Uncontrollable - 30. kapitola

Překlad: Markéta

Samantha

Stojím v kuchyni, dívajíc se dolů na bílou dlažbu. Cítím se špatně od žaludku, jako bych mohla každou chvíli zvracet. Měla jsem vědět, že to před ním nikdy neutajím. Měla jsem vědět, že se z toho zblázní, až to zjistí.

„Jsi v pořádku?“ ptá se Parker, tahajíc mě z mých myšlenek.

Přikývnu, aniž bych se na něj podívala. Chci se otočit a odejít z místnosti, když mě zastaví.

„Jen potřebuje nějaký čas, aby se uklidnil.“

Podívám se na něj. „Nikdy jsem ho neviděla takhle šíleného,“ připouštím roztřeseným hlasem.

Dlouze si povzdechne. „Upřímně řečeno, já taky ne.“

Jeho přiznání nutí můj žaludek poklesnout.

„Jen…. Nech ho vychladnout,“ říká, zatímco sbírá všechny papíry. „Budeš v pohodě?“ Podívá se ode mě ke dveřím, které vedou do suterénu. Kde jsme právě slyšeli Slada dát do něčeho pěstí a pak křičet jeho oblíbené slovo.

„Budu v pořádku.“ Nebojím se, že by Slade dělal něco víc, než že by křičel a nutil mě cítit se jako sračka, ale vím, že by na mě nevztáhl ruku.

Přikývne hlavou spokojen s mou odpovědí. Nemyslím si, že je kvůli toho rozrušený. Myslím, že se jen snažil být milý.

„Půjdu zjistit, co se děje,“ slibuje, než odchází předními dveřmi.

Zamknu je a pak jdu do postele.

*******************

Vzbudím se brzy ráno a všimnu si, že Slade už odešel do práce. Jeho oblečení z minulé noci je na podlaze u vysokého prádelníku a dům je tichý. Pomalu vstanu z postele a jdu do koupelny. Vypadám hrozně. Oči mám opuchlé, tváře a nos mám červené. Zvednu telefon a volám Missy, připomínajíc jí, že nebudu v pekárně do odpoledne, kvůli mojí prohlídce.

Říkám jí, co se stalo včera večer a ona mě informuje, že Tate jí okupoval telefon, ale že neměla v úmyslu to zvednout. Kdybych měla nějakou sílu, usmála bych se nad tím, jak je silná.

Cítím se jako sračka, žaludek mám zauzlovaný a hrdlo mám napuchlé od pláče.

Dám si horkou sprchu doufajíc, že mě to uklidní, ale nepomáhá to. Voda jen zakrývá slzy, které mi padají z očí.

Posrala jsem to.

Měla jsem mu to říct. Napadlo mě, že mohl zdrogovat jiné dívky? Ne. Myslela jsem, že je ve vězení. V tom okamžiku vše, o co jsem se strachovala bylo, co by Slade mohl udělat s těmito informacemi.

Dokončím sprchu a vyjdu ven. Jakmile si dosuším vlasy, cítím to. Mám příšernou pachuť v ústech a sama se přistihnu, jak běžím k záchodu a padám na kolena.

Ranní nevolnost nebo nervy? Hádám, že to může být obojí.

Otevřu oči a posadím se, když slyším někoho křičet moje jméno  v domě. „Tady,“ snažím se zakřičet zpátky, ale vyjde ze mě jen skřípavý zvuk.

Vzhlédnu a vidím Parkera vcházet do koupelny. Povzdechnu si, že mě takhle viděl. „Slade tady není,“ říkám vstávajíc a přecházejíc k umyvadlu, abych si umyla ruce a vypláchla pusu.

„Já vím,“ říká se zamračením. „Jak dlouho už zvracíš?“ ptá se s obavami, které mě překvapí.

„Jen tohle ráno. Ranní nevolnost,“ povzdechnu si, když si na tvář stříkám vodu. Doufala jsem, že si těhotenstvím projdu bez téhle části.

Jakmile si dosuším obličej, podívám se na něj v zrcadle. „Co tady děláš?“

„Jen jsem přišel, abych tě zkontroloval,“ říká, jako bych to už měla vědět.

Možná ho poslal Slade. Vedu svůj prst podél pultu, když tiše promluvím. „Mluvil jsi už dneska se Sladem?“

„Ano. Řekl jsem mu, že se zastavím v pekárně a podívám se, jak se ti dnes daří. Ale když jsem se tam dostal, Missy mi řekla, že až do odpoledne nepřijdeš.“ Zatlačí si na kořen nosu, jako by byl zmatený. „Potřebuješ mě k tomu, aby ti ho donesl něco domů? Na, však víš, tvoje zvracení?“

Zavrtím hlavou. „Budu v pořádku. Přijdu tam později, protože mám prohlídku.“

„Aha,“ zašeptá, zatímco se dívá na moje břicho. „Půjde Slade s Tebou?“

„Minulý týden mi řekl, že jo. Teď nevím.“

Přikývne a povzdechne si. „Nechám tě, ať nepřijdeš pozdě.“ S tím se otočí a odchází z koupelny.

