HM - 39. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Dva týdny po našem příjezdu domů Julian řekne, že už je bezpečné, aby se mí rodiče vrátili do OakLawn. „Na dalších několik měsíců jsem jim zařídil extra bezpečnost,“ vysvětlí, když jdeme k tréninkové hale. „Musí se držet několika pravidel, když přijde na obchodní domy a další přeplněná místa, ale můžou se vrátit do práce a k běžným aktivitám.“

Přikývnu, aniž by mě to moc překvapilo. Julian mě v téhle záležitosti neustále informuje a vím, že Sullivanovi už dávno nepředstavují hrozbu. Díky bezcitným aktivitám, které použil i proti Al-Quadaru, se mu podařilo něco, oč se autority neúspěšně snažily roky: zbavit Chicago přední kriminální rodiny.

„A co Frank?“ zeptám se, když projdeme kolem dvou strážných, kteří trénují na trávě. „Myslela jsem, že CIA nechce, abychom se do Ameriky vrátili.“

„Včera ustoupili. Chtělo to pár přesvědčovacích technik, ale tví rodiče se mohou vrátit, aniž by jim kdokoliv stál v cestě.“

„Ach.“ Umím si jen představit, jaké ‚přesvědčovací techniky‘ Julian použil. Ani náš tým, který po nás uklízel, nedokázal udržet všechno v tajnosti. V okolí malého letiště možná nebydlí nejvíc lidí, ale výbuchy a střelba nejde jen tak přehlédnout. Posledních několik týdnů se ve zprávách mluví jen o ‚zadržení nebezpečných vojenských překupníků‘. Jak Julian předpokládal, Sullivanovi opravdu využili všechny službičky, které jim kdo dlužil, aby ten útok zorganizovali. Šéf policie – Sullivanův špeh, který teď hnije pod zemí – dostal od Sullivana informace o nás a použil spojení ‚dealer zbraní pašuje výbušniny do města‘ jako záminku ke svolání SWAT týmu. Sullivanovi muži se k nim připojili jako ‚posila z jiné oblasti‘ a celá operace byla držena v tajnosti před dalšími autoritami – což je důvod, proč nás překvapili.

„Neboj se,“ řekne Julian, který si můj výraz špatně vyloží. „Kromě Franka a dalších vysoce postavených lidí nikdo neví, že do toho byli zapleteni i tví rodiče. Ta zvýšená bezpečnost je jen z opatrnosti, nic jiného.“

„Já vím.“ Vzhlédnu k němu. „Nenechal bys je se vrátit, kdyby to nebylo bezpečné.“

„Ne,“ řekne Julian něžně a zastaví se před vstupem do tělocvičny. „Nenechal.“ Předloktí se mu třpytí potem z dusného horka a tričko bez rukávů mu obepíná vypracované tělo. Na obličeji má pořád několik škrábanců od rozbitého skla, ale to jeho krásu nijak nesnižuje.

Stojí ode mě jen několik centimetrů, prohlíží si mě svýma modrýma očima. Můj manžel je dokonalý obraz mužnosti.

Polknu a odtrhnu od něj oči, když si vzpomenu, jak jsem se dnes ráno vzbudila. Možná jsme spolu od potratu nespali, ale to neznamená, že spolu nic nemáme. Na kolenou s jeho penisem v puse, svázaná a s jeho jazykem na mé kundičce… Živé obrazy mi zaplňují mysl, stejně jako srdce neustálá vina.

Proč je ke mně Julian tak hodný? Od našeho návratu neustále čekám, že mě potrestá, projeví vztek, který musí cítit, ale zatím nic neudělal. Jestli něco, tak je ke mně nezvykle něžný, mnohem víc, než během těhotenství. Změna v jeho chování je nepatrná – pár polibků a doteků během dne navíc, masáže celého těla každý večer, žádání Any, aby vařila víc mých oblíbených jídel… Nejde o nic, co by dřív nedělal; jen jsou tyhle gesta častější, co jsme se vrátili z Ameriky.

