BP - 3. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 44 týdnů, 2 dny

Připadá mi, že staří lidé vám rádi říkají, abyste si život užili, dokud jste mladí. Říkají to lidé, kterým je 490 let a řídí Volvo. Ne že by bylo něco špatného na Volvech. Ale rozhodně je něco špatně na 490 letech věku. To je hlavně proto, že příliš mnoho zkušeností vás dělá nudnými a vyšumělými jako týdny stará sodovka.

Příklad A: Jack Adam Hunter

Příklad B: nesmrtelní upíři, pravděpodobně

Příklad C: prarodiče

Kromě mojí babičky. Moje babička je senzační. Vím to, protože když mi byly dva měsíce, vzala mě na projížďku v košíku připoutaném k jejímu Harleyi Davidson. Jsem lehce optimistická ohledně toho, že tato zkušenost naplněná větrem a vyčerpáním a řevem ze mě utvořila elegantní hrdinku, kterou jsem dnes. Máma a táta jí poslali do domova důchodců, protože vzít svou vnučku na jízdu na motorce je první známkou demence nebo něčeho takového. Ale teď jsem v Georgii a zase jsme se shledaly. Byly v tom slzy. A posmrkané kapesníky. To trvalo zhruba 5 minut. Teď je v tom z většiny spousta nepříčetnosti.

Babi udělá tůt tůt a nacpe zbytek rachejtlí do ústí komína. Je jich tam tolik, že už ani nevidím tmavé cihly uvnitř. Začaly jsme s tím už před hodinou a teď je babi svázala do jedné veliké kombinované rozbušky ze všech rachejtlí. Sedí na patách a odhrne si jemné na zeleno obarvené vlasy z očí a blýskne po mně uličnickým úšklebkem.

„Jako předsedy uvítací a rozlučkové komise domova důchodců Silverlake je mou povinností dát holkám a klukům tady řádné rozloučení. Žádný z těch pohřebních procesů, nudných duchovních nesmyslů. Viola byla dobrá žena se spoustou lásky k životu. Nikdy by nechtěla nudné rozloučení, ale její děti ji k tomu nutí. Dokonce i po její smrti!“

„To je hrůza!“ zalapám ve shodě s ní.

„Přesně,“ ukáže na mě babi. Její oči jsou načervenale hnědé jako moje, načervenale hnědé jako tátovy. „Hrůza. Otřesné. Věci, které v dnešní době dělají lidé, aby zneuctili mrtvé, jsou příšerné. Takže my uctíme mou mrtvou přítelkyni řádně.“

„Nacpáním komína až po okraj rachejtlemi.“

„Nacpáním komína rachejtlemi!“ souhlasí. „Až ráno přijde sestra a zapálí oheň, rozsvítí celé tohle zatracené místo! Viola by se tomu s chutí zasmála.“

Usměju se a pomůžu babi dolů z požárního schodiště. Je vysoká a ve formě na 70ti letou, ale pořád je hubená, její zápěstí a prsty jsou drobné. Jsme zpátky na pevné zemi a kráčíme přes trávník k její budově, babi mi dá ruku kolem krku.

„A co tvůj pohřeb, co?“ zeptá se.

„Myslíš ten, který se nikdy neuskuteční, protože získám 7 dračích koulí a budu si přát věčný život?“

Usměje se. „Jo, přesně ten. Co bys na něm chtěla?“

Přemítám o tom asi celých 6,5 vteřin. „Muchlování. Nahaté tancování. Možná dort.“

Babi se na mě ušklíbne, jak vycházíme po bílých schodech.

„Co? Co je? Proč se na mě díváš Tamtím Pohledem?“

„Ale nic. Jen že jsi tak vyrostla, to je vše. Řekla jsi ‚muchlování‘ bez toho, abys zrudla 5 odstíny fialové.“

„Jo, no, teď jsem vážně vyspělá, odpovědná dospělá a zvládnu věci jako probírání mých trápení a strastí v klidu.“

„Uh-huh,“ řekne babi s očekáváním.

„Jako třeba muchlování. Vlastně s někým jsem se muchlovala.“

Babi vyčkává.

„Chci říct, praštila jsem ho před tím, než jsme se muchlovali. Ale byla to vyspělá rána.“

Babi se směje, opravdově a nahlas. Ukážu na ní prstem, když otevře dveře a posadí se na postel.

