TE - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.:Jitka

Svatba je čím dál blíž a předsvatební nervozita narůstá. Do toho přijede celá Sophiina rodina a půlka z nich se ubytuje u nich v bytě na Manhattanu. Zvládnou Neil se Sophií všechno přežít ve zdraví? A nerozmyslí se Sophie a pod vlivem předsvatební večeře na poslední chvíli z připravované svatby nevycouvá?                            Sinnel

Znáte to. Jak hrozně dlouho čekáte na něco, kvůli čemu jste skutečně nadšeni, ale jak se pak ten čas krátí, vaše čekání roste a najednou v tom hledáte smysl? A pak v okamžiku, kdy na to přijde, je to, jako by to na vás spadlo a jste překvapeni, že Vás to stěží baví? Máte pocit, že váš snoubenec se měl vykašlat na to, aby za svatbu utratil miliony dolarů, a místo toho prostě jít jen tak na radnici, než to někdo překazí?

Přišel čtvrtek a na mě to dopadlo jako kámen, který někdo hodil bez jakéhokoli varování přímo do okna. Byl to první den z mého třítýdenního volna, které jsem si vzala. Ke svému zděšení jsem však ráno skutečně vstala, a ze zvyku jsem se začala vypravovat do práce.

Právě když jsem se vynořila z koupelny, Neil se omámeně zeptal: „Tvoje rodina nedorazí tak brzo ráno, že ne?“

„Moje co?“ Poškrábala jsem se na hlavě. „Můj bože. Už je čtvrtek, že jo?“

Znovu jsem vklouzla zpátky do postele vedle něj. Jednou paží mě objal. Přitulila jsem se k němu a boky jsem si přitiskla přímo na jeho tělo. „Takže je to konečně tady.“

„Dva dny.“ Zabořil mi obličej do krku. „Ještě dva dny, než se staneš paní Neil Elwood.“

„Sophie Scaife,“ opravila jsem ho, nikoli poprvé.

„Slibuji, že po líbánkách s tím přestanu. Teď jsem protivný sám sobě.“ Zívl si těsně vedle mého ucha. „V kolik hodin musíme být ve městě?“

Teď, když už jsem měla mozek vzhůru o trochu víc, a věděla jsem, co je za den v týdnu, dokázala jsem si lépe uvědomit, co mám v plánu. „Dobře, let přistane ve dvě, a my se musíme do té doby dostat na letiště…“ Zatímco jsem uvažovala, přimhouřila jsem oči. „Byla bych ráda v bytě o něco dřív, abychom se ujistili, že má Sue všechno pod kontrolou.“

Sue, Neilova bývalá hospodyně, laskavě souhlasila s tím, že se k nám na svatební víkend vrátí, i když už pracovala pro jinou rodinu. Náš byt znala mnohem lépe než uklízečka, kterou jsme měli najatou na pár hodin jednou týdně, takže bude lépe připravena na to, aby se postarala o celou rodinu, která by mohla v bytě zůstat.

„Proč jich nezůstane víc v Plaze?“ zeptal se Neil, stále ještě zmatený z mé rodiny, která se chovala afektovaně“. Měli bychom tu mít mojí babičku, moji mámu, moji tetu Marii, Mariiny dvě děti a další jejich blízcí, a moje sestřenice Leanne. Ti všichni zůstanou v bytu s námi. Zbytek rodiny by měl být ve vyhrazených pokojích v hotelu, ale i tak jsem čekala, že všichni navalí do bytu na jídlo a na jeho prohlídku.

Tohle bylo pro Neila něco naprosto cizího. Podle jeho minulých zkušeností se svatbou, se jeho povinnosti ohledně rodiny scvrkly na „ověření aktuálního času příletu jeho matky a naděje, že se jí podaří dostat do hotelu.“

„Nechtějí zůstat v hotelu Plaza. Chtějí být po ruce, aby mohli být užiteční.“ Chtěla jsem rukama naznačit uvozovky, ale byla jsem na to až moc unavená.

Do bytu jsme dorazili o půl třetí a já jsem si rychle prošla svůj seznam věcí, co je třeba zařídit. Skládal se ze čtyř listů papíru, který jsem měla úhledně složený na kuchyňském ostrůvku.

„Dobře,“ řekla jsem. Měla jsem v úmyslu, aby to znělo rozhodně, ale nervy mě zradily. „Máma s babičkou budou v pokoji pro hosty, Marie s Leanne v Emmině pokoji, Carrie s Deanem v bývalém pokoji Sue, a John s Beth v televizním pokoji. Zahesloval jsi porno, že jo?“

„To bylo vždycky zaheslováno,“ připomněl mi Neil. „Jak tady proboha zvládneme bydlet s tolika lidmi?“

„Tolik lidí? Tenhle byt je větší než dům mojí babičky, a na Vánoce se u ní schází dvakrát tolik lidí. Díky bohu, že někteří lidé z mé rodiny se spokojí s tím, že zůstanou v hotelu. Taky by tu mohli spát na gauči a na nafukovacích matracích ve tvé knihovně.“

„Ne. Absolutně nikdo nevkročí do mé knihovny.“ Založil si ruce na prsou. „Z žádného důvodu.“

„Ach, protože se chováš tak ochranitelsky vůči všem těm knihám, které jsi nikdy nečetl?“ vyštěkla jsem.

Výraz jeho obličeje ztvrdl. „Ne, protože to bude moje jediná možnost úniku.“

Dobře, tak to bylo oficiálně. „Proč se z tebe najednou stal takový blbec?“

„Protože máme do svatby jen dva dny, a ty mi zaplavuješ můj byt lidmi, kteří jsou prakticky cizinci -“

„Tvůj byt?“ vykřikla jsem. „A nejsou to žádní cizinci. Je to moje rodina.“

„No, prostě jsou cizí,“ oplatil mi křik.

„Naser si!“ Vyrazila jsem z kuchyně pryč. Doufala jsem, že by mohl jít za mnou a lítací dveře by ho mohli zasáhnout do jeho tupého obličeje. Do svatby nám zbývaly jen dva dny, a já jsem se na něj už teď nechtěla ani podívat.

Ach bože, co když to bylo nějaké znamení?

