TSOD - 20. kapitola

Překlad: Liv

MOSES

TAG SE PROBUDIL tak, jak doktor předvídal, ale nedovolili nám ho vidět do doby, než ho přesunuly z JIP oddělení, což se stalo až čtyřiadvacet hodin poté, co nabyl vědomí. Chodili jsme sem a tam z nemocnice do nedalekého hotelu, potýkali jsme se s terorem a nedostatkem spánku a dva dny potom, co jsme chodili do hotelu kvůli sprchy se Henry rozhodl vlézt do postele a odmítal už odejít. Millie se neodvažovala nechat Henryho v hotelu samotného, takže s ním zůstala a já se vrátil do nemocnice.

Byl jsem překvapený, když jsem Taga našel, jak sedí v posteli, pod očima měl kruhy, jeho čelist byla poseta vousy a jeho pačesy visely zplihle kolem obličeje. Holé místa na jeho lebce byly teď výraznější a on se škrábal, jako by ho oholená kůže dováděla k šílenství.

„Už to budou tři týdny. Je to skoro zahojené, teď to jen svědí,“ postěžoval si s úsměvem, jako by nešlo o nic vážného. „Přemluvil jsem sestřičku, aby mi to oholila celé. Pak budeme dvojčata, Mo,“ řekl a odkazoval na skutečnost, že já jsem měl vždycky vlasy ostříhané na krátko.

Nemohl jsem odpovědět. Nebyl jsem v takových blbých kecech dobrý jako Tag. Ve skutečnosti jsem se ani nesnažil. Prostě jsem na něj zíral a strčil jsem ruce do kapes, abych potlačil touhu malovat… nebo ho zabít.

„Myslím, že Millie se bude oholená hlava líbit-“ Náhle přestal, poškrábal se na bradě a byl jasně rozrušený. „Je tady, Mo? Je s tebou?“

„Je v hotelu s Henrym. Byl unavený a ona ho nechtěla nechat samotného.“

Tag přikývl a zavřel oči, jako by byl taky unavený. „Dobře. To je dobře.“

Sestra vtrhla do pokoje, a když mě uviděla, mírně zaváhala. Skoro jsem se rozesmál. Pravděpodobně chtěla Taga jen pro sebe. Typická žena. Pravděpodobně celý personál skáče tak, jak Tag píská. Bude o něj postaráno moc dobře.

Sledoval jsem, jak ho pečlivě přikryla plachtou a jemně začala holit jeho vlasy strojkem, jeden dlouhý pramen za druhým, dokud přede mnou neseděl holohlavý a zjizvený. Vypadal tak jinak, tak poraženě, že jsem rozevřel ruce a vypustil trochu vzteku.

Sestra zvolala, že se teď musí „cítit o tolik lépe“ a potom sundala plachtu, kterou přes něj přehodila. Potom mu pomohla sundat nemocniční košili – dávali pozor na různé hadičky, které byli zapojené k monitoru – a dala mu novou. Zachytil jsem Tagův pohled, když mu opatrně zavazovala novou košili. Zvedl jsem obočí a on se na mě zazubil, aby mi dal vědět, že se až tak nezměnil.

Ale přesto, když odešla, zavřel krátce oči a na chvíli odpočíval, takže jsem okamžitě zase dostal strach.

„Vypadáš jako hovno, Tagu,“ řekl jsem.

„Ty taky, Mo,“ odsekl a neotevřel oči.

„Za to můžeš ty,“ řekl jsem.

Povzdechl si a pak zamumlal, „Já vím.“

Nekomentoval jsem to, měl jsem pocit, že se potřebuje vyspat. Ale po několik dlouhých nadechnutí otevřel oči a podíval se na mě.

„Je mi to líto, Mosesi.“

„Neměl jsi takhle odcházet. Prošli jsme si kvůli tebe peklem.“ Asi tam všichni skončíme.

„Neviděl jsem lepší řešení.“

„Mě jedno napadá,“ odsekl jsem, a když neodpověděl hned, těžce jsem vydechl a přitiskl dlaně na unavené oči.

„Někdy mi přijde, že smrt je ta jediná věc, kterou jsem ještě neudělal,“ řekl nakonec. „Sakra, dokonce jsem se o to několikrát pokusil. Problém se smrtí je ten, že je jasná, stejně jako sex a porod. Když to uděláš jednou, už není cesty zpět.“

Nečekal na to reakci a tak jsem čekal.

