TE - 10. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Sophie se poučila ze svých dřívějších chyb a Neil se dozvídá o brzkém vydání knihy. Kupodivu to bere docela v klidu. Nicméně soužití s tchýní v jednom domě, i když velikosti hradu, není nejjednodušší. Neskončí nakonec vše odvoláním svatby kvůli předmanželské smlouvě, kterou tchýně rozhodně odmítá překousnout? Sophie se bude muset rozhodnout mezi svou mámou a svým snoubencem. Na čí stranu se postaví?                   Sinnel

Druhý den ráno jsem musela do práce, takže jsem odjížděla z domu ještě dřív, než se Neil vzbudil. Pořád jsem mu ještě potřebovala říct o té knize, ale chtěla jsem tu udělat v době, kdy nebudu pospíchat pryč. Poprvé ve svém životě jsem začínala chápat, co lidé myslí tím, když říkají, že „žonglují mezi kariérou a rodinou“.

Celou tu dobu, co jsem byla v kanceláři, cítila jsem v hrudi silný pocit viny. Věděla jsem, že Neil by tu knihu neměl najít, ale i tak jsem to cítila jako svoje špinavé tajemství.

Když Penny zaklepala na mé dveře, nadskočila jsem.

„Hrome, dneska jsi tak snadno lekavá,“ řekla se smíchem. „Čekáš někoho jiného?“

„Mm, ne. Naneštěstí dneska slečna Sophie Scaife není ve městě.“ Opřela jsem se lokty o svůj stůl. „Ty máš nějak dobrou náladu.“

„To jo, trochu.“ Roztomile se usmála a ve tváři se jí ukázal důlek. To, že se jí udělal jen jeden, bylo svým způsobem ještě roztomilejší. „Měla jsem při obědě fantastické štěstí. „Jestli si něco představíš ve své mysli, stane se ti to i ve tvém životě.“ To bylo naprosto přesné.“

Penny věřila ve znamení stejně silně, jako jsem já věřila v dlouhotrvající estetický efekt bot na podpatcích. Ohýbala se v parku pro nalezené haléře, věřila na četbu z dlaně a naprosto důvěřovala všem citátům jako by se jednalo o slova starého přítele. Stála u mého stolu a v ruce držela papírový šanon.

„A tvoje šťastná čísla?“ škádlivě jsem se zeptala.

Podívala se na mě, jako bych byla cvok. „No tak, Sophie. Tohle by bylo prostě hloupé.“ Poklepala na něco na display svého iPadu. „Tvoje schůzka ve čtyři s Davisem z Apostrofé musela být přeložena na pátek. Přísahá však, že svou část bude mít hotovou včas.“

Davis byl stylista v salónním butiku a byl to náš guru pro sezónní tipy. Také s ním bylo těžké jednat na schůzkách, které byly za normálních okolností příjemné asi jako peklo. I když v současnosti to bylo perfektní. „Pak mi tedy zavolej auto. Dnešek je perfektní na to, abych šla domů dřív.“

„Jdeš domů brzy? Ahoj, Penny,“ řekla Deja, která se objevila ve dveřích. „Znovu jdeš domů dřív?“

„Cože?“ Parodovala jsem Deju. Žonglování, žonglování. „Vím, že jsem tu byla často hodně do noci -“

„Nejsem tvým šéfem, Sophie,“ připomněla mi Deja. „Ty děláš sama na sebe.“ Kývla na Penny a pak směrem ke dveřím. Když naše asistentka odešla, Deja zavřela dveře a opřela se o ně. „Dobře, únik.“

„Skutečně neutíkám. Tohle není věc, se kterou bych se mohla svěřit. Slibuji, že po zbytek týdne zůstanu ve městě, dokud ten problém společně nevyřešíme.“ Snažila jsem se vcítit do pocitů, které by mohla Deja mít, když za mě musí neustále zaskakovat, protože opouštím kancelář. „Hele, proč jsi přesvědčená o tom, že si nemůžeš dovolit vzít žádné volno? Myslím tím, že se ti blíží svatba. Když jsem se vdávala, taky jsem se na všechno vykašlala. Bylo by jen spravedlivé, abys měla stejnou možnost taky.“

„Jestli se na všechno vykašleme a selže to, mohli bychom se dostat do prdele. A já nechci být v prdeli.“ Dejin pohled mířil k zemi. „Jestli časopis zkrachuje, nemám žádný plán B.“

Stejně jako ty. Ta nevyslovená slova visela mezi námi. Znovu se mi vrátilo do obličeje moje vlastní sobectví. To, že jsem to tady rozběhla, pro mě nebyla skutečná práce, jen takový koníček. Na mé schopnosti předvést práci a brát věci vážně však záleželo živobytí dalších lidí. Samozřejmě jsem byla připravena odvést svou práci, ale nebyla jsem schopna se věnovat své práci na více než sto procent, jako jsem to viděla u Gabriella a Neila.