Odešla jsem do naší ložnice a zabouchla za sebou dveře, protože pro teď to byla ta nejuspokojivější věc, kterou jsem mohla udělat. To nejhorší na hádkách s Neilem bylo to, že ta jediná osoba, kterou jsem pak chtěla, byl právě on.

Zaklepal na dveře a tiše promluvil: „Sophie? Můžu se omluvit?“

Otevřela jsem jen na štěrbinu. „Nevím, můžeš?“

Pak jsem otevřela dveře víc a pustila ho dovnitř. Poté, co se o tady tom vyjádřil jako o „svém bytu“, to byl dobrý pocit, když jsem mohla jednat jako bych ho pozvala dovnitř. Musel to vidět v mé tváři, protože rychle dodal: „Ne o manželství! Na to jsem připraven. Ale vím, že to bude velice náročný víkend, a nejsem úplně připravený na ten chaos, který tu bude.“

„Měl jsi říct, že tě celé to uspořádání trápí. Ještě dřív, než byla moje rodina na cestě,“ poukázala jsem. Ale rozuměla jsem, co tím myslí. Když jsme to plánovali, velká svatba zněla fakt úžasně, ale teď, když to tu bylo, jsem už chtěla mít všechen stres z toho za sebou.

„Měl jsem. A omlouvám se, že jsem nazval tvou rodinu cizinci.“ Naklonil hlavu a ušklíbl se. „Myslím tím, jsou docela divní -“

Přerušila jsem ho ohnivým pohledem.

Sedl si na kraj postele. „Omlouvám se, drahá. Jsem vyčerpaný a nervózní a vším tím přemožený. Ale těším se na to, až si tě vezmu. A mimo to, zůstanu tu s tvou rodinou jen jednu noc.“

„Přesně tak. Zítra budeš v Plaze.“ Svraštila jsem nos. „A na tvojí rozlučce se svobodou.“

„Nestane se nic neobvyklého,“ ujistil mě. Aby rozbil to napětí mezi námi, natáhl se po mé ruce a přitáhl si mě k sobě mezi svá kolena. Díky svému zamilovanému pohledu se mu podařilo zmírnit zbytek mého hněvu. „Proboha, vždyť to organizuje Rudy.“

Ach jo, ten Rudy, který se připravoval uspořádat nejpočestnější party v New Yorku. „To nic neznamená. Jak víš, tak i v New Yorku jsou striptéři.“

„Já vím,“ široce se usmál. „Rudy plánoval i moji poslední rozlučku se svobodou.“

„Když jsem byla ve Vegas, nic „neobvyklého“ jsem ani nedělala. Takže si dej pozor na své ruce.“

„Ty jsi nedělala nic neobvyklého?“ zeptal se nevěřícně Neil. „Ani žádný sexy tanec na parketu s virtuálním vzorkem mladých mužů, než spojíš svůj život s třesoucím se stařečkem?“

„Dobře, měla jsem masáž od velice, velice atraktivního chlapa. Ale byl to naprostý profesionál.“ Předstíraným zklamáním jsem si povzdechla. Pak jsem se zakřenila, objala Neila rukama kolem krku a vylezla mu na klín. „Nevím, jestli dokážeš odolat pokušení. Všechna ta velice dobře stavěná mladá pevná těla, vířící na parketě, přímo z právnických škol.“

„Práva jsou velice drahá. Měla bys mě chválit za můj altruismus.“ Zakoulel očima a já se zasmála a opřela se mu svými prsy přímo o hlavu.

„Vážně,“ řekla jsem a než jsem ho pustila, políbila jsem ho na temeno hlavy. „Nebojím se toho, co se stane zítra v noci.“

„Stejně bych si nemohl užít žádných chlípných rozmarů, když budu vědět, že jsi doma a čekáš na mě.“

Zabořil se mi prsty přímo do zadku, aby si mě přitáhl blíž ke svému rozkroku. „A ani nemám v úmyslu pít, takže nehrozí žádné poruchy v mém úsudku.“

„Prostě se hlavně nezapomeň dostat včas k oltáři.“ Najednou se mi sevřelo hrdlo. „Ty víš. Ne… nenech mě tam čekat opuštěnou.“

Když se na mě podíval, mžoural a měl nakrčené čelo. „Proč bych proboha za všechno na světě měl něco takového udělat?“

V mém zmateném mozku ovlivněném pop kulturou se mi najednou objevila představa, jak Carrie zůstala stát opuštěná u oltáře. „Bez důvodů.“

„Sophie. Neumím si představit žádné jiné místo, kde bych chtěl být raději, než čekat dole, až projdeš tou uličkou.“ Stáhl si mě dolů k polibku. I přes své silné nutkání běžet zkontrolovat to, že je skutečně v celém bytě utřený prach, podvolila jsem se mu. Mojí babičce sice už bylo přes sedmdesát, ale jejím očím bystrým jako rys neuniklo ani zrníčko prachu.

Ozval se domovní telefon, takže jsem vstala, aby se Neil mohl natáhnout k nočnímu stolku a zvednout to. Stiskl tlačítko a ozval se: „Ano, Benjamine?“

Benjamin, náš vrátný si hlasitě v reproduktoru odkašlal. „Dobré odpoledne, pane Elwoode. Očekáváte nějaké… hosty?“

Vrhla jsem po Neilovi varovný pohled.

„Ano, je to rodina slečny Scaife. Pošlete je prosím, nahoru.“

Když zavěsil, odfrkla jsem si. „Chtěl jsi prostě říct, že se celý svůj život budeš snažit vyhnout spojení s mou rodinou, že?“

„Pojďme. Žádné hádky. Spolu to zvládneme.“

V hale jsme nemuseli čekat dlouho. Otevřely se dveře výtahu a vystoupila z něj moje teta Marie. Sebou měla horu zavazadel. „Do prdele! Tohle není to, kde žijete. Že jo? Tohle je to, kde žiješ?“

„Čas od času,“ řekl Neil, zatímco se pohnul, aby jí vzal zavazadla.

