HM - 38. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Když se Nořin dech ustálí, konečně se její tělo uvolní. Občas sebou zatřese, ale jak se propadá do hlubšího spánku, tak to přestává. Měl bych také spát. Nezavřel jsem oči od noci před Nořinými narozeninami – což znamená, že jsem vzhůru už více než čtyřicet osm hodin.

Nejhorších čtyřicet osm hodin mého života.

Přežili jsme. Všechno bude v pořádku. Brzy se vrátíme do normálu. Moje uklidňující slova, které jsem Noře neustále opakoval, mi teď zvoní v uších. Chci jim věřit, ale ztráta je příliš čerstvá a bolest ostrá.

Dítě. Dítě, které bylo součástí mě a Nory. Nemělo by o nic jít, je to jen několik buněk naplněných potenciálem, ale za pouhých deset týdnů mi ten malý tvoreček zaplnil hruď emocemi a obmotal si mě kolem svého ještě nevyvinutého prstu.

Udělal bych pro ně cokoliv a ono se nikdy nenarodí.

Umřelo ještě dřív, než mělo šanci žít.

Znovu mě naplní zlost, tentokrát mířená jen a jen na mou osobu. Je tolik věcí, které jsem mohl – měl – udělat, aby se tomu předešlo. Vím, že je zbytečné se tím zaobírat, ale můj unavený mozek to nechce nechat být. Neustálá ‚co kdyby‘ mi krouží v hlavě tak dlouho, dokud se necítím jako křeček, který běží v kole na místě a nikam se neposouvá. Co kdybych nechal Noru na pozemku? Co když bych se na ten záchod dostal dřív? Co kdyby, co kdyby… Hlava se mi točí, nade mnou se vznáší prázdnota a já vím, že kdybych neměl Noru u sebe, zbláznil bych se a prázdnota by mě pohltila.

Stisknu její malé tělo silněji, zírám do tmy a zoufale si přeju něco nemožného, abych došel klidu, který si nezasloužím.

Nora si ve spánku oddechne a otře tvář o mou hruď, jemné rty mi přitiskne na kůži. Jinou noc by mě tohle nevinné gesto vzrušilo, vzbudilo ve mně touhu, která mě vždycky mučí, když je poblíž. Nicméně dnes její něžný dotyk jen zvětší tlak na mé hrudi.

Mé dítě je mrtvé.

Konečně mi to dojde a rozdrtí všechny zdi, které jsem si od dětství budoval. Není nic, co bych mohl udělat. Co by mohl kdokoliv udělat. Mohl bych zničit celé Chicago a stejně by to nic nezměnilo.

Mé dítě je mrtvé.

Bolest mnou nekontrolovaně prostupuje, jako řeka vylévající se z břehů. Snažím se proti tomu bojovat, držet ji zpátky, ale jen to tím zhoršuju. Vzpomínky ke mně přichází v nárazových vlnách a v hlavě mi prolétávají obličeje všech, které jsem ztratil. Dítě, Maria, Beth, má matka, můj otec ve vzácných momentech, kdy jsem ho miloval… Náhlý pocit smutku je zdrcující a má nejnovější ztráta převyšuje všechny ostatní.

Mé dítě je mrtvé.

Mé dítě je mrtvé.

Chytím Noru pevněji, přestanu bojovat a nechám, aby mě bolest přemohla.