Hlas - 2. kapitola

Autor: Tsukiko Haruka

Omlouvám se, protože jsem byla pryč, tak byla pauza a teď zas budu pryč, 

takže mi promiňte a užijte si kapitolu.

Nespoléhej na to, že mám srdce

Nákup s Raymondem byl velmi poučný. Vysvětloval mi jaké potraviny vybírat, také jaké přípravky kupovat, abych mu příště mohla s nákupem více pomoc. Sama jsem si koupila věci pro sebe, které jsem potřebovala, ale Raymond je zaplatil místo mě. Prý hygienické potřeby mohu kupovat za pánovy peníze. Nehádala jsem se s ním. Těch třicet dolarů jsem si dala stranou.

 Hned jak jsme přijeli, jsem zalezla do svého pokoje. Konečně jsem si dopřála svou zaslouženou sprchu i s depilací celého těla. Raymond mi potom přinesl uniformu. Celkem se mi líbila. Byla to bílá košile s černými společenskými kalhotami. Možná mě to dělalo trochu starší, ale na tom vůbec nezáleželo. Pod ní jsem si všimla manuálu. Raymond mi o něm nejspíš zapomněl říct, protože spěchal do kuchyně. Oblékla jsem si uniformu a šla se podívat dolu, jestli by se Raymondovi nehodil pár rukou navíc.

Ve vstupní hale jsem se, ale zastavila. Nedalo mi to, musela jsem si znova pozorně prohlédnout fotografii, kterou jsem před několika hodinami držela v ruce. Rozhlédla jsem se po místnosti, jakoby mě tu někdo mohl načapat. Nakonec můj pohled zavadil o všechny ty kamery. Rozum mi radil, abych to nechala být, ale zvědavost zvítězila. Přistoupila jsem blíž a vzala fotografii do ruky.

 Většina žen si přeje alespoň jako první dítě porodit holčičku. Já si vždycky přála kluka s blond vlasy, který by vypadal jako andílek. Přesně na takové andílky jsem právě zírala. Oba měli své světlé vlásky jemně vlnité a ve spod i s prstýnky. Oči v barvě roztavené čokolády. V jedněch se zračila moudrost, poslušnost a chlad, v druhých zvláštní divoká jiskra a odpor. Všechny děti většinou krášlí drobné nosíky a veliká kukadla. Tyhle nebyly výjimkou ani se svými plnými světle růžovými rtíky. Toho poslušnějšího ovšem byly o něco plnější. Při detailním zkoumání jsem si všimla, že oba na palečcích nosily prstýnky identické se svým otcem, jakoby to byl nějaký rodinný emblém. Potřebovala bych fotku zvětšit, abych to mohla určit s jistotou. Podívala jsem se na zadní stranu rámečku a zjistila, že fotografie byla pořízena před patnácti lety.

Dokázala jsem si oba kluky představit jako dospělé. Pomohl mi s tím i vzhled jejich rodičů. Dneska museli mít oba o něco tmavší vlasy hlavně u kořínků. Oči se zmenšily oproti obličeji, který vyrostl. Lícní kosti získaly hranatější tvar. Krk zmohutněl do mužné krásy.

            „Ta fotografie tě nějak hypnotizuje, srdíčko.“ ozvalo se nečekaně. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi, stejně tak já jsem nadskočila a jen s vypětím sil jsem neupustila rámeček. Hlas mě ale ignoroval. Já zase ignorovala, že mě oslovil srdíčko. „Měl jsem ji dávno vyhodit nebo někam schovat.“

            „Proč?“ zeptala jsem se. „Není to vaše rodina?“

            „Nikdo na té fotce už neexistuje.“ odvětil bez špetky emoce.

            „Nikdo? Ani vy ne?“ Něco mi zkrátka říkalo, že jeden z těch kluků na fotografii musel být on i věkově by to sedělo. Vypadali tam tak zhruba na deset.