„Jestli se nedostanu z tohohle zatraceného výtahu, tak se zblázním!“ Babička se protlačila kolem ohromené Marie. Upustila na zem svou růžovou nylonovou tašku a roztáhla ruce. „Nejdřív chci obejmout nevěstu.“

„Babi!“ Silně jsem jí objala. „Jsem tak šťastná, že jsi přijela.“
„Moje vnučka se vdává, takže samozřejmě, že jsem tady!“ Otočila se k Neilovi. „Obejmi svou babičku.“

Podíval se na mě s panikou v očích, ale už bylo pozdě. Moje drobná babička se na něj vrhla a pevně ho stiskla.

„Víte, myslím, že moje matka byla starší než vy,“ řekl, když se mu konečně podařilo osvobodit.

Moje máma také už vešla do haly a s očima dokořán se rozhlédla. S Sagaponacku už s námi bydlela tak dlouho, že jsem zapomněla, že vlastně v tomhle bytu nikdy nebyla. „Takže sem se chodíš přede mnou schovávat.“

„No, sem a na různá jiná místa,“ řekl Neil a máma rozzlobeně stiskla rty.

Moje sestřenice Leanne – vysoká, štíhlá, s dlouhými černými vlasy a očníma linkami Robert Smith´s také vystoupila z výtahu, a dveře za ní se zavřely. Když promluvila, ani nezvedla oči od svého telefonu.

„Hele, Sophie, kam si to můžu zapnout?“

Marie zvedla oči v sloup. „Věřila bys tomu? Celou cestu sem stále jen opakuje: „potřebuji nabíječku, potřebuji nějaké místo, kam bych to mohla zapojit.“ Je to jako by to měla místo srdce. Když to přestane fungovat, umře.“

„Jo, pojď za mnou, ukážu ti, kde budeš.“ Pokynula jsem i ostatním, aby mě následovaly, a pak jsem řekla Neilovi: „Počkej tady. Dorazí zbytek.“

Zvedl ruku a něco koktal. Předstírala jsem, že jsem si toho nevšimla. „Dobře Leanne a Marie, vy budete v Emmině pokoji -“

„Kdo je Emma?“ Leanne na mě zírala s dokořán otevřenými ústy. Byla jí vidět i žvýkačka, kterou tam měla.

„Emma je Neilova dospělá dcera,“ řekla máma s nuceným úsměvem. „Která je přesně tak stará jako Sophie.“

„Dobře, vyřídíme tohle. Pak se k tomu můžeme vrátit později.“ Můj vlastní úsměv byl naprosto stejně nucený. Otevřela jsem dveře Emmina pokoje. Byla tu obrovská postel královské velikosti, dost velká pro dvě osoby.

Leanne se tu rozhlédla a nakrčila nos. „Wow. Holčičí.“

Emmin pokoj byl docela holčičí, ale nic tak sytě růžového jako v dětském pokoji v Londýně. Poslední roky brala jako domov tenhle New Yorský byt, takže ty světle růžové stěny a růžové koberce nemohly být tak nepříjemné, jako kdyby byly pro úplně malou holčičku.

„Mami, babi, pojďme. Budete tady.“ Zamávala jsem na ně z pokoje pro hosty, který byl mnohem méně růžový. Byla tam manželská postel královské velikosti. Neil tvrdil, že se sem tolik lidí nevejde, zřejmě nevěděl, jak to v běžných rodinách vypadá.

„Kde je koupelna? Potřebuji si upravit zuby,“ řekla babička a hodila svou tašku na postel.

„Támhle,“ ukázala jsem na koupelnu. Pak jsem si dala ruce v bok a otočila se čelem přímo na mámu. „Co to mělo znamenat?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ řekla a v předstíraném zmatku se zamračila.

„Ta narážka na Emmin věk,“ zasyčela jsem potichu. „Co se stalo s tím: „Vnímám tě jako dospělého člověka, který se bude vdávat za jiného dospělého člověka?““

„Pořád to tak vidím,“ trvala na svém. „Jen jsem se snažila být zábavnou.“

„No, to ne!“ Přitiskla jsem si konečky prstů k čelu. „Mami, Neil je kvůli svatbě skutečně vystresovaný. Já jsem kvůli svatbě naprosto vystresovaná. Poštěkali jsme se a… Prostě nepotřebuji tu tvoji zákopovou válku, jo?“

Povzdechla si. „Sophie, musíš mi poskytnout nějaký manévrovací prostor -“

„Ne, nemusím.“ Zas a znovu řešit to samé už bylo únavné. Po tomhle jsem si zasloužila čokoládovou tyčinku. „Budu se vdávat. Tak už to tak ber. Jestli se s tím potřebuješ vyrovnat, je to tvůj problém, ne můj. Omlouvám se, že se nestarám o to, co právě teď cítíš, ale o tomhle ta svatba není. Ta je o Neilovi a o mně a chceme si to užít. Nenič mi to tím svým… rodičovským zklamáním nebo svými výhradami.“

Otočila jsem se čelem vzad a hlasitě oddupala pryč. Mezitím už výtahem dorazila zbylá část mé rodiny. Rychle jsem je objala a pak se omluvila s tím, že nutně musím do koupelny. Jakmile jsem bezpečně zapadla za dveře koupelny, roztřásla jsem se vzteky.

„Hej, Soph?“ Za dveřmi se ozval hlas tety Marie. „Jsi v pořádku?“

Pootevřela jsem dveře a vyhlédla ven. „Ne.“

Prošla dveřmi do místnosti a rozhlédla se kolem dokola. „Wow, to je hezké.“

„Díky. Měla bys vidět šatnu,“ ukázala jsem směrem k ní.

Marie prošla skrz dveřmi a rychle si ji prohlédla. Pak se vrátila a řekla: „Tvoje máma zase řešila kokotiny, co?“

Marie vypadala mnohem mladší než na svých padesát. Šediny maskovala blond přelivem. Tu otázku položila vážně, i když se stále usmívala, takže to vypadalo tak lehce.