„Ani nezkoušej vyjmenovávat věci, které chceš na svém pohřbu. Protože mám ověřeno, že když staří lidé věci říkají, obvykle se stanou a kdybys umřela, budu výjimečně nasraná.“

„Ty věci se stanou, protože jsme moudří, zlato.“

„Stanou se, protože vy máte podivné mozkové schopnosti, které zdá se, vám zaručí všechno, kromě nesmrtelnosti. A zubů.“

Babi se směje, sundá si pantofle a položí se na postel. „Pojď sem.“

Připletu se k posteli a posadím se na ní. Vezme mě za ruku, pomalu ji hladí a dívá se mi přímo do očí.

„Spousta lidí ve tvém životě ti bude říkat, jak si myslí, že bys měla žít. Někteří ti to nemusejí vůbec říct přímo. Někteří tě můžou jen přesvědčit beze slov, že bys ho měla žít určitým způsobem.“

Podívá se z tmavého okna pokrytého hvězdami, usměje se a podívá se zpátky na mě.

„Poslouchej mě pozorně, drahá holčičko. Nežij jiným způsobem než tím, který tě činí šťastnou. Když nejsi šťastná, udělej víc pro to, abys šťastná byla. Protože ty jsi jediná, kdo tě může učinit šťastnou.“

Otevřu pusu, abych se přela, ale ona mě umlčí.

„Já vím. Vím, že jiné věci a jiní lidé ti dají pocit, že jsi šťastná. Ale neučiní tě šťastnou. To vychází z tebe. To vychází z tvého vlastního srdce. Nechat v sobě růst štěstí – to všechno vychází zevnitř. Někteří lidé to nikdy nezjistí. Někteří nikdy štěstí nevpustí nebo ho přijmou příliš pozdě. Někteří ho nepřijmou, protože se bojí. Ale je to ta nejhorší věc, kterou sama sobě můžeš udělat. Je to trest. Spousta lidí ani neví, že to dělá. Takže. Chci, abys to věděla. Chci, abys zkusila být šťastná, kvůli sobě.“

Cítím, jak mi vlhnou oči, ale snažím se zadržet slzy. Kdybych se teď rozbrečela, nemusela bych nikdy přestat.

„Byla tam dívka,“ řeknu. „Kam – kamarádka. Tak trochu. Nikdy – nikdy mě k sobě nepustila.“

„A kde je teď?“ zeptá se babi trpělivě.

„Ona...,“ sevřu babinu ruku ještě víc. „Ona se zabila. A já byla poslední – já b-byla poslední, kdo s ní mluvil, babi, a já-“

Babiny silné, tenké ruce mě pohltí, line se z ní závan skořice a zatuchlé látky.

„Mohla jsem... měla jsem to poznat, měla jsem-“

„Nemohla jsi s tím nic dělat.“ Babin hlas je železný.

„Ale já – já byla s ní, a znala jsem jí a věděla jsem, jak je smutná-“

„Musela být moc nešťastná.“

„Všichni jsme to věděli! A-Ale... ale mysleli jsme-“

„A co teď? Myslíš, že je pořád nešťastná?“

„Je mrtvá.“

„Kdekoli teď je, je šťastnější než byla tady.“

Odtáhnu se. „Ne, není! Je prostě mrtvá. Nemůže nic cítit. Kdyby... kdyby zůstala naživu, mohla mít šanci být zase šťastná, tady, se všemi-“

Babiny oči jsou zasmušilé, ale třpytí se.

„To mi sakra zní jako by někdo jiný říkal té dívce, jak má žít svůj život.“

Pusa se mi otevře, abych odsekla, ale zavřu jí. Babi ruce přitáhne a obejme mě pevněji, hlavu mi přitáhne na hrudník a já ji nechám. Je to jako vrátit se domů.

„Plač pro ní, drahá holčičko, ne pro to, cos udělala nebo neudělala. A pak se zase zvedni. Najdi to, co tě dělá šťastnou,“ šeptá. „A buď šťastná. Život je moc dlouhý , aby byl tak smutný. Jsem si jistá, že by chtěla, abys byla šťastná.“

Všechny Sofiiny vyšinuté, rozčilené obličeje mi vyvstanou na mysli.

