TBZ - 24. kapitola

Překlad: Lucie

Ahoj moje nejmilejší Čtenářky :)

Máme tu poslední kapitolu! Konečně se všechny dozvíte, jak to s Parker a Everettem dopadlo.

Popravdě mě při čtení vašich komentářů mučilo, že jsem jediná, kdo ví a že Vám to nemůžu říct, abych Vám nezkazila požitek z knihy.

Už nás čeká jen Epilog, který krásně příběh douzavře :)

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

Před pár dny jsem obdržela balíček. Zpáteční adresa odkazovala na Dallas a odesílatelem byla Bridget. Ale já jsem ho nemohla otevřít. Ležel nedotčený v mé ložnici. Nebyl moc velký, ale já jsem se ho bála. Milující Everett s sebou přinesl řadu emocí. Byla jsem troska. Od hněvu, přes strach a štěstí, až k lásce. Cítila jsem je všechny. A to bolelo. Po celou dobu. Cítit věci bylo bolestivé. Ale jestli jsem se něco naučila tak, že všechno dobré přichází s trochou bolesti. Nemohla jsem být jako Eloisa. Vybrala bych si vzpomínky na Everetta a žila bych s tou bolestí. Protože jsem alespoň žila.

Ve svých snech jsem si přehrávala náš výlet nebo alternativní realitu. Kde byl Everett naživu. Nosil pouze černou, měl novou jizvu na čele nad tou starou a trávili jsme víkend v Picketwire Canyonlands, víkend v Očistci, společně. To byl můj oblíbený sen, který mě rozbrečel pokaždé, když jsem se vzbudila. Protože moje realita byla často noční můrou.

Carly s Jasmine mě nekolikrát od té doby, co jsem se vrátila, pozvaly, abych šla s nimi ven. Ale nemohla jsem. V mnoha ohledech jsem byla jiný člověk, ale chtěla jsem se vyhýbat lidem, co nejvíc jsem mohla.

Balíček v rohu mojí ložnice byl hodně jako já. Plný Everetta, plný strachu otevřít se. Mohla bych na něj nechat usazovat prach navždy.

Svědčila jsem proti Morrisi Jensenovi. Seděla jsem na lavici a odpovídala na otázky státního zástupce. Přinesl fotografie z doby, kdy jsem byla přivezena do nemocnice. Zírala jsem na ty fotografie a toužila jsem po dívce, kterou jsem byla, když byly pořízeny. Toužila jsem po lhostejnosti, která by mě obklopovala. Během výslechu jsem si sundala bundu, abych všem ukázala jizvy, které Morris Jensen zanechal na mém těle.

Po celou dobu jsem se vyhýbala pohledu na Morrise. Když mě zpovídal obhájce, zodpověděla jsem na všechny otázky, ale Morrisův osud byl již zpečetěn. Pokud by nestačily na usvědčení důkazy DNA pod mými nehty, uzavřelo to Miřino svědectví.

Nakonec to udělala, i když z toho neměla radost. Když jsem se vrátila do Kalifornie, zeptala jsem se jí na střelbu, kterou jsem slyšela v mém flashbacku.

Netrpělivě se na mě podívala, ale nakonec rezignovala. "Jo, střílela jsem po něm," odpověděla s našpulenými rty. "Byl by zemřel, kdyby ho neodvezli na pohotovost."

Mira svědčila a její zbraň byla použita jako důkaz, aby se potvrdilo, že kulka nalezená v břiše Morrise Jensena pochází z Miřiny pistole. Mira nebyla obviněna z trestného činu, ale byla varována, aby se to už neopakovalo. Cítila jsem se ohledně toho špatně, ale Mira jen pokrčila rameny.

"Stejně se stěhuju," řekla, když jsme opustily soudní síň.

"Se Sixem?"

Podívala se na mě, jako kdyby byla naštvaná, že se ptám. Ale musela na mě vidět, že jsem se změnila. Škádlivě mě nazvala krysou, protože je to prý o moc vhodnější než myška. A pak si povzdechla. "Six toho teď má moc. Nejsem si jistá, že bych těď měla být někde kolem něho." Netlačila jsem na ni ohledně dalších informací, protože to od ní bylo prakticky srdečné vyznání.

Když jsem po soudu přišla domů, podívala jsem se na balíček v rohu mého pokoje s opovržením. A v tom mi zazvonil telefon.

Číslo jsem neznala, ale podle předvolby jsem dokázala říct, že je to někdo z Texasu. Srdce mi začalo burácet v hrudi, když můj prst přejel přes tlačítko Odpovědět.

"Haló?"

"Parker." Ženský hlas. Překonána emocemi jsem se posadila na postel. Tak moc bych chtěla slyšet jeho hlas. Ale tohle byl pravděpodobně důvod, proč jsem nemohla.

"To jsem já."

"Tady Bridget."

Dech se mi zadrhl v ústech. "Bridget." Řekla jsem její jméno se strachem, ale i s nadějí.

"Můžeš přijet do Texasu?"

Srdce mě pálilo. "Kdy?"

"Teď hned. Koupím ti lístek, jestli potřebuješ-"

"Ne, už jsem na cestě," řekla jsem, ani jsem se neobtěžovala převléknout se. Spěchala jsem ze dveří s kabelkou v jedné a s telefonem u ucha v ruce druhé. "Mám zavolat na tohle číslo, až přistanu?"

