HM - 40. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Když dokončím hovor s účetním, vstanu, abych se protáhl a zmírnil napětí ve svalech. Okamžitě se mé myšlenky ale stočí k Noře a já si na telefonu vyhledám, kde je. Dělám to teď tak pětkrát za den. Stal se z toho stejný zvyk, jako si ráno vyčistit zuby.

Je v domě, což je přesně tam, kde jsem si myslel. Spokojeně odložím telefon a s odhodláním, že dnes končím, zavřu laptop. Mezi tím vším papírováním kvůli nové továrně a pohovory s potenciálními novými rekruty, teď pracuju skoro dvanáct hodin denně. Dřív mi to nevadilo – obchod byl všechno, pro co jsem žil – ale teď je z něj nevítané rozptýlení. Brání mi trávit čas s mou krásnou a podivně odtažitou manželkou. Nevím, kdy jsem si toho všiml poprvé, že Nora neustále uhýbá očima. Jak se drží zpátky během sexu. Nejdřív jsem myslel, že je to kvůli truchlení a prožitému traumatu, ale s přibývajícími dny jsem si uvědomil, že jde o víc.

Mezi námi je nepatrný odstup, ale pořád tam je. Mluví a chová se, jako by bylo všechno v pořádku, ale můžu říct, že není. Ať už přede mnou má jakékoliv tajemství, tíží ji a já se tomu dostanu na kloub.

Podle doktorů je už zcela zahojená po prodělaném potratu – a tak či onak mi dnes večer všechno řekne.

***

U večeře sleduju, jak se Nora baví s rodiči a hladově hltám každou minutu a každý její pohyb. Myslel bych si, že je to nemožné, ale po našem návratu jsem jí ještě víc posedlý. Jako by se ten smutek, vztek a bolest sloučili do jednoho pocitu, který je tak intenzivní, že mě trhá zevnitř.

Touha, která se soustředí jen a jen ni.

Když dojíme hlavní chod, uvědomím si, že jsem sotva řekl jediné slovo a celou večeři strávil jen pohledem na ni a posloucháním jejího hlasu. Nejspíš je dobře, když je to poslední večer jejich rodičů tady na pozemku. I když už ke mně její otec není nadále otevřeně nepřátelský, vím, že by si oba Lestonovi přáli, abych Noru pustil. Nikdy bych je nenechal, aby mi ji vzali, samozřejmě, ale nemám problém s tím, aby trávili čas sami společně.

Nakonec, když Ana přinese dezert, se omluvím, že jsem plný a jdu do knihovny. Nechám je, aby dojedli beze mě.

Když tam dojdu, posadím se k oknu a strávím několik minut odpovídáním na emaily. Pak si zase vzpomenu na Nořin nezvyklý odstup. Její chování mi připomíná dobu, kdy jsem jí donutil mít ty sledovací zařízení. Jako by na mě byla naštvaná – až na to, že tentokrát nevím proč. Podívám se na hodiny na zdi a uvědomím si, že už jsem tu půl hodiny. Snad už bude Nora nahoře. Když ale zkontroluju její polohu, uvidím, že je pořád v jídelně. Lehce naštvaně se donutím otevřít knížku a číst si, zatímco budu čekat, pak ale dostanu lepší nápad. Otevřu jinou aplikaci v telefonu a aktivuju tajné odposlouchávací zařízení z jídelny, nasadím si sluchátka a opřu se do křesla. O vteřinu později mi uši zaplní frustrovaný Gabrielin hlas.

„-lidé umírali,“ prohlásí. „Jak ti to může být jedno? Byli tam i policisté, dobří muži, kteří jen poslouchali příkazy-„

„A tím by nás zabili.“ Nořin hlas je nezvykle ostrý. Posadím se a poslouchám pozorněji. „Je lepší umřít kulkou dobrého muže než se bránit a žít? Omlouvám se, že nemám takové výčitky svědomí, které čekáš, mami, ale nelituju, že jsme všichni naživu. Nic z toho nebyla Julianova vina. Jestli někoho-“

„To on zabil syna toho gangstera,“ přeruší ji Tony. „Kdyby raději civilizovaně zavolal 112, místo vraždy-“

„Kdyby se choval civilizovaně, byla bych znásilněná a Rosa by trpěla mnohem víc, než by se k ní policie dostala.“ Nořin hlas je tvrdý a hořký. „Nebyl jsi tam, tati. Nerozumíš tomu.“

„Tvůj táta tomu dokonale rozumí, zlato.“ Gabrielin hlas je teď klidnější se špetkou únavy. „A ano, možná tvůj manžel neměl stát stranou a čekat, až dorazí policisté, ale víš stejně dobře jako já, že toho muže zabít nemusel.“

Nemusel zabít muže, který ublížil a skoro znásilnil Noru? Krev mi najednou vzteky vře. Ten zasranej bastard má štěstí, že jsem ho nevykastroval a neuvařil jeho koule. Jediný důvod, že umřel tak klidně, je jen proto, že tam byla Nora a strach o ni byl větší než můj vztek.