            Uslyšela jsem dvě hlasité rány a pak rychlou odpověď: „Řekl jsem nikdo.“

            Uvědomila jsem si, že jsem možná zašla daleko, tak jsem mu poděkovala za těch třicet dolarů, co mi věnoval, abych odlehčila atmosféru. Pro mě to bylo velké gesto. Ještě nikdy jsem od nikoho peníze zadarmo nedostala.

            „Nechápu.“ Působil zmateně a možná i trochu zamyšleně. „Žádné peníze jsem neposílal. Sice jsem občas na charitu přispíval, ale jen veřejně kvůli PR. Chudý služky nepodporuju.“

            „Pak–“

            „Jsou od Raye…ano, to se mu podobá.“ Tiše se pousmál. „Nejspíš se bál, že by sis je od něj nevzala.“

            Ušklíbla jsem se. „To se mu kvůli tomu smějete?!“ Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Pro toho chlapa byly všechny nadávky, co znám nedostatečný. Raymond mi chtěl pomoc. To jsme se sotva znali. Už na pohled mi připadal jako dobrý člověk. Nezasloužil si žádný výsměch. Bez rozmýšlení jsem kvůli němu riskovala svoji práci i budoucnost, abych ho hájila.

            „Možná.“ přiznal pobaveně.

            „Lidé mi říkali, že existují takové zrůdy, jako jste vy, ale nechtěla jsem jim věřit.“ řekla jsem hořce. Vážně mi v tu chvíli bylo jedno, jestli o tu práci přijdu.

            „To jsi měla, srdíčko.“ Jeho hlas mi teď zněl jako slizké pohlazení, i když byl milý.

            „Moje jméno je Scarlett.“ procedila jsem skrz zuby.

            „Tak teď ti povím, jak to v tomhle světě funguje, srdíčko.“ Slovo srdíčko vyslovil důrazněji. „Můžu ti říkat, jak chci, protože jsi jen moje služka a pokud se mnou budeš mluvit jako doteď, tak tě vyrazím na dlažbu.“

            „Dělej si, co chceš, bezcitnejčůráku.“ odbyla jsem ho za chůze. Zamířila jsem naštvaně do kuchyně a na každém kroku mě doprovázel jeho srdečný smích, až na prahu dveří utichl. Netušila jsem, že se ten člověk dokáže takhle smát. To nic neměnilo na tom, že je to čůrák a nelitovala jsem, že jsem ho tak nazvala. Ať mi klidně políbí prdel.

            „Tenhle rozhovor bude pokračovat později, Scar.“ V jeho hlase zůstaly ještě poslední zbytky smíchu. Zdálo se, že jsem ho spíš pobavila, než urazila.

            Zakroutila jsem hlavou a rozhlédla se po kuchyni. Byla přesně taková, jakou jsem si ji představovala, přehnaně velká se všemi těmi moderními přístroji, barovými pulty a tak dále i profesionální kuchař by se tu cítil jako doma. Raymond ovšem vypadal bezradně. Z jednoho hrnce obsah vytékal ven, druhý už měl na mále. Mixér Raymond pořádně nedovřel, takže si nahodil celou svoji perfektní majordomus fasádu a neúspěšně se snažil najít tlačítko na vypnutí, protože se mu ten sajrajt dostal i do očí. Po cestě jsem utrhla papírovou utěrku a podala mu ji. Se smíchem jsem vypnula mixér.

            „Máte v plánu to jídlo servírovat na sobě namísto talířů?“

            Raymond mi věnoval zoufalý pohled. „Možná to tak vypadá, ale v úmyslu jsem to neměl.“

            „Víte co?“ řekla jsem vesele. „Běžte se převléct. Já to tu dodělám.“

            „Ale pracujete přece až od zítra.“ Takže přes ten mixér neslyšel můj rozhovor s jeho pánem. Jinak by si nebyl jistý, jestli tu zítra opravdu pracuju.

            „To nevadí. Utíkejte!“ popostrčila jsem ho.

