HM - 33. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Srdce mi na chvíli přestane bít; pak mi v žilách bouchne adrenalin. Než mám šanci reagovat, Julian už je v pohybu. Rozepne mi pás, chytí mě za ruku a stáhne mě na podlahu auta. „Zůstaň tady,“ vykřikne a já šokovaně sleduju, jak nadzvedne sedadlo, pod kterým se skrývá neskutečné množství zbraní.

„Co-“ vydechne máma, ale v tu chvíli auto zahne a odhodí mě na stranu sedadla. Rodiče vykřiknou, zoufale se jeden druhého chytí a Julian popadne okraj sedadla, aby nespadl.

A pak to uslyším.

Rat-tat-tat z automatické zbraně.

Někdo na nás střílí.

„Gabrielo!“ Tátův obličej je úplně bílý. „Drž se mě!“

Limuzína opět zahne, což vyvolá mámin zděšený výkřik. Julian zůstane nějakým způsobem na místě, ohnutý nad zbraněmi, zatímco limuzína ještě zrychlí. Z mé pozice na zemi vidím jen stromy, které se kolem míhají. Musíme jet po dálnici hroznou rychlostí. Další střelba a stromy kolem míjíme ještě rychleji, zeleň je už rozmazaná. Slyším bubnování v uších, jak mi srdce zběsile buší; je skoro hlasitější než zvuky kol za námi. „Panebože!“ vykřikne máma, zatímco já lezu na sedadlo a kleknu si, abych se podívala ven. Pohled, který mám před očima, je jako z Rychle a zběsile.

Za sedmi našimi SUV je celá kavalerie aut. Několik tuctů SUV a dodávek, ale je tu i několik Hummerů s obrovskými zbraněmi na střechách. Z oken vykukují muži se samopaly a vyměňují si střelbu s našimi muži – kteří dělají to samé. Zatímco to šokovaně pozoruju, zahlédnu jedno auto, které se nalepí na jedno ze SUV a natlačí ho na stranu, aby se ho zbavilo. Obě auta vyjedou ze svého směru, jiskry lítají všude kolem a zaslechnu další střelbu následovanou zvukem SUV, které padne na střechu.

Jednoho jsme se zbavili, dalších patnáct zůstává.

Matika je úplně jasná. Patnáct aut na osm našich, když počítám i limuzínu. Šance nejsou v náš prospěch. Srdce mi buší jako splašené, jak ten boj v šílené rychlosti pokračuje, jak do sebe narážejí auta a doprovází je zvuk střelby.

Boom! Zasáhne mě ohlušující zvuk, každá kost v těle se otřese. Ztuhle sleduju jedno z našich SUV, jak pod výbuchem vyletí do vzduchu. Museli zasáhnout nádrž, pomyslím si, a pak uslyším, jak Julian křičí mé jméno.

Zvoní mi v uších, otočím se na něj a vidím, jak mi podává něco obrovského. „Nasaď si to!“ zakřičí předtím, než ty samé věci hodí rodičům.

Neprůstřelné vesty, uvědomím si.

Zrovna nám hodil neprůstřelné vesty.

Ta věc je těžká, ale donutím si ji nasadit i přesto, že sebou auto zmítá. Slyším, jak rodiče jeden druhého instruují, a já se otočím k Julianovi, který si právě obléká svou vestu. V ruce také drží AK-47 – kterou mi vrazí do ruky předtím, než se skloní pro obrovskou, nezvykle vypadající zbraň. Zírám na to, ale pak si uvědomím, co to je. Ruční odpalovací zařízení granátu. Julian mi ho jednou ukazoval na pozemku. Setřesu strach, vyšplhám se na sedadlo a chytím samopal do třesoucích se rukou. Musím udělat svou práci, nehledě na to, jak se bojím. Ale předtím, než můžu stáhnout okýnko a začít střílet, Julian mě stáhne dolů na zem.

„Zůstaň ležet,“ zařve na mě. „Ani se kurva nehni!“

Přikývnu a snažím se kontrolovat zběsilé dýchání. Adrenalin ve mně všechno zrychluje a zpomaluje zároveň. Vidění mám ostré i zamlžené. Slyším, jak máma vzlyká a Lucas s Rosou křičí něco zepředu. Pak uvidím Juliana, jehož výraz se změní a otočí se k přednímu oknu.

„Kurva!“ Zaklení se mu vydere z úst a svou silou mě vyděsí.

Nemůžu zůstat v klidu, tak si zase kleknu… a mé plíce zapomenou pracovat.

Na silnici před námi, jen několik stovek metrů od nás, je policejní blokáda – a my se na ni plnou rychlostí řítíme.