HM - 35. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Jakmile ten zvuk zaslechnu, úroveň adrenalinu se mi zvedne. Nevěděla jsem, že je možné se takhle cítit – otupěle a zároveň naživu. Srdce mi buší jako splašené a na kůži mám kapky studeného potu. Nicméně panika, která mě předtím zasáhla, je pryč; zmizela někdy mezi druhou a třetí explozí. Očividně si člověk lehce zvykne na výbuchy aut.

Sevřu zbraň, kterou mi dal Julian, volnou rukou se přidržím za sedadlo, aniž bych odtrhla oči od honičky za zadním oknem. Cesta za námi je jako nějaká válečná zóna s těmi bourajícími a hořícími auty. Je to jako počítačová hra, až na to, že oběti jsou skutečné.

BOOM! Jedno zmáčknutí tlačítka a auto vyletí do vzduchu. BOOM! Další auto. BOOM! BOOM! Nachytám se, jak v duchu směřuju každý granát, jako bych mohla pomoct Julianovi mířit jen pomocí myšlenek.

Hra. Prostě jen reálná střílečka s ohlušujícími zvukovými efekty. Když se na to dívám takhle, můžu se s tím vypořádat. Můžu předstírat, že za námi není tucet hořících mrtvol, jak na jejich, tak na naší straně. Můžu si namlouvat, že muž, kterého miluju, nestojí uprostřed limuzíny s odpalovacím granátovým zařízením v ruce a nevykukuje mu hlava z auta. Ano, hra – v které je teď už i vrtulník. Slyším ho, a když se vyškrábu na sedadlo, abych se dostala blíž k oknu, tak ho i uvidím.

Je to policejní vrtulník a jde přímo po nás.

Mělo by se mi ulevit, že se do toho snaží zapojit i autority – až na to, že blokáda, kterou jsme museli prorazit, nevypadala, že chce nastolit zákon a pořádek. Viděla jsem, jak nás policejní auta sledovala po boku Sullivanových aut; neměli v plánu zatknout všechny kriminálníky v téhle smrtelné honičce.

Chtěli dostat jen nás.

Projede mnou nová vlna strachu a přemůže tak můj falešný klid. Tohle není hra. Kolem nás umírají lidé, a kdyby nebylo zbraní v limuzíně a Lucasových řídících schopností, už bychom byli mrtví taky. Kdyby šlo jen o mě, nezáleželo by na tom tak moc. Ale v tomhle autě jsou všichni, které miluju. Kdyby se jim něco stalo-

Ne, přestaň. Cítím, jak mě myšlenky přemáhají a donutím se zatlačit je pryč. Nemůžu si dovolit panikařit. Podívám se dopředu a uvidím rodiče, kteří se k sobě tisknou na sedadle, připoutaní bezpečnostními pásy. Jsou úplně bledí, skoro zelení. Myslím, že jsou oba v šoku, protože máma už dávno nekřičí.

Limuzína zatočí prudce doprava, skoro mě odhodí ze sedadla.

„Mířím do hangáru!“ zakřičí Lucas zepředu a já si uvědomím, že jsme museli odbočit z dálnice na mnohem užší silnici. Před námi je malé letiště, láká nás příslibem záchrany. Zvuk vrtulníku je teď přímo nad námi, ale jestli se dostaneme do letadla a vzlétneme-

BOOM! Před očima se mi zatmí, všechny zvuky na chvíli uvadnou. S heknutím se chytím kraje sedadla v zoufalé snaze vydržet prudké zatáčky a zrychlení. Když se mi vrátí smysly, uvědomím si, že SUV přímo za námi bylo zasaženo. Teď je v jeho střeše velká doutnající díra. V šoku sleduju, jak se řítí na jiné naše auto a brutální silou do něj narazí. Gumy pískají a obě auta se vyřítí ze silnice ve změti kovu. Policejní vrtulník na nás střílí, jak si pak uvědomím. Střílí na nás a už dostal dvě naše auta. Už nás chrání jen jedno.

Otočím se a znovu se rychle podívám předním oknem před nás. Hangár s naším letadlem je už blízko, tak blízko. Jen několik stovek metrů a budeme tam. Do té doby určitě přežijeme-

BOOM! V uších mi zvoní. Otočím se, abych viděla, jak Hummer za námi je v plamenech. Julian ho musel zasáhnout. Už je tu jen ten vrtulník a dvě SUV, která nás pronásledují, a my máme už jen jedno auto, které nás chrání. Ještě několik takových střel a budeme v bezpečí-

„Noro!“ Kolem pasu mě sevřou silné ruce a zatlačí mě na podlahu. Rozčilený Julian klečí nade mnou a z očí mu létají blesky. „Řekl jsem ti kurva, ať zůstaneš ležet!“ Ve zlomku vteřiny zaregistruju dvě věci; není zraněný a má prázdné ruce. Musely mu dojít granáty.