Zhroutila jsem se na gauč u krbu. „Jo. Ahoj, moje svatba není její záležitost, což je mimochodem to, do čeho se potřebuje srát.“

Marie si sedla vedle mě. „Potřebuje trochu vychladnout. Co kdybych se na ní přilepila a trochu tlumila její výpady?“

„Nebudeš chtít vyrazit ven s ostatními a trochu se porozhlédnout po městě a tak?“ zeptala jsem se. „Určitě tu nechceš trčet s námi.“

„No. Jacob a Leanne a ostatní si můžou vyrazit ven. Navíc, budeme tady až do úterý. A díky, že nám tu všem dovolíš zůstat.“ Šťouchla do mě ramenem. „Nebojíš se, že bychom Vám mohli ukrást stříbro, jo?“

„Ne. Ale díky, že jsi přijela.“ Mrkáním jsem odehnala slzy z očí. „Dokážu to zvládnout. Tuhle svatbu přežiji.“

„To doufám,“ ušklíbla se Marie. „Tohle místo si ze svého platu nemůžeš dovolit.“

Páteční noc jsem zvládla jen díky myšlení ve stylu: jo, je to v pořádku. Prostě jen zkouška. Není tu nic, kvůli čemu bys měla být nervózní.

Potřebovala jsem přestat naslouchat sama sobě. Když jsme šli do Plazy, byla jsem citově naprosto nepřipravená na to, abychom probrali každý detail našeho obřadu.

„Bude hrát kvarteto, da da, da,“ navigovala mě ze zadní části místnosti Shelby. Už jsme všechno ohledně svatby prošli na papíře, ale ještě to s námi dneska znovu procházela. Pak ukázala na Holli. „Dobře, potřebuji družičku za nevěstou…“

„Tohle by měli dělat na každé svatbě, takže by pak družičky nevypadaly tak idiotsky,“ zašeptala mi Holli přes rameno. Stála za mnou, a napodobovala, že drží mojí vlečku.

„Nedrž to tak vysoko,“ řekla jsem s nervózním smíchem.

„Jestli nesklapneš, nacpu ti ji do huby,“ varovala mě.

Zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tak divné. Měla jsem si nacvičit, jak půjdu uličkou směrem k Neilovi? Přišlo mi to jako bych podváděla, když už bych věděla, jaké to bude.

„Jakmile spustí hudba, pak roztáhneme tyhle závěsy -“ Shelby ukázala prsty ke dvěma zaměstnancům hotelu, kteří byli vyčleněni pro tuto událost a kteří zatáhli za šňůry, díky kterým se rozevře zlatá brokátová opona. Prostor za ní vypadal zatím ještě trochu chaoticky. Neviděla jsem tam ani žádná květinová aranžmá, které tam chtěl mít Neil mít. Myslím, že se mu líbila ta představa, že mě překvapí. Věděla jsem, že součástí budou orchideje. Shelby mi řekla, že to bude „zatracená práce“ dostat ty křehké květy na místo, aniž by se poškodily, ale že to nebylo nic, co by Plaza nezvládla.

Světla byla nastavena přesně tak, jak jsme měli v plánu. Bohaté zlaté tóny kaskádovitě vycházely z lustrů ve stylu Art deco, které překvapivě dobře ladily s mými šaty. Světla visela po obou stranách zlaté mramorové uličky. Byla jsem šťastná, že jsem si natrénovala chůzi v botách, které jsem si měla v plánu vzít, takže bych při samotném obřadu nemusela skončit pádem na zadek. Byly plné zlatých filigránových ozdůbek a mihotavých krystalů v kouřové barvě. Když jsem zavřela oči, dokázala jsem si je představit rozsvícené v jejich plné krémové záři.

„A teď, půjdete dolů,“ řekla Shelby a následovala nás.

„Bude tu koberec, takže to tu nebude kluzké. Nechceme žádné nešťastné nehody.“

Silně jsem se soustředila na chůzi svých nohou, takže jsem se nestihla podívat na Neila, který stál vepředu. Rty měl sevřené, jak se snažil nesmát. Byla jsem si jistá, že jsem vypadala jako blázen, když jsem si ve svých až přesmíru vysokých lodičkách na podpatcích a neviditelných šatech měřila kroky. Možná, že bych měla nějaké bohyni Milosti zapálit svíčku nebo tak něco.

„Vypadáš tak nervózně!“ zavolal na mě a Holli za mnou si odfrkla.

„Jo, vypadáš jako bys šla přímo k šibenici.“ Zasmála se.

Vzhledem k tomu, že jsme nebyli v kostele, klidně jsem Neilovi ukázala prostředníček. „Snažím se nespadnout dolů!“

„Možná by sis měla vybrat boty bez podpatků,“ navrhla máma a její hlas se v tom obrovském prostoru drze rozléhal.

„Vzhledem k tomu, že svatba je už zítra, je to neužitečná rada.“ Cokoli. Klidně bych to mohla zvládnout dojít v těchto. „Ale možná bych si měla nezapomenout vzít jiné boty na recepci.“

Na recepci jsem měla připraveny čtvery různé šaty. Což možná mámě i Neilovi i všem ostatním mohlo připadat jako přehnané, ale bylo to nezbytné. Troufám si říct, že i praktické. Měla jsem svatební šaty na obřad, podobně střižené šaty s obrovskou sukní na večeři a tanec, koktejlky na dobu, kdy odstartuje skutečná zábava, a pak jedny přitažlivé, ale dost pohodlné na cestu, až odjedeme na líbánky.

„Nesmysl,“ zasmál se Neil. „Vypadáš úžasně.“

„Počkej, až mě uvidíš zítra,“ slíbila jsem mu s pohozením vlasů.

Když jsem prošla uličkou, prošli jsme s ministrantem jeho část obřadu. Bylo to velice jednoduché. Řekne nějaké věci, potom si řekneme sliby, které jsme si vzájemně napsali, pak řekneme „Ano“ a poté nás prohlásí za muže a ženu.“

„Nezáleží mi na to, jak příšerně dlouho to bude trvat,“ řekl Neil a přejel očima po místnosti. „Možná jsme to s výzdobou trochu přehnali.“

„Je to vaše svatba. Mohla by trvat klidně jen sedm vteřin a nebylo by to přehnané,“ řekla Shelby. I když vzhledem k tomu, jaký dostane plat, měla by mít zájem na tom, aby to bylo grandiózní.

„A potřebujeme, aby to vypadalo dobře na stránkách společenských magazínů,“ připomněla jsem mu. „Proboha, mám vlastní módní časopis. Nemůžu mít žádnou fádní svatbu, to by nebylo dobré pro obchod.“

„Přesně kvůli tomu musíš mít čtvery šaty,“ dodala Holli na mou obranu.