Podělala jsem to.

Zírala jsem na svůj telefon. Mohla bych zavolat Neilovi a říct mu, že jsem na cestě domů. Nebo bych mohla udělat něco ze svého seznamu úkolů, které mám připravené na zítřek.

„Omluvíš mě na okamžik?“ zeptala jsem se Deji, a když odešla, vytočila jsem Neilovo číslo.

„Ahoj, krásko,“ odpověděl. Znělo to tak radostně, až mě bolelo u srdce. Skutečně jsem se to dneska chystala zničit tou novinkou o knize?

„Ahoj, zlato.“ S lítostí jsem si povzdechla. „Vypadá to, že se dneska večer nedostanu domů. Omlouvám se.“

„Ale ne! Chtěl jsem k večeři udělat baby fenykl s fazolemi.“ Skutečně to znělo tak roztomile, když byl ohledně jídla tak nadšený.

„Je nějaká možnost, že bys to mohl udělat ve městě?“ navrhla jsem a kousala si spodní ret v přemlouvavém výrazu, který však tak jako tak nemohl vidět. „Mám něco, co s tebou skutečně potřebuji probrat a byla bych radši, kdybychom u toho byli sami. Naprosto sami, bez přerušování mojí mámou.“

„To zní poněkud hrozivě.“ V jeho odmlčení jsem cítila nejistotu. „Dobře. Budu mít aspoň omluvu, proč vyjet s McLarenem na nových pneumatikách.“

„A poskytne ti to záminku, abys strávil noc se svojí super zaměstnanou přítelkyní,“ připomněla jsem mu, abych mu pomohla srovnat jeho priority. „Dorazím do bytu kolem osmé. Měj pro mě připravenou teplou večeři.“

„Ano, drahá.“ V té poznámce byl jasný sarkasmus.

Musela jsem mu to vrátit. „Budu očekávat, že budeš mít připravené moje pantofle a jako tečku v osm patnáct Martini.“

„Mám si k tomu také vzít perly a podpatky?“

„Hmm…“ Předstírala jsem, že to zvažuji. „Ne, myslím, že perly nutné nejsou. I když nevadilo by mi, kdybys měl podpatky, pokud mi nebudeš ničit ty moje.“

Zasmál se a řekl: „Tak dobře. Uvidíme se v osm. Ale jestli znám svou Sophii dobře, uvidím tě v osm třicet.“

„To víš, „Sophie chodí pozdě vždy, a zhoršuje se to“,“ varovala jsem ho.

„Pět tisíc dolarů na to, že nedorazíš před devátou.“ Zasmál se.

„Jsem pro.“ Zavěsila jsem a při té naší nezralé sázce. Stejně všechny naše peníze byly tak nějak společné a proto jsem se rozhodla, že bych měla dorazit už v půl osmé.

******

Do bytu jsem se dostala v devět třináct.

Neil byl v obývacím pokoji a četl si před lahodně teplým krbem. Ani se neobtěžoval vzhlédnout. „Přesně na čas.“

Svoji kabelku a tašku s laptopem jsem nechala v obývacím pokoji u dveří. Na ně jsem hodila svůj kabát. Přešla jsem k Neilovi a do klína mu položila šek na pět tisíc dolarů. „Vypsala jsem ho cestou v autě.“

„Měla jsi ho napsat, ještě když jsme spolu mluvili po telefonu.“ Podíval se na mě a mrkl, když ten kus papíru roztrhl na dvě poloviny. „Nečekal jsem s večeří. Myslel jsem, že bych před tvým příjezdem mohl umřít hlady.“

„Ha, ha.“ Složila jsem se vedle něj na pohovku a on mě objal kolem pasu, takže jsem se mohla sklonit k jeho hrudi. „Musím ti říct nějaké špatné zprávy.“

„No, asi bude lepší, když to řekneš všechno najednou,“ poradil mi a prsty mi masíroval pokožku na hlavě.

