HM - 24. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Znuděně se odlepím od zdi a mrknu do chodby. Nora už je na začátku fronty, tak se opřu zpátky s tím, že budu ještě nějakou dobu čekat. Také si udělám poznámku v hlavě, že už se sem nikdy nevrátíme. Tyhle řady tu musí být normální a přijde mi směšné, že ženským neudělají větší toalety.

Vytáhnu telefon a potřetí zkontroluju emaily. Jak jsem čekal, nic se za ty tři minuty nezměnilo, takže telefon vrátím zpět a jdu na bar objednat něco k pití. Celou noc jsem nic nepil, abych si nesnížil reflexy, kdyby došlo k nebezpečí, ale jedno pivo by mi ublížit nemělo. Přesto si ho nedám. I když mám po klubu rozprostřených několik mužů, pořád se necítím dobře, když mám Noru několik minut z dohledu. Klidně bych s ní čekal ve frontě, ale chodba se kroutí a je úzká, občas se musí kolem žen prodrat nějaký opilec. Takže čekám a bavím se pohledem na tancující lidi. Se všemi těmi svíjejícími se těly je atmosféra na parketu plná sexu, ale blikající světla a rytmus hudby není nic pro mě. Bez Nory v náručí bych klidně mohl sledovat růst trávu někde za rohem.

V kapse mi zabzučí telefon, rozptýlí mě od myšlenek. Vytáhnu ho a nad Nořinou zprávou se zamračím.

Prošla kolem tebe Rosa? Viděl jsi ji?

Odstoupím od zdi a podívám se do chodby. Nevidím ani Rosu, ani Noru, ale holka, která čekala za Norou, tam stále stojí. Spokojen zjištěním, že je nejspíš stále na záchodě, se otočím směrem ke klubu a začnu hledat žluté šaty. V tom přítmí a stovkách lidí je těžké něco vidět, ale Rosiny zářivě žluté šaty by nemělo být těžké najít. Ale nikde ji nevidím. Ani u baru, ani na tanečním parketu. Znepokojeně si protlačím cestu na druhou stranu klubu a znovu se rozhlédnu.

Nic. Žádné žluté šaty.

Neklid se teď promění v alarm. Natáhnu se znovu pro telefon a zkontroluju Noru podle čipu. Je stále na záchodě nebo poblíž něj.

S klidnějším pocitem napíšu Lucasovi, aby zalarmoval muže, a odepíšu Noře předtím, než se vrátím k záchodkům. Možná jsem paranoidní, ale potřebuju Noru u sebe. Hned teď. Mé instinkty křičí, že je něco špatně, a dokud ji nebudu mít v bezpečí u sebe, tak se neuklidním.

Když dojdu do chodby, všimnu si, že čekající řada žen je ještě delší a dosahuje skoro až k mužským záchodům. Úzká chodba je zcela blokovaná, tak začnu lidi odstrkovat, přičemž ignoruju jejich hnusné pohledy.

Nora v řadě nestojí, i když sledovací zařízení ukazuje, že je poblíž. Taky není na záchodě, když kolem nich projdu. Podle sledovací aplikace je nějakých devět metrů přede mnou, nalevo v chodbě. Teď už je dav kolem menší, zrychlím a obavy se zvětší.

O vteřinu později to vidím.

Muž ležící poblíž zavřených dveří.

Krev mi ztuhne v žilách a pocítím strach. Jestli někdo Noru vzal, jestli jí nějak ublíží-

Ne. Nemůžu na to myslet, ne, když mě potřebuje.

Zahltí mě ledový klid, který zablokuje strach o ni. Zohnu se, abych vytáhl nůž z pouzdra na kotníku, a pro lepší přístup si ho strčím za pas. Pak se postavím, vytáhnu zbraň, překročím tělo a nevšímám si, jak mu z čela teče krev. Podle aplikace je Nora jen 3 metry nalevo ode mě – což znamená, že je za dveřmi.

Zhluboka se nadechnu, zatlačím na dveře a vejdu dovnitř.