Co jsme přišli o dítě.

Do očí mi náhle vniknou slzy a já skloním hlavu, abych je skryla, když projdu kolem Juliana dovnitř tělocvičny. Nechci, aby mě zase viděl brečet. Za posledních několik týdnů mě tak viděl dost často. Možná je to ten důvod, proč mě ještě nepotrestal: myslí si, že nejsem dost silná na to, abych to snesla. Možná se bojí, aby se mi nevrátily záchvaty paniky, kterými jsem trpěla po Tádžikistánu.

Až na to, že nejsem. Vím to. Tentokrát je to jiné.

Já jsem jiná.

Přejdu k žíněnkám a protáhnu se. Využiju co nejvíc času, abych se uklidnila. Když se otočím zpátky k Julianovi, není po mém smutku ani památky. „Můžeme,“ řeknu a zaujmu postoj. „Do toho.“

A další hodinu s Julianem trénuju, jak porazit devadesáti kilového muže za sedm vteřin, a zároveň zaženu všechny pocity viny do pozadí.

***

Po tréninku se zajdu domů vysprchovat a pak zamířím k bazénu oznámit rodičům tu novinku. Svaly mě bolí, ale jsem plná endorfinů z tréninku. „Takže můžeme domů?“ Táta se posadí na lehátku a setře si pot z obličeje. „A co policie? A kontakty těch gangsterů?“

„Určitě je to všechno v pořádku, Tony,“ řekne máma, než stihnu odpovědět. „Julian by nás neposlal zpátky, kdyby nebylo o všechno postaráno.“

V žlutých jednodílných plavkách vypadá opáleně a odpočatě, jako by posledních několik týdnů strávila v nějakém resortu – což vlastně není daleko od pravdy. Julian zajistil, aby měli mí rodiče pohodlí a cítili se opravdu jako na dovolené. Knihy, filmy, dokonalé jídlo, dokonce i ovocné drinky u bazénu – všechno jen pro ně. Táta musel uznat, že žít s dealerem zbraní není tak hrozné, jak si představoval.

„To je pravda, to by neudělal,“ potvrdím a posadím se na lehátko vedle mámy. „Julian říká, že můžete odletět kdykoliv budete chtít. Může vám připravit letadlo už na zítra – ale budeme rádi, když ještě zůstanete.“

Jak jsem čekala, máma zavrtí odmítavě hlavou. „Děkuju, zlato, ale myslím, že bychom se měli vrátit. Táta se bojí o práci a můj šéf se mě denně ptá, kdy se vrátím…“ Hlas se jí ztratí a omluvně se na mě usměje.

„Jistě.“ Usměju se na ni zpátky a snažím se nevnímat tlak na prsou. Vím, co je za jejich touhou odjet, a práce ani přátelé to nejsou. I přes všechno pohodlí, co tu mají, se cítí stísněně. Není divu, když nás obklopují strážné věže a létající drony. Vidím pohled, jakým se dívají na ozbrojené muže a jak se jim stáhne obličej strachy, když jdou kolem tréninkové haly nebo střelnice. Pro ně je žití tady luxusním vězením, doplňovaným nebezpečnými kriminálníky všude kolem.

A jedním z těch kriminálníků je i jejich vlastní dcera.

„Měli bychom jít dovnitř se sbalit,“ řekne táta a postaví se na nohy. „Myslím, že bude nejlepší, když odletíme hned zítra ráno.“

„Dobře.“ Snažím se neznít, jako by mě jeho slova zasáhla. Je hloupé cítit se odmítnutá vlastními rodiči, kteří chtějí jet domů. Nepatří sem a já to vím stejně dobře, jako oni. Možná se jejich těla zotavila z modřin a odřenin, ale jejich mysl je něco jiného. Zabere to víc než pár hodin terapie s doktorkou Wessexovou, aby se mí rodiče dostali přes vybuchující auta a umírající lidi.