„Možná musel.“ Nořin hlas je teď stejný jako její matky. „Ale je tu hodně důvodů proč věřit, že by z toho Sullivanovi vyvázli bez poskvrnky díky jejich kontaktům. To chceš, mami, aby muži jako oni tohle dál dělali jiným ženám?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ odpoví Tony. „Ale to neznamená, že je správné, když ze sebe Julian udělal jak soudce, tak porotu a kata. Když toho muže zabil, nevěděl, kdo to je, takže to nemůžeš používat jako omluvu. Tvůj manžel zabil, protože chtěl a z žádného jiného důvodu.“

Několik minut je ticho. Vztek ve mně roste, zuřím vzteky, zatímco čekám, co řekne Nora. Je mi jedno, co si o mně myslí její rodiče, ale dost mi záleží na tom, že se ji proti mně snaží poštvat.

Nora konečně promluví. „Ano, tati, máš pravdu.“ Hlas má klidný a vyrovnaný. „Bez váhání ho zabil, protože mi ublížil. Viníš ho z toho? No, neměl bys. Já ho neviním. Protože kdybych mohla, udělala bych to samé.“

Další dlouhé ticho. Pak: „Zlato, když jsme byli v letadle a slyšeli všechny ty výstřely, bylas to ty?“ zeptá se Gabriela tiše. „Střelila jsi někoho?“ Další pauza a pak ještě tišší, „Zabila jsi někoho?“

„Ano.“ Nořin tón se nezmění. Umím si představit, jak tam sedí a ani nemrkne. „Ano, mami, zabila.“

Ostrý nádech a další ticho.

„Říkal jsem ti to, Gabs.“ Je to Tony, kdo teď mluví těžkým hlasem. „Říkal jsem ti, že musela. Naše dcera se změnila – on ji změnil.“

Ozve se zvuk, jako by někdo táhl židli po zemi a pak roztřesené, „Ach, zlato.“ Následuje ho vzlykání a Nořino šeptání. „Nebreč, mami. Prosím, nebreč. Omlouvám se, že jsem vás zklamala. Je mi to líto…“

Už nemůžu dál poslouchat. Vyskočím z křesla a zamířím si to ke dveřím odhodlaný ji vzít a přinést nahoru. Vina je poslední, co teď potřebuje a jestli ji musím ochránit před vlastními rodiči, tak ať. Když jdu, zaslechnu další hovor a zpomalím v chodbě, abych poslouchal. „Nezklamala jsi nás, zlato,“ řekne Nořin otec těžce. „Tak to není. To jen že už nejsi ta samá holčička… že i kdyby ses k nám vrátila, nebyla bys stejná.“

„Ne, tati.“ Odpoví Nora tiše. „Nebyla.“

Uteče dalších pár vteřin, pak znovu promluví její matka. „Milujeme tě, zlato,“ řekne nízkým, napjatým hlasem. „Prosím, nepochybuj o tom, že tě milujeme.“

„Já vím, mami. A já vás miluju taky.“ Nořin hlas se poprvé zlomí. „Je mi líto, že je to takhle, ale patřím sem.“

„K němu.“ Gabriela nezní hořce, spíš rezignovaně. „Ano, to už teď chápeme. Miluje tě. Nikdy jsem nemyslela, že to řeknu, ale miluje. To, jací jste spolu, jak se na tebe dívá…“ lehce se zasměje. „Zlato, dali bychom ruku a nohu za to, aby to byl kdokoliv jiný. Hodný muž, milý muž, někdo, kdo má normální práci a koupí dům poblíž-“

„Julian mi koupil dům poblíž,“ řekne Nora a její máma se znovu zasměje, tentokrát o něco víc hystericky.

„To je pravda,“ řekne, když se uklidní. „Koupil, že?“

Teď už se smějí obě a já si vydechnu. Možná Nora opravdu nepotřebuje, abych zasahoval.

Další zvuk vrzání židle a pak Tony chraplavě pronese, „Jsme tu pro tebe, zlato. Ať se děje cokoliv, jsme tu vždy pro tebe. Jestli se někdy cokoliv změní, jestli ho budeš chtít opustit a vrátit se domů-“

„Nebudu, tati.“ Odhodlání v Nořině hlase mě uklidní a zažene všechny zbytky vzteku. Tak moc mě to potěšilo, že skoro přeslechnu, když dodá, „Alespoň ne do doby, než bude chtít, abych odešla.“

„To nebude,“ řekne Nořin otec. „Je to tak jasné. Kdyby bylo po jeho, nebyla bys od něj dál než dva metry.“

Poslouchám ho jen z dálky, místo toho přemýšlím nad Nořinými slovy. Dokud nebudu chtít já. Zněla skoro, jako by se toho bála. Nebo chce, aby k tomu došlo? Do hlavy se mi dostane podezření. Proto byla v posledních dnech tak odtažitá – protože chce, abych ji nechal jít? Protože už se mnou nechce být a doufá, že ji nechám jít, abych odčinil, co se stalo? Hruď se mi stáhne náhlou bolestí, jak se zaplní zuřivostí. To můj miláček čeká? Nějaké velké gesto, kterým jí dopřeju volnost? Kde ji budu prosit o odpuštění a začnu litovat, že jsem si ji vzal?

Srát na to.

Vytáhnu sluchátko z ucha a zaplní mě nová vlna vzteku, když se otočím a beru schody po dvou.

Jestli si Nora myslí, že bych to udělal, tak se pekelně mýlí.

Je moje, a tak to zůstane do konce našich životů.