Přikývla jsem. „Správně. Podívej, Holli to chápe.“

„No, já jsem jen ráda, že vy dva už nebude dál žít v hříchu,“ ozvala se moje babička ze židle vedle mojí mámy. „Dokonce, i když už jste byl ženatý s protestantským kacířem, bez urážky reverende, pán na nebi dovolí, že to manželství je legální.“

Neilovo obočí vyletělo nahoru.

„To je ona,“ ujistila jsem ho. Pak jsem k ministrantovi bezhlasně dodala: „Omlouvám se.“

Nevypadal, že by to chápal.

Na rozdíl od Emminy zkoušky, ta naše proběhla, nepočítám-li babiččiny připomínky bez zádrhelů. Rozhodla jsem se, že to bylo díky tomu, že jsem měla jen minimum družiček. Vybrala jsem si Holli, jen Holli, protože jsem nechtěla, aby si Emma musela zkoušet šaty, když byla těhotná, a kromě Holli jsem neměla příliš mnoho přátel. Holli byla mojí nejlepší kamarádkou a kdyby se mě někdo chystal napadnout, musel by projít přes ni.

Celý obřad jsme probrali dvakrát, a já se ohledně toho začala cítit podivně klidně. Byla jsem připravena to udělat. Mohla jsem se vdát.

„Myslím, že jsme to zvládli, zlato!“ vyjekla jsem, když jsme byli s Neilem v autě. Z kabelky jsem si vytáhla zrcátko a přetřela ústa rtěnkou.

Položil mi ruku na koleno a palcem a ukazováčkem mi přejížděl po mých zavinovacích šatech od Michaela Korse. „Ach, nepochybně. Nikdo nezačal ječet, nikdo se neukázal opilý. Pokud se i zítra svatba podaří aspoň z poloviny tak jako dnešní zkouška, máme to v kapse.“

„Mluvíš jako bychom plánovali bankovní loupež.“ Spokojeně jsem se sesunula níž. „Vypadám stále ještě dost dobře na večeři? Ne moc unaveně?“

„Vypadáš nádherně. Přesně jako ten den, kdy jsem tě potkal na letišti.“ Zabořil mi nos do vlasů. „A voníš mnohem líp.“

„Hele. Právě jsem tehdy přeletěla půl země.“ Narovnala jsem se a trochu do něj hravě šťouchla. „Kromě toho, nikdy neříkej ženě, že vypadá přesně tak nádherně, jako když byla na letišti.“

Naše zkušební večeře probíhala v One If By Land, Two If By Sea jedné z mých nejoblíbenějších restaurací ve městě. Měli jsme pro sebe rezervovanou hlavní jídelnu, aby se tam vešla celá naše rodina, která se tu sešla i naši přátelé. Když jsme se tam dostali, všichni už byli vevnitř, a když jsme vešli dovnitř, díky jejich srdečným přípitkům jsem se krvavě červenala.

„Zlato, tohle je na zítřek dobrý trénink,“ škádlil mě Neil, když zvedl naše propletené ruce, aby mě políbil na klouby prstů.

Restaurace byla úžasná, s třpytivě stříbrnými lustry s měkkým světlem svíček, které tvořily nádherný protiklad k jinak tmavému dřevu a cihlám. Na stěnách visely obrovské olejomalby, které zobrazovaly historické osobnosti, díky čemuž mě to přimělo přemýšlet o jízdě ve strašidelném domě v Disney parku. Tady to však bylo samozřejmě bez krokodýlů, kteří by čekali na břehu Paul Revere na to, aby někoho sežrali.

Cestou k našim židlím jsme se rychle pozdravili s pár lidmi, ale vzhledem k tomu, že jsme byli oba hodně hladoví. Přišlo mi to jako zázrak, že jsem v autě slyšela, jak Neilovi kručí v žaludku, když se ten můj tak hlasitě ozýval. Proto jsme pospíchali ke stolu, jako bychom běželi hasit požár.

V okamžiku, kdy Neil uviděl Emmu s Michaelem bez dítěte, zmizel mu z obličeje jeho radostný výraz. „Kde je Olivie?“

„Je se svou au-pair,“ řekla Emma a z každého slova byla slyšet úleva. „A já mám odsáto dost mléka na to, abych si konečně mohla dát něco k pití.“ Když si uvědomila, co řekla, vytřeštila oči a rychle se to snažila urovnat. „Promiň, tati.“

Zatvářil se zvláštně, ale ve zlomku vteřiny se s tím rozhodl vypořádat. „Ne, bav se. Nelam si hlavu kvůli mně.“

Zajímalo by mě, co se mu teď honilo hlavou. Věděla jsem, že když mu Emma volala, dotkla se i jeho alkoholismu. Možná, že tohle bylo poprvé, kdy na to od té doby narazili?

Neil seděl u kulatého stolu vedle Emmy. Já seděla mezi ním a mou mámou. Byl tu i Rudy. Holli s Dejou byly kvůli místu u vedlejšího stolu.

Máma se ke mně natáhla a poplácala po ruce. „Svatba bude nádherná, miláčku.“

„Díky.“ Nevěděla jsem, co jiného říct. Tak dlouho byla ohledně mého vztahu s Neilem velice negativní, a to její nedávné oživené pohrdání mě znovu vrátilo do doby, kdy mi její přítomnost nebyla moc příjemná. Netušila jsem, co si mám myslet.

Večeře byla vynikající. Neil objednal jako předkrm ústřice a já byla tak hladová, že jsem většinu z nich snědla sama.

„Hele, hele!“ Zasmál se, a když jsem se natáhla po poslední, plácl mě přes ruku. Oplatila jsem mu to a škádlili jsme se spolu, až jsme se oba rozesmáli.

„Děti,“ vrhl na nás Rudy v předstírání znechucený pohled.

„Co?“ Neil se napil vody a utřel si ústa ubrouskem. Když promluvil, stále se ještě smál. „Objednal jsem je, takže jsou moje. Dokud zítra ten papír nepodepíše, nedostane jejich polovinu.“

„Tati, jsi hrozný,“ řekla Emma s pobaveně zkroucenými ústy.

