Entice - 17. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Říct, že jízda na letiště byla trapná, by bylo hrubé podcenění. Pro začátek, Tex měl na sobě šátek - do Vegas, pro rány boží. Nepomohl tomu ani fakt, že se mu na čelisti tvořila žlutě zbarvená modřina, ani že měl na sobě sluneční brýle, aby zakryl kocovinu.

Každých pár minut se Mo zadívala jeho směrem a pohrávala si s nožem, který házela do vzduchu a zase chytala, jenom aby se znovu podívala na Texe.

Aspoň že Trace se chovala tak nějak normálně.

Dokud se nezeptala na Chase. Zase.

„Byla minulá noc - mám na mysli, byli on a Mil...“ Přestala mluvit a zamračila se. „Jsou v pořádku?“

Tex se uchechtl.

Varovně jsem se na něho podíval a objal jsem Trace kolem ramen. „Má se fantasticky. Vždyť se právě oženil. Nejšťastnější den v životě člověka.“ Nuceně jsem se usmál.

„O tom nic nevím,“ odpověděla Trace a potom se podívala z okna.

Potřebuju drink.

SUV zastavilo před letištěm. Byl jsem připravený vypadnout z auta a klidně použít zuby k roztrhnutí bezpečnostního pásu, kdyby to bylo nutné, načež se dveře konečně otevřely.

„Díky bohu,“ zašeptala si pro sebe Mo.

Vzali jsme si zavazadla a zamířili k přepážce Virgin Airways, mé oblíbené letecké společnosti - nejlepší sedadla, zaručené pohodlí a vždycky byli schopní najít nám let, i když jsme technicky neexistovali.

„Takže, eh.“ Trace mě zatahala za ruku. „Jak to uděláme?“

„Uděláme co?“ Zmateně jsem se rozhlídl.

„Jak poletíme?“ Zašeptala poletíme, jako by řekla zabít nebo nájemný vrah.

Snažil jsem se nesmát. „No, tamhle dostaneme letenky. Potom projdeme ochrankou a naskočíme do letadla.“

Plácla mě do hrudi.

„Ne, mám na mysli, jak lítají lidé jako my?“

Nepřítomně jsem jí zíral do tváře. Zamumlala nadávku a potom mi zašeptala do ucha. „Mafie.“

Už jsem to nemohl vydržet. Hodil jsem hlavou dozadu a zasmál se. Zasmál jsem se tak nahlas, až se lidi začali otáčet. „Wow, Trace, díky.“

„Mluvím vážně!“ Zaťala pěsti.

„Já vím, zlato. Proto jsi tak roztomilá.“

„Hej, proč to zdržení?“ Zavolala Mo od přepážky. „Letí nám to za devadesát minut!“

S posledním pousmáním jsem políbil Trace na čelo a vzal ji za ruku. „Všichni lítají stejným způsobem, miláčku.“

„Ale - “

„Věř mi.“ Mrkl jsem a vytáhl identifikační průkaz.

Zasvítil mi mobil s smskou od Chase.

Chase: Už jsme prošli kontrolou, uvidíme se na druhé straně, kámo.

Já: Zrovna procházíme.

Chase: Okej.

Já: Trace se ptala, jak lítáme. Jakože naše rodina.

Chase: Uf, myslela to vážně?

Já: Extrémně.

Chase: To mi zlepšilo den.

Já: Mně taky.

„Kam mám dát ruce? Co když mě z něčeho budou podezřívat? Mám lhát?“ Volala v šepotu Trace vedle mě. Povzdechl jsem si a schoval jsem mobil.

Nacházela se někde mezi panikou a chutí vyrvat si všechny nehty. Připomeňte mi, že jí nikdy nemám říkat citlivé informace. Ta holka by skočila i na falešný desetník.

„Trace.“ Vzal jsem ji za ramena. „Je to v pohodě. Prostě se chovej normálně.“

Tex se za námi rozesmál. „Trace a normálně? V jedné větě?“

Trace naštvaně zírala. „Nebudu váhat vytáhnout na tebe - “

Zakryl jsem ji rukou pusu a ztuha se usmál. „Prostředník, my víme, zlato, ale to slušně vychovaná dáma nedělá.“

Stoupla mi na nohu. Silně.

Mo se zasmála a sundala si sluneční brýle. „Tohle je skvělý den.“

„Kurva.“ Tex zbledl.

„Co je?“ Každý z nás úspěšně prošel kontrolou identifikačních průkazů a teď jsme stáli ve frontě odevzdat všechny naše věci do košíku.

„Můj šátek, člověče.“ Tex za něho zatáhl. „Jestli si ho sundám...“

„Ona to ví.“ Vzal jsem košík a hodil do něho svůj prsten, peněženku, letenku a boty. „Věř mi, ujistil jsi ji o tom minulou noc.“

Texova tvář opadla. „Co kdybych jí řekl, že jsem vlastně ne - “

Zvedl jsem ruku, abych ho umlčel. „To není můj problém. Teď dělej. Zdržuješ frontu.“

Tex si odmotal šátek, přičemž celou dobu nadával sprostě, a prošel bezpečnostní kontrolou. Žádné pípnutí se neozvalo.

Já byl na řadě jako poslední. Vždycky jsem býval.

Ve mžiku, kdy jsem přistoupil, rozsvítilo se červené světlo.

Ustoupil jsem zpátky, ukázal jim prázdné kapsy a znovu přistoupil.

„Pane.“ Ochranka zvedla ruku. „Musím vás prohledat.“

„Fajn,“ řekl jsem skrz zatnuté zuby.

Přistoupil ke mně muž, který byl poloviny mé výšky, nasadil si gumové rukavice a začal mě ohmatávat dolů po nohavicích. Hodil jsem okem k Trace, byla popelavě bílá. Vážně si myslí, že bych byl natolik blbej, abych měl u sebe zbraň?

„Žádné umělé končetiny? Kovové plíšky z chirurgických zákroků - “

„Ups.“ Zavrtěl jsem podrážděně hlavou. „Jo, vlastně mám kovový plíšek v hlavě, přesně tady.“ Ukázal jsem na spánek. „Omlouvám se, už jsem dlouho neletěl a zapomněl jsem.“

Zajisté, zvedl skenovací hůlku ke straně mé hlavy a ta zapípala. S povzdechem si sundal rukavice. „Příště přejděte rovnou na kontrolu celého těla, dobře, synu?“

Synu? Eh, zajímalo by mě, jestli by mi takhle říkal, i kdyby věděl, že znám aspoň tři stovky různých způsobů, jak si ho podat, než se znovu nadechne?

„Promiňte.“ Pokrčil jsem rameny.

Odmávnul mě.

Trace mi vběhla do náruče a dech se mi zadrhl, když moje tělo přišlo do kontaktu s jejím. „Kovový plíšek?“ Zašeptala tak, že jsem to slyšel jenom já.

„Stalo se to už dávno.“

„Nixone - “

„Nech to být.“ Donutil jsem se k úsměvu. „Všichni jsou připravení? Jdeme k bráně. Chase a Mil čekají.“ Není do pekla žádná šance, že bych s ní vedl tento rozhovor uprostřed letiště. Promiň, Trace. Víš, poté, co mě otec zavřel do bedny, používal mě jako svůj osobní boxovací pytel, dokud jsem se nedokázal udržet na nohách. Jo. Nepotřebná informace. Trace by chtěla mluvit o mých pocitech a taková rozmluva je to poslední, co bych chtěl dělat.