HM - 26. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Jakmile odešlu zprávu Lucasovi, otevřu dveře a vejdu do uličky za klubem. Okamžitě do mě narazí puch odpadků míchající se s pronikavým odérem moči. Muselo pršet, zatímco jsme byli vevnitř, protože asfalt je mokrý, světla okolních lamp se na něm odráží. Dám prostor vzteku a obavám a metodicky se rozhlédnu po okolí. Na Nořinu ubrečenou tvář, a jak jsem to celé posral, můžu myslet později. Teď musím zachránit Rosu. To jí a Noře dlužím.

Nikoho v okolí nevidím, tak se vydám kolem kontejnerů na ulici. Přede mnou se rozuteče několik krys. Zajímalo by mě, jestli vycítily násilí v mých žilách, touhu po krvi, která se s každým krokem stupňuje.

Jedna smrt nestačí. Ani trochu.

Mé kroky se zvlhle ozývají, když zahnu za roh do úzké ulice, a znovu mnou projede vztek.

Ani ne dvě stě metrů přede mnou, před bílým SUV bojují dvě osoby.

Vidím Rosiny žluté šaty, když se jí muž snaží nacpat do auta. Vytáhnu nůž a běžím k nim.

Poznám přesně ten moment, kdy mě Rosin útočník spatří. Oči se mu rozšíří, tvář se mu zkřiví strachy a než může zareagovat, odhodí Rosu na mě a skočí do auta. Ještě zrychlím a zachytím Rosu předtím, než spadne. Pevně mě obejme a vzlyká. Snažím se ji uklidnit, zatímco se snažím dostat ze sevření, ale je už pozdě. Auto se zařváním a kvičením kol vyjede, jak Rosin útočník šlápne na plyn a uteče jako slaboch, kterým je.

Kurva. Dívám se za ujíždějícím autem. Vím, že mám rozmístěné muže všude kolem, ale střelba na veřejnosti by přilákala příliš pozornosti. S jednou rukou kolem Rosy vytáhnu telefon a přikážu Lucasovi, aby sledoval bílé auto. Pak otočím pozornost ke vzlykající ženě v náručí.

„Roso.“ Nevšímám si adrenalinu, který ve mně bublá, a něžně ji od sebe odtáhnu, abych se podíval, zda není zraněná. Jednu stranu obličeje má opuchlou a pokrytou krví, po celém těle má modřiny a škrábance, ale k mé úlevě nevidím žádné zlomené kosti. Vypadá ale tak vyděšeně, že ztlumím hlas a promluvím k ní jako k dítěti. „Jak moc tě to bolí, zlato?“

„On… oni…“ Mluví nesouvisle, když stojí a třese se, šaty má rozervané a já stisknu zuby k sobě, jak bojuju s novým návalem vzteku. Už teď můžu říct, že ať se jí stalo cokoliv, jen tak to nepřekoná.

„Pojď, zlato, vrátíme se k Noře.“ Držím hlas klidný a utěšující, když se zohnu, abych ji vzal do náruče. Začne se třást silněji, když si ji vezmu do náruče, a já stisknu zuby ještě silněji, když kráčím uličkou tak rychle, jak to jen jde. Když jsme před dveřmi klubu, postavím Rosu na nohy. Pak ji chytím za loket, abych ji držel, a pomalu ji vedu ke dveřím. Uvítá nás pohled na Noru, která na nás míří zbraní. Ve vteřině, kdy nás spatří se jí, ale rozzáří obličej a zbraň skloní.

„Roso!“ Odhodí zbraň a přeběhne místnost k nám. „Zachránil jsi ji, Juliane! Děkuju, Bože, zachránil jsi ji!“ Natáhne se k nám, zvedne se na špičky a obejme mě předtím, než obtočí ruce kolem Rosy a vede ji k pohovce. Slyším, jak ji uklidňuje, zatímco se k ní Rosa s brekem přivine a já využiju příležitosti, abych nám zavolal auto.

O pár minut později je auto připravené.

„Pojď zlato. Musíme jít, vezmu vás obě do nemocnice.“ Řeknu tiše, přejdu k pohovce a Nora přikývne, ruce má stále obtočené kolem Rosy. Má žena vypadá mnohem klidněji, její dřívější hysterie je bůh ví kde. Pořád ale musím bojovat s nutkáním ji popadnout a ujistit se, že je opravdu tak v pořádku, jak vypadá. Jediná věc, která mi v tom brání, je, že Rosa by se bez Nořiny pomoci zhroutila. Naštěstí můj miláček je rozhodnutý pomoc traumatizované kamarádce. To tvrdé jádro, které jsem vždycky věděl, že v ní je, nikdy nebylo víc zřejmé. I když ve mně vře vztek, cítím se pyšně, když sleduju Noru, jak pomůže Rose z pohovky a vede ji k východu.

Lucas se opírá o auto a čeká na nás. Když jeho pohled dopadne na Rosu, výraz v obličeji se mu změní z nečitelného na něco temného a děsivého.

„Ti čuráci,“ zavrčí, když přejde kolem auta a otevře nám dveře. „Ti zkurvení čuráci.“ Nemůže od Rosy odtrhnout oči. „Zhebnou.“

„Ano, to ano,“ souhlasím a překvapeně ho sleduju, když opatrně odtáhne Rosu od mé manželky a vede brečící dívku do auta. Jeho chování je pro něj netypické, takže se zamyslím, jestli ti dva spolu něco nemají. Bylo by to divné vzhledem k jeho fixaci na tu ruskou tlumočnici, ale dějí se divnější věci.

Setřesu tu myšlenku a otočím se k Noře, která stojí u otevřených dveří. Vypadá ztraceně ve vlastním světě, pohled má podivně vzdálený, když zvedne ruku a položí si ji na břicho.

„Noro?“ přejdu k ní, když se mi strachy stáhne hruď a v tu chvíli si všimnu, jak zbledne.