            „Ray byl vždycky mizerný kuchař.“ ozvalo se sotva, co Raymond odešel. Tentokrát jsem nenadskočila, ale upustila bramboru, kterou jsem chtěla ochutnat. „Restaurace, kde jsme objednávali jídlo, přestala dělat donášky a pizza už mi leze krkem.“

            „Chudáčku.“ řekla jsem ironicky.         Tentokrát jsem si bramboru dala do pusy. Byly trošku rozvařené, ale šlo by z nich udělat kaši.

            „Srdíčko.“ zašeptal přehnaně sladce.

            Nahlas jsem si povzdechla.

            „Když to jídlo bude k jídlu, tak ti dám sto dolarů.“ řekl najednou pobavený mojí reakcí na jeho oslovení.

            „Myslela jsem, že charitu pro uklízečky neděláte.“ připomněla jsem mu mezitím, co jsem se snažila přecedit brambory. Dala jsem je do misky od mixéru, přidala jsem tam máslo se špetkou soli a trochou smetany.

            „Tohle není charita, ale protislužba a hodně cenná, protože se nechci otrávit.“

            „Zas tak špatný to nebude.“ protestovala jsem.

            Chvíli jsme mlčeli, protože jsem zapnula mixér. V průběhu jsem do brambor přidala ještě trochu smetany. Hmotu jsem mixovala, dokud nebyla hladká a nadýchaná.

            „Zkus ochutnat polévku.“ navrhl mi, jakmile jsem mixér vypnula.

            Poslechla jsem ho. Vzala jsem nějakou vytaženou lžíci, umyla ji a ochutnala polévku. Málem jsem ji vyplivla. „A sakra! Fujtajbl, co to je?“

            „To netuším, ale vždycky to chutná jako voda z nádobí.“

            „Myslím, že to vyleju.“ upozornila jsem ho opatrně. Možná nerad plýtval. „Půlka pomerančového pyré skončila na Raymondovi, ale pořád je ho dost. Snad se dá jíst.“ Nabrala jsem si lžíci té podivné hmoty, která měla zastupovat dezert.

            „Pokud tam nenasypal tunu cukru.“ poznamenal neznámý hlas. Poprvé mi připadalo, že vedeme normální rozhovor. Byla to na naše poměry až bizarní situace. Skoro jakoby seděl u pultu a viděla jsem mu do obličeje.

            „Dal.“ Zakuckala jsem se. „Je to jako cumel.“

            „Vyhoď to taky, protože i kdybys tam přidala kilo pomerančů, stejně by to nepomohlo.“

            „Taková škoda.“ protestovala jsem. „Co kdybych to zamrazila a udělala z toho ledové ovocné kostky do vody.“

            „To je na tobě. Musím teď jít něco zařídit. Doufám, že jídlo bude brzy, už mám hlad.“

            Raymond se vrátil zrovna, když jsem smažila přírodní plátky masa s trochou koření. Kaši už jsem měla hotovou. Chutnala výborně a ani nebylo poznat, že jsem ji udělala z rozvařených brambor.

            „To voní skvěle.“ pochválil mě Raymond. „Moje polévka se zase nedala jíst, že?“

            Chvíli jsem přemýšlela, jak moc mám být upřímná. „Něco tak hnusnýho jsem v životě nejedla.“

            Vteřinu jsme na sebe s Raymondem hleděli a pak jsme se oba rozesmáli.

            Připravili jsme společně podnos pro pána. Raymond mu ho šel odnést. Já jsem přichystala dvě porce i pro nás služebnictvo. Než se Raymond vrátil, nastrkala jsem nádobí do myčky. Pak jsme společně povečeřeli. Změnila jsem taktiku a místo na pána jsem se ptala na jeho sluhu. Dozvěděla jsem se, že Raymond ovdověl. Zůstal bezdětný, ale vždycky si děti přál. Nakonec se mu prý poštěstilo se starat o děti tady. A to byla poslední informace, co mi poskytnul, protože si uvědomil, že zase prozradil příliš. Na vyzvídání jsem holt měla vždycky talent.

