Entice - 14. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Když jsem ráno vzbudil a podíval jsem se do zrcadla, napůl jsem očekával, že budu mít přes celé čelo napsané idiot. Očekával bych, že to Mil udělá. Od té ženské bych očekával všechno - konec konců, vždyť jsem ji svedl, když byla teenager. Ne, že jsem to udělal nějak dobře, při vší fantazii. Trhl jsem sebou při vzpomínce...

„Co to děláš?“ Zeptala se Mil, když jsem ji dlouze a tvrdě políbil na rty.

„Líbám krásnou dívku.“

„Fakt si myslíš, že jsem krásná?“ Začervenala se a podívala se dolů.

Ne. Byla kurva nádherná. Oči měla tak modré, že bolelo se do  nich dívat, hebké černé vlasy mi klouzaly mezi prsty pokaždé, když jsem do svých dlaní vzal její hlavu. Každý dotek a každý pocit byly jako nebe a to nebe jsem chtěl tak zatraceně moc - to se stane, když žijete v pekle - chcete to, co nemůžete mít. A já chtěl ji.

„Je tohle v pořádku?“ Sáhl jsem na její košili a pomalu rozepínal knoflíky. Začervenala se a pokývala hlavou, takže jsem s třesoucími prsty pokračoval. Nevěděl jsem, co k čertu dělám. Jediné, co jsem věděl, bylo to, že mě volala; byla jako píseň sirény a já byl ztracený v moři.

„Chasi.“ Její prsty se chvěly, když je položila na můj hrudník. „Nikdy předtím jsem to nedělala.“

„Ani já.“ Zasmál jsem se. „Pořád chceš?“

Stydlivě kývla a strčila si pramen vlasů za ucho, vypadala nevinněji než kdy jindy.

„Dobře.“ Protože jsem si nebyl jistý, že by moje tělo vědělo, jak v této chvíli přestat. Dokončil jsem rozepínání košile a odhodil ji na zem. S nakrčením ramen se narovnala a sundala si podprsenku, upustila ji a ta dopadla na podlahu.

Krev mi vřela v uších, když jsem zíral.

Nedokázal jsem dělat nic jiného kromě toho.

Zíral jsem jak šílenec, jako kluk, který v životě neviděl prsa - viděl jsem - ale nikdy na takhle dokonalé holce. Se zasténáním jsem ji hodil na postel. Její ruce se pohnuly k mým džínům. Zaklel jsem nad mou vlastní nezkušeností a odsunul jsem se od ní, abych si sundal zbytek oblečení.

A potom to přišlo.

Fakt, vážně, neměl jsem ani ponětí, co dál.

Musela si přečíst paniku v mých očích, protože se snažila ode mě odstrčit.

„Ne, ne.“ Políbil jsem ji na rty. „To není tebou.“

„Ale ty, ty - “

Umlčil jsem ji svými rty. „Mil, podívej se na mě. To není tebou, já jenom... jsem z tebe nervózní.“

„Oh.“ Padla zpátky na postel a usmála se. „No, já jsem z tebe taky nervózní, ale pořád chci, aby moje poprvé bylo s tebou.“

„A proč vlastně? Skoro mě neznáš,“ zavtipkoval jsem. Seznámili jsme se u snídaně. Předpokládal jsem, že je to jedna ze sestřenic. V našem byznysu jsme trávili dovolené ve velkém, nikdy jsme nikam nešli bez rodiny, vždycky. Kromě toho byli naši otcové zapojení do velkých obchodů, takže jsme měli to štěstí, že všichni naši kamarádi mohli jet do Vegas s nimi a s jejich ženami.

Já, Nixon a Tex jsme měli dost bratranců a sestřenic, aby s největší pravděpodobností zaplnili dva hrady Césarova paláce.

