vášni a hrudník jsem z toho měla tak plný, až jsem se bála, že přestanu dýchat.

Když mi podal rozvrh, cítila jsem, jak mi spěchají do očí slzy. Znáte ten pocit, kdy vás pálí v nose těsně předtím, než přijdou slzy? To jsem cítila, když jsme si uvědomila, že máme hodinu spolu.

Pokročilá angličtina. Kde sedíme podle abecedního seznamu. Sledovala jsem Coltona z mé strany místnosti, když se posadil na své místo, oči dopředu a ústa zavřené.

Asi v polovině hodiny začal pan Mercer vyjmenovávat knihy, které budeme číst. Sotva jsem tomu věnovala pozornost, protože jsem nemohla přestat zírat na zadní část Coltonovy hlavy, na to, jak se mu kroutily konečky vlasů na zátylku… jak mu mizely pihy za lemem košile.

Byla jsem tak ztracená ve fantazii, že se jich dotýkám a zrovna jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych si jeden pramen vlasů omotala kolem prstu, když jsem najednou slyšela, jak Colton začal vyprávět, že některé knihy už četl.

Bylo to jako mimotělní zážitek, když jsem sledovala, jak zvedl hlavu o něco výš a z pusy se mu vyřítil proud slov.

Pan Mercer mu věnoval pohled a řekl, že Colton příště bude muset zvednut ruku, než ho přeruší.

Chudák Colton si ruce složil do klína a držel hlavu dole po zbytek hodiny, ale když zazvonilo, vydala jsem se dopředu, kde jsem poklepala panu Mercerovi na rameno, nasadila svůj autoritativní hlas a řekla jsem, že mě Coltonova matka požádala, abych s ním seděla, takže se zítra oba přesuneme do zadní lavice. Mercer mě sledoval, jako by mi nevěřil, ale já jsem necouvla.

Dohodli jsme se a já počkala na Coltona, protože jsem věděla, že další hodinu má zase ve třídě s poruchami učení.

Pousmál se, když jsme došli ke třídě, ale náhle se obrátil, aby našel své místo v zadní části třídy. Než se usadil, pozorovala jsem ho jako strašidelný stalker, kterým jsem taky byla a pak jsem odešla, aby mě neviděl tam stát.

Když jsem odcházela, zahlédla jsem plakát nad jeho hlavou. Byly tam dva páry nohou v teniskách, jeden kluk a jedna holka, zmrazení ve vzduchu přes přistáním v hluboké louži vody. Pokračovala jsem v pohledu přes jejich nohy nahoru, kde plakát ukazoval jejich prsty spletené dohromady, když se holka a kluk drželi za ruce. Pršelo. Bylo to černobílé. A jediné slova na plakátu byla, PŘÁTELSTVÍ: Přítel, to je jedna duše přebývající ve dvou tělech – Aristoteles.

Bylo to kýčovité, stejně jako všechno ostatní ve škole. Ale stejně mi ten plakát nepřipadal tak špatný.

Začala jsem přemýšlet, jestli to není pravda.