„Jde o to, Mo, že mi to nevadí. Pokud jsem se naučil něco z toho, že jsem tvůj nejlepší přítel, z toho jak jsem tě sledoval mluvit s mrtvými, je to to, že se smrti nemusím bát. Nejsem perfektní. Ale myslím, že jsem dobrý člověk. Žil jsem sakra úžasnej život, i s tím smutkem. Millie mi jednou řekla, že ta schopnost ničit, je to, co dělá píseň krásnou. Možná to dělá krásný i život. Schopnost ničit. Možná tak poznáme, že jsme žili. Jak poznáme, že jsme opravdu milovali.“

„Schopnost ničit,“ zopakoval jsem. A hlas se mi zlomil. Pokud to nebyl dokonalý popis utrpení z lásky, pak už nevím. Tu devastaci jsem cítil. Přežil jsem jí, ale podruhé už bych to nezvládl.

„Tak strašně jí miluju, Mo. Tak zatraceně moc. To mě sere nejvíc. Zvládnu se srovnat s rakovinou. Zvládnu se srovnat se smrtí. Ale bude mi chybět Millie. Už teď mi chybí.“ Těžce polkl. „Ty mi budeš taky chybět, Mo, ale ty můžeš vidět mrtvé lidi, takže tě budu chodit strašit.“

Zasmál jsem se, ale vyznělo to jako zasténání. Vstal jsem, potřeboval jsem odejít, nenáviděl jsem ten smutek, zuřil jsem z toho, ale stejně jsem to cítil. Tag mě sledoval pochodovat, a když jsem si zase sedl a on poznal, že jsem připravený, znovu promluvil.

„Jsem v pohodě se smrtí, Mo. Zvládnu to,“ řekl Tag tiše. „Ale umírání… umírání je jiné. Bojím se umírání. Bojím se, že nebudu dost silný pro lidi, kteří mě milují. Bojím se toho utrpení, které způsobím. Bojím se té bezmoci, kterou ucítím, až to nebudu moct nijak zlepšit. Nechci sedět v nemocničním lůžku a umírat. Nechci, aby se o mě Millie snažila starat. Nechci, aby Henry sledoval, jak se z obra stávám stínem. Rozumíš mi, Mo?“

Pomalu jsem přikývl, i když mi z toho bylo špatně, protože to bylo, jako bych souhlasil s tím, co udělal.

„Potom, co mi řekli, čemu čelím, ležel jsem celou noc v posteli. Řekli mi všechny rizika, časový úsek, nejhorší možný scénář, nejlepší možný scénář. A ráno jsem věděl, že to nejsem já. Řekl jsem doktorovi, že děkuju, ale že musím jít.“

„A nechystal ses to nikomu říct?“

„Ne.“ Tag zavrtěl hlavou a díval se mi do očí. „Ne.“

„Ale…“ Nerozumím tomu. Nemohl jsem to pochopit.

„Dal jsem všechno do pořádku. Sešel jsem se s právníkem a všechno vyřešil. Udělal jsem závěť, zlikvidoval spoustu věcí. Ta jediná věc, který mě trápila, byly ty peníze, které dlužím tátovi. Mohl jsem to všechno prodat – bar, tělocvičnu, značku oblečení. Kdybych to udělal, měl bych víc než dost, ale nechtěl jsem to prodat. Chci nechat tělocvičnu klukům. Chci nechat bar Millie a Henrymu, aby mohla Millie tancovat kolem té zatracené tyče až do doby, než jí bude dvaaosmdesát a nikdo jí v tom nebude moc zabránit a Henry tam bude moct mluvit o sportu a někdo ho bude poslouchat. Miluje ten bar. Chtěl jsem nechat něco i tobě, ale vím, že bys to nenáviděl.“

V tom měl pravdu. Všechno ostatní posral. Ale v tomhle měl pravdu.

„Ale i když jsem prodal byt a všechno kromě auta, pořád jsem tátovi dlužil padesát tisíc,“ pokračoval Tag.

