Ricochet - 20. kapitola

Překlad: Jilyan

Nick

S talířem jídla v jedné ruce, vešel jsem do Aubreeina pokoje, nacházející ji nataženou na břiše, čtoucí. „Pořád čteš tu knihu?“

Přetočila se na bok a podložila si hlavu dlaní. Vypadala jako z Flinstonových, s jejími potrhanými, rozedranými šaty a mé tělo náhle zachvátil nával horka. „Je jediná, kterou mám, takže si s ní dávám na čas.“

Vrátila se k čtení, když jsem položil talíř dolů.

Hodil jsem po ní triko a mé kalhoty, téměř jsem litoval, že ji nechávám se převléct, ale sakra, nepotřeboval jsem na ni tak myslet, kdykoliv si rozhodne vyprat kalhotky. Měl jsem na práci důležitější věci. Kromě toho, ona je nepřítel, pro rány Boží- argument, který zdá se každým dnem ztrácel váhu.

Nebyl jsem ani napůl cesty ke dveřím, když jsem slyšel, jak se posunula na posteli a něco měkkého mně udeřilo do zátylku.

Otočil jsem se a našel své oblečení ležet na zemi.

„Díky. Ale nebudu nosit tvé oblečení.“ S tvrdohlavě zakloněnou bradou a překříženými pažemi seděla na kraji postele.

„Radši by jsi tu chodila v roztrhaných šatech a bez kalhotek, je to tak?“

Zvedne obočí. „Jo.“

K čertu s ní a s mým zrádcovským ptákem, že sebou škubl. „ No, máš smůlu. Nežádám tě, abys nosila oblečení. Říkám ti to.“

„A já ti říkám, že odmítám nosit tvé oblečení. Nenechám tě, aby sis na mně uplatňoval nárok.“

Vydechnu, vrtím hlavou. „Právě teď mně nechceš pokoušet, Aubree.“

Za mnou vyskočil Blue a zakňučel.

„Naser si, Nicku.“

Ohnal jsem se po svém nose, potlačující touhu naplácat jí na zadek za takovou drzost. „Já zapomněl. Nejsou efektní a koupené s životy nevinných lidí, takže pro tebe nejsou dost dobré, že?“ Nebylo mým stylem říkat bezhlavě naprosté hlouposti, ale stane se.

„Co to má sakra znamenat?“ Vyskočila a ještě pevněji si překřížila paže. „Nic jsem si s lidskými životy nekoupila! A pokud tohle všechno je kvůli mému manželovi, nemám ponětí, jak ti ublížil, ale nemám nic společného-“

Vyřítím se dopředu, omotám prsty kolem jejího krku a praštím s ní o zeď. Stisknu zuby tak silně, že si je skoro zlomím, zatímco mi pod dlaní buší její tep. Naskočil mi obrázek Daniele a já vybouchl.

Alec měl podezření, že Michael dostával podíl z těch obchodů a možná měl mnohem přímější roli, ale dokázat to byl problém a on neměl přímé důkazy, aby ho usvědčil. Nemohl jsem si pomoct a musel jsem si představit Aubree a Michaela obdivující své drahé oblečení, zatímco nevinné dívky jako Danielle za ně platily cenu- a Aubreein povýšený přístup mi jen víc dráždil nervy.

Jako bych chytil kočku za ocas, mlátila sebou a kopala, škrábala a bojovala se mnou. Její tělo se naplo a já zablokoval očekávaný kopanec do koulí zvednutou nohou.

Divoká. Zběsilá.

Pravou rukou jsem chytil její letící pěst, pak jsem pustil její hrdlo a sevřel druhou. Ztuhla, plochá proti stěně, s mým tělem tlačícím se na její.