„To je ten důvod, proč si ho zítra vezmu.“ Natáhla jsem se, abych Neila štípla do tváře, a on se přikrčil, aby se mé ruce vyhnul. Takže jsem mu místo toho pocuchala vlasy. „Protože je tak zatraceně bláznivý.“

„Jazyk.“ Když číšník před mámu pokládal talíř s pečeným mořským vlkem, uhnula se kousek stranou.

Musela jsem se krotit, abych se nepřecpala. To poslední, co jsem chtěla, bylo jít uličkou a vypadat jako těhotná díky tomu, že jsem naprosto plná. Vypadalo to, že Neila podobné starosti netrápily, protože spořádal svůj hovězí Wellington, jako by ho měl dostat zdarma, pokud ho sní do hodiny či méně.

„Musím se posilnit na svou rozlučku se svobodou,“ vysvětloval, jako by se bránil i vtipkoval zároveň.

Vzhledem k tomu, že podávání chodů již končilo, Michael se postavil a zaťukal nožem o okraj své sklenice na víno.

„Prosím všichni klid.“ Když se místnost uklidnila, pokračoval: „Moje žena Emma, Neilova dcera, chtěla dnes večer připít na šťastný pár. Vzhledem k tomu, že má vážnou alergii na mluvení na veřejnosti, takže abychom tomu zabránili, přečtu její projev za ní.“

Michael si odkašlal. „Tati a Sophie,“ začal a pak dodal: „Znovu opakuji, tohle napsala Emma.“ Místností se ozval smích. „Kdybych před lety měla nahlédnout do budoucnosti, kde bych viděla, jak tu sedím v předvečer svatby, nikdy bych tomu nevěřila. Po našem neblahém seznámení -“

Emma se na nás významně podívala se zvednutým obočím v tichém připomenutí. „Jo. Slyšeli jste o tom.“ Neil se začervenal a natáhl se po své skleničce s vodou, aby mohl odvrátit zrak od Emmy.

Michael pokračoval: „- a našem nepopiratelně shodném věku, neměla jsem ohledně tebe moc vysoké naděje, Sophie. I přesto, že jsi byla ta jediná, o kom zvládl mluvit. A i když jsem ho nikdy neviděla šťastnějšího, nemyslela jsem si, že by to mohlo fungovat.“ Michael se odmlčel. „Nevěřila jsem, co všechno jsi kvůli němu ochotná podstoupit. Nejsem si jistá, zda by jakékoli množství peněz stálo za to, poslouchat mého otce, jak si zpívá v autě.“

Následovala další vlna smíchu a Neil mi položil ruku na tu mou.

„Vím, že ani jeden z vás rád nemluví o době, kdy byl táta nemocný, takže mi budete muset odpustit, že to teď vytahuji. Sophie, tehdy jsem poprvé při návštěvě v nemocnici, zjistila, že mého tátu upřímně miluješ. Myslím, že to léto byl náš nejhorší čas. Ale tys byla v jeho životě jako sluneční paprsek. Jsem tak vděčná, že jsi tam s ním byla, a jsem tak šťastná, že jsi teď tady.“

Věděla jsem, že nejsem jediným člověkem zde v místnosti, který cítí v očích slzy. Emminy oči se leskly taky. Když jsem se podívala na Rudyho, mohla bych říct, že se snaží držet. Když jsem se otočila k Neilovi, měla jsem rozmazaný pohled. On mi stiskl ruku.

Změna v Michaelově tónu mi pomohla dostat emoce pod kontrolu. „Teď vím, že jsem věděla, že tě táta miloval už ty první Vánoce, které jsme strávili společně. Než jsi přišla na rozdávání dárků na snídani, zeptala jsem se táty, jestli se bude dívat na zápas Man U. A on řekl: „Ne, myslím, že bych rád strávil klidný den se Sophií“.“

„Zkontrolovala jsi ho, jestli neměl horečku?“ přerušil ho Rudy a Emma se zasmála. Britové v místnosti to chápali: Runólfův hlasitý štěkot smíchu nad ostatními vynikal.

„Jsi první ženou, kvůli které kdy byl v pokušení vynechat fotbal,“ řekl Michal se zvednutým hlasem, aby znovu získal kontrolu nad místností. „Takže mému tátovi a Sophii říkám, vy dva jste pro sebe navzájem stvořeni. Nemáte nic společného. Jen bůh ví, jak jeden druhého můžete vystát, protože jste oba příšerně otravní, ale ani pro jednoho z vás si neumím představit nikoho lepšího.“ Zvedl svou skleničku. „Na nevěstu a ženicha.“

Emminy oči zářily. Zvedla svou skleničku a spolu s ostatními to zopakovala.

Rudy jako ten nejlepší člověk, rozhodl se nepřednést řeč a tím nás uchránil případného ponížení. Už jsem si myslela, že se mi to podaří nerozbrečet se, ale pak se postavila moje máma.

Do prdele. Logicky byla tou jedinou z mé rodiny, která by jejich jménem měla připít. Nemyslela jsem si, že by mě máma chtěla uvést do rozpaků – ne záměrně, ale stejně, bylo mi nepříjemně při myšlence, že by mohla vtipkovat o svém nesouhlasu ohledně našeho sňatku.

„V ten den, kdy se Sophie narodila, jsem už věděla, že bude velice pohledná,“ začala máma a dívala se na mě s láskou. „Hned jakmile mi jí přivezli v tom průhledném boxu, aby se mnou mohla zůstat na pokoji. A když jsem vstala uprostřed noci, bylo tam to malé vrásčité stvoření, které se na mě dívalo. Nebudu lhát – vypadala dost kriticky.“

Neil se zasmál a já si uvědomila, že neslyšel o mém dětství tolik příběhů, jako já o jeho. Zajímalo by mě, zda to bylo díky tomu, jak se máma cítila nepříjemně kvůli našemu věkovému rozdílu. Možná by jí přišlo divné, mluvit s budoucím manželem své dcery o tom, jak se narodilo její dítě, když věděla, že to bylo zhruba ve stejnou dobu, kdy se narodilo i jeho vlastní dítě.

