Elect - 50. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Traciny oči se setkaly s mými a v té chvíli jsem se snažil vypadat lhostejně. Musel jsem se soustředit na svůj úkol - jinak to nedopadne dobře. K čertu, neměl jsem v úmyslu, aby se to takhle stalo. Neměl jsem se vůbec ukázat, ale nemohl jsem si pomoct; ne poté, co jsem slyšel, co ten parchant udělal mojí rodině, rodině Trace. Chtěl jsem pomstu. Tak jsem to musel risknout.

Položil jsem zbraň na stůl a opřel se o něho, když dovnitř vešlo několik mužů a připravovalo Phoenixovo tělo pro pohřební opatření a Tonyho pro zakopání. Nebude mít žádný pohřeb, žádnou poctu - nic. Ale Phoenix? Pokud s tím Trace bude v pohodě, chtěl jsem, aby měl pohřeb se všemi poctami. To, co pro nás udělal... bylo daleko za tím, co jsem po něm žádal. V těch několika posledních dnech jsem měl jednoho ze svých nejlepších přátel zpátky. Pravděpodobně jednoho ze zbylých přátel, když uvážím, že jsem připravený střelit Chase přesně tam, kde zrovna stál.

Nemohl to nechat být - nemohl ji nechat být. Opravdu si myslel, že ho nebudu sledovat? Sledovat ji?

Jejich kradmé polibky mě zničily.

A fakt, že ji nechal, ať si vybere?

Jejich pokoj byl odposloucháván. Myslel bych si, že Chase bude aspoň natolik inteligentní, že to mohl předpokládat. Nebo možná chtěl, abych to slyšel.

Možná chtěl, ať se mi srdce roztrhne na dvě části.

„Nixone?“ Teplo Traciny ruky mi opařilo záda. Trhl jsem sebou a otočil se.

„Jo?“

„T-ty jsi naživu.“ Slzy jí padaly po tváři, když se mi namáčkla do náruče. Byla to jediná věc, kterou jsem hledal. Jít zpátky do normálu. Ale nevěděl jsem, jak. Nevěděl jsem, jak to mám napravit.

Jemně jsem ji od sebe odstrčil. „Proč se nejdeš podívat na Chase? Nechceme, aby z té rány omdlel.“

„Ale - “

„Běž,“ naléhal jsem. „Musím se ještě o něco postarat.“

S třesoucíma rukama jsem utřel jak Phoenixovu, tak Tonyho zbraň a vložil je do plastového pytlíku, abych je podal Sergiovi. Přijel krátce po akci, aby pomohl uklidit.

Další z jeho specialit. Nechat věci zmizet.

„Něco dalšího?“ zeptal se a prohledával místnost. „Budeš potřebovat pracovní četu, aby se zúčastnila.“

„Jo.“ Nedokázal jsem držet svůj hněv a bolest pod kontrolou. „Mohl by ses o to postarat, Sergio? Potřebuju jít - “

„To je v pohodě,“ přerušil mě. „Jdi.“

Zakýval jsem a vypadl z místnosti. Poslední věc, kterou jsem zaslechl, než se dveře zavřely, bylo mé jméno vyslovené z Traciných rtů.

***

Nevím, kam půjdu nebo co budu dělat. Tak jsem prostě řídil. Řídil jsem k místu, kde jsme s Trace měli první rande. Řídil jsem ke škole, zastavil u obrubníku a vypnul motor.

Bouchal jsem do volantu, znovu a pořád dokola, dokud mi nekrvácely prsty.

Jak se všechno mohlo takhle zkomplikovat? Myslel jsem si, že se s tím vypořádám. Lhal jsem sám sobě. Donutil jsem se uvěřit tomu, že můžu existovat ve světě, kdy budou Tracey a Chase spolu. Ale nemůžu.

Pomalu mě to uvnitř zabíjelo, až jsem si přál umřít.

S nadávkou jsem rozjel auto a vydal se ke svému domu. Je čas čelit muzice. A říct všem sbohem.