„Nebylo to dědictví?“

„Nechtěl jsem dědictví. Chtěl jsem si vybudovat vlastní cestu,“ argumentoval Tag. „Řekl jsem mu, že než mi bude třicet, všechno to splatím. Třiceti se nedožiju, Mo. Takže jsem musel najít způsob, jak to splatit dřív.“

„Ten zápas.“

„Jo.“ Tag přikývl. „Ten zápas. Stalo se, že mi nabídli boj o titul, a když ho vyhraju, zaplatí mi padesát tisíc. Neměl jsem co ztratit.“

„A po tom zápasu?“

„Chystal jsem se jet na výlet do Dallasu, vidět mámu, sestry a dát tátovi ty peníze. Už jsem je nějakou dobu neviděl. Potom… jet do kopců, k tomu nadjezdu v Nephi.“

„Tam, kde byla pohřbená Molly?“

„Tam, kde byla pohřbená Molly,“ potvrdil. „Výlet do kopců. Vzít si prášky. Sledovat západ slunce, zatímco budu usínat.“

„To je všechno?“ zeptal jsem se a snažil se nevybuchnout.

„To je všechno,“ odpověděl, bez nervů.

Cítil jsem vztek, který rostl v mé hrudi, ale nezvýšil jsem hlas. Zdá se, že neměl v plánu se rozloučit se mnou.

„Takže jsi tady nechal ty kazety. Proč?“

„Tím jsem se loučil. Chtěl jsem, aby Millie věděla, jak jsem se cítil. Jak jsem se do ní zamiloval. Nikdy jsem nechtěl, aby měla důvod o tom pochybovat. Chtěl jsem, aby věděla, že je to skutečné, že to bylo dokonalé a že to byl ten nejlepší dárek, který jsem kdy dostal.“

„A ty se jí odvděčíš tím, že ten dárek vezmeš a zahodíš ho?“

Tag mlčel, díval se na mě, jeho obličej byl klidný. Láska lemovala jeho obličej a vycházela z jeho očí.

„Miluju tě, Mo. Víš to, že?“ řekl tiše. A já jsem to věděl. Neměl jsem o tom pochyb. Ale dokazoval to debilním způsobem.

„Naser si, Tagu!“ Zasyčel jsem. „Vím, co po mě chceš. Vím, že chceš, abych ti řekl, že tě v tom podporuju. Ale tak nesobecký nejsem. Takový přítel nebudu. Nechci, abys trpěl. To opravdu nechci. Kdybych mohl, vzal bych část té bolesti na sebe. V tvých nejhorších dnech bych to vzal na sebe, protože vím, že bys to pro mě udělal taky. Ale radši se budu dívat, jak trpíš, než se loučit. Je mi líto. Pokud to ze mě dělá zmrda, tak si klidně změním jméno. Prostě to napiš na jmenovku a já to budu nosit. Je mi to u prdele. Kdy ses začal bát trochu bolesti?“

„Tím to není, Mo.“

„Ho-vno!“ zařval jsem. „Lidem, kteří tě milují, dlužíš boj. Dlužíš nám to!“

„Není to moje bolest, které se bojím, kamaráde,“ řekl to tak tiše, že jsem ho sotva slyšel.

„Kde je tvůj vztek? Kde je to zelenooké monstrum, které mě chtělo zabít jen proto, že jsem vyslovil jméno jeho mrtvé sestry? Kde je ten chlap, který ve Španělsku vzal býka za rohy jen proto, že chtěl vědět, jestli to dokáže? Kde je ten chlap, který někoho zastřelil jen proto, aby mě ochránil? Tak abych to správně pochopil, Tagu. Jsi ochotný umřít, abys zachránil můj život, ale nejsi ochotný bojovat, abys zachránil ten svůj?“

„Ne, pokud si kvůli toho budou muset projít peklem lidi, které miluju.“

„Sundej si ten plášť, brácho. Sundej si ho! Nebo z tebe vymlátím duši, navleču tě do svěrací kazajky a sám ti dám chemo. Uvidíš, že to udělám.“

„Miluju tě, Mo.“

„Přestaň to říkat, Tagu!“

„Miluju tě, Mo.“

Cítil jsem bolest uvnitř hrudi a věděl jsem, že musím odejít dřív, než to nevydržím. Málokdy jsem brečel, ale měl jsem tendenci si smutek odkládat, strkat do koutů mé mysli, dávat do krabic a skládat na sebe. Hromadil jsem svůj smutek. Ale teď už toho bylo moc, rozpadalo se všechno, co jsem hromadil od chvíle, co Millie zavolala a řekla, že je Tag pryč.

Rozpadal jsem se. A musel jsem jít.