„Máš s tím společného všechno.“ Zatlačil jsem silněji, se svaly jako z oceli. „Neudělal mi jenom něco špatného, on mně zničil. A tys tam byla, hladila mu ptáka, celou dobu ses vedle něj usmívala.“

„Pak tedy všechno, co jsi viděl byl úsměv. Měl ses podívat hlouběji. Tak co? Jsem tvá pomsta? Tvá cesta, jak mu ublížit?“ Ušklíbla se. „Hádej, co? Jsem mu ukradená. Vždycky jsem byla. Tak do toho, Nicku. Zabij mně.“ Zvedla hlavu ze stěny, jen centimetry od mého obličeje. „Zlom mi vaz, pokud je to to, co plánuješ. Uděláš mu a mně službu.“

Tělo jí pulsovalo napětím, třásla se proti mně, skrz mně, uvnitř mě. Hněv. Nenávist.

Tolik nenávisti.

S jedním rychlým pohybem rukou bych jí mohl zlomit vaz, být hotový s celým tím plánem a ukončit svou mizernou existenci kulkou do hlavy.

Místo toho jsem přitiskl rty na její. Miloval jsem, jak se mně snažila odstrčit. Nenáviděl jsem, že její rty chutnaly jako sladké vykoupení, vábící mně do jakékoliv pavučiny klamů, kterou spřádala od chvíle, co jsem ji unesl. Její lahodná vůně mi prostoupila smysly-jako voda na plameny, hořící uvnitř mě, dusící mou mysl.

Tři roky.

Naposledy, kdy jsem pohltil ženiny rty bylo před třemi roky a to bylo z lásky. Líbat Aubree bylo něco úplně jiného. Ne jemné, nebo něžné. Líbal jsem ji divoce, se vším vztekem nahromaděným uvnitř mě, naše zběsilé dýchání do sebe naráželo.

Její vzdech mi zavibroval v hlavě, když se její ruce sevřely do pěstí, snažící se vyprostit z mého sevření.

Otevřela ústa víc zeširoka, vtáhla si můj ret mezi zuby a kousla mně.

Agrese se vzdouvala v mém těle a třásla s klecí s něčím temným uvnitř mě.

Chtěl jsem víc. Víc bolesti. Víc vzteku. Chtěl jsem se v ní rozbít, zatímco bych proklínal její jméno. Očistit se ze vší té nenávisti, která ve mně byla.

Přerušil jsem polibek, se zrychleným dýcháním, podíval jsem se na ni. „Co víš o Brightmooru?“ zaskřehotal jsem.

„O Brightmooru nevím nic,“ procedila mezi zuby.

Lži. „Jo? Tak proč jsi měla v kabelce plány? Plány na ďáblovu noc, hned vedle tvé rtěnky a pudru.“

Její hruď se zvedá a klesá, zatímco ji držím uvězněnou u stěny, její výraz je kamenný.“Já jsem ne-“

„Nelži mi.“ Zatlačím tvrději, se rty u jejího ucha. „Nesnáším lháře,“ zašeptám, na což se se otřese a já se usměji. „Proč jsi měla ten disk?“

„Ukradla jsem ho.“

„Ukradla jsi ho.“ Chci se rozesmát nad takovou hloupostí, ale můj hlas postrádá humor, nebo jakýkoliv cit. „To si nemyslím, Pistolko. Myslím, že ti ho dal. Svému malému mazlíkovi.“

„Nenávidím tě.“ V hlase měla jed, když mi vracela pohled, oči jí žhnuly vášní.

Olízl jsem si rty a podíval jsem se na její pevná prsa a usmál se. Tisknoucí její zápěstí jednou rukou, sáhl jsem pod její šaty, jen jsem zavadil o krajku, která zabraňovala mým prstům, aby do ní pronikly, vědom si všeho, čeho si byla moc tvrdohlavá připustit.

Sklopila víčka, když její omámené oči dopadly na mé rty.

„Řekni mi, jak moc mně nenávidíš.“

„Nedělej to,“ varovala mně, a já si všiml, že si jazykem přejela po zubech.

