Unforgiven - 53.kapitola

Překlad: Peťa

Tak už jen epilog J nejsem si ještě úplně jistá, jestli ho stihnu dneska, ale budu se snažit, aby byl co nejdříve. Užijte si nádherný konec knížky. A moc moc děkuju za komentáře a kliknutí.

Peťa

Dupl na brzdy, když ve své ulici projížděl zatáčku a dostal se nárazník na nárazník s úsporně vypadajícím sedanem se starším chlápkem za volantem. Nemusel se setkat s tím chlapíkem, aby věděl, kdo to je. Odjel z nemocnice tak brzo, jak mohl, ale nebylo to dost brzo a tady teď byl chlap, kterého se snažil zastihnout. Ne jeho, jako spíš ji než se bude moct dostat k němu.

Manévrovali auty na úzké cestě, aby jeden druhého objeli, a když byli bok po boku, zastavil a stáhl okýnko. Ten chlap měl milou tvář a z toho, co mu Bailey o svém kurátorovi zmiňovala, byl na ni hodný – daleko víc než on.

„Odchází?“

„Tohle opravdu není rozhovor, který bych s vámi měl vést.“

„Opravdu na tom v tuto chvíli záleží?“

Muž ho chvilku sledoval a nakonec se usmál. „Co takhle kdybyste jí to vymluvil pro nás oba. Nesnáším, že mám ztratit svou oblíbenou svěřenkyni.“ Mrkl na Darrena a pokývl hlavou, než bez dalšího slova vytáhl okýnko zpět nahoru. Jeho auto se couralo jeho ulicí a Darren ho chvilku sledoval ve zpětném zrcátku, než znovu ve svém SUV zařadil.

Zakřičel na ni v momentě, kdy se dostal dovnitř. Byl vystrašený z tohoto rozhovoru, ale víc byl vyděšený, že by ji ztratil. Jeho domov byl prázdný a její běžecké boty byly pryč. Rychle se převlékl a vyrazil po cestě. Bylo těžké nemyslet na den, kdy ji našel zakrvácenou a zraněnou na cestě a soustředil se na svoje nohy, zatímco se pohyboval vpřed a dostával se blíž k ní. Nevěděl, jestli je rozrušená nebo ne. Neměl vůbec tušení, co čekat.

Běh nikdy v životě netrval tak dlouho, i když jeho tempo bylo pravděpodobně rychlejší než obvykle. Byl prostě zoufalý dostat se k ní, než bude rozhodnutí, které už udělala, konkrétně zasazené v její hlavě. Nemohl si dovolit věřit, že její hlava se s tím smířila. Ne když tam toho ještě bylo tolik, co jí říct a tolik, co musela pochopit.

Když se dostal na mýtinu u vyvýšeniny, byla tam. Seděla nehybně jako socha blízko okraje vyvýšeniny, kde se to svažovalo dolů. Macy seděla vedle ní tiše a klidně – vůbec Macyin styl.

„Bay.“ Těžce oddechoval, když se dostal k tomu, aby deset stop od ní zastavil. Její oči k němu bleskly a uviděl slzy. Byly nádherně kontrolované. Neplakala, vůbec se netřásla škubavými vzlyky. Jen seděla. Její výraz byl vzdálený a podivně klidný. Slabě se na něj usmála a jeho srdce roztálo.

„Můžu ti říct příběh?“ Její hlas byl silný a on ji jen sledoval. „O malé holčičce, která kdysi byla zamilovaná do chlapce – do velmi velmi speciálního chlapce.“ Znovu se přes slzy, které jí začaly stékat po tvářích, usmála. Zažíval těžký chvíle, aby k ní nepřistoupil. „Jednou řekla své nejlepší kamarádce, že si ho jednoho dne vezme.“ Byla ztracená ve vzpomínce, o které nic nevěděl, a její tvář byla pokojná, když mluvila. „Její nejlepší kamarádka byla nadšená, protože to by je udělalo sestrami. Jasně, bylo jim jen dvanáct a byla to pro ně velká věc.“ Pak jí začaly slzy volně padat a jeho oči slzely.

„Bailey“- To bylo vše, co mohl zvládnout, ale rychle ho přerušila.

„Ale ta malá holka udělala chybu – nejneodpustitelnější chybu a zničila jediného muže, kterého kdy milovala a kterého kdy chtěla milovat.“ Dech se jí zadrhl a pak vypustila vzlyk. Jen jediný vzlyk, který nedokázala udržet.