Okamžitě mou pozornost přitáhne tlumený pláč. Otočím se a všimnu si dvou zápasících postav u zdi… a všechny stopy klidu zmizí.

Nora – moje Nora – bojuje s mužem, který je dvakrát větší než ona. Je na ní, jednou rukou tlumí její výkřiky a druhou z ní strhává oblečení. Její oči jsou divoké a plné vzteku, prsty má zohnuté jako drápy, jak protivníka škrábe do krku a obličeje, zanechává za sebou červené stopy.

Vidím rudě, vztek, který pociťuju, je silnější, než jaký jsem kdy poznal.

Jeden skok a jsem u něj, táhnu ho od Nory pryč. Nestřílím – je to příliš riskantní, když je Nora poblíž – ale když ho přišpendlím k zemi, objeví se mi v ruce nůž a podříznu mu hrdlo. Dusí se, oči má otevřené dokořán, když zvednu nůž a bodám ho do boku, znovu a znovu. Vytryskne horká krev, celého mě postříká, ale je mi to jedno. Místo toho sleduju jeho oči, když ho bodám.

„Juliane!“ Nořin výkřik mě odtrhne z krvelačnosti a já vyskočím na nohy, nechám jejího útočníka s sebou škubat na zemi.

Nora se třese, řasenka a slzy jí stékají po tváři, když se snaží postavit a přidržuje se zdi.

Kurva. Je mi špatně. Spěchám k ní a přitáhnu ji k sobě, rychle si ji prohlížím a hledám zranění. Nevypadá, že má něco zlomeného, ale spodní ret má zakrvácený a opuchlý, vršek šatů roztržený. A dítě – Ne, na to teď nemůžu myslet.

„Zlato, jsi zraněná?“ Skoro svůj hlas nepoznávám. „Ublížil ti?“

Zavrtí hlavou, oči má pořád rozzuřené. „Ne!“ Vykroutí se mi z rukou, odstrčí mě překvapivou silou na stranu. „Nech mě být! Musíme jít pro ni!“

„Cože? Pro koho?“ Vyděšeně ji chytím jednou rukou, aby nespadla.

„Pro Rosu! Mají ji, Juliane! Vzal ji a táhl ji tam tudy.“ Nora ukáže volnou rukou směrem ke dveřím na druhém konci místnosti. „Musíme pro ni!“ Křičí hystericky.

„Vzal ji někdo jiný?“

„Ano! Řekl-“ Nořin hlas přeruší vzlyk. „Řekl, že si to s ní rozdá v autě. Byli tu dva a jeden z nich vzal Rosu!“

Zírám na ni, začne mě zaplňovat nová vlna vzteku. Možná si s Rosou nejsem moc blízký, ale mám ji rád a je pod mou ochranou. Ta představa, že si někdo dovolil tohle udělat, zaútočit na ni a Noru-

„Rychle!“ Zakřičí Nora a zběsile mě tahá za ruku ke dveřím. „No tak, Juliane, musíme si pospíšit! Odtáhl ji tímhle směrem, doženeme je!“

Kurva. Stisknu zuby, každý sval mi vibruje napětím. Nikdy jsem nebyl tak rozpolcený. Nora je zraněná a všechno ve mně křičí, že je mojí prioritou, že ji mám chytit a odtáhnout do bezpečí. Ale jestli to, co říká, je pravda, pak jediný způsob, jak dostat Rosu zpátky, je jít okamžitě za ní – a mým mužům zabere několik minut, než se k nám dostanou.

„Prosím, Juliane!“ Žadoní Nora, popotahuje a panika v jejích očích rozhodne.

„Zůstaň tady.“ Hlas mám chladný a tvrdý, když ji pustím a o krok ustoupím. „Ani se nehni.“

„Jdu s tebou-“

„To si piš, že nejdeš.“ Vytáhnu zbraň a vrazím ji jí do rukou. „Počkej tady na mě a zastřel každého, koho neznáš.“

A než se se mnou může začít dohadovat, vyrazím ke dveřím a po cestě napíšu Lucasovi zprávu o naší situaci.