TAG - kazeta

TRVALO MI PÁR dnů, než jsem ty kazety nahrál. Začalo to jako možnost se rozloučit, vyjádřit své pocity a lásku k Millie svými slovy. A když jsem ten příběh říkal, uvědomil jsem si, jaký je to zázrak. Moses měl pravdu. Dostal jsem zázrak. A s každým dalším slovem, s každou další kazetou jsem si tím byl jistější. Problém byl, že jsem nevěděl, jak skončit. Nechtěl jsem, aby ty kazety došly na konec. Nemohl jsem se rozloučit.

Když mi zavolali kvůli toho zápasu, dal jsem kazety a diktafon, který jsem si půjčil od Henryho, do kartotéky v kanceláři a nechal pro Millie klíče v obálce. Ale pořád jsem toho potřeboval tolik říct. Vzpomněl bych si na něco dalšího, na něco, co jsem zapomněl říct a budu to chtít napravit a zavolat jí. Potom jsem si připomněl, co mi řekl doktor – čtvrté stádium glioblastoma – a zvážil jsem všechny ty příšerné věci, které jsem si přečetl a našel o své diagnóze. Vzpomněl jsem si na všechny ty obrázky a procenta přežití. Přemýšlel jsem o tom, jak bych umíral, jak bych trpěl, jak by trpěli mí nejbližší. A nedovolil jsem si jí zavolat. Místo toho jsem šel hledat další diktafon, abych nahrál pár dalších kazet.

Další den jsem strávil v zastavárnách a bazarech, abych jeden našel, i když už jsem měl být na cestě do Vegas. V pátém obchodě jsem natrefil na starou ženu, která mi prodala sešlý diktafon spolu s neotevřeným balením prázdných kazet. To vše za sto dolarů. Rovnou mi řekla, že jsem narazil na skvělou nabídku. Pravděpodobně měla pravdu. Býval bych zaplatil i dvě stovky.

Výsledky mé biopsie byly dost rychle. Po kraniotomii jsem byl v nemocnici jen dva dny. Netrvalo to moc dlouho, když vezmu v úvahu, že mi vyvrtali díru do hlavy a vytáhli z mozku velký kus tkáně. Podařilo se jim odstranit devadesát procent nádoru, což byly skvělé zprávy.

Výsledky biopsie taky dostali dříve, než předpokládali. Mysleli si, že to bude trvat šest dní, než přijdou. Měl jsem štěstí. Přišli za čtyři dny. Jsem šťastlivec.

Když jsem šel na kraniotomii, udělal jsem dohodu sám se sebou. Pokud přijdou výsledky negativní, pokud to nebude rakovina, zavolám Mosesovi a Millie a svěřím se jim s tím, jaký jsem měl strach.

Řeknu jim, že jsem je nechtěl děsit a hele, vždyť nakonec o nic nešlo. Jsem v pohodě. Millie se na mě bude zlobit, chvíli po mně bude štěkat, ale pak jí políbím a ujistím se, že si mě vezme. Počkat, cože? Co jsem to řekl? Pokud něco milujete, dáte tomu své jméno. Tak jsem to udělal s mým barem a udělám to i s holkou. Sakra, pokud bude chtít i Henry moje jméno, tak ho adoptuju. Nevím, proč by to nešlo. Všichni budeme Taggertovy. To je ta dohoda, kterou jsem měl sám se sebou.

A pokud výsledky nebudou pozitivní? Pokud budu mít terminální diagnózu? V tom případě nezavolám nikomu.

A to je to, co jsem udělal. Po kraniotomii jsem si zavolal taxi. Sestra trvala na tom, že mám někomu zavolat, a já jsem trval na tom, že se o sebe dokážu postarat. Cítil jsem se dobře. Moje hlava bolela, ale to dávalo smysl. Kromě toho jsem se cítil dobře. Říkal jsem to pořád dokola, protože to byla pravda. Moje tělo bylo v pohodě. To moje srdce bolelo. Moje srdce bylo v háji. Ale já jsem byl v pohodě. Šel jsem domů a dva dny spal. Vstal jsem jen kvůli pití a záchodu. Pak jsem dostal zprávu, že přišli výsledky a tak jsem jel do nemocnice a dozvěděl jsem se, že mám šest měsíců až rok života.

Jel jsem zpátky domů.