„Vím dost.“ Oči Mil se zaleskly. „Vím, že jsem s tebou v bezpečí.“

„Oh, jo?“ Svraštil jsem obočí. „A co ti vnuklo tuhle myšlenku.“

Sevřela řetízek, který jsem nosil a zatáhla za něho. Byl to stříbrný kříž s velkým písmenem A uprostřed. „Protože jsi Abandonato. Ona říkala, že s tebou budu v bezpečí.“

„Ona?“

„Uděláme to nebo ne?“ Mil si omotala řetízek kolem prstů a přitáhla si můj obličej blíž.

„Uděláme.“ Tvrdě jsem ji políbil. „A máš pravdu. Jsi v bezpečí.“

„Já vím.“ Povzdechla mi do pusy. „Proto jsem si tě vybrala.“

O pět strašně krátkých minut později jsme se oba mohli posrat smíchy.

„To je v pohodě!“ Řekla mi Mil potřetí. „Opravdu, věděla jsem, že to napoprvé nebude tak skvělé.“

„Wow, díky.“ Zanadával jsem.

„Víš, co mám na mysli!“ Omotala kolem mě paže. „Budeme trénovat.“

„Trénovat?“

„Jo, hlupáčku.“ Zatlačila mi na hrudník. „Přeskočili jsme tu část s randěním a rovnou spolu šli do postele. Ale po dnešku - “

„Počkej.“ S panikou jsem se od ní odsunul a v duchusi říkal, ať přestanu vyšilovat. „Mil, no víš, nechápej mě špatně. Jsi sexy jak samo peklo, ale myslel jsem, že to bude jen otázka jedný noci, víš? Pro zábavu.“ Zeširoka jsem se na ni usmál a doufal jsem, že se usměje taky a pokrčí rameny.

Žádný úsměv, žádné pokrčení ramen. Ale viděl jsem slzy, které se jí začaly hromadit v očích.

„Ach, kurva.“ Stiskl jsem si kořen nosu. „Mil, můžeme si o tom promluvit, víš, jestli jsi chtěla přítele, měla jsi - “

„Nikdy jsem neřekla, že chci přítele.“ Mil se podívala na své ruce. „Řekla jsem, že se chci cítit v bezpečí. Slíbil jsi mi, že jsem v bezpečí. Slíbils to.“

„Já vím a to taky jsi. Proč? Ublížil jsem ti?“

„Ubližuješ mi teď!“ Hodila mi do tváře polštář a vyskočila z postele. „Kde je k čertu moje podprsenka?“

„Mil, přestaň vyšilovat.“

„Nevyšiluju. Jenom nemůžu uvěřit tomu, jak jsem blbá. Víš ty co? Ani to nestálo za to. Ale aspoň už nejsem panna. Aspoň mi už nemůže nic udělat.“ Slzy jí padaly po tvářích; utřela si je a potom se zasmála. ‚Snaž se nic necítit, Mil‘. Takový ubohý vtip. Protože cítím zatraceně všechno.“

„Mil!“ Vzal jsem ji za ramena a zatřásl s ní. „Podívej se na mě.“

Zvedla oči, ale ty zely prázdnotou. O co k čertu jde?

„Mil?“ Ozvalo se zaklepání na dveře. Phoenix? Co tu k čertu dělá Phoenix? Přešel jsem ke dveřím, abych je otevřel, ale než jsem byl schopný to udělat, Mil mě udeřila do zubů.

„Co to kurva!“ Zařval jsem ze země.

„Neotvírej ty dveře!“ Slzy smíchané se vztekem jí do tváře vepsaly zmatek. Odstrčil jsem ji pryč, držel jsem si čelist a s trhnutím jsem otevřel dveře.

„Teď není ten pravý čas, kámo.“ Promnul jsem si čelist. Phoenix přejel očima můj nahý stav a potom mě odstrčil pryč z cesty a vydal se směrem k Mil.

„Co si do hajzlu myslíš, že děláš? Tátu kurva zešílí, jestli tě tady najde!“

„Táta?“ Zachraptěl jsem.

Mil nevypadala omluvně.