„Vždycky byla rebelem. Vždycky nás držela od sebe dál. Ale když přivedla Neila domů…“ Máma se s nadsázkou s doširoka rozevřenýma očima zašklebila: „Čekala jsem, že mu bude kolem pětadvaceti let. Chtěla jsem jí zabít. Nebo jeho. Je oba.

Chvíli mi to trvalo to vstřebat. Ale nedávno jsem u nich zůstala - “ Odmlčela se a odvrátila oči jako by v myšlenkách opravovala sama sebe. „Ne, tolerovali, abych u nich zůstala. To mě přimělo uvědomit si, že moje dcera…“ Přitiskla si ruku na prsa, sevřela rty a snažila se zadržet slzy. Pak se naprosto změnila v herečku a řekla: „Je to jako skutečná osina v zadku.“
Moje rodina řvala smíchy. Neil se rozhlédl kolem, vypadal, že je mu to trochu nepříjemné a je tím zmatený. Raději bych viděla, jak Neil s bratry vtipkuje jako předtím. Všichni Elwoodové měli smysl pro humor, takže bych předpokládala, že cítí, že je tomu potřeba věnovat víc vážnosti, než kolik bylo.

„Sophie, našla jsi někoho, kdo dokáže tolerovat tvoje kecy. Někoho, kdo je ochoten zestárnout s tebou či před tebou. Někdo, kdo ví naprosto přesně, jak nevrlá dokážeš být ráno, ale jak sladká dokážeš být k lidem, které máš ráda.“ Ten náhlý obrat ze škádlení k tomu, jak mě miluje, mi naplnilo oči vodou. Věděla jsem, že mě máma miluje. Líbilo se mi to slyšet.

„Neile, ty jsi ten nejšťastnější muž na světě, že jsi dostal moji Sophii,“ řekla máma, a nějak se jí to podařilo změnit na varování.

Neil se pomalu usmál. „Já vím, paní Scaife.“

„Dobře.“ V ruce držela skleničku se šampaňským. Narovnala ukazováček a ukázala na něj. „Ale Sophie má také obrovské štěstí, že má někoho, kdo ji miluje tak moc, jak to zřejmě děláš ty. Díky tobě je moje dcera šťastná. Tvoje rodina jí laskavě přijala do svého středu. Takže jménem Scaifových vítám Elwoodovi do našich životů i našich srdcí.“ Teď už byly její slzy skutečné. Zvedla svou skleničku. „Na Neila a Sophii.“

Nebyl to ten nejvýmluvnější proslov, dokonce se jí do něj podařilo propašovat i několik sprostých slov, ale když se posadila, Neil jí řekl: „Děkuji ti, Rebecco. Bylo to nádherné.“ A skutečně to myslel vážně.

Během dezertu jsme si povídali a povídali a smáli se, a jak noc pokračovala, vypadalo to, že všichni jsou mnohem uvolněnější a navzájem se cítí mnohem příjemněji. Viděla jsem, jak se Geir představil strýci Mikeovi. Rudy vedl s mojí mámou skutečnou, neafektovanou konverzaci.

„Ach Emmo, měl jsem ti to říct už dávno,“ vstoupil do našeho rozhovoru omluvně Neil. „Tebe s Michalem jsem usadil u stolu tvojí mámy, místo Fiony s Runólfem. Doufám, že ti to nevadí.“

„Ne, vůbec ne.“ Emma se zamračila. „Ale myslela jsem, že máma na svatbu nepřijde.“

„Ne?“ Vypadalo to, že to Neila trochu zabolelo. Což bylo fakt skvělé vidět na tváři svého snoubence, jak ho bolí, když noc před svatbou zjistí, že jeho ex nepřijde na obřad.“

„Onehdy jsem s ní mluvila. Říkala, že má jiné plány a litovala, že nemůže přijít.“ Doufala jsem, že tím by konverzace na tohle téma mohla skončit. S Emmou jsme se přes stůl podívaly na sebe do očí. Věděla to. Bylo jí naprosto jasné, proč její máma nepřijde. I když jsem nevěděla proč, provinile jsem uhnula očima. Neukradla jsem Valerii Neila a ani to nebylo tak, že bych jí nepozvala či něco podobného.

Najednou už mi přišlo, že toho víc nezvládnu. Zatínala jsem zuby, najednou jsem cítila nevolnost. Proč sakra noc před naší svatbou mluvíme o Valerii? Zrovna, když jsem začínala mít pocit, že všechno jde skvěle?

Odložila jsem ubrousek na svůj talíř. „Omluvte mě, potřebuji na chvíli na vzduch.“

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě máma a natáhla ruku, aby mě pohladila.

Setřásla jsem její ruku. „Jo, prostě jen… trochu moc vína.“

Tak rychle, jak jen to bylo možné, jsem vyšla z jídelny ven na ulici.

„Sophie!“

Při zvuku Neilova hlasu jsem se zastavila.

Spěchal za mnou, vrásky soustředění na obličeji se mu prohloubily. „Jsi v pořádku?“

„Ne!“ Netušila jsem, jestli šílím, nebo jsem jen smutná. „Proč ti tak moc záleží na tom, že Valerie na svatbě nebude?“

Jsem si jistá, že musel vynaložit herkulovské úsilí, aby nekoulel očima. Hádkami ohledně Valerie jsme už strávili víc než dost času, a už jsme kvůli tomu byli oba unavení. „Nezáleží mi na tom. Jen jsem byl prostě zmatený, protože byla na konečném seznamu hostů.“

„Neřekla jsem jí, aby nechodila, jo?“ zařvala jsem na něj. Jo, defenzivní postoj ho fakt přesvědčí. Dobrá práce.

„Ani jsem to nenaznačoval, že bys něco takového udělala. Ani by mě nenapadlo.“ Strčil si ruce do kapes od kalhot. „Kromě toho, kdybys nechtěla, aby přišla, předpokládám, že bys mi to řekla, když jsme sestavovali seznam hostů.“

„Jo, no…“ Nemohla jsem vymyslet, co na to říct. Nakonec jsem vyhrkla: „Ona je do tebe stále ještě zamilovaná!“ Znělo to tak, jako bych ho z toho obviňovala.