Sevřel jsem do pěsti její vlasy, zaklonil jí hlavu, až se jí odhalil krk a jako bytost noci, chtěl jsem se zakousnout do toho vláčného masa a rozervat jí hrdlo. Jedoucí jazykem po jejím rameni, propracoval jsem se k základně jejího krku a kousl ji do klíční kosti. Vzdychla a já pustil její zápěstí. Žilami mi žhnul chtíč, když mi prsty propletla vlasy a jednou nohou se omotala kolem mého pasu, přitahovala si mně k sobě.

„Víš co, Aubree? Taky tě nenávidím, ale pro Krista...chutnáš tak dobře.“

Bylo peklo mít její kůži proti mé a toužit po ní tak moc, že jsem z ní chtěl vyskočit.

Potřeboval jsem víc. Potřeboval jsem ji otočit, strhnout z ní její kalhotky a zabořit se do ní s hněvem tisíce bolestných nocí. Musela pocítit můj vztek a šílenství, které mně drželo na hraně poslední tři dlouhé roky.

Když jsem strhl předek jejích šatů, její nechutně překrásná prsa vyskočila z živůtku a když můj jazyk našel její bradavku, její nehty se mi zabořily do hlavy. Vklouzl jsem rukou pod její šaty, přejel prstem přes její vlhkou kundičku a pak jsem sevřel tenkou látku jejích kalhotek a strhl je.

„Jsi zvrácený sráč, Nicku, ale...kurva!“ Svíjela se, když můj prst zajel výš, zasahující ten sladký bod.

Pevně tisknoucí její zadek, přitiskl jsem si ji na předek kalhot, kde můj hladovějící pták málem prorazil zip, aby se k ní dostal.

Rychlým otočením jsem ji měl otočenou tváří ke zdi a ona beze slova vystrčila zadek a opřela se dlaněmi o zeď.

Zabořil jsem prsty do jemného, pružného masa na jejích bocích a ponořil jsem jí nos do vlasů, inhalující slabou vůni jejího parfému.

Vyklenutá do mě, zadkem pohybující se v pomalých hypnotizujících pohybech proti mému již tvrdému ptáku, svůdně zavrněla, z čehož se mi málem podlomila kolena. Její dlouhé hnědé vlasy se spustily jako vodopád, který by vypadal nádherně chycený v mé dlani.

Neměla ponětí, co rozpoutala. Žádná cesta zpět. Měl jsem v hlavě jediný cíl a nemyslím si, že si uvědomila, že už jsem v půli cesty.

Zaplétající si prsty do jejích vlasů, zaklonil jsem jí hlavu dozadu a přitiskl rty k jejímu uchu. „Co chceš, Aubree? Chceš, abych tě přitlačil na tu zeď a vyšukal ti mozek z hlavy?“

„Asi už žádný mozek nemám, když jsem tě nechala zajít tak daleko.“

„Odpověď. Hned. Chceš to?“ Sevřel jsem její vlasy pevněji. „Víš, pokud se rozhodneš, nechat se ošukat, není cesty zpět.“

„Udělej to.“

„Udělej to? Chtěla jsi to celou dobu, že jo? Chtěla jsi, abych se třásl pro kousek tebe, abys do mě mohla zatít drápy jako do každého bastarda, kterého jsi zmanipulovala, že?“ Olízl jsem okraj jejího ucha. „Hádej co? Ošukám tě, Aubree. Ale neporazíš mně v tvé malé hře. Nakonec stejně odejdu.“

Zvedl jsem jí šaty a všechno ve mně se se skřípáním zastavilo.

Na spodku jejích zad, jen kousek nad jejím zadkem, široké, hrubé jizvy tvořily slovo. DĚVKA.