            Když jsem se vrátila do svého pokoje, našla jsem tam na nočním stolku stodolarovou bankovku. Opatrně jsem ji uchopila jako bych opatrovala poklad, protože jsem si uvědomila, že se jí můj tajemný šéf nejspíš dotýkal. Další bizarnost, že mi to připadá hodné zamyšlení. Zkrátka na ni sáhl a co? Už mi tady z toho začíná šplouchat maják. Skopla jsem boty a skočila na postel. Chtěla jsem si na chvíli natáhnout záda, než začnu s večerní hygienou.

            „Ray zítra odnese všechny zařízení z tvého pokoje.“ oznámil mi najednou neznámý hlas a já sebou cukla na posteli.

            „Sakra, to mě musíte vždycky tak vylekat?!“ zaklela jsem si spíš pro sebe.“

            „Je to zábava.“

            Nahlas jsem si povzdechla. „Děkuju za ty peníze.“

            „Slíbil jsem ti je.“

            „Mnohem víc bych si vážila informací.“ naznačila jsem opatrně, i když jsem věděla, že mi nikdy nic nepoví ani ho nikdy neuvidím.

            „To se vsadím, jsi vlezlá, ale zkus to. Zeptej se na jednu otázku. Možná ti odpovím.“ Cože? On je ochotný mi odpovědět? V tom je nějaký háček nebo třeba ne. Každopádně bych měla začít nějakou snadnou otázkou.

            „Co právě teď děláte kromě mluvení se mnou?“

            „Upřímně?“ zeptal se naprosto záhadným tónem hlasu, který mě donutil se sama sebe ptát, jestli by bylo rozumné chtít upřímnou odpověď.

            „Upřímně.“ Rozhodla jsem se nakonec.

            „Ležím v posteli…nahý…a přemýšlím, že si ho vyhoním na dobrou noc.“ Jeho slova vyslala blesk touhy do mého podbřišku. Bylo to zvláštní. Nikdo se mnou tohle ještě nikdy neudělal. Představila jsem si, jak leží v posteli, jeho tělo dokonalé a svůdné stejně jako jeho hlas, dokud nepřerušil moje myšlenky. „Copak je, Scarlett? Usnula jsi?“

            „To jste mě chtěl šokovat?!“ ohradila jsem se naštvaně. Co to se mnou sakra bylo?

            „Ne, absolutně ne.“ zašeptal svým obvyklým chladným, ale tentokrát i lehce nevinným způsobem. „Jen jsem odpověděl. Žádala jsi přece o upřímnou odpověď.“

            „Fajn. Můžu mít ještě jednu otázku?“ řekla jsem po chvíli mlčení. Plánovala jsem se ho zeptat na mnohem víc věcí, ale chtěla jsem na to jít postupně.

            Pousmál se. „Ptej se.“

            „Byl jste dneska v mém pokoji?“

            „Ano, kvůli těm penězům.“

            „A–“

            „Teď se budu ptát já.“ skočil mi do řeči.

            „Na co?“ podivila jsem se. On si o mně už přece všechno zjistil, a i kdyby ne, proč bych ho jako zajímala? Zatím na mě působil jako někdo, komu na nikom ani na ničem nezáleží kromě sebe.

            „Viděla jsi někdy svého otce?“ Cože?

            „Ne.“

            „Nemáš ho uvedeného v rodném listě.“ dodal k mé odpovědi.

            V duchu jsem mu zatleskala. „Vyšťoural jste to správně.“

            „Chtěla bys vědět, kdo to je?“ pokračoval v otázkách o mém otci. Netušila jsem kam tím mířil a nelíbilo se mi to. Etapu o tom, že bych chtěla otce jako skoro všechny ostatní děti, jsem už dávno překonala. Občas mi ale v hlavě dloubal červík. Zvlášť čerstvě po smrti matky jsem přemýšlela o tom, jestli by mi otec nemohl pomoc s mojí bezvýchodnou situací.

            „Nevím.“

            „Tak se mi ozvi, až to budeš vědět. Dobrou první noc.“

            „Ne! Počkejte! Jak jste to myslel?“ vykřikla jsem, ale žádná odpověď se nedostavila. „Haló?“