Jen nerada jsem to mazlení zastavila. „Jde o kopii Stephenovi knihy. Minulou noc mi ji dala Valerie. Nechtěla jsem ti zničit narozeniny.“

Ruku měl velice v klidu, tělo mu trochu ztuhlo. „Ty… nečetla jsi to, že ne?“

Narovnala jsem se, abych se mu mohla dívat přímo do očí a slíbila: „Ne. Nikdy tu knihu nebudu číst, pokud mi nedáš svolení, abych to udělala.“

Vypadalo to, že se trochu uvolnil. „Děkuji, že jsi mi to řekla teď, než aby ti to pár týdnů trvalo.“

„Dělám pokroky.“ Odmlčela jsem se. „Je toho ještě víc. Ta kniha má vyjít v červnu. Myslím tím ten červen, kdy se budeme brát, a Emma bude mít dítě.“

„Načasování by nikdy nebylo dobré.“ Neil se na to snažil jít s humorem, ale vyznělo to tak jen na půl. „Myslím, že si to budu muset přečíst.“

„Nemyslím si, že by to od tebe někdo očekával.“

„Ne, musím si to přečíst,“ trval na svém. „Potřebuji vědět, co o mě a o našem vztahu bude psát. Nechci, aby to pak na mě dopadlo jako šok, pokud by se mě na to někdo zeptal. Naše svatba k nám přitáhne pozornost, a já bych si rád připravil svou reakci, pokud by na to došlo.“

„To je chytré.“ Soucitně jsem zkroutila rty a položila mu ruku na koleno. „Jdu si pro své jídlo. Chceš jít se mnou?“

Odložil svůj iPad a pak jsme se vydali do kuchyně, kde už na mě čekal můj talíř s fenyklem a fazolemi. Můj žaludek už byl připravený. Vložila jsem jídlo do mikrovlnné trouby a stiskla tlačítko.

„Tak. Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a sáhla do ledničky pro balenou vodu. Pak jsem se o ni opřela a napila se.

„Co myslíš?“ Neil si sedl na desku kuchyňského ostrůvku.

„Ach můj bože, okamžitě dolů! Kolik ti je, devět?“ zeptala jsem se s vyprsknutím.

„Ano, mami.“ Hravě protočil oči, ale poslechl. „Jsem z toho plný napětí. Možná proto, že jsem se toho tak strašně děsil, je to pro mě teď skoro úleva, že už se to všechno blíží ke konci.“

„Skutečně jsi s tím v pohodě?“ Ať už jsem mu věřila nebo ne, stále ještě jsem byla připravena ho hlídat. Tak dobře mu šlo nepít, že jsem cítila potřebu chránit ho a dohlížet na jeho pokroky.

Dal si ruce do kapes a pokročil rameny. „V tuhle chvíli ano. Za pět minut? Kdo ví?“

„To je v pořádku.“ Mikrovlnka zapípala a já si vyndala svou večeři. Vzhledem k tomu, že jsem byla tak hladová, začala jsem hned jíst, i když jsem tam stále před otevřenými dvířky.

„Pracovala jsi docela do noci. Jak to v časopise jde?“ zeptal se a posadil se na jednu z vysokých židliček na druhé straně ostrůvku.

„Zaneprázdněně. Ale tak nějak jsem si to zavinila sama.“ Zakryla jsem si ústa hřbetem ruky, ve které jsem držela vidličku, a kterou jsem jedla. „V poslední době jsem si brala spousty volna.“

„To ano,“ souhlasil. „Ale z většiny z toho můžeš vinit mě.“

„Ne. Prostě potřebuji něco nadělat. Místo toho, abych všechno dokončovala s vyplazeným jazykem, chci se dostat do předstihu.“ Postavila jsem svůj talíř na pult a natáhla se pro svou vodu. Asi na jeden úder srdce mezi námi panovalo ticho. Pak jsem polkla a zeptala se. „Jak jsi to dělal? Vyvážit práci a rodinu?“

Nadechl se a rukou si přemýšlivě podrbal bradu. „Nedělal jsem to. Valerie v tom byla lepší než já, i když měla Emmu méně. Emma strávila mnohem víc času se svou chůvou, než s kýmkoli z nás, protože jsme byli oba hodně zaneprázdnění.“

Potřásla jsem hlavou a podívala se dolů. „Tohle není odpověď, kterou jsem chtěla slyšet.“

„Jakou odpověď jsi chtěla?“ zeptal se s tichým smíchem. „Rozjezd společnosti je hodně těžký, ale jestli se hodně rychle stane úspěšnou, je to ještě těžší. Tvůj časopis se rozjíždí velice dobře, a to vytváří určité požadavky. Myslím, že si vedeš skvěle.“