V jejím hlasu jsem ucítila úlevu. "Ano. Ano. Napiš mi detaily o tvém letu, až se dostaneš na letiště."

Na žádné další informace jsem se nezeptala. Nechtěla jsem během letu brečet. Nechtěla jsem být předmětem něčího zájmu. Jen jsem se chtěla co nejdříve dostat do Texasu. Mohla jsem břečet až potom, až budu mít od Bridget potvrzení.

***

V době, kdy jsem se setkala s Bridget před příletovou halou, jsem byla troska. Vylezla z auta a objala mě. V mé náruči se třásla a plakala, a tak jsem se začala třást a plakat taky. Když se odtáhla, celý můj obličej pokrývaly slzy. Otřela jsem si je hřebem ruky, když jsem uviděla její tvář.

Nebo přesněji, když jsem uviděla úsměv na její tváři. "Děkuju," řekla a její oči byly zářivější od slz, úsměv měla šiřší, než jsem kdy viděla.

"Co jsem udělala?" Zeptala jsem se opatrně.

"Everett šel na operaci."

Cítila jsem, jak mi slábnou kolena, a tak jsem ji popadla ve snaze, abych se udržela na nohou. "Děláš si srandu?"

"Ne!" Zvolala. "Měl operaci před třemi dny. Jeho MRI vypadá úžasně. Je vzhůru. Brzy začne s chemoterapií, aby zabili rakovinové buňky, ale chtěli jsme, abys přijela. Abys ho viděla."

Srdce mě bolelo. Ale byl to dobrý druh bolesti. "Jak mu je?"

Říkala jsem si, že jestli ztratí paměť, bude všechno v pořádku. Musela bych ji mít pro nás pro oba. Ale kdyby to byl někdo jiný, kdyby tento Everett nebyl můj Everett, roztrhalo by mě to na kusy.

Bridget porušila několik dopravních předpisů na cestě do nemocnice, za což jsem byla vděčná. Byla jsem zoufalá. Chtěla jsem ho vidět. Neměla jsem žádnou Everettovu fotografii, takže mé sny byly to jediné, jak jsem ho mohla vidět.

Když jsme dorazily do nemocnice, následovala jsem Bridget chodbou. Nohy jsem měla vratké, a tak jsem se rukou opírala o zeď. Uviděla jsem Patricii, Everettovu matku, jak stojí vedle muže v bílém plášti před zavřenými dveřmi. Bridget se zastavila a představila mě Everettovu lékaři. Ruka mě svědila, protože jsem chtěla otevřít dveře, abych ho mohla vidět.

Doktor se ke mně otočil se soucitem v očích. "Parker. Chci abyste byla připravená na to, co se bude dít. Nevíme, jestli je to krátkodobá nebo dlouhodobá ztráta paměti. Momentálně nevíme, kolik si toho pamatuje. Ztráta paměti je ošemetná věc. Mohl by své vzpomínky získat zpět, ale může to nějakou dobu trvat. Nebo by si nemusel už nikdy vzpomenout."

"Parker," přerušila ho Patricia. "Everett neví, že jsi tady. Nepamatuje si tě," její hlas se zachvěl. "Můžeš odejít, jestli chceš. Pokud je jeho paměť na dobro pryč, bude to, jako kdybys tady nikdy nebyla." Slzy se valily z jejích očí, potom zvedla třesoucí ruku, aby uchopila tu mojí. "Nikdo tě nebude soudit."

Dívala jsem se jí do očí, které byly stejně mrazivě modré, jako měl její syn, který ležel za těmito dveřmi. Polkla jsem a potom jsem jí stiskla ruku. "Já ano. Já bych sama sebe soudila, kdybych od něj odešla. I kdybych chtěla, nemůžu. Miluji ho. Jsem tady. Jsem naživu díky němu."

Usmála se, rty se jí zachvěly, když jí první slzy klouzaly po tváři. "A on je tady díky tobě. Děkuji, děkuji za jeho záchranu."

Přitáhla jsem si ji do objetí a spolkla knedlík, který se mi usadil v krku. "On mě zachránil jako první."

A potom byla moje ruka na klice od dveří, otočila jsem s ní a zatlačila do dveří, aby se otevřely s tichým zastřípáním. Moje oči ho okamžitě našly, spícího na nemocničním lůžku. Hlavu měl obalenou tlustými bílými obvazy, jeho levá paže spočívala přes jeho břicho a dráty vycházející z jeho žil pokojně odpočívaly na jeho nemocniční košili. Jedna jeho noha trčela zpod přikrývek, z čehož mě svědila ruka, protože jsem měla nutkání ji zakrýt.

Místo toho jsem přešla k velkému oknu. Světlo zaplavilo místnost, takže vše vypadalo živější. Ohlédla jsem se na postel. Everett vypadal jinak, než jsem si myslela. Vypadal klidně, zdravě. Věděla jsem z toho, co mi Bridget stihla za jízdy povědět, že jsou si lékaři jistí, že odstranili celý nádor. Cítila jsem úlevu. Nalévala se mi do žil a do kostí, a málem se mi dostala i do kolen. Obrátila jsem se k oknu, slzy se mi nahrnuly do očí. Kousla jsem se do rtu, abych zastavila třes.

"Vy jste sestra?" Jeho hlas byl omámený, jako kdyby se ho učil poprvé použít. Jeho slova se mi zabodla do srdce. Ale byl to