Dlouze, frustrovaně vydechl. „To je něco s čím nemůžu nic udělat.“

„Jo, je to něco s čím bys chtěl něco dělat?“ Do prdele. Proč jsem na něj takhle vyletěla? Zvlášť, když stojíme na ulici, přímo před restaurací, ve které jsou naše rodiny a přátelé, a kdokoli z nich se tu může kdykoli objevit a přistihnout nás? Jak to, když jsem se jen před pár okamžiky cítila tak sebejistě a spokojeně?

„Samozřejmě, že ano. Chci se celému tomu tématu vyhnout a oženit se s ženou, kterou miluji.“ Jeho výraz rozzlobené zmatku mě zabolel až v srdci. „Co to všechno má být?“

„Já nevím!“ Zakřičela jsem a provinile se podívala po dvojici, která právě šla kolem a divně se po nás dívala. Snížila jsem hlas. „Já nevím. Prostě jen… jsem vyděšená.“

„Jsi vyděšená?“ Přitiskl si ruku na čelo. „Díky bohu. Bál jsem se, že ses mě rozhodla vyprovokovat, abys mohla vycouvat ze svatby.“

„Možná, že ano.“ Co to do prdele říkám?

„Cože? Proč by ses nechtěla vdávat?“

Ty tiché sympatie v jeho hlase byly jen dalším palivem pro můj iracionální myšlenkový proces. Rozhodila jsem ruce. „Protože… když se vdáš, pak se rozvádíš.“
„Sophie my se nerozvedeme,“ řekl. Jeho rozkošný polovičatý úsměv mi naznačoval, že jsem naprosto směšná, a někde hluboko uvnitř jsem věděla, že kdybych si dovolila racionálně myslet, jen na okamžik, uvědomila bych si, že je to jen výsledek mých pocuchaných nervů.

Nicméně ten stav, ve kterém jsem se právě teď emočně nacházela, mi nic racionálního nedovolil.

„Ty a Elizabeth jste se rozvedli, Emir se rozvádí, Ian a Gena rozvádí,“ vypočítávala jsem na prstech. „Když jedno ze tří manželství končí rozvodem, tohle jsou tři. Jsme bez šancí.“

„Nemyslím si, že takhle funguje statistika, drahá,“ řekl jemně. „A jestli ano, já už jsem rozvedený, takže už to na mě neplatí.“

Opřela jsem se o cihlovou budovu a zavřela oči. „Prostě mám pocit, že manželství je odsouzeno k nezdaru, chápeš?“

Opřel se o zeď vedle mě. „Chci, abys mě poslouchala. Ne jako svého snoubence, ne jako svého přítele. Prostě mě poslouchej jako někoho, kdo je starší, moudřejší a mnohem méně vyděšený, než ty. Jsou mezi námi v tomhle okamžiku nějaké problémy, díky kterým uvažuješ o tom, že bys mě opustila?“

„Samozřejmě, že ne!“

„A skutečně uvažuješ o tom, že bys právě teď ode mě odešla, prostě jen proto, že máš strach, že bychom se mohli v budoucnu rozejít?“ Když to řekl takhle, skutečně to znělo naprosto hloupě.

Křivě jsem se usmála a pak jsem se podívala dolů na své boty. „Když přemýšlím o budoucnosti, neumím si ji představit bez tebe.“

„Cítím to naprosto stejně.“ Prstem se dotkl mé brady a přinutil mi ji zvednout.

V očích jsem cítila vodu a nedokázala jsem si pomoci. Nic už nebrzdilo tu změť emocí, kterou jsem cítila, a která se ze mě chystala vytrysknout.

Dotkl se mých tváří a otřel mi mokré cestičky. „Moje drahá. Moje Sophie. Jestli chceš dneska večer naši svatbu zrušit, můžeme to udělat.“

Dívala jsem se přes slzy a nevěřícně mrkala: „To by pro tebe bylo tak jednoduché?“

Překvapeně se zasmál. „Ne. Ne, nebylo by to pro mě nic jednoduchého. Chci si tě vzít, a byl bych z toho velice zklamaný. Ale jestli to znamená, že nás svatba zruší, pak tě radši budu mít bez svatby, než abys za mě byla vdaná a neměl jsem tě.“

„Já prostě…“ Opřela jsem se o něj. Z myšlenky, že bych s ním nebyla, z toho mi bylo špatně od žaludku. „Prostě nechci, aby došlo k tomu selhání.“

Předstíral, že to zvažuje. Obvykle Neil hádky nebral vážně a prostě mě přitiskl ke zdi. Teď mě to svým způsobem uklidňovalo. „Vždycky bychom mohli prostě mít svatbu, ale pak nepodepsat ty papíry. Nechali bychom všechny věřit, že jsme svoji.“

„To bychom mohli?“ Popotáhla jsem. Přála jsem si, abych měla kapesník.

Vážně přikývl. „Jsem si jistý, že se to často stává. Ale jestli chceš zrušit celou svatbu, budeš muset sníst všechny ty krevety, za které jsem zaplatil.“

Přes slzy jsem se zasmála. „Ty jsi takový osel.“

„Já vím. Není divu, že si mě nechceš vzít.“ Přitáhl si mě k sobě blíž a zasmál se spolu se mnou. Nebo na mě. Tušila jsem, že to bylo obojí.

Opřela jsem se a podívala se do těch zelených očí. Při pohledu do nich mi srdce vždycky tálo. „Pojďme se vzít.“

„Dobře, díky bohu za to.“ Pevně mě objal a já slyšela, jak si úlevně vydechl. „Mám napsané fantastické sliby. Bylo by škoda, kdyby je nikdo neslyšel.“ Ten humor v jeho slovech mluvil za všechno.

„Máš pravdu. Radši začnu pracovat na svých,“ řekla jsem a on se zprudka nadechl. Podívala jsem se na něj a sladce jsem zazpívala: „Dělám si srandu.“

„Za to ti zmaluji zadek,“ varoval mě se smíchem.

Nebrala jsem to jako hrozbu. „Až uslyšíš moje, budeš brečet,“ škádlila jsem ho.

Objal mě rukou a nasměroval mě ke dveřím. „Možná. Ale vsadím deset tisíc dolarů, že ty budeš brečet první.“

Byla to ta nejpošetilejší sázka, kterou jsem kdy uzavřela.