„Myslela jsem si, že jsme se přestěhovali do Hamptons, abychom se usadili, ale stále bojujeme o čas toho druhého.“ Nedokázala jsem najít ten kouzelný klíč, který by zvládl kontrolovat celou tu situaci a moje praštěné přejezdy. „Odešel jsi do důchodu, abychom mohli být spolu.“

„Samozřejmě jsme teď spolu mnohem víc, než bychom byli, kdybychom oba pracovali,“ tvrdil. „To je jedna z těch výzev, které přicházejí s naším věkovým rozdílem. Vždycky bych šel do důchodu, zatímco ty ještě budeš pracovat, ať už to bude v mých padesáti nebo až v pětašedesáti.“

„Jo.“ To ovšem neznamenalo, že by se mi to líbilo. „Cítím se provinile. Lidé jsou závislí na své práci a já si odcházím a dělám, co chci. Blíží se nám líbánky -“

„Nebudeme zkracovat naše líbánky,“ varoval mě. „Zoufale potřebuji písek. A studené drinky.“

Dala jsem mu minutu, aby se sám opravil.

„Nebo ne, tuším, jestli ta terapie bude dobře pokračovat.“

„Ledový čaj?“

„Sophie, to je nechutné,“ napomenul mě.

„Nechystám se zkrátit naši dovolenou. Ale chystám se tu trávit víc času, myslím.“ Zachvěl se mi spodní ret. Byla jsem unavená a měla v sobě až moc emocí. Teď byl ten nejhorší čas, abych o tom mluvila.

„Chystáš se brečet?“ zeptal se tiše.

Otřela jsem si prsty oči. Těsně potom jsem si vzpomněla na svůj oční make-up. Přišel ke mně a otočil si mě k sobě, takže jsem měla hlavu položenou na jeho rameni.

„Několik nocí bez sebe nám neublíží. Možná, že bychom se mohli scházet doma na víkendy a já bych sem několikrát týdně přijel. Vždycky bychom také mohli zavřít dům nahoře a dočasně se přesunout sem -“

„Ne!“ Ustoupila jsem o krok zpět a zběsile si utírala slzy z tváří. „Ne. Za to místo jsme právě utratili miliony dolarů. A já se tam teď cítím jako doma. Tady taky, ale náš dům… To je prostě naše.“

„Tohle místo je stejně tak „prostě naše“.“ Skutečně vypadal zmateně, že to necítím stejně.

Fuj, nenáviděla jsem, když jsem musela vysvětlovat věci, které mi zaváněly žárlivostí. „Tak nějak ne. Tohle je domov, který jsi sdílel s Elizabeth. Vybírali jste spolu tenhle nábytek a tyhle… podivné věci.“ Stiskla jsem si prsty spánky. „Neber to špatně, ráda tu zůstávám. Je mi to tu příjemné. Ale nikdy to pro mě nebude domov tak, jako je náš dům, protože jsme to nedělali spolu.“

„Trochu ti to váhám navrhnout, s těmi velice drahými svatebními výdaji -“

„Ne, ne.“ Nepotřebovali jsme další stres z toho, že bychom to tu předělávali či vymalovávali. Byla jsem si jistá, že právě tohle mi chtěl navrhnout.

Přes moje slova však tu větu dokončil: „- ale mohli bychom tohle místo prodat a koupit něco jiného. Něco, co by nebylo tak snobské jako adresa na Páté Avenue?“

Dobře. Takže teď celá ta věc „předělat“ zněla o hodně líp. „Víš, proč bychom prostě jen tak nevymalovali jako normální lidé?“

Jeho zvednuté obočí naznačovalo, že zrovna tohle nemyslel. „Jestli je to, co bys chtěla udělat, jsem si jistý, že bychom to mohli zvládnout. Pokud nemáš pocit, že je tvůj rozvrh až moc plný.“

„Ne, to bude v pořádku.“ Už jsem měla nějakou představu pro foyer. Vypadalo jako v nějakém zatraceném hotelu.

„Pojďme si udělat plán. Nějaký čas budeme trávit tady, nějaký v domě. Chci rozběhnout ten časopis a nechci kvůli tomu zahodit možnost být s tebou.“

„Víš, že jakmile se narodí Olivia, budu hledat jakoukoli výmluvu, abych tak jako tak byl ve městě.“ Znovu si mě přitáhl k sobě a políbil na temeno. „Tohle není žádná nepřekonatelná překážka.“

To nebyla, v tom měl pravdu. Pro tuhle chvíli to prostě byl jen super průšvih.