Nezavolal jsem Mosesovi a nezavolal jsem Millie. Nezavolal jsem Axelovi, ani jsem neotravoval Mikeyho. Místo toho jsem nechal všechny věřit, že jsem jel do Dallasu za rodinou a zavolal jsem právníkovi. Pak jsem začal věci řešit. Během toho jsem ignoroval telefon. Nečetl jsem esemesky. Nemohl jsem. Nemohl jsem a zůstal jsem silný. Byl jsem uprostřed kazety pro Millie, když mi zazvonil telefon a já jsem po něm automaticky hrábnul, abych ho utišil, ale viděl jsem, že mi volá Cliff Cordova a tak jsem to vzal.

Měl pro mě zápas. Sobotní noc ve Vegas – za šest dní – proti Terrymu Shawovi. Padesát tisíc dolarů, pokud vyhraju. Deset tisíc, pokud se ukážu. Řekl jsem mu, že to udělám jen za padesát, ať už vyhraju nebo ne, ale slíbil jsem mu, že vyhraju. On souhlasil a řekl mi, že pokud vyhraju, dostane Tag Team dalších dvacet dolarů a dodal, že mám být ve Vegas do osmačtyřiceti hodin.

To by mi zkazilo plán. Můj tým by zjistil, kde mě najít. Ublížilo by jim, kdybych bojoval sám.

Dozvěděla by se to i Millie. Taky by jí to ublížilo. Moses mě najde v posmrtném životě a zmlátí mě. Ale je to skvělý způsob, jak odejít.

Myslel jsem, že budu silný. Myslel jsem, že to udělám pro tým. Myslel jsem, že odejdu v záři slávy. Umřu při boji. Silný. Ale oni mě našli. A když jsem uviděl Millie, jak stojí v davu vedle Henryho a s Mosesem, který jí drží za ruku a dívá se na mě, jako by mě chtěl uškrtit, otřáslo to mým odhodláním.

A taky mě to nasralo.

Nechtěl jsem, aby se mnou Terry Shaw vytřel podlahu už v prvním kole. Nevykašlu se na všechny svoje plány jen proto, že je moje holka v publiku a můj nejlepší přítel je nasraný. Neměl jsem v úmyslu dovolit tupému pulzování v hlavě, které mě neopustilo od doby, co jsem se probudil s dvaceti stehy v hlavě, aby mě oslabilo nebo zpomalilo. Nenechám rakovinu vyhrát.

Aspoň ne v tomhle kole.

Bojoval jsem víc, než kdy jindy. Všechno mě bolelo, moje energie se ztrácela a dva týdny bez posilovny se na mě podepsali víc, než nemocnice. Ten den, kdy Cordova zavolal, jsem uběhl tři míle. Ten další den jsem uběhl pět. Den před zápasem jsem zašel do Gold posilovny ve Vegas, kde jsem rozkopal pytel, cítil jsem se zatraceně silný a připomínal jsem si, že nemám co ztratit. Nebyl jsem ani nervózní. Bylo to bizarní.

Ten pocit pokračoval až do toho momentu, kdy jsem uviděl Millie. Potom mě sežehly nervy a já jsem byl vyděšený z toho, že jí zklamu, hůř, že si nechám nakopat prdel a ona tomu bude muset být svědkem. Po prvním kole jsem viděl její obličej. Byla nešťastná. A já jsem na ní zavolal. Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem jí uklidnit. Po dalším kole jsem to udělal znovu.

Potom zase. A nakonec jsem vyhrál. Její obličej na sobě měl ten nejkrásnější úsměv a Henry křičel moje jméno. Moses pořád vypadal naštvaně.

Potom se místnost protočila. Jedna křičící tvář se slila do další, jako bych byl na kolotoči. Osmiúhelník se točil. Nevěděl jsem, že to jde. Musí to být novinka. Potom jsem si uvědomil, že jsem to já. To já se potácel. A nakonec jsem letěl k zemi, tělo se odrazilo od podlahy a o další chvíli později na zem narazila i moje hlava, jako tečka u vykřičníku. A dav zaburácel. Nezvedl jsem ruce, abych se pokusil něčeho zachytit nebo zakrýt tvář. Boj byl u konce, ne? Gong zazněl. Místo toho se moje kalné oči zaměřily na Mosese, jeho obličej byl za klecí osmiúhelníku. Už nevypadal naštvaně. Vypadal ohromeně a rozběhl se ke mně. Přišel do osmiúhelníku. Cítil jsem se jako v mlze a nemohl jsem zvednout pravou ruku. Moje svaly sebou najednou škubaly, jako by se snažily vyskočit z mé kůže. A potom začal řev. Znělo to, jako by na mě něco troubilo. Jako bych stál na kraji silnice.