Skrz rychlé nádechy jsem zíral na tu ošklivost, kterou byla do smrti označena. Odporná, krutá značka, jako pro dobytek. Právě jsem málem z nenávisti ošukal ženu, která očividně sama byla obětí nenávisti a žaludek se mi při té myšlence propadl. Protože realita tu byla přede mnou, v pěti ostře řezaných, zlomyslně vypálených písmenech, zcela bourající představu, kde byla Aubree Culling stejný zločinec jako její manžel.

Přejel jsem lehce palcem přes vyvýšené místo a ona ztuhla.

Narovnala se a stáhla si šaty přes boky, zakrývající si je. „Ne. Nedotýkej se mě,“ zašeptala třesoucím se hlasem.

„On ti to udělal?“

„On mi udělal všechno.“ Zvedla ruce a zakryla si s nimi obličej. „Prosím, nech mně na pokoji.“

„Řekni mi pravdu. Jak jsi získala ten disk?“

„Řekla jsem ti pravdu. Ukradla jsem ho. Teď mně nech na pokoji!“

Věřil jsem jí. Díky pěti písmenům vypáleným do jejích zad jsem ji najednou viděl v úplně jiném světle a poprvé jsem věřil, že ukradla ty životně důležité informace od muže, který očividně zradil ji.

V krku mi vyschne. Obzor se mi zúží s temnotou roztahující se od okrajů. Tisknoucí si dlaň k hlavě, klopýtl jsem dozadu, chytající se stěny, než vyběhnu z jejího pokoje, zavírající za sebou dveře.

Z druhé strany slyším její tiché vzlyky a dojde mi, že i po jejím únosu, připoutáním jí k posteli, výhrůžkám smrtí, tohle bylo poprvé, kdy jsem tu ženu slyšel brečet. Doopravdy brečet, ne ty krokodýlí slzy, kterými se ze mě snažila vymámit sympatie.

Bolest, kterou jsem slyšel, byla skutečná.

Třoucí si zátylek, vytočil jsem Alecovo číslo a zamířil jsem do kuchyně, kde jsem ve skříňkách hledal whisky.

Žádná odpověď.

Mrštil jsem s telefonem o zeď, kde se rozsypal na zemi v malých kouscích a praštil jsem pěstí do kachliček.

Hra se mi měnila před očima a neměl jsem ponětí, co dělat dál.

Přepnul se přepínač.

Jizvy byly různé. Ten sobecký druh, jako ty na jejím zápěstí, vypovídaly o jiném boji. Možná měla problémy, ale každý má problémy.

Ty na jejích zádech byly něco úplně jiného.

Každá jizva říkala příběh, ale byly to ty, které jsme chtěli před ostatními zakrýt, které říkaly pravdu. Aubreeina pravda byla vyryta do pěti znaků na jejích zádech, psaných s důsledností někoho, kdo si dal na čas. Jenom sadistický bastard by něco takového mohl udělat.

V nich jsem uviděl něco, co jsem nechtěl vidět. Něco bolestného. Zlomeného. Něco, co jsem neočekával, že objevím, když jsem jí zvedl šaty. Něco, díky čemuž už nebyla mou hračkou. Uviděl jsem Aubree Culling jako lidskou bytost. Vystrašenou, zničenou lidskou bytost, která patrně potřebovala víc, než ticho, které jsem jí nabídl, když jsem odešel z pokoje.

Žaludek se mi svíral, když jsem se přehraboval skříňkami. Kde byla kurva whiskey?

Mrknutím oka se Aubree změnila z nástroje pomsty, objektu nenávisti k objektu zájmu. Co udělala, že si zasloužila zlobu zlého muže? Bez ohledu na to, jak jsem se snažil proměnné v mé hlavě, odpověď na tu otázku ji dělala úměrně hodnou. Opak Michaela Cullinga.

Tři roky. Po tři roky jsem ji sledoval v televizi, když jsem pronásledoval Cullingovi z jedné akce na druhou, plánující, spřádající důvody pro spáchání konečného aktu odplaty. Jak jsem si během toho nemohl nevšimnout této očividné pravdy? Aubree byla taky oběť.