„Hele,“ řekl tiše a přitiskl mě k sobě. „Dneska v noci jsem tady. A máme tu všechny ty pornografické…“

Usmála jsem se mu do hrudníku. „Jsem skutečně unavená. Můžeme jen prostě ležet vedle sebe?“

„Odmítl bych možnost sledovat tě, jak masturbuješ?“ O krok ustoupil a podíval se na mě. „Tak. A teď se usměj.“

Popotáhla jsem a sáhla do zásuvky na příbory pro lžičku, abych si v ní zkontrolovala svůj odraz. Opatrně jsem si otřela černý rozmazaný pruh na spodním víčku.

Neil se ramenem opíral o ledničku a pozoroval mě. „Budeme v pořádku, Sophie. Časopis odstartoval, ale zatím stále ještě stojí na nejistých nohou. Ještě to nějakou dobu bude trvat, ale já o tebe nemám strach. A nemám strach ani o nás.“

„Děkuji.“ Musela jsem si odkašlat, abych si vyčistila hrdlo.

Sakra, pravděpodobně mohl říct, že znovu budu plná slz. Tentokrát by to však bylo ze šťastného důvodu.

*****

Bylo zvláštní, jak snadno se pro nás bydlení s mámou stalo rutinou. Její nouzová dovolená pokračovala dál, a bylo mi stále jasnější, že se pravděpodobně už nebude chtít vrátit do Calumetu. Nevadilo mi to. Poté, co se přestěhovala do domku pro hosty, bylo to v pohodě. Když jsme s ní žili v jednom domě, bylo to napjaté, protože měla tendenci objevovat se v naprosto nevhodných okamžicích, jako by se vědomě snažila přerušit jakékoli chvíle, které bych mohla strávit s Neilem společně. Podivné na tom bylo, že vypadala, jako by skutečně netušila, že to vůbec dělá.

Neděle byla úžasná. Večer dorazili Emma s Michaelem, a teď, když tu s námi byla i máma, mi to připomínalo velké rodinné obědy, které jsme trávily v babiččině domě, když jsem vyrůstala. Máma dokonce přišla dřív a pomáhala Neilovi při vaření, i když si nemyslím, že by se dotkla toho uspořádání jako já.

„Jsi si jistá, že by pro tebe Rebecco, nebylo mnohem pohodlnější si prostě sednout a odpočívat?“ Jeho úsměv byl tak napjatý, až jsem si myslela, že by mu mohl prasknout obličej.

Zvedla jsem hlavu od kuchyňského stolu a ústy mu přehnaně přec celou místnost naznačila: „Buď hodný.“ Věnoval mi přísný pohled a pak trpělivě obrátil oči v sloup.

„Víš co?“ zeptala se máma a stále při tom sekala zelenou papriku na nepravidelně velké kousky.

Neil to nesnášel a já musela držet jazyk pevně za zuby a držet se, abych se nesmála při jeho nervózním pohledu na prkénko.

Máma gestikulovala svým nožem. „Myslela jsem, že bych ve čtvrtek mohla jet do města s tebou, Sophie. Na oběd a možná bych, zatímco budeš v práci, mohla něco koupit.“

„Jo, to zní dobře,“ ochotně jsem souhlasila.

Neil zvedl oči od pečeně, kterou odborně vázal a podíval se na mě s obnoveným podrážděním. Po jeho počáteční úlevě ohledně Stephenově knihy, stal se nevrlým jako samotné peklo, ale nepřiznal by to. Ignorovala jsem to, protože jsem měla pocit, že ho tím tak podpořím nejlépe. Obrátil pozornost zpět k masu. „Ve čtvrtek nemůžeš. Máme schůzku u právníka.“

Po ruce mi přejel studený chlad a já si přitáhla svetr těsněji k tělu. Ať už ze vzdoru či z nepozornosti, Neil otevřel plechovku plnou červů.

„Vy se chystáte za právníkem?“ Máma se otočila a jednoho po druhém si nás zmateně prohlédla, jako kdybychom právě řekli: „Jedeme na severní pól, abychom navštívili Santu.“ „Na co potřebujete právníka?“

„Kvůli předmanželské smlouvě, samozřejmě,“ řekl s nebezpečnou náladou.

Věděl, co dělá. Neotevřel jen tak obyčejnou plechovku s červy. Těsně před naší večeří nechal vybuchnout bednu plnou dynamitu s ošklivými, nočními můrami.

„Aha.“ Máma našpulila rty a odložila nůž. Neile, zvedni ho. Odstraň ho z jejího dosahu dřív, než tě jím bodne.

