Hlas - PROLOG

Autor: Tsukiko Haruka

Prolog

Divoká a veselá puberťačka, tak bych se charakterizovala ještě před pár lety. V současnosti bych se nazvala spíš zoufalou a osamělou. Když mámě našli vzácnou chorobu, jediná její naděje byl specialista, který žil v Los Angeles. Bez většího rozmýšlení jsme se přestěhovaly přímo do města andělů. Všechen můj čas pak zaplácla škola, práce a péče o mámu. Nezazlívala jsem jí, že mě její nemoc připravila o ty nejlepší roky. Vyčítala jsem osudu, bohu nebo čemukoliv, co to bylo, že i přesto šla všechna ta snaha vniveč a máma před pár měsíci umřela. Zanechala mě samotnou a bez peněz. Holku, která sotva dosáhla plnoletosti a musela se o sebe začít starat sama.

Nemohla jsem mámě nic vytýkat, už protože chodila do práce, dokud to šlo. Vracela se sice k smrti vyčerpaná, ale pořád dostávala mnohem lepší peníze, než moje osoba, která střídala zaměstnání jako na běžícím pásu. Byla jsem nemožná barmanka, okradená prodavačka na benzínové pumpě, vystrašená umývačka oken mrakodrapů, kvůli mé fobii z výšek, a tak dále.

Univerzitu měl v současné době skoro každý blbec. Jen já ji nikdy mít nebudu. Stálo by to moc peněz a stipendiu jsem dala pápáuž dávno díky nedostatku času na učení. Teď mi hrozilo, že mě vyhodí z našeho bytu v té nejhorší čtvrti, protože jsem neměla na činži. Urna mé mámy byla jediná dekorace, co tu zůstala. Všechno ostatní jsem už prodala, mezitím, co jsem si hledala své x-té pracovní místo. Samozřejmě bych mohla proklínat tátu, že nás opustil, už když jsem byla v břiše nebo babičku, že mámu nepoučila o termínu „antikoncepce“. Jenže k čemu by mi to bylo?

Zrovna teď jsem se válela po krk v problémech. Už jsem neměla ani na jídlo. Všichni moji příbuzní buď zemřeli, nebo jsem je naznala. Práce v nedohlednu a myšlenky na to, že skončím jako jedna z prostitutek, co je potkávám venku ve večerních hodinách, velmi reálné. Ano, právě jsem vedle jedné štětky prošla a nebyla jsem si jistá, jestli to byla žena nebo muž převlečený za ženu. Vlastně mi to bylo naprosto u prdele. Sedla jsem si na lavičku s kručícím břichem a zírala na silnici.

Vždycky jsem milovala auta. Na holku jsem se v nich celkem vyznala. Občas jsem si jako dneska zkoušela, jestli fungují afirmace.Vyhlídla jsem si nejlepší auto a představovala si, že ho řídím já. Tentokrát to bylo Audi R8 ve řvavé oranžové barvě. Úplně jsem cítila, jak moje tělo perfektně sedí do luxusní sedačky. Držela jsem mezi prsty sportovní volant a krotila pomocí něho tuhle nádhernou bestii. Reagovala na každé sebemenší zavadění o pedály jako všechna nová auta. Dokonalost. Snad kromě kol. Ty bych já osobně koupila jiná. Otevřela jsem oči, když už jsem přestala slyšet zpěv motoru tohohle konkrétního auta. Pak jsem si všimla, že vedle mě celou dobu ležely noviny. Vzala jsem je a začala číst inzeráty na zadní straně. Potřebovala jsem si najít práci. Zarazil mě jeden, který zněl hodně úchylně a podezřele.

         Hledá sediskrétní,bezúhonná,nejlépe mladší žena bez závazků a rodiny, která by byla schopná sama pečovat o domácnost ve velké izolované vile. Tato žena musí zvládat obvyklé domácí práce od vaření po výměnu povlečení. Dále je třeba, aby se do tohoto domu permanentně nastěhovala bez možnosti ho dlouhodobě opouštět. Součástí pracovního poměru je dohoda o mlčenlivosti. Pokud máte zájem, zavolejte na číslo uvedené dole. Pracovní místo bude náležitě ohodnoceno.

            Nedokázala jsem se zbavit pocitu, že je ta práce pro mě jako stvořená. Která z těchto štětek byla bezúhonná? Která normální žena neměla závazky nebo rodinu. Kdo by byl tak zoufalý, že by odpověděl na tak divný inzerát? No samozřejmě já. Vytrhla jsem z novin jenom telefonní číslo, které u inzerátu uvedli, a vydala se domů.Naplánovala jsem si tam zavolat zítra ve vhodnější hodinu.

                Ani nevíte, jak je zábavné jít do vlastního bytu, jakože se do něj chcete vloupat, protože se musíte vyhnout svému domácímu. Potom použijete záchod, který nesplachuje, vymačkáte z tuby poslední zbytek pasty a natáhnete se na matraci ležící na chladné zemi. Během několika hodin usnete vyčerpáním z celodenního chození, i když vás už pár měsíců šíleně chytají záda. Vítejte v mém světě.