Ale to bylo vše, co potřeboval. „Ne! Nepodělala to. On to podělal.“ Uzavřel prostor mezi nimi, klesl na kolena vedle ní a přitáhl si její tvář, aby se na něj dívala. „Já jsem to podělal.“ Hledal její pochopení. „To já. Já.“ Zíral na ni, jak na něco čekal, ale jen mu oplácela pohled a slzy jí padaly na tváře.

Když se posadil, čelem k jejímu boku, přitáhl si ji na klín, aby na něm byla obkročmo. Jeho ruce znovu našly její tváře a držel ji nehybně, díval se na ni, prosil ji, aby pochopila, co jí říká. „Zůstaň.“

„Darrene…“ Zavrtěla hlavou a jeho vnitřnosti se sevřely.

„Zůstaň.“

„Nemůžu.“ Její hlas byl trhavý.

„Proč ne?“

„Protože si nemyslím, že tohle chceš ze správných důvodů.“

„Miluju tě. Co je špatného na tomto důvodu?“

„Nemiluješ mě.“

„Já. Tě. Miluju.“

„Ne! Miloval jsi mě.“

„Pořád tě miluju. Miluju tě znovu. Prostě tě miluju. Vždycky jsem tě miloval.“ Mluvil vášnivě a nepouštěl její tváře.

Zavrtěla hlavou. „Ne.“

„Ano. Tohle není nějaká vzpomínka. Nevzpomínám. Miloval jsem tě tehdy a znovu jsem se do tebe úplně zamiloval. Zůstaň. Prosím. Prosím tě, abys mi dala šanci.“

„Darrene… Bojím se, že mi ublížíš.“ Vzlykala a slova, která vyslovila, byla ta nejbolestivější, která kdy v životě slyšel. Jeho vnitřnosti se zauzlovaly zoufalstvím.

„Vím, že se bojíš.“ Jeho hlas byl tentokrát ten trhavý a zadrhávající se sotva zadržovanými emocemi. „Odpíral jsem ti to, co jsi ode mě potřebovala nejvíc a udělal jsem v tom chybu.“ Sledovala ho, čelo nakrčené a rty našpulené. „Odpouštím ti.“

Studoval její oči a ona zavrtěla hlavou. „Ne, neudělal. Nemůžeš a já to chápu“-

„Odpouštím ti. Opravdu. A udělám cokoli, co budu muset, abych tě o tom přesvědčil. Nikdy nenechám naši minulost, aby stála v cestě naší budoucnosti. Slibuju. Cokoli to bude stát.“ Jeho vlastní slzy hrozily, že spadnou a sledoval, jak se jí třesou ramena, když plakala. Přitáhl si její tělo ke svému a sevřel ji v náručí. „Odpouštím ti.“ Pořád to opakoval, myslel, že se to musí usadit. Musela to pochopit. A když se odtáhl, aby se jí podíval do obličeje, její ohromující oči se leskly a dotkla se jeho rtů, ale měl toho víc, co říct. „Byla chvíle, den, kdy jsi stála u mě na podestě ve druhém patře a ukázala jsi mi, jak odporným jsem se stal. A v té chvíli jsem se cítil tak zahanbeně kvůli tomu, jak jsem o tobě mluvil a uvědomil jsem si, že nenávidím tu osobu, kterou jsem se stal a víc než to, nic z toho jsem necítil – ani jediná unce těch krutých věcí, které jsem řekl, nebyla odrazem toho, jak jsem se ohledně tebe cítil; bylo to odrazem toho, jak jsem se cítil ohledně sebe samého, ohledně toho čím jsem se stal, ohledně mého života, ohledně všeho… všeho kromě tebe. Došel jsem k něčemu a nezapomenu na to. Dovolil jsem sám sobě odpustit ti. Teď to vím. Jen mi to trvalo nějakou dobu uvědomit si to.“ Pokusil se o úsměv, ale když se jeho tváře napjaly, slza spadla dolů a rty se jí zachvěly. To byl začátek.

Její prsty znovu jemně přejely přes jeho rty a on čekal. Seděli na vrcholu světa s nádhernými kopci a obklopovaly je jezero a stromy. Tohle byl jejich svět a patřili do něj spolu.

„Miluju tě.“ Zašeptala to, když se dívala na jeho rty.

„Pak zůstaň.“

Polkla a obočí jí cuklo. Mohl cítit, jak se mu chvějí rty a jeho tváře byly vlhké jeho vlastními slzami. Ale pak přikývla a hlava jí klesla na jeho rameno. Jeho paže se kolem ní utáhly a zhluboka se nadechl za, co se zdálo jako poprvé za celé roky.