Musela jsem to zkusit uhladit dřív, než kdokoli z nich promluví. „Jo, no, víš. Neil má svůj majetek a já svůj. Děláme chytrou věc.“

„Prosím tě, Sophie. Skutečně věříš tomu, že to dělá kvůli ochraně tvého majetku?“

Znala jsem názory mé mámy na předmanželské smlouvy. Podle ní jsou určené pro lidi, kteří se chystají rozvést a zamýšlejí se proto navzájem domluvit na spravedlivém obchodu.

A Neil se ani neobtěžoval bránit se. Prostě se snažil vyvolat hádku.

„Kdybychom se s Neilem rozešli, tak jako tak bych od něho moc nechtěla. Máme tolik věcí, o kterých jsme se podělili tak, aby to bylo vůči mně spravedlivé.“ Ohnula jsem zápěstí a mávla jsem jím, jako bych to tím končila. „A není to žádný velký problém, protože my dva se nerozejdeme.“

„Tak proč je to pak nezbytné?“ trvala máma na svém.

Konečně se do toho vmísil Neil. „Už jsem se jednou rozváděl, Rebecco. Bez předmanželské smlouvy by to bylo ještě mnohem ošklivější, než jaké to bylo.“

Máma ke mně šokovaně otočila hlavu. „A ty s tím skutečně souhlasíš, Sophie?“

„Samozřejmě, že ano. Budu se vdávat za muže, který vlastní dvě mediální korporace. Já vlastním časopis, do kterého vložil spoustu peněz, i když není oficiálním investorem. Také musím chránit své zájmy.“ Frustrovaně jsem si povzdechla. „A také nechci, aby si lidé mysleli, že tohle prostě dělám jen pro peníze -“

Máma rozhodila rukama. „Takže, pokud tě za pět nebo deset let opustí, tak se prostě jen odstěhuješ a nic nedostaneš?“

Neil vydával mnohem větší hluk, než byl nezbytný pro přípravu pečeně do trouby. „Ve smlouvě je klauzule, která řeší manželskou podporu,“ řekl s nevýrazným tónem v hlase.

„Jo. Pokud bychom se rozvedli, nebudu na tom finančně bita. A stejně by mě to mnohem víc bolelo citově.“ Na hrudi jsem cítila bolest. Proč to sakra Neil vytáhl? Proč právě teď? Předpokládala jsem, že si užijeme příjemnou neděli v kruhu rodiny a on se chce hádat?

Máma se nepohnula. Vydala znechucený zvuk a pak obešla ostrůvek.

„Kam jdeš?“ zavolala jsem za ní.

Než odpověděla, už byla u zadních dveří. „Zklamala jsem se v tobě, Sophie. A právě teď nechci být v jeho přítomnosti.“

Když za sebou zavřela dveře, čekala jsem, že Neil něco řekne. On se jen otočil, opláchl si v dřezu ruce a pak si je osušil papírovou utěrkou. Ani se mi nepodíval do očí.

Dlouhou dobu jsem jen zvládla stát v rozzuřeném tichu. „Co to ksakru bylo?“

Pokrčil rameny a pak se pustil do sekání papriky, která tu zůstala po mámině odchodu. „To byla tvá máma, hrubě to přehnala.“

Střelila jsem pohledem k mým nohám. „Chováš se jako jezevec s bolavou nohou! Víc než jednou jsem ti říkala, nezmiňuj se před mou mámou o předmanželské smlouvě. To není něco, co dělají lidé u nás doma!“

„Není mojí chybou, že tvoje máma nedokáže vidět rozdíl mezi manželstvím mezi maloměšťáky a lidmi s obrovským majetkem, kde by se v případě rozchodu mohly řešit spory o miliardy dolarů.“ Zněl, jako by byl frustrovaný kvůli mně.

„Ona ví, že to je rozdíl. Ale i tak je to pro některé lidi stále ještě tabu, jo?“ Rozzlobila jsem se. „Neříkám, že je to pravda, a neříkám, že ji nechci. Ale nemusel ses před mojí mámou zmiňovat o našich soukromých věcech jen proto, že jsi ji chtěl vyhnat pryč.“

„Nechtěl jsem ji vyhnat pryč,“ trval důrazně na svém.

„Ach, kecy. Když byla tady, byl jsi naprosto nasraný.“

Odložil nůž a opřel se rukama o kraj ostrůvku. „Dobře. Byl jsem nasraný, protože tady byla. Uvědomuji si, že jsem souhlasil, že tady zůstane, ale víc toho nezvládnu.“

„Víc čeho? Že je máma kolem tebe? Copak si myslíš, že prostě jen tak bude žít v domku pro hosty a zastaví se na Vánoce?“ zeptala jsem se.

