HM - 32. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Cesta k Nořiným rodičům proběhne v napjatém tichu. Mám plno práce se zajištěním bezpečnosti s mým týmem a Nora zběsile píše rodičům, kteří ji bombardují otázkami o náhlé změně plánů. Rosa nás oba tiše sleduje, tmavé modřiny na obličeji skrývají její výraz. Jakmile dorazíme, Nora vběhne do domu a já ji následuju, nechci ji nechat samotnou ani půl hodiny. Rosa zůstane v autě s Lucasem s tím, že nechce stát v cestě. Když vejdu dovnitř, je dobře, že Rosa zůstala v autě.

V domě Lestonů je chaos. Gabriela běhá dokola, snaží se nacpat co nejvíce věcí do obrovského kufru a její manžel křičí do telefonu a někomu vysvětluje, že ano, musí opustit zemi teď a ne, omlouvá se, že nedal vědět dřív.

„Vyhodí mě,“ zamumlá, když zavěsí a já potlačím nutkání říct, že žádná práce nestojí za riskování života.

„Jestli Vás vyhodí, pomůžu Vám najít jinou práci, Tony,“ řeknu namísto toho a posadím se ke kuchyňskému stolu. Nořin otec po mně střelí pohledem, ale ignoruju ho a soustředím se na tisíc emailů, které se mi za posledních pár hodin nahromadily. O čtyřicet minut později Nora konečně Lestonovi donutí přestat balit.

„Musíme jít, mami,“ trvá na svém, když si její máma vzpomene na další věc, kterou si zapomněla zabalit. „Na pozemku máme sprej proti broukům, přísahám. A všechno další, co potřebuješ, můžeme objednat. Nežijeme v pralese, víš.“

Gabriela vypadá, že ji to uklidnilo. Pomůžu jí zavřít obrovský kufr a odtáhnu ho do auta. Ta věc váží alespoň osmdesát kilo a musím vynaložit dost sil na to, abych ho naložil do auta.

Mezitím přinese Nořin otec menší kufr.

„Vezmu to,“ řeknu a natáhnu se pro něj, ale on ucukne.

„Mám to,“ odsekne, tak o krok ustoupím a nechám ho to udělat. Jestli chce být dál nasraný, je to jeho věc.

Jakmile je vše naloženo, Nořiny rodiče si sednou do auta a Rosa si sedne dopředu k Lucasovi. „Nechám vám prostor,“ vysvětlí, ačkoliv by v limuzíně mohlo jet pohodlně deset lidí.

„Musí tu být všechna ta auta?“ zeptá se Nořina matka, když se posadí vedle Nory. „Chci říct, je to vážně nebezpečné?“

„Nejspíš ne, ale nechci riskovat,“ řeknu, když vyjedeme z příjezdové cesty. Kromě dvaceti tří strážných v sedmi SUV – kteří objíždí blok – mám pod sedadlem také několik zbraní. Na pouhou návštěvu Chicaga je to možná příliš, ale teď když máme trable, se bojím, že je toho málo. Měl jsem přivést víc mužů a zbraní, ale nechtěl jsem, aby si Frank a ostatní mysleli, že jsem tu za obchodem.

„To je šílené,“ mumlá Tony, který se dívá zadním oknem za procesím aut, které nás sleduje. „Neumím si představit, co si teď sousedé myslí.“

„Myslí si, že jsi VIP, tati,“ řekne Nora povzbudivě. „Nechtěl jsi vždycky vědět, jaké to je pro prezidenta, když cestuje?“

„Ne, to nechtěl.“ Nořin otec se k nám otočí obličejem, a když se podívá na dceru, jeho výraz se zjemní. „Jak se cítíš, zlato?“ zeptá se. „Měla bys radši odpočívat, než se vypořádávat s tímhle bláznovstvím.“

„Jsem v pohodě, tati.“ Nořin obličej se stáhne. „A raději bych o tom nemluvila, pokud to nevadí.“

„Jistě, zlato,“ řekne její matka a několikrát rychle zamrká – nejspíš aby potlačila slzy. „Cokoliv chceš, miláčku.“

Nora se pokusí usmát, ale nepodaří se jí to. Nemůžu si pomoct, natáhnu se k ní a jednou rukou ji obejmu a přitáhnu k sobě. „Uvolni se, zlato,“ zašeptám jí do vlasů. „Brzy tam budeme a můžeš spát v letadle, ano?“

Nora si povzdechne a zamumlá mi do ramene, „To zní dobře.“ Vypadá unaveně, tak ji hladím po vlasech a užívám si jejich jemnost. Mohl bych tak sedět pořád, cítit teplo jejího malého těla, cítit její sladkou, ženskou vůni. Poprvé od jejího potratu se tlak na hrudi zmenší a smutek trochu povolí. Pořád mi v žilách koluje zuřivost, ale v tuhle chvíli je ta hnusná prázdnota zaplněná a bolest se dál nešíří.

Nevím, jak dlouho takhle sedíme, ale když se podívám na druhou stranu uličky, všimnu si, že nás Nořiny rodiče pozorují. Obzvlášť Gabriela vypadá fascinovaně. Zamračím se na ně a posadím si Noru pohodlněji po boku. Nelíbí se mi, že nás tak vidí. Nechci, aby věděli, jak moc mi na mém miláčkovi záleží, jak zoufale ji potřebuju. Pod mým pohledem se oba podívají jinam a já dál hladím Noru po vlasech, dokud nedojedeme na dálnici.

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptá se Nořin táta o několik minut později. „Jedeme na soukromé letiště, že?“

„Správně,“ potvrdím. „Nejsme daleko, řekl bych. Není velký provoz, tak bychom tam měli být do dvaceti minut. Jeden z mých mužů už připravuje letadlo, takže hned, jak se tam dostaneme, můžeme odletět.“

„A můžeme odletět prostě takhle? Bez bezpečnostní prohlídky?“ zeptá se Gabriela. Pořád vypadá zaujatě tím, jak držím Noru po boku. „Nikdo nám nezabrání před vstupem do jejich země nebo tak?“

„Ne,“ řeknu. „Mám speciální dohodu s-“ Než to stačím dovysvětlit, auto zrychlí. Zrychlení je tak ostré a náhlé, že sotva zůstanu vzpřímeně sedět a držet Noru, která mě chytí kolem pasu. Její rodiče takové štěstí nemají; spadnou na stranu, skoro přeletí na druhý konec auta. Deska mezi námi a řidičem se stáhne a odhalí Lucasův obličej ve zpětném zrcátku.

„Jsou nám v patách,“ řekne stroze. „Jsou za námi a jdou po nás vším, co mají.“