Beru svůj zadek zpátky do ložnice a najdu Sladovo jméno na svém telefonu.

Já: Moje schůzka je v deset třicet. Pořád chceš jít?

Je to dlouhý výstřel, abych zjistila, jestli odpoví. Jak ho znám, neukáže se, ale dívka může doufat.

********************

Odcházím od doktora v slzách. Miminko je v pořádku, ale Slade se neukázal. Nevím, proč jsem ho čekala. Hádám, že jsem myslela, že si nenechá ujít šanci vidět naše dítě, i když je na mě naštvaný.

Sedím na sedadle řidiče Chevy a dívám se dolů na černo bílou fotku našeho dítěte, když vzlyknutí opustí moje rty.

Vyskočím, když uslyším svůj telefon upozornit na textovku. Zadržím dech, když ji otevřu, doufajíc, že je to Slade. Zavrtím hlavou, když vidím, že je to Vivian.

Vivian: Večeře v našem domě v 6.

Hodím telefon na sedadlo spolujezdce, když ucítím, jak se mi v krku tvoří uzel. Jak dlouho mě může ignorovat? Bylo by lepší, kdybych mu dala odpovědi? Možná. Ale kde bych mohla zjistit to, co potřebuju vědět?

Jax! Jax mi může dát nějaké informace. Pokud má Slade pravdu a tou další osobou, na kterou si vzpomínám, je Jeremy, pak mi možná může Jax říct to, co potřebuju vědět. Je už ve vězení – co jiného může ještě ztratit?

Přehrávajíc si to v mysli, nastartuju auto a odjíždím z parkoviště od lékaře k místu, kde vím, že je zavřený Jax.

Dojdu na policejní stanici a najdu za stolem sedět paní. „Mohla bych prosím vidět Jacksona Reynoldse, prosím?“

Podívá se na mě s rozzlobenýma tmavě hnědýma očima a zamračenou tváří. „Jste rodina?“ Její hluboký skřípavý hlas mě vede k domnění, že je kuřačka.

Jsem rodina? Dovolili by mi ho vidět, kdybych nebyla?

„Ano madam, jsem,“ snažím se říct s úsměvem. Aby mi to věřila.

Nakloní ke mně hlavu a její zamračení se prohloubí. „Jaký je váš vztah?“

Ehm….Spojím ruce dohromady, když do mě udeří myšlenka. „Jsem jeho žena.“ Zvednu levou ruku, abych jí ukázala růžový, princeznovsky vyřezávaný snubní prsten.

Obočí jí vystřelí nahoru, jako by byla vážně překvapená. Pak jen přikývne a ukáže na dveře po mé levici. „Projděte dlouhou chodbou a pak zahněte doprava. Bude tam čekat policista, který vám dá kartu návštěvníka a pak vás odvede do návštěvní místnosti.“

Nervózně polknu, ale přikývnu tak moc nadšeně, jak jen dokážu. Možná to bude fungovat. Musí, správně?

Pohladím svou jmenovku na hrudi a zhluboka se nadechnu, když vejdu do místnosti pro návštěvy. Je tady šest židlí, stojících před skleněnou stěnou, které jsou od stropu až po zem s deskami stolu v jednotlivých kójích.

„Třetí židle,“ informuje mě muž v uniformě.

Přejdu k ní a posadím se na tvrdou modrou plastovou židli. Dívám se dolů a pokračuju s přetáčením mého snubního prstenu. Slade mě zabije, až zjistí, co jsem udělala.

Někdo poklepe na sklo přede mnou a já vyjeknu, když uskočím. Ten, kdo přede mnou sedí, je Jax v oranžové kombinéze s úšklebkem na tváři. Pořád vypadá hrozně, ale zdá se, že se mu aspoň vrátila barva do tváře.

Natáhne se a zvedne svůj telefon a přiloží si ho k uchu. Pomalu udělám to samé.