„Chcete, abych vám pomohla s balením?“ zeptám se, když položí táta mámě ručník na ramena. „Julian právě mluví se svým účetním a do večeře nemám nic na práci.“

„To je dobré, zlato,“ řekne máma něžně. „Zvládneme to. Proč si nejdeš před večeří zaplavat? Voda je příjemná.“ S tím mě nechají stát u bazénu a zamíří do klimatizovaného domu.

***

„Odjíždí už zítra?“ Rosa vypadá překvapeně, když jí oznámím nadcházející odjezd rodičů. „To je škoda. Neměla jsem šanci tvé mámě ukázat jezero, o kterém jsem jí říkala.“

„To je v pohodě,“ řeknu a zvednu koš na prádlo, abych jí pomohla naplnit pračku. „Snad nás brzy zase navštíví.“

„Jo, snad,“ zopakuje Rosa a zamračí se na mě, když si všimne, co dělám. „Noro, polož to. Neměla bys-“ Rychle se odmlčí.

„Zvedat těžké věci?“ Doplním větu s ironickým úsměvem. „Ty a Ana zapomínáte, že už dávno nejsem invalida. Už zase můžu zvedat těžké věci, stejně jako střílet, bojovat a jíst, co si zamanu.“

„Jasně.“ Rosa vypadá lítostivě. „Omlouvám se“-natáhne se pro koš, který držím-„ale i tak bys neměla dělat mou práci.“

Povzdechnu si a podám jí ho. Vím, že by byla jen naštvaná, kdybych jí dál pomáhala. Je na to od našeho návratu citlivá a nechce, aby s ní ostatní zacházeli jinak než předtím.

„Byla jsem znásilněná; neamputovali mi ruce,“ vyštěkla na Anu, když se jí domácí snažila přiřadit lehčí práce. „Nic se mi nestane, když budu vysávat a vytírat.“

Samozřejmě pak Ana propukla v pláč a Rosa a já jsme strávily asi dvacet minut tím, že jsme se ji snažily uklidnit. Ta postarší žena je od našeho návratu extrémně emotivní a otevřeně truchlí nad mým potratem a Rosiným znásilněním.

„Bere to hůř než moje máma,“ prozradila mi Rosa minulý týden a já přikývla, aniž by mě to překvapilo. Ačkoliv jsem paní Martinezovou potkala jen párkrát, připomíná mi ta baculatá a přísně vyhlížející žena starší verzi Beth, se svým stejným cynickým pohledem na život. Vždycky pro mě bude tajemstvím, jak mohla z Rosy vyrůst tak veselá dívka, když vyrůstala s takovou ženou. I teď, po tom všem, čím si moje kamarádka prošla, není její úsměv o nic zářivější a lesk v oku o nic menší. Kvůli už skoro zahojeným odřeninám by teď nikdo neřekl, že Rosa zažila něco tak traumatizujícího – hlavně po jejím neustálém naléhání, aby s ní všichni jednali normálně. Znovu si povzdechnu a sleduju, jak rychle dává prádlo do pračky, třídí tmavé od světlého a hází ho na hromadu na zemi. Když skončí, otočí se ke mně. „Takže jsi to slyšela?“ zeptá se. „Lucas vystopoval tu tlumočnici. Myslím, že po ní půjde, jakmile tví rodiče odletí.“

„To ti řekl?“

Přikývne. „Narazila jsem na něj dnes ráno a zeptala se, jak to jde. Takže jo, řekl mi to.“

„Chápu.“ Nechápu, ani trochu, ale rozhodnu se nevyzvídat. Rosa moc o jejich podivném vztahu nemluví a nechci na ni tlačit. Řekne mi to, až bude připravená – pokud je co říct. Otočí se zpátky k pračce a já přemýšlím, jestli jí říct o tom, co jsem zjistila včera… co jsem pořád ještě neřekla Julianovi. Nakonec se rozhodnu pro, když už větší část toho příběhu zná.