Jako bych stál nad nadjezdem nedaleko místa, kde našli tělo mé sestry.

„Tagu, slyšíš mě? Zatraceně. Myslím, že má záchvat!“

Říkal to Moses, ale zněl zvláštně daleko. Jako by na mě volal z druhé strany pole, kde byla pohřbena Millie. Jako by stál u odpočívadla, které je u pole, které se stalo hrobem mrtvé dívky. Řev kamionů pokračoval, jeden po druhém, zvuk létal kolem mě.

„Kouše si jazyk! Dejte mu do pusy ten chránič! Tagu! Tagu, no tak, kámo!“

Bolest v mé hlavě byla najednou tak velká, že jsem ani náhodou nemohl otevřít oči. Možná jsem to byl já, kdo měl kulku v mozku. Možná mě vrah mé sestry zabil taky. Ne. Tak to nebylo. Mollyin vrah byl mrtvý. Já jsem ho zabil. Našel jsem ho a zabil. Molly našli psi.

„Pane Taggerte, pokud mě slyšíte, můžete otevřít oči?“

Zkusil jsem to. Snažil jsem se je otevřít. Ta bolest se znovu ozvala v hlavě spolu se zvukem střelby, kterou jsem měl v paměti. Ne. To nebylo ono. Neměl jsem v mozku kulku. Byl s ním jiný problém.

Jednou mě Molly přinutila sníst dvě hrsti písku. Řekla, že to nedokážu.  Takže jsem to pochopitelně udělal. Nebyl to ani mokrý písek. Byl ostrý a tak suchý, že se mi zasekl v krku a další tři dny jsem kašlal písek. Zase jsem to cítil v puse. Nemohl jsem polknout a jazyk jsem měl za popraskanými rty oteklý. Krk jsem měl v jednom ohni.

Možná jsem byl zase na pláži s Molly, nebe bylo nekonečně modré a létalo na něm letadlo, které za sebou táhlo reklamu na pojištění aut. Ale to bzučení a světlo nepřicházelo z nebe ani pláže, a moje hrdlo nebylo plné písku. Místo letadla mi nad hlavou kroužila jasná světla a to bzučení pocházelo z monitorů a znepokojeného hlasu.

„Pane Taggerte?“

„Jsem Tag,“ zachraptěl jsem.

„Tagu, víš, kde jsi?“

„Psychiatrická léčebna Montlake,“ zašeptal jsem. Cítil jsem bělidlo.

„Pane Taggerte?“ Moses mi neříkal pane Taggerte. Nikdo v Montlake mi tak neříkal. Ani doktor Andelin. Možná jsem nebyl v Montlake. Ale byla to nemocnice. Tím jsem si byl jistý.

„Měl jste zápas, pane Taggerte. Pamatujete si to?“

„Vyhrál jsem?“ zašeptal jsem a snažil se zvednout ruce, abych se podíval na klouby. Pokud jsem v nemocnici kvůli zápasu, tak jsem asi nevyhrál. Táta bude tak zklamaný. Zavřel jsem oči před světlem a snažil se vzpomenout, jak jsem prohrál.

„Jsem na tebe pyšný, Davide.“ To mi táta nikdy neřekl. Jedenáct let a nikdy mi neřekl, že je pyšný. Ale teď byl.

„Jsi?“ Můj hlas se v úžasu zlomil.

„Jo. Někdy se musíš naštvat, abys získal respekt. Na tom, že ses bránil, není nic špatného. Teď už to není tak populární. Lidé si myslí, že mají být slabí. Ale tak to nejde. Je tady místo pro slova a pak je čas na akci.“

Přikývl jsem. Měl jsem rád slova. Ale akce byla úžasná.

„Slova fungují mnohem lépe, pokud ta osoba, se kterou mluvíš, ví, že máš něco v záloze, když ty slova selžou. Jak dlouho ses snažil kamarádit s tím klukem?“ Táta se podíval na mě a potom zpátky na cestu.

„Dlouho.“

„To jsem si myslel.“

„Myslím, že jsem mu zlomil nos.“ Snažil jsem se neznít tak potěšeně, jak jsem se cítil.

