ATR - 20. kapitola

Překlad: Verča

V dnešní kapitole se Max svěří Mac s jeho minulostí a bude tu nečekané vyznání….

Pěkné počteníčko J

Pojď se mnou

Páteční noc. Páteční noc v Redemption. Pokud by mi Amanda nenabídla, že půjde s mnou, nebyla bych schopna vkročit nohou do dveří. Stojí jako stráž před místností pro první pomoc s jediným účelem – varovat mě, když půjde Max.

Můj první pacient přijde dřív, než stihnu odložit svou peněženku. Představí se mi jako Obsidian. Jeho hlas je tak nízký, že by mohl uvádět každý hollywoodský film. Běhám rukama po lahodně tmavé kůži a kontroluji mu zlomená žebra. Je široký a těžce svalnatý a lituji, že si nenatáhl sval v jeho rozkroku. Vina mě netrápí, když si dopřávám takovéto myšlenky. Není bohatý playboy. Bude vědět, jak zacházet se ženou.

Bohužel, také ví, jak zacházet s muži.

Svěřuje se mi o jeho problémech s přítelem, Raoulem, a jeho kousnutím na boku. Říká mi velmi intimní důvěrnosti. Příliš intimní. Doporučuji mu hračky bez ostrých hran. Poté, co odejde, chci popadnout bělidlo, ale moje uši něco zachytí.

Amanda se jako blesk přiřítí dovnitř a ven, nevšímajíc si fronty mužů za ní. V bílých šatech a jiskřivě zlatých botách na podpatku s jejími zlatými kadeřemi, vypadá jako bohyně. V mých funkčních elastických kalhotech a růžovém topu, vypdám jako bych měla jít na hodinu jógy.

Konstatní proud pacientů mě udržuje při práci, jen hodina do zavíračky. Právě dokončuji léčbu Jeffa „Jackhammer“ Jonese, když se ve dveřích objeví Max. Mé srdce klesá. Co se stalo s mým bodyguardem?

Max se opře o rám dveří, dokud Jackhammer neodkulhá pryč. Přistoupí dovnitř a zavře za ním dveře.

Zkřížím ruce a přistoupím zpět ke zdi.

„Jsem rád, že jsi v bezpečí,“ zamumlá.

Utáhnu své rty a zírám do stropu.

„Musíme si promluvit.“

„Mám pacienty, kteří na mě čekají. Není vhodná doba.“

Max se zamračí. „Pracuješ pro mě, Makaylo. Když řeknu, že je vhodná doba, tak je.“

„Mám morální povinnost pomáhat lidem v nouzi. To anuluje vše, i když to řekne playboy-šéf.“

„Lhala,“ řekne jeho napjatým hlasem. „To je to jak vysoká společnost funguje. Každý sleduje každého. Někdo nás viděl vyjít ze skladiště a dal informace osobě, o které si myslí, že má největší přízeň. V tomto případě, Moiře. Jsou to lidé, kteří se s tebou budou jednu minutu přátelit a v další se otočí a bodnou tě do zad. To je důvod, proč s nimi nechci mít nic společného a je to také důvod, proč jsem opustil všechno, co bylo v mé minulosti.“

„Možná bych ti mohla věřit, pokud bych neslyšela něco podobného od Sandy. Jdi pryč.“

Max udělá krok směrem ke mně. „Chápu, že jsi naštvaná, bejby. To co, řekla bylo bolestné, kruté a mířené na mě. Ona mi neodpustila rozchod s její vnučkou.“

Zamračím se. „Sandy je Tootles.“

„Ano.“

„Byl si s ní zasnoubený.“

„Ne tak docela.“

Klepnu mou nohou na dlážděnou podlahu. „Co to znamená? Buď jsi ji požádal o ruku nebo ne.“

Max si povzdychne a opře se o vyšetřovací stůl. „Ona mě znala jen jako Tormenta. Předstírali jsme, že jsme zasnoubeni, aby dostala pauzu od jejího rodinného neustálého zápasu. Chodil jsem kolem, protože byla moje holka. Ani jeden z nás si neuvědomil, že její rodina by mohla zkontrolovat mou minulost a odhalit tak rodinnou historii, kterou jsem nemohl skrýt.“

Jeho slova jsou jako pohlavek přes mou tvář. Sandy, miláček společnosti, byla jeho dívka. Makayla, chudý úředník, který není v jeho lize. Podlitina smutku se utvoří v mé hrudi.