„Čekal jsem, že by přinejmenším sem mohla přestat pořád chodit, když se přestěhovala tam. Jsem unavený obavami, že sem přijde, zatímco budu onanovat.“ V obvinění ukázal směrem ke dveřím. „Onehdy přišla do naší ložnice, a já byl prakticky nahý.“

Obrátila jsem oči v sloup. „Říkala, že jsi nechal otevřené dveře. A tys nebyl „prakticky nahý“, jen jsi neměl košili.“

„To bylo víc nahoty, než bych si přál v přítomnosti tvojí matky!“ odsekl značně zvýšeným hlasem. „Měla by se dovolit, když chce vejít do dveří mé ložnice, ať už mám otevřeno nebo ne. Co je to za člověka, že si jen tak vchází do ložnice někoho jiného? Tvoje rodina nezná žádné hranice!“

„Ach, promiň mi!“ Byla jsem stejně hlasitá jako on. „Nemyslím si, že člověk, který procházel plány ohledně své poslední vůle se svojí ex-přítelkyní, by mi měl dělat přednášku na téma osobních hranic.“

„Tohle se neopovažuj vytahovat, Sophie. To už je za námi. To není fér!“

„Dobře! Beru tenhle příklad zpátky a nahradím ho něčím jiným.“ Zírala jsem na něj. „Co takhle to, že jsme se celou dobu museli starat o to, aby tvoje dospělá dcera, která s námi žila, nezaslechla nic z toho, co jsme dělali? Kolikrát se to stalo? Protože mi to přijde, že k tomu došlo až mockrát.“

Okamžitě nezareagoval, takže jsem pokračovala. „Já vím, co se s tebou poslední dobu děje, jo? Jsi naštvaný, protože víš, že je v domě Stephenova kniha, a ty jen čekáš na to, až na tebe odněkud vyskočí a vyděsí tě.“

Vráska na jeho čele a tvrdý sklon jeho brady mi řekl, že chce zůstat naštvaný. Odvrátil se ode mě. „Přestal jsem pít.“

Na okamžik jsem byla v takovém šoku, že jsem nebyla schopná slova. V duchu jsem počítala. Neil byl už pár týdnů super rozmrzelý. Všimla jsem si, že to hodně omezil. U večeře nepil víno, a na své narozeninové oslavě měl jen dva drinky, přičemž obvykle se jeho oslavy zvrhly v opilecké večírky.

„Ty sis toho nevšimla.“ Nebylo to od něj mrzuté, že to tak řekl. Nebylo to, jako by se zmínil, že jsem nezaznamenala váhový úbytek nebo nový účes. Tohle bylo důležité.

„Proč jsi mi to neřekl?“ Možná, že to prostě znělo jako nepodložené obvinění, ale bylo to první, co se mi podařilo dostat z úst. „Mohla jsem ti pomoci. Mohli jsme tím projít společně.“

Včera v noci jsem pila víno. Minulý týden jsem se ho zeptala, jestli chce pivo.

„Chtěl jsem zjistit, zda by to bylo nápadné.“ Pokrčil rameny. „Předpokládám, že tohle je odpověď.“

„Ne, Neile, je to nápadné.“ I když ne zřejmě tak, jak by si to představoval. „Jsi svým způsobem…“

„Jen do toho,“ řekl opatrně.

„Jsi skutečně výstřední.“ Zvedla jsem ruce a rozhodila je. „Myslela jsem, že jsi prostě rozrušený kvůli té knize.“

„Jsem kvůli té knize rozrušený.“ Zvedl obočí, a jak se zhluboka nadechl, několikrát zamrkal. „To kvůli tomu jsem teď přestal. Doktor Harris se mě z toho snaží dostat úplně. Chtěl po mně, abych začal. Pravděpodobně by to bylo jednodušší.“

„Jak dlouho už jsi… mimo mísu?“ Fuj, skutečně jsem si nemohla vybrat horší vyjádření, že?

„Můj poslední drink byla whisky na oslavě mých narozenin. Myslel jsem, že by to bylo vhodné – nový rok, nový začátek.“ Vrátil se ke krájení zeleniny. Tišším hlasem dodal. „Omlouvám se, že se chovám tak, jak to dělám. Tohle pro to není omluva.“

„Svým způsobem je,“ namítla jsem, ale jemně. „Alkohol byl jednou z tvých metod, jak si pomáhat. Teď musíš snášet stres a každodenní drobné frustrace bez jakýchkoli pomocníků pro citové uvolnění.“

Měla jsem podezření, že tohle byl ten důvod, proč záměrně vyprovokoval hádku s mou mámou. Ten Neil, kterého jsem znala – ten, který neprocházel bojem se svou silnou, celoživotní závislostí, by neudělal nic tak triviálního a destruktivního. Zvlášť, když to bylo zaměřeno na moji rodinu.