„Jo. Pravděpodobně. Ale teď nezačne rozdávat pěsti tak rychle, když ví, že ho můžeš složit, viď?“

„Ne.“ Na chvíli jsme byli ticho a já jsem se donutil přiznat. „Tati?“

„Jo, synu?“

„Líbilo se mi to. Ta rvačka. Chci to udělat znovu.“

„Chci odvetu. Myslel jsem, že jsem vyhrál. Myslel jsem, že jsem toho chlapa porazil. Gong zazvonil.“ Snažil jsem se formulovat slova tak, aby byla zřetelná, ale nebyl jsem si jistý, jestli mi někdo rozuměl. To ten písek v puse. Z toho písku mě bolel jazyk. Zatraceně to bolelo.

„Zápas jste vyhrál. Je po všem. Ale měl jste záchvat, pane Taggerte. Musíme zjistit proč.“

A pak se mi oči zavřely a svět potemněl tak, že byl tmavší než kdy dřív. To bylo to poslední, co jsem si pamatoval. A teď jsem tady. Teď jsem v nemocnici, v místě, kam jsem se nechtěl vracet. A teď už neuteču. Co budu teď dělat? Kam odtud půjdu? Nevím.

Nevímcodělatnevímcodělatnevímcodělat– ta stará myšlenka se vrátila. Takže jsem mluvil do diktafonu. Znovu.

Někdo na Cordonově výplatní listině mi dovezl k nemocnici auto a další věci. Poprosil jsem sestru, aby mi pomohla sednout – byl jsem roztřesený a měl jsem závratě – a umístil jsem diktafon mezi postel a mou hlavu, abych ho nemusel držet, když jsem do něj mluvil. Už mě tady moc dlouho neudrží. Za den nebo dva budeme na cestě zpátky do Utahu. Axel odveze moje auto domů. Když jsem řekl, že to zvládnu sám, Millie mě okamžitě přerušila a sestra se musela zasmát.

Nebyl jsem s Millie sám. Ani jednou. Byla u mě, její ruka na mém rameni, vždycky se mě dotýkala, ale sami jsme nebyli. Nechtěl jsem opakovat tu scénu s Mosesem a nevěděl jsem, co jí mám říct. Ze záchvatu jsem byl unavený a spánek přinášel úlevu. Když jsem byl vzhůru a ona byla poblíž, dokázal jsem na ní jen zírat, držet jí za ruku a snažit se přijít na to, o čem přemýšlí. Co cítí. Myslím, že jsem to věděl a kvůli jejímu utrpení jsem chtěl jít zase spát.

Jednou jsem se jí snažil říct, jak moc mě to mrzí, a ona jen kývla a řekla, „Já vím, Velký chlape. Já vím.“ Ale v očích měla slzy, a aby je přede mnou skryla, pokládala si hlavu na mou hruď.

Hladil jsem jí po vlasech, dokud jsem znovu neusnul.

Kluci – Axel, Cory, Mikey, Paulo a Andy – přicházeli a odcházeli. Ale odmítali jet domů beze mě. Mám pocit, že mě na střídačku hlídají, abych zase neutekl.

Nikdo z nás nemluvil o tom, proč jsem tady. Chodili jsme kolem toho důvodu po špičkách, jako bychom se z toho mohli všichni rozpadnout. Takže jsme předstírali, že mě tady dostal ten zápas. Zápas, který jsem vyhrál. O tom jsme mluvili.

Moses se nevrátil. Moses nikdy nebyl dobrý v předstírání. Přivezl Millie a Henryho a zase je vyzvedl, když začal být Henry neklidný a potřeboval zpátky do hotelu. Mohl jsem Millie říct, že chci, aby zůstala. Ale vždycky odešla bez protestů, chytila se Henryho a neprobrali jsme nic z toho, o čem si musíme promluvit.

Bylo pozdě. Kluci odešli a zamířili k hotelu po tom, co udělali velkou show z trhání smlouvy, kterou jim poslal můj právník. Řekli, že je tělocvična moje a oni nic podepisovat nebudou. Odešli, ale jsem si dost jistý, že za dveřmi mého nemocničního pokoje zůstal někdo, kdo mě má hlídat.

Konečně jsem byl sám, mluvil jsem do starého diktafonu, který klidně mohl být stejně starý jako já a říkal jsem svůj příběh v naději, že najdu řešení, které nezničí lidi, které miluji.