Ne monstrum. Žádná Stepfordská děvka. Oběť.

Ne. Tohle pojmenování neznělo v mé mysli správně.

Našel jsem láhev whisky, odšrouboval víčko a dal si dvojtou, abych si ujasnil slova, která se mi honila hlavou. Aubree Culling a oběť nepatřily do stejné věty o nic víc, než Michael Culling a světec. A přece jsem toho byl svědkem, z první ruky jsem viděl jak moc jsem se mýlil. Jak bych mohl zabít ženu, která byla očividně týraná? Jak jsem mohl ventilovat svou bolest a utrpení na ni, když krvácela z totožných ran a nosila si stejně tolik jizev?

S každým argumentem se mi nápis DĚVKA objevil před očima a roztříštil každou zoufalou výmluvu na milion kousků.

Možná si o to řekla.

Kravina.

Možná mi lhala do tváře, když řekla, že to byl on, kdo to udělal.

Kravina.

Nemusel jsem být terapeut, abych viděl stud v jejích očích. Nenávist a ponížení. Lidskou bytost pohřbenou pod pozlátkem, pod jehož povrch jsem se ještě ani nedostal.

Mýlil jsem se. Alec se mýlil. Tolik jsme se soustředily na Michaela Cullinga, že jsme neviděli pravdu za těmi falešnými úsměvy. Zářící, nepopiratelný fakt-že Aubree nebyla žádná politická princezna.

Byla tou týranou pannou zamknutou ve věži. A já v ní viděl monstrum.

Ježíši, čím jsem se za ty tři roky stal?

Stojím u okna, dívám se na město pode mnou, když v náručí držím svého novorozeného syna. Nesnáším tento byt, ale v noci, s ním, je to nádherné. Je to domov.

„Tohle je pohled, ze kterého ženy ovulují.“

Otočím se a uvidím Lenu opřenou o rám dveří, v jednom z mých triček, které jí sahá po kolena.

„Měl bys přestat, nebo než se naděješ, budeš držet dva.“

Zvednu paži, držící Jaye v ohybu loktu. „Místa mám dost.“

Překračující místnost, opře se mi o rameno. „Jen dokud budeš mít místo i pro mě.“

„Vždycky.“

Přejede palcem po spánku našeho syna. „Nemůžu uvěřit tomu, jak moc spí. Po všech těch hororových historkách o bezesných nocích.“

„Myslím, že to má po své mamince.“ Zasměji se, když mně hravě poplácá po zadku.

Pokládající si hlavu na můj hrudník, položila dlaň na jeho hlavu a políbila ho na tvář. „doufám, že bude   po tatínkovi.“ Podívá se mi do tváře. „Slib mi-ať se stane cokoliv-přes problémy, pády, úspěchy, bolest a štěstí, které nás čeká-co se stane z těch snů, o kterých sníme, slib mi, že nikdy nezměníš to, kým jsi, Nicku.“ Vezme mně za zátylek a políbí mně. „Jsi dobrý muž. A já bych si nemohla vybrat lepšího otce pro našeho syna.“

Dívám se na točící se jantarovou tekutinu, než ji vypiji. Nenávidím to, čím jsem se stal. Zloděj. Únosce. Vrah. Bastard.

Taky by mně nenáviděla.

Co teď? Nemohl jsem nechat Aubree jít. Ještě ne. Neposlal bych ji zpátky k tomu řezníkovi, který jí zohyzdil záda, ale taky jsem ji nemohl pustit. Taky v tom všem hrála roli, ale plán bude muset být pozměněn, protože v žádném případě jsem nemohl ublížit ženě, která byla šikanována stejným zmrdem, kterého jsem plánoval nakrmit olovem.

Na konci ji nezabiji, ale zcela určitě zabiji jejího manžela. Naneštěstí, Aubree byla pořád pěšák.

Mezitím, bylo tu něco, co jsem jí dlužil.