„Pamatuješ si tu pěknou doktorku, která se o nás starala v té nemocnici?“ zeptám se a opřu se o pračku.

Rosa se otočí ke mně a vypadá náhlou změnou tématu zmateně. „Jo, asi jo. Proč?“

„Jmenuje se Cobakisová. Pamatuju si její jméno ze jmenovky a přišlo mi povědomé, jako bych na něj už někde narazila.“

To Rosu nejspíš zaujme. „A narazila?“

Přikývnu. „Ano. Jen jsem si nemohla vzpomenout kde – a včera mi to došlo. Na tom seznamu, který jsem dala Peterovi, bylo jméno George Cobakis.“

Rosiny oči se rozšíří. „Ten seznam lidí, kteří jsou zodpovědní za to, co se stalo jeho rodině?“

„Ano.“ Zhluboka se nadechnu. „Nebyla jsem si jistá, tak jsem včera zkontrolovala email a byl tam. George Cobakis z Homer Glen, Illinois. Všimla jsem si toho jména kvůli tomu městu.“

„Páni.“ Rosa na mě zírá s otevřenou pusou. „Myslíš, že ta doktorka má něco společného s tím Georgem?“

„Vím to. Vyhledala jsem si jeho jméno včera večer a našla jsem i ji. Je to jeho žena. Místní noviny psali o jejich benefiční akci pro veterány a jejich rodiny a měli tam fotku jako pár, který za tím vším stojí. On je očividně novinář, zahraniční zpravodaj. Neumím si představit, jak jeho jméno skončilo na tom seznamu.“

„Kurva.“ Rosa vypadá jak vyděšeně, tak fascinovaně. „Co budeš dělat?“

„Co můžu dělat?“ Ta otázka mě mučí od doby, co jsem to zjistila. Předtím byla jména na tom seznamu jen jména. Ale teď si k jednomu z těch jmen dokážu přiřadit obličej. Fotku usmívajícího se tmavovlasého muže, jak stojí vedle své překrásné ženy.

Ženy, kterou jsem potkala.

Ženy, která bude vdova, pokud Julianův dřívější zaměstnanec dokončí svou pomstu.

„Mluvila jsi o tom s manželem?“ zeptá se Rosa. „Ví o tom?“

„Ne, ještě ne.“ Ani si nejsem jistá, jestli chci, aby to Julian věděl. Před několika týdny jsem řekla Rose o seznamu, který jsem Peterovi poslala, ale neřekla jsem jí už, že to bylo proti Julianově vůli. Ta část – a co se stalo poté, když jsme zjistili, že jsem těhotná – je příliš intimní. „Tuším, že Julian řekne, že teď už s tím seznamem nic neuděláme, když ho má Peter u sebe,“ řeknu a snažím si představit Julianovu reakci.

„Nejspíš máš pravdu.“ Podívá se na mě Rosa. „Je to smůla, že jsme tu ženu potkaly a to všechno, ale jestli je její manžel nějakým způsobem zapletený do toho, co se stalo Peterově rodině, nemyslím, že bychom se do toho měly plést.“

„Pravda.“ Znovu se zhluboka nadechnu a snažím se potlačit úzkost, kterou cítím už od včera. „Nemůžeme. Neměly bychom.“

I když jsem Peterovi ten seznam dala.

I když to, co se stane, bude moje vina.

„Není to tvůj problém, Noro,“ řekne Rosa, když vycítí mé obavy. „Peter by se ty jména dozvěděl tak, či onak. Byl až moc odhodlaný na to, aby to tak nebylo. Nejsi zodpovědná za to, co se těm lidem stane – to Peter.“

„Jasně,“ zamumlám a pokusím se o úsměv. „Jasně, já vím.“

A zatímco Rosa pokračuje v třídění prádla, změním téma na naše nové rekruty.