Bůh ví, jestli bude Neil bez alkoholu takovýhle. To byla nepříjemná představa.

Za žádnou cenu si teď nebudu začínat dělat starosti ohledně toho, jaký bude ve střízlivosti. Přistoupila jsem k jeho boku a opatrně mu položila ruku na zápěstí, abych zastavila jeho činnost a získala jeho plnou pozornosti. Neochotně a zahanbeně se ke mně otočil. Neuhnula jsem očima. „Mohl jsi mi to říct. Neměl jsi tím procházet sám. Dokonce, i když jsi jen chtěl vidět, co by se mohlo stát.“

„To, co se stalo, je to, že jsem zjistil, že když nepiju, tak se chovám jako naprostý kretén.“ Slyšitelně vydechl nosem. To, že jsem Neila viděla tak znechuceného a zklamaného ze sebe, bylo dost na to, aby mě to přesvědčilo, že navzdory jeho sebehodnocení, to není ten skutečný Neil. Že mě nebude jen tak sledovat, stále si stěžovat a štěkat na mě.

Pokračoval: „Nemusela bys mi tím pomoc projít, Sophie. Už jsi mi věnovala dost času.“

Chvíli trvalo, než mi to došlo. „Pomáhat ti projít rakovinou mi „nebralo čas“. Ve zdraví i nemoci, že? Tohle není jednorázový obchod.“

„Stále mi to přijde… přinejmenším nevyvážené.“ Ale zvedl se mu koutek úst. Pak mi, ale přišlo, že mu znovu klesl. „Hrozně moc se omlouvám. Mohla bys mi poradit, jak to vyžehlit u Rebeccy?“

Zvažovala jsem to. „Ne. Nebudeme se omlouvat za to, co je pro nás nejlepší. Je to náš život.“

„A tak jsem vrazil mezi tebou a tvoji matku další klín.“ Nasypal papriky do připravené mísy a pak se natáhl po petrželce.

„Brzy jí to přejde.“ Šokovalo mě, jak uvážlivě jsem ze sebe setřásla mámin hněv. Chtěla jsem, aby s mým manželstvím souhlasila, ale když to neudělá… No, dobře. „A jestli ne, tak na tom nezáleží. Chci tě víc než mámino schválení mých životních rozhodnutí.“

„Měl bych to vědět lépe,“ řekl se smutným úsměvem. „Neměl jsem se mezi vás dvě vměšovat. Máme pouze jednu matku. Máš štěstí, že s tou svou máš dobrý vztah, stejně jako jsem měl já s tou svou. Bylo by ode mě nevýslovně kruté, abych ti ho zničil.“

Opřel se o pult a já si prohlížela jeho profil. Stejně jako pokaždé, když se zmínil o své matce, byly v tom slyšet známky zármutku. Znovu se mu objevila kolmá vráska mezi obočím. Měl zaťaté zuby a pod uchem mu s každým úderem srdce trochu vystoupla žíla. Když jsem se k němu sklonila a políbila ji, překvapilo ho to.

„Nikdy se nesnaž vylekat muže, který má nůž v ruce, Sophie,“ napomenul mě, ale usmál se.

Vrátili jsme se k normálu tak rychle. Nechtěla jsem si lichotit a myslet si, že všechno se urovnalo jen díky tomu pětiminutovému rozhovoru, který jsme měli. Musel se dát dohromady, kvůli Emmě s Michaelem, kteří se tu měli během pár minut objevit. Nechtěl strávit celý večer tím, že by se stále musel nepříjemně vracet k hádce nebo ke svým problémům.

Když procházel chemoterapií, tak jsem vždycky měla nějaké datum nebo milník, ke kterému jsem se upínala. Až bude odpojen z ventilátoru. Až bude dostatečně silný, aby jedl. Až počet buněk dosáhne tohohle čísla. Až mu x-hodin nebude trvat horečka. Tahle situace, ve které jsme byli teď, však neměla žádný harmonogram příznaků nebo známek hojení. Mohlo to pokračovat dál a dál, spousta remisí a recidiv, věčně. Nebo by se mohl postupně zlepšovat.

Když jsem řekla, že od teď za pár týdnů by to mohlo být lepší nebo horší, stále ještě jsem nevěděla, jaké by to mohlo být. A to mě vyděsilo.