BOOM! Výbuch zasáhne limuzínu a oba odletíme o kousek dál. Jen mlhavě si uvědomuju, že se kolem mě Julian obtočil, aby mě svým tělem chránil, ale i tak ucítím silný náraz, když narazíme do přepážky od řidiče. Všechen vzduch opustí mé plíce, interiér auta se kolem mě točí a pohled se mi zamlží, když se mi něco ostrého zařeže do kůže. Hlava mě bolí, jako by se chtěl mozek dostat ven.

„Noro!“ Dostane se ke mně Julianův hlas přes bušení v uších. Omámeně se na něj snažím zaostřit. Jak se mi vidění zlepší, uvědomím si, že jsme zase na zemi a leží na mě. Obličej má celý zakrvácený; krev mu stéká dolů a kape na mě. Také něco říká, ale můj mozek žádná slova neregistruje. Jediné, co vidím, je barva jeho krve.

„Jsi zraněný.“ Vydám ze sebe. „Juliane, jsi zraněný-“

Chytí mě za bradu a tvrdě mě tak umlčí. „Poslouchej mě,“ vykřikne. „Přesně za minutu budu potřebovat, abys běžela. Rozumíš? Běžela přímo k tomu zkurvenému letadlu a nezastavila se, ať se děje cokoliv.“

Nechápavě na něj zírám. Kap. Kap. Kap. Červené kapky stékají dolů. Cítím vlhkost na tváři, kovovou chuť na rtech. Jeho oči jsou zářivě modré uprostřed té červené. Modré a neskutečně krásné…

„Noro!“ zařve a zatřese se mnou. „Rozumíš mi?“

Zvonění v uších trochu ustane a konečně mi dojdou jeho slova. Běžet. Chce, abych běžela.

„A co-“ ty, chci říct, ale přeruší mě.

„Vezmeš rodiče a budete kurva utíkat.“ Jeho hlas je tak ostrý, že by přeřízl ocel. Jeho oči se vpíjejí do mých. „Budeš mít s sebou zbraň, ale nechci, aby sis hrála na hrdinku. Rozumíš mi, Noro?“

Donutím se lehce přikývnout. „Ano.“ Přes bušení ve spáncích si uvědomím, že se auto pořád hýbe, ať už nás zasáhlo cokoliv. Slyším, jak se nad námi vznáší vrtulník, ale zatím jsme naživu. „Ano, rozumím.“

„Dobře.“ Ještě chvíli se mi dívá do očí a pak jako by nemohl odolat, skloní hlavu a prudce a pronikavě mě políbí. Cítím sůl a kovovou chuť krve. Jedinečnou chuť Juliana. Chci, aby mě líbal dál a donutil mě tak zapomenout na noční můru, v které se teď nacházíme. Ale příliš brzy se jeho rty přesunou na můj krk a pocítím teplo jeho dechu, když mi do ucha zašeptá, „Prosím, dostaň sebe a rodiče do toho letadla, zlato. Thomas už tam je, a když bude třeba, může s ním odletět. Lucas se postará o Rosu. Tohle je naše jediná šance dostat nás z toho živé, takže když říkám, abys běžela, tak běž. Budu hned za tebou, ano?“ A než stačím cokoliv říct, vyskočí a vytáhne mě na nohy, podá mi AK-47, kterou jsem upustila. Hlava se mi z toho náhlého pohybu točí, ale otřepu se a vší silou sevřu zbraň. Všechno se zdá divné, tělo nespolupracuje, ale dokážu se soustředit dost na to, abych si všimla, že zadní okno je pryč a ze zadní části auta se kouří. K mé úlevě jsou rodiče pořád na svých místech, krvácí a vypadají omámeně, ale naživu. Zadní sklo se muselo roztříštit a střepy rozletět po autě – což vysvětluje jejich i Julianovu krev.