„To si nemyslím,“ řeknu.

„Ale řekla jsi, že byla tvoje přítelkyně.“

„Jo, ale – ublížila jsem jí. Udělala jsem věci, které jí ranily.“

„Schválně?“

Dech se mi zadrhne než můžu říct ano. Přemítám o polibku s Jackem. O naší válce. O smíchu a oprávněné zlobě a něžných jemných chvílích. Vzpomínky bodají jako citronová šťáva v říznutí od papíru.

„N-Ne. Já se snažila... pomoct?“

Babi zvedne obočí. Zatřesu hlavou.

„Tak to bylo ze začátku. Snažila jsem se pomoct Kayle. Ale pak... pak jsem ho začala mít opravdu ráda. Zraňovala jsem Sofii tím, že jsem ho měla ráda. Každou vteřinu, co jsem ho měla ráda, bylo více bolesti pro ní. T-Tak. Beru to zpátky. Nesnažila jsem se jí pomoct. Byla jsem sobecká.“

„Zní to, jako by ses snažila být s tím hochem šťastná.“

Uchechtnu se. „Ale to zranilo jí. My, zranili jsme jí hodně. Dostala jsem se mezi ně. Já – ona se nejspíš cítila, jako by jí už nic nezbylo, když se on posunul dál. Takže se... ona se...“

V hlavě mi problesknou bílé šaty na zelené trávě. Sofiiny modré oči, prázdné, její vlasy jako transparent obilně žlutého hedvábí a měsíčního světla, slepený krví v místě, kde se její hlava střetla se zemí. Malý stříbrný náramek s nápisem Tallie odrážejícím se zpátky na mě.

Ztratila všechno. A já jí vzala poslední osobu v jejím životě. Udělala jsem to bez přemýšlení, aniž bych zvážila, jak by jí to mohlo zranit. Jen jsem se řítila vpřed a dělala jsem, co se mi zachtělo, protože jsem byla sobecká. Protože jsem chtěla být šťastná.

Protože jsem chtěla lásku, i když jsem věděla, že si jí nezasloužím.

A teď jí nebudu mít nikdy.

Jsem zlá.

Jsem nejtemnější drak, který sežral tu nejsmutnější princeznu.

Mé myšlenky jsou hrubě přerušeny babiným prstem ťukajícím na mé čelo.

„Slyším, jak se ti v hlavě otáčejí ozubená kolečka. Nevydávej se po té cestě. To je domýšlivé. Moc o sobě přemýšlíš a o tom, jak na lidi působíš. Jestli šla a zabila se, udělala to proto, že její život byl utrápený a ona už nad tím přemýšlela dlouho, a ne proto, že jsi udělala jednu maličkost.“

„Ale já k tomu přispěla. Já-“

Babi si zase lehne do postele a odfrkne si, přitáhne si na sebe deku. „Nebudu se s tebou hádat, když jsi naprosto ponořená do sebelítosti, slyšíš mě, Vrať se, až budeš přemýšlet jasně. Chci mluvit se svou vnučkou, ne hloupým mučedníkem, který se snaží převzít všechnu vinu.“

Ztichnu. Babi musí vědět, jak vzácná je to příležitost, protože vzdychne.

„Mrzí mě to, dítě. Vím, že je to těžké. Ale děláš si to sama těžší.“ Nakloní se a políbí mě na tvář. „Vrať se v 9 hod. V tu dobu sestra zapaluje oheň.“

Malý zasmušilý úsměv mi zvlní rty.

Cesta domů je celá ve tmě a bledý zlato-bílý měsíc se houpá na horizontu. Stejná barva jako Sofiiny vlasy. Slyším její hlas jasně ve své hlavě.

‚Snažila ses pomoct. Snažila ses pomoct a za to ti nemůžu nikdy dost poděkovat.‘

Přijedu zpátky v devět a babi a já zaparkujeme zadnice v zahradních židlích, se slunečními brýlemi a limonádou, a čekáme.

A přijde to, a komín vychrlí ohňostroje – oranžové, modré a zelené jiskry spálí mraky. Babi se směje a připíjí k nebi – připíjí své mrtvé kamarádce. Opřu se do židle a usměju se.

Je hezké být naživu.