„Vypadni.“

„Bejby-“

„Neříkej mi tak. Nepatřím do tvého světa. Peníze byly malé, když jsem byla dítě, a byly menší když jsem šla na vysokou. Nejela jsem na koni, nemám čtyři koně a neměly jsme nikdy dům, dokud si mamka nenašla Steveho. Neřekla jsem ti to, protože by si mě litoval. Chci abys pochopil, že jsme rozdílní – příliš rozdílní. Klamala jsem sama sebe tím, že jsem si myslela, že jsi obyčejný člověk. Nejsi. Potřebuješ někoho jako je Sandy. Ne někoho jako mě.“

Kůže kolem Maxovo očí se zkrabatí a jeho obličej změkčí. „Co tě opravdu trápí? Není to zjištění o mých sociálních vazbách.“

„Lhal jsi mi.“

Zavrtí hlavou. „Nikdy jsem ti nelhal. Nemyslel jsem si, že je to důležité.“

„Pro mě to je důležité. Ex-společenští snoubeci, kteří se objímají a líbají na párty se svými přáteli a tweetují můj zadek po celém světě jsou pro mě důležití. Tvoje minulost, pochopit kdo jsi a odkud jsi, je pro mě důležitá.“ Zhluboka se nadechnu a pokračuji. Jsem v ráži. „Máme skvělý sex a zábavu dohromady, ale nikdy o sobě nemluvíš. Bolí to, že jsem se to dozvěděla od cizího člověka. Bolí vědět, že jsi přede mnou držel tajemství. Myslela jsem, že jsme si byli blízcí. Myslela jsem, že jsme sdíleli něco speciálního. Mýlila jsem se.“

Vážný výraz prochází přes jeho tvář. „Znamenáš pro mě mnohem více, než si vůbec můžeš představit. Chceš-li vědět, kdo jsem, ukážu ti to.“ Natáhne ruku. „Pojď se mnou.“

„Ne. Je příliš pozdě. Nic to nezmění.“

Dá mi netrpělivý pohled. „Tak pojď.“

„Ne,“ roztřese se mi spodní ret. „Jen mě nech na pokoji.“

„Neberu ne jako odpověď.“ jeho hlas se zadrhne. „Neztratím tě.“ Řekne mi a hodí si mě přes rameno.

„Dej mě dolů,“ zapištím.

„Ne, až potom, co uvidíš, co chci abys viděla.“

„Nemůžeš opustit místnost první pomoci a nechat ji bez dozoru. Co kdyby se objevili regulátoři? Zavřou to to tu nadobro.“

„Zeptám se Rampage, zda někoho najde.“

Slzy zalijí mé oči. „Přestaň, Maxi. Nechci to. Není to legrační.“

Ignoruje mě a jde dál.

„Prosím, Maxi.“ Vzlyknu. Je to horší než slyšet o Tootles a o skladovací místnosti. Odnáší pryč moji volbu, moji kontrolu.

Sáhne po klice.

„Agusta,“ zašeptám.

Max zamrzne. Zhluboka se nadechne a pak mě pomalu položí na zem. Zhluboka se nadechu a opřu se. Moje panika odezní.

„Poznej mě, dej nám šanci.“ Poslechl mě. Řekl mi co pro něj znamenám. Chce se se mnou podělit o kus sebe. Jak mohu odmítnout?

„Chci jít sama.“

Jeho dech se zachytí v jeho hrdle. „Půjdeš se mnou?“

„Půjdu, protože jsem se rozhodla jít, ne protože jsi mě donutil.“

Olízne si rty a studuje mě dlouhou dobu. „Co tě udělalo tak silnou, Makaylo Delaneyová?“

Pokrčím rameny. „Kdybych byla silná, tak bych ti řekla ne.“

Zastrčí mi vlasy za mé ucho a nechá jí tam. „Silný člověk čelí jejich obavám. Slabý člověk uteče.“

„Jak jsem řekla, slabá.“ Nakloním hlavu do tepla jeho dlaně. Zasyčí a přitáhne si mě blízko.

„Jak jsem řekl, silná.“ Chytne mě za ruku a vede do skladu, na malé kruhové schodiště. Stoupáme alespoň patnáct stop, a Max odemkne těžké kovové dveře a rozsvítí světla.

Wow! Byt byl vytvořen v horní části skladu. Od podlahy ke stropu byly trámy a dřevěné obložení. Vysoce leštěná podlahová plocha. Vystavené cihlové zdi se střídají s texturou sádrokartónu a černé, kované železné schodiště roste nahoru napůl-dokončeného druhého patra. Příčky rozděluji životní prostor. Postel je zastrčená za stěnou ze skleněných cihel a obrovská moderní kuchyňská linka stojí napůl-postavená ve středu otevřeného prostoru.