Limuzína začne zpomalovat, Julian mě chytí pevněji za bradu a donutí mě se soustředit zase na něj. „Za deset vteřin,“ řekne tvrdě, „Otevřu ty dveře a vyskočím ven. V tu chvíli vyběhneš druhými dveřmi. Rozumíš, Noro? Vyskočíš a poběžíš jako o život.“

Přikývnu, a když mě pustí, otočím se k rodičům. „Odpoutejte se,“ řeknu. „Hned, jak auto zastaví, poběžíme k letadlu.“

Máma nereaguje, jak je strachy bledá, ale táta začne zápasit se svým bezpečnostním pásem. Koutkem oka vidím, že se blížíme k hangáru a zběsile začnu pomáhat rodičům, odhodlaná je osvobodit předtím, než se auto zastaví. Odepnu mámin pár, ale tátův vypadá zaseklý. Oba za něj zoufale taháme, překážíme si rukama, zatímco se limuzína řítí k vysoké otevřené bráně.

„Rychle!“ Zakřičí Julian, když se auto zastaví na místě. Skoro mě to zase odhodí, ale zachytím se za bezpečnostní pás.

„Teď, Noro!“ Křikne Julian a otevře svoje dveře. „Teď!“

Pás se konečně odepne a já popadnu tátovu ruku, zatímco on chytí máminu. Otevřu dveře na druhé straně a vypadneme z auta na všechny čtyři. Srdce mi buší, otočím hlavu, abych našla letadlo, a pak ho uvidím. Stojí na druhé straně hangáru a mezi námi a jím stojí tucet dalších letadel. „Tudy!“ Vyskočím na nohy a pomůžu tátovi. „No tak, musíme běžet!“ Začneme utíkat. Za námi pískají brzdy doprovázené výstřely ze samopalů. Otočím hlavu a vidím, jak Julian s Lucasem střílí na SUV, které nás sleduje. Rosa utíká taky; už je nám v patách. Zpomalím, všechno ve mně křičí, abych se otočila a pomohla Lucasovi a Julianovi, ale vzpomenu si na jeho slova.

Naše největší šance na přežití závisí na tom, že se všichni dostaneme do toho letadla. I s mou pomocí mí rodiče fungují jen tak tak. Takže potlačím nutkání běžet zpátky k limuzíně a místo toho zakřičím, „Rychle!“ na Rosu, která už nás skoro dohání. Pak všichni čtyři běžíme, táta táhne mámu za sebou. Je smrtelně bledý a oči má vyděšené, ale dává jednu nohu před druhou a to je jediné, co od něj teď potřebuju. Jestli se z toho dostaneme, bojím se, jaký tohle všechno bude mít na ně dopad.

Teď je ale naším jediným úkolem přežít.

I když to vím, nemůžu se přestat otáčet, zatímco běžím. Strašně se bojím o Juliana. Neumím si představit, že bych ho zase ztratila. Myslím, že bych to nepřežila.

Poprvé, když se ohlédnu, vidím, že se Julian s Lucasem schovávají za limuzínou a střílí na muže před nimi. Na zemi leží už dvě mrtvoly a v čelním skle SUV je díra. I přes paniku jsem pyšná. Můj manžel a jeho pravá ruka ví, co dělat, když jde o zabíjení. Když se otočím podruhé, čeká mě lepší pohled. Čtyři nepřátelská těla leží na zemi a Lucas se plíží kolem auta, aby sestřelil zbylé střelce, zatímco Julian ho chrání. Při třetím ohlédnutí jsou všichni střelci mrtví a střelba utichne. Hangár je najednou tichý. Vidím, jak se Lucas a Julian postaví na nohy, očividně nezranění, a po tvářích mi začnou stékat slzy radosti.

Zvládli jsme to. Přežili jsme.

Už jsme skoro u letadla a vidím Thomase, řidiče, který mě vezl do salónu, jak stojí ve dveřích. „Prosím, dostaň je dovnitř,“ řeknu mu třesoucím hlasem. Přikývne a pomůže rodičům a Rose do schodů. „Hned budu u vás,“ řeknu tátovi, když se mě snaží vzít s sebou. „Jen potřebuju chvilku.“ Vycuknu se mu ze sevření a otočím se zpátky k limuzíně.

„Juliane!“ Zvednu AK-47 nad hlavu a zamávám na něj. „Tady! No tak, dělej!“

Podívá se na mě a na jeho rtech se objeví úsměv.

Se smíchem a brekem běžím přímo k němu. Uvědomuju si jen svou radost - a pak zeď vedle limuzíny vybuchne a odhodí ho i s Lucasem na stranu.