„Nechej ho být,“ řekla Mil otupělým hlasem. „Co se stalo, stalo se.“

„Mil - “ Phoenix zavřel oči a opřel se o zeď. „Prosím tě, řekni mi, že jsi neudělala... ne s Chasem.“

„Jak jsem řekla, co se stalo, stalo se. Už mi nemůže nic udělat.“

Zmatek ve mně vybuchl jako zatracená atomová bomba. Já jí nemůžu nic udělat? Nebo mluví o někom jiném? A co k čertu je vlastně zač?

Phoenix hodil Mil košili a přešel ke mně. „Jestli se jí ještě jednou dotkneš, rozříznu tě od hlavy k patě.“

„Nevěděl jsem, člověče, přísahám. Neměl jsem ponětí.“ Zvedl jsem ruce. „Přísahám.“

Mil zanadávala a vmísila se do našeho rozhovoru. „Jdeme, Phoenixi.“

Phoenix se na mě naposledy podíval a vykročil směrem ke dveřím.

„Proč já?“ Zašeptal jsem, když mě Mil míjela.

„Protože jsem věděla, že mi neublížíš,“ odpověděla.

„Ale ublížil jsem.“

„Ne v tom, čeho jsem se bála.“ Povzdechla a vzala Phoenixe za ruku. Takhle odcházeli směrem k výtahům a zanechali mě samotného.

To bylo naposled, kdy jsem viděl Mil. A to byl začátek konce mého vztahu s Phoenixem...

„Jsi vzhůru?“ Šťouchla mě Mil loktem. „Vstávej, sluníčko.“

„Všechno mě bolí,“ zamumlal jsem a nepoznával svůj chtíčem naplněný hlas. No skvělý. Jak jí tohle vysvětlím? Sorry Mil, ale jsem chlap a ty jsi ženská a někdy, když se chlapi... kurva. Když nemůžu říct slovo vzruší ve své hlavě, určitě to nemůžu říct ani nahlas.

„Vážně, Chasi.“ Mil mě dusila polštářem. „Vím, že jsi bolavý.“

Zatraceně, výběr jejích slov mi nepomáhal. Nebyl jsem bolavý. Umíral jsem. Každá část mojí anatomie, která mě dělá mužem, mi upadne, jestli si nevytáhnu hlavu z prdele a nezačnu se soustředit na cokoliv, kromě toho, že jsem před dvěma sekundami cítil, jak se mi o paži otřely její prsa.

Manželé.

Jsme manželé.

Takže prsa? Totálně v pohodě. Žádnej problém.

„Tak jo, jestli se nepůjdeš osprchovat jako první, půjdu já. Musíme stihnout letadlo.“

„To nemyslíš vážně!“ Tohle mě probudilo. „Chceš jet na líbánky po tom všem, co se stalo minulou noc?“

„Nikdy to neměly být líbánky.“ Mil se zastavila v půli cesty do koupelny a otočila se. „Vegas je blízko - ale je to taky místo, kde žije moje máma, jeden z důvodů, proč jsem nechtěla odejít.“

„Počkej.“ Zakroutil jsem hlavou. „Ještě jednou. Tvoje máma je naživu?“

„Duch,“ upřesnila Mil. „Stejně tak jako Sergio, akorát, že ona má klíč, který potřebujeme, aby se dal celý tenhle bordel zase do pořádku.“

„Na to jsi přišla jak?“

Mil na chvíli oněměla, než tichým hlasem odpověděla. „Naslouchá jí samotný Capo di Capi.“

Pevně jsem sevřel oči a snažil se polknout, jak se mi otřáslo tělo - ne vztekem - ale čirým surovým strachem. Tohle bylo docela něco jiného, věc, kterou jsem ještě v životě nezažil.

„Řekni mi, že jsi zrovna neřekla Capo di Capi. Řekni mi, že se nechceš setkat s Vitem Campisi.“

„To ne,“ odpověděla Mil.

Vydechl jsem.

„Setkáme se s jeho ženou.“