Entice - 1. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Naposledy jsem se podíval do zrcadla. Co to k čertu dělám? Jaký nepříčetný šílenec převzal kontrolu nad mým tělem a řekl návrhu té ženské ano? Nejhorší na tom bylo to, že jsem své ano nemohl ani svést na alkohol.

Nebylo to ani tak, že by mě Mil, nejnovější šéfka rodiny De Lange, nadrogovala. K čertu, přál bych si, aby jo. Místo toho se prostě zeptala na otázku, a to na dost hloupou otázku.

A skutečně jsem na ni odpověděl kladně. Nesmyslná chyba číslo jedna, následovaná chybou číslo dvě, což očividně bylo to, že dodržím svoje slovo.

A to znamená jen jedno.

Moje zlomené srdce způsobilo, že jsem se zbláznil.

„Připravený?“ Nixon zaklepal na dveře a vešel dovnitř. Měl na sobě pěkný černý oblek od Armaniho a každým coulem vypadal jako mafiánský šéf Abandonato rodiny, zatímco já vypadal zkoprněle a vytočeně. Odraz v zrcadle mi ukazoval bledou tvář. Zelené oči na mě hleděly vyčítavě, jako by chtěly říct, že já jsem ten, kdo nás dostal do této šlamastyky. Jo, díky. Chápu to. Jsem si plně vědom svých hříchů. Přidejte to na můj seznam zlobení.

Člověk by si pomyslel, že po tom pekle, kterým jsem s Nixonem za posledních pár týdnů prošel, by byl ta poslední osoba, kterou bych na své svatbě chtěl. Ale on je rodina - můj nejlepší přítel. I když byl s Trace, s láskou mého života. Sakra, byl to prokletý zamilovaný trojúhelník. Zašel až tak daleko, že nafingoval svou vlastní smrt ve jménu záchrany naší rodiny a teď... teď to vypadá, že byl čas na mou vlastní oběť, na moji smrt. Jsem si docela dost jistý, že by mě Mil vykastrovala, kdyby věděla, že srovnávám manželství s ní se zastřelením.

„Do prdele, ne.“ Vytáhl jsem z kapsy placatku a s chvěním jsem se napil. „Co jsem si k čertu myslel? Co je se mnou špatně?“ Poprvé v životě jsem měl říct ne a řekl jsem ano. Dokonce jsem pokrčil rameny a zasmál se, jako by to kurva nebyl žádnej problém!

Nixon nakrčil ramena, blbec, a potom si cucl z mojí placatky. „Jak mám vědět, co se honí v hlavě mého nejlepšího kámoše, hmm? Myslel jsem, že si děláš srandu.“

„Vypadá tohle jako sranda?“ Trhl jsem s kravatou a vypustil ze sebe dlouhý řetězec sprostých slov, za které by mě vykopli z kostela.

„Vždycky můžeš vycouvat,“ navrhl Nixon, opřený o dveře. Jedinou věc, kterou by ještě potřeboval, byl obrovský doutník, který by mu trčel z jeho arogantní pusy a jeho vzhled by byl završený. Jeho piercing vypadal úplně mimo ve srovnáním s jeho černobílým oblekem. Tetování vykukovala zpod jeho límečku bílé košile způsobem, který říkal fuck off každému, kdo se podíval jeho směrem.

„A nechat se zaříznout ve spánku? Nebo hůř? Cítit se jako kus hovna, že jsem jediná věc, která drží Mil od toho, aby nenapochodovala k pro peníze k věřiteli - nebo dokonce k jiné rodině - a nežádala o laskavost.“

Nixon si povzdechl. „Nemusíš obětovat své vlastní štěstí, jen abys udržel mír.“

Vzduch zhoustnul napětím, když jsme se oba odmlčeli. Protože jsme věděli škaredou pravdu. Poprvé, kdy jsem se rozhodl neobětovat své vlastní štěstí, jsem udělal fatální chybu, poklesek v úsudku. Nechal jsem Trace, lásku svého života, aby mi proklouzla mezi prsty a přistála v Nixonově pevném sevření. Sakra, pořád se držím myšlenky, že jsem na všechno měl vliv. Moje chyba. Byla to moje chyba.

„Ne, chlape.“ Zakroutil jsem hlavou. „Myslím, že jsem si konečně vybral někoho, kdo je nade mnou. Kromě toho, potřebuje ochranu a peníze jenom na jeden rok. Pro jeden rok můžu udělat cokoliv.“ A nejlíp opilý.

Přesně v té chvíli se vřítila do místnosti rozběsněná Mil. Měla na sobě krátké bílé koktejlkové šaty a hodila mi do obličeje kytici. „Máš zpoždění, blbečku.“

S úšklebkem jsem chytil kytici a opatrně ji položil na stůl vedle sebe, zatímco oči Mil se horlivě dívaly ze mě na Nixona a zase zpátky na mě. Měl jsem nutkání zdrhnout opačným směrem, ty oči viděly příliš mnoho, ona věděla příliš mnoho.

Nixon se dusil smíchy, „To bývají poslední známá slova.“

Dělám správnou věc. Nebo ne?

Není to zrovna tak, jak jsem si představoval, že se můj život bude vyvíjet.

Vždycky jsem na opačné straně cesty k oltáři viděl Trace - ne svého zapřisáhlého nepřítele - a ne dívku, se kterou jsem se poprvé vyspal. Ne nevlastní sestru svého mrtvého nejlepšího přítele.

Takovou budoucnost jsem si neplánoval.

Vůbec.

Do háje.

Musel jsem jí ale přiznat, že vypadala fakt krásně, ten typ krásy, na který chlapi rádi koukají, ale bojí se jí dotknout. Byla děsivě krásná, hrozivě krásná.

Její rozpuštěné černé vlasy se jí v nedbalých vlnách točily kolem obličeje, přirozeně snědá pokožka zvýrazňovala nebesky modré oči a její ostré lícní kosti se leskly něčím růžovým a třpytivým.

Možná není tak strašné se na ni dívat.

Ale mluvit s ní byla úplně jiná záležitost. Do doby, než se naše manželství anuluje, skončím pravděpodobně s uřezanýma ušima. Buď to, nebo budu prosit Nixona, ať mě zastřelí, ne, že by bylo poprvé, co bych zíral do hlavně pistole, zatímco by se on usmíval na její druhé straně.

„Takže?“ Pomalu jsem natáhl ruku. „Nerad bych svou budoucí manželku nechal čekat.“

Mil zakoulela očima a přijala mé rámě.

„Zasyčela jsi zrovna?“

„To záleží.“ Podívala se na mě svýma světle modrýma očima. „Nazval jsi mě svou budoucí manželkou?“

„Ehm, jo?“ Jak jinak bych jí měl říkat? Satane?

„Tak potom jsem zasyčela,“ řekla a kývla. „Je to jenom obchodní dohoda, Šípková Růženko.“

„Překonám tohle někdy?“

„Opíjení se a odpadnutí na posteli, protože tě odmítla holka? Asi ne. Přemýšlej o mně jako o jing k tvému jang, jako o mastičce na tvoje řezné rány, nebo - “

„Myslím, že si to dokážu představit.“ Zvedl jsem ruku. „Tak ať už to máme za sebou.“

Mil sevřela mou paži. „Připravený na líbánky, hm?“ Pomalu si olízla rty a mrkla.

Do svaté prdele, budu na titulní straně novin. Uškrtím svou nevěstu - v posteli, a vůbec ne ve stylu Padesáti odstínů.