„Tohle není způsob, jak pozdravit svého manžela,“ ušklíbne se. „Měla bys skákat radostí, že mě vidíš, ne strachem.“

Polknu a narovnám ramena. „Potřebuju, abys mi dal nějaké odpovědi, Jaxi.“

Rty se mu zvednou v koutcích. „Co by tomu řekl Slade, kdyby věděl, že jsi tady?“ Mne si bradu volnou rukou. „Ale na druhou stranu už na tebe nasraný je.“ Srdce se mi zastaví s vědomím, že on ví, jak jsme se se Sladem pohádali. „Je jednodušší prosit o odpuštění, než žádat o svolení.“ Jeho úsměv roste. „A ty ráda prosíš, že? Vždycky jsi na mě byla závislá.“

„Já….ehm….“ Snažím se pročistit krk. „Jak tohle všechno víš?“

Opře se do své židle a na tváři se mu objeví vážný výraz. Tak naivní, Samantho.“ Zavrtí hlavou. „Cožpak nevíš, že je tady vždycky někdo, kdo to sleduje? Někdo, kdo poslouchá?“

„Co tím myslíš? Jak je to možné?“

Ignoruje mou otázku. „Dám ti radu. Možná tomu budeš věřit, protože tvůj stupidní manžel ne.“ Protočí oči. „Někdo chce, aby tvůj manžel trpěl.“

„Proč?“ Ptám se se slzami v očích.

Nedbale pokrčí rameny. „Jen mu řekni, že musí dávat pozor na to, co je jeho. Pokud neotevře oči a neuvidí to, pak je to jeho ztráta.“

„O čem to mluvíš?“ Co mi chybí?

Povzdechne si, jako by se nudil. „Přemýšlej o tom. Do vašeho domu se někdo vloupal. Nic neukradl. To samé s tvým autem. Proč by to někdo dělal?“

Chce zavěsit, ale já pokračuju v mluvení. „Jaxi, počkej….“

Zavěsí telefon a vstane, zatímco ho policista vyvádí z místnosti.

Vstanu ze židle a vyletím z místnosti. Zastavím se na konci chodby , když uvidím toalety. Vběhnu dovnitř, dnes už podruhé si jdu pokecat se záchodem.

Já: Prosím, zavolej mi. Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité.

Napsala jsem zprávu, zatímco jsem se vracela k autu. Může mi zavěsit – může se se mnou rozvést – ale potřebuje vědět, co řekl Jax. Slade měl celou tu dobu pravdu. Tyhle události nebyly náhody. Někdo mu chce ublížit.

SLADE

Snažím se ignorovat vibrování mého telefonu na kancelářském stole, zatímco píšu na svém počítači.

„Jak dlouho jí hodláš ignorovat?“ Ptá se Parker, dívajíc se dolů na můj telefon, samozřejmě že může vidět, že mi Anděl posílá textovku.

Otočím svůj telefon lícem dolů a strnule sedím v křesle. „Do té doby, až s ní budu moct mluvit, aniž bych po ní řval,“ říkám otráveně. 

„Dnes ráno zvracela,“ říká. „řekla, že má ranní nevolnosti, ale myslím, že je vyděšená z toho, že jí chceš opustit. Nebo možná to má co dočinění s tím, že Jeremy není ve vězení.“ Pokrčí rameny. „Ať tak či onak, je vyděšená k smrti a díky tomu jí je špatně.“

„Nechci o tom mluvit,“ odmávnu ho.

„Tak o čem chceš mluvit?“ vyštěkne. „Jak jsi zmeškal její dnešní prohlídku?“

Kurva, to bylo dneska? Zatnu do pěsti svou pravou ruku a kůže se mi stáhne kolem škrábanců, které jsem si udělal minulou noc, když jsem praštil do dveří. Nakloním se a položím ruce na stůl. „Proč tak najednou strkáš nos do mého manželství?“

„Děláš si srandu, že?“ Odfrkne si. „Snažím se ti pomoct zjistit, o co tady kurva jde a zdá se, že všechno co děláš je, že ignoruješ svou manželku.“

„Pak dělej svou práci a nežeň se, Parkere,“ odseknu.

Vstane a podívá se na mě. „Co máš kurva za problém, chlape? Chápu. Tajila před tebou něco důležitého….“

„Ne, nechápeš to,“ přeruším ho. „Až budeš milovat někoho, jako svůj vlastní život, pak mi můžeš říkat, že chápeš, jak se cítím,“ vyštěknu. „Zrovna teď chci, abys odešel z mojí kanceláře, abych mohl pracovat.“

Dívá se na mě tvrdýma tmavýma očima několik vteřin, než vstane, otočí se a práskne dveřmi mojí kanceláře.

Opřu se do svého křesla a vjedu si rukou do vlasů. Můj telefon znovu pípne připomínajíc mi, že mám zprávu. Zvednu ho, abych si ji přečetl.

Anděl: Prosím, zavolej mi. Potřebuju s tebou mluvit. Je to důležité.

Zamračím se, když ji zavřu a odpovím na jinou zprávu od mé matky.

Já:  Budu tam.

Raději bych šel na večeři k rodičům, než jel domů. Kdybych přišel domů, způsobilo by nám to víc zlého, než dobrého. Jen bych se vzteknul a donutil jí plakat. Vím, kdy zacházím příliš daleko a říkám špatné věci a tohle je ten čas.