„Maxi, to jsi ty,“ dýchám. Stylové a moderní, skryté a vystavené, hrubé a elegantní. Má nohu ve dvou světech, a toto místo v sobě spojuje to nejlepší z obou.

Maxův obličej se změkčí. „Nikdy jsem se nahoru nikoho nepřivedl. Udělal jsem všechnu práci sám.“

Nikdo jiný tady nebyl. Žádná Pinkaluscious. Žádné dívky. Žádní přátelé. Jen já. Motýlci létají v mém žaludku. „Udělal jsi neuvěřitelnou práci. Je to nádherné.“

Bloudím po jeho provizorní obytné ploše: gauč, televize, regály, měkký koberec, a…obrázky. Ústa se mi zavodní při myšlence, že dostanu pohled na skutečného Maxe. „Můžu se podívat?“

„Cokoli chceš.“ Jeho hlas je měkké dunění. „Přivedl jsem tě sem, protože jsi řekla, že mě neznáš. Tady jsem.“

Klesnu na kolena v přední části a dívám se na obrázky. Vytáhnu zrnitou, vyblednou fotografii Maxe jako batole; byl kulaťoučký a roztomilý. Pózuje v boxérských rukavicí dětské velikosti vedle krásné ženy s dlouhými tmavými vlasy.

„Je krásná. To je tvoje máma?“

„Byla.“

Mám tolik otázek, ale není vhodná doba. Zvednu jeho předškolní fotku a usměji se. Jeho baculaté tváře jsou pryč, ale jeho tvář je ještě měkká a rozpoznatelná jako můj Max. Šklebí se z provizorního ringu uprostřed křoví. Najdu několik fotek mladého Maxe na pláži a hrajícího se v zoo, ale většinou to jsou fotky boxujícího Maxe nebo jak zvedá trofeje a medaile.

Probírám se obrázky. „Máš nějaké bratry nebo sestry?“

„Ne. Jsem jen já.“

„Kde jsi vyrostl?“

„Jih.“

Pozvednu obočí. „Jih. No, to se nám to zúžilo.“

Max si sedne na pohovku za mě a zastrčí si mě mezi nohy. Jeho ruce vklouznou kolem mého pasu a drží mě pevně, jako kdybychom byli na tobogánu.

„Nelhal jsi, když si mi řekl, že jsi začal s boxem jako malý.“ Zvednu další fotku batolete.

„Můj otec chtěl, abych následoval jeho sen.“

„Vypadá to, že jsi byl velmi dobrý.“ Poukážu na všechny fotky Maxe s medailemi.

„Byl jsem.“

„Jsi.“ Podívám se přes rameno a políbím ho na tvář. Koupil si odpuštění tím, že mě nechal jít do jeho svatyně, a já chci aby věděl, že oceňuji jeho dar.

Zachvěje se a zamumlá do mých vlasů. „Nebyl jsem dost dobrý.“

„To je tvůj táta?“ Zvednu obraz pěti-letécho Maxe na jeho narozeninách. Jeho matka mu tlačí polibek na tvář, zatímco vedle nich stojí intenzivně-vyhlížející muž mračící se na foťák. Mohl by být Max, ale menší, hubenější a ne tak hezký.

Max spočívá jeho tváří na mé hlavě a utáhne kolem mě ruce. „Ano. Byl profesionální boxer, ale byl vyhozen z okruhu po sérii zranění. Pak se setkal s mou matkou. Byla ve vysoké společnosti a velmi dobře zajištěná. Zamilovali se do sebe a utekla. Rodina se obrátila proti ní. Mysleli si, že jde po jejich penězích a tak ji vydědili. Nestarala se o to. Byli spolu šťastní, dokud jsem se nenarodil.“ Jeho hlas se zadrhne, ale když se k němu obrátím nasměruje mě na stůl a obejme mě.

„Co se stalo? Z těch obrázků se zdá, jako bys měl šťastné dětství.“

„Měl. Můj táta pracoval jako trenér boxu v místní tělocvičně. Nevydělal moc, ale chtěl abych dostal šanci, kterou on nikdy neměl. Všechny  peníze šly na trenéry, instruktory, posilovnu a vybavení. Můj život se točil kolem školy a boxu. Nevadilo mi to, protože jsem chtěl, aby na mě byl můj táta pyšný. Ale bez ohledu na to, jak tvrdě jsem se snažil, nikdy jsem nebyl dost dobrý.“

Bolest v jeho hlase se do mě zařízne jako sto malých nožů. Mé paže bolí, když mě drží. Snažím se otočit, ale zvýší tlak na paže a spočne bradou na mé hlavě.

„Když jsem byl starší, nikdy mě nenapadlo zeptat se jak kouč dostává zaplaceno za mé tréninky. Ukázalo se, že si půjčil od místní mafie a jednoho dne, kdy mi bylo čtrnáct si je přišli vyzvednout. Doma jsem byl jen a mamkou.“

Zalapu po dechu a moje ruka vyletí k ústům.

„Připomínáš mi jí,“ zamumlá. „Máš stejné vlasy. Jsi krásná a tvrdohlavá a soběstačná. Nikdy nepožádala o pomoc. Nikdy neposlouchala – ani mě – když na tom nejvíc záleželo.“

Mé srdce buší. „Co se stalo?“

„Čtyři mafiánští vymahači vnikli do našeho domova vybrat si peníze, které jim můj otec dlužil. Myslím, že doufal, že mé výhry pokryjí všechny platby, ale nestačilo to. Našli mou matku a mě, jak se skrýváme v ložnici. Viděli její zásnubní prsten. Byl to obrovský diamant. Nevím, jak si ho můj otec mohl dovolit.“

„Ach ne,“ zašeptám.

„Chtěli ho. Ona odmítla. Řekla, že je to vše, co jí zbylo z mého otce, jaký kdysi býval – když byli mladí a zamilovaní a na ničem jiném nazáleželo.“

„Byla romantička.“

„Všichni měli nože, ale nedovolila mi chrátnit ji.“ Zhluboka se nadechne a pomalu vydechne. „Strčil jsem ji za sebe. Věděl jsem, jak bojovat. Měl jsem zeď plnou trofejí a mistrovských pásů. Ale ona nehodlala zůstat stranou. A nehodlala se vzdát prstenu. Snažil jsem se tak zatraceně tvrdě…“ Zaboří tvář do mých vlasů.

Slzy pramení z mých očí. „Ach, Maxi. Já vím, že ano.“

„Podařilo se mi vyřadit dva z nich, ale další dva ji měli. Snažili se jí sundat prsten z prstu, ale ona bojovala. Jeden z nich ji hodil na skleněnou skříň. Rozbila se a kus skla jí řízl do krku. Bylo tam tolik krve.“

Můj žaludek se zhoupne. Sklo muselo proříznout její krkavici. Neměla šanci.

„Neochránil jsem ji. Nemohl jsem ji zachránit.“ Jeho hlas je tak nízký, že ho sotva slyším. „Měl jsem bojovat tvrději. Měl jsem jí poslouchat. Kdybych udělal, to co mi řekla, byla by dnes naživu.“

Slzy stékají po mých tvářích. „Maxi, zlato, bylo ti jen čtrnáct. Byl jsi její dítě. Jsem si jistá, že se tě jen snažila chránit.“

Roztřeseně se nadechne. „Můj otec to tak neviděl. Vinil mě. Řekl, že jsem selhal. Nebyl jsem dost dobrý. Po všem tom tréninku, jsem selhal. Ten večer se zastřelil.“

„Ach, Bože.“ Otočím se, zlomím sevření a omotám okolo něj ruce. Pevně ho obejmu. „Je mi to líto.“

Max ztuhne. „Už je to dávno.“

„Co jsi udělal?“ Přitisknu jeho tvář proti mé.

„Žil jsem s tetou a strýcem, dokud jsem nebyl dost starý, abych mohl odejít. Pak jsem vzal mé dědictví a nikdy se neohlédl.“

„Zůstal jsi s nimi v kontaktu?“

„Rodina mého otce je rozptýlena po celém světě. Nebyli blízko. Rodina mé matky mě vinila za její smrt. Mohl jsem to vidět v jejich očích. Slyšel jsem to v jejich hlasech. Nechtěli mě kolem sebe.“

Mé srdce mě pro něj bolí. Kéž bych mohla udělat něco pro zmírnění bolesti. Sednu si a běžím mými prsty přes jeho hruď. „O tom jsou tvá tetování? To je důvod proč říkáš, že představují selhání?“

„Ne jen ta noc,“ zachraptí. „Inkoust představuje každé mé selhání.“

Přitisknu rty na jeho hruď. „Co si myslíš, že je selháním, je pro mě krásou,“ zašeptám. „Dělají tě tím, kdo jsi. Dělají tě mým Maxem.“

Maxovo tělo se napne. Sklouzne jeho rukou na má ramena na délku jeho rukou. „Neprojdu si tím znovu,“ řekne, jeho silným hlasem. „Pracoval jsem tvrdě, abych se dostal do bodu, kde vím, že budu schopen bránit lidi, které miluju.“ Jeho hlas klesna na chraplavý šepot. „Miluju tě, Makaylo. Nesnesl bych, kdybych tě ztratil. Chci tě chránit a držet v bezpečí, ale musíš mě pustit dovnitř.“ Pak podebere můj obličej do dlaní a lehce mi nakloní hlavu dozadu. Slzy zalévají mou tvář. Jeho oči jsou plné bolesti a něhy. Skloní jeho ústa k mým a přejede přes ně v jemném, měkkém polibku.

Miluje mě.

Miluje mě, a nemůžu mu to říct nazpět.

Slíbá mé slzy a naše rty se setkají ještě jednou. Jazykem klouže uvnitř mých úst, hladí mě, hledá něco, co mu nedám.

„Tak krásná,“ zašeptá. „Uzdrav mne, Makaylo.“ Řekne mi, když mě zvedne a nese k jeho posteli, vonící po Maxovi. Skvlékneme se, pomalu a jemně, a pak se sladce milujeme obklopeni vzpomínkami, v srdci Redemption.

***

O tři hodiny později sestoupíme po schodech do chaosu. Páteční párty v Redemption je v plném proudu. Max mě drží jednou rukou kolem ramen a razí nám cestu mezi bojovníky. Představí mě jeho obchodnímu partnerovi, Jasonovi. Je vyšší než Max a štíhlejší, s modro-šedými oči, tmavými vlasy a ostrou čelistí, mohl by poslat Amandu do flirtovacího šílenství. Jak Cindy stihne nějakou práci?

„Takže si mluvila s Maxem o zařízení ke smíšenému bojovému umění?“ Jeho hlas je velmi hluboký a nízký. Rozhodě pro Amandu.

„Nevěděla jem, že o tom uvažuješ.“

„Neuvažuju,“ prohodí Max. „Líbí se mi to tak, jak to je.“

Jason zavrtí hlavou. „Znovu a znovu mu říkám, že by to mohlo vydělat nějaké peníze, pokud opraví toto místo a dostane všechny patřičné licence. Ztratil hodně kluků do schválených klubů, a přesto stále má čekající list. Je to skvělý instruktor a najalo si ho několik skvělých chlápků. S velmi malým úsilím, by to mohlo být jedno z nejlepších trénovacích zařízení MMA ve státě.“

Max zavrtí hlavou. „Říkal jsem ti to už předtím, příliš mnoho pravidel, příliš mnoho předpisů a příliš mnoho peněz.“

„Nechceš vyzkoušet sebe samotného proti nejlepším?“ Zeptám se. „Nechceš trénovat tvé bojovníky k boji proti nejlepším? A nebudeš se muset starat kdo ti to tu zavře.“

„To se nestane, bejby.“ Max si mě přitáhne k rameni. „To bych musel zastavit neschválené boje. Byl to sen mého táty provozovat klub, jako je tento. Nepotřebuji nic víc.“

„Co tvé vlastní sny?“

Dřív než Max může odpověděť, Blade Saw začne hru Shake Shake Bang Bang, a naše pozornost se přesune na bláznivého muže bouchající se opakovaně hlavou o zatřepané pivo. Nicméně, místo obvyklého uzávěru na straně plechovky, je nahoře a pocelou mě postříká. Rampage, Obsidian, Homicide a Jackhammer zkouší udržet Maxe zpátky. Selžou. Blade Saw se omlouvá, když ho obvazuji v místnosti první pomoci. Slíbím mu, že bude bojovat za několik týdnů.

Jake se předvádí s Pinkaluscious přilepenou k jeho rtům. Amanda vyletí ven. Nemám ponětí, kde byla od chvíle, kdy mě nechala dole u dveří, ale díky lehce neupravenému vzhledu, to můžu odhadnout. Je naprosto opilá. Po dvou kolech Kuřecího Tance v ringu, závodí s Hammerem Fistem běháním nahoru a dolů po tribuně, vyzve Rampage na zápas a udělá několik kol beer pongu, pak se zhroutí na postel v místnosti první pomoci. Max trvá na tom, že ji vezme domů jeho limuzínou s námi. Poté, co ji strčím do postele se džbánem vody a aspirinem, vrátím se do jeho domu. Tentokrát se nemilujeme. Máme sex. Divoký, zlý, vášnivý, duši-čistící sex. Potom se mazlíme. Jsme zpět v normálu. Není tu více mluvení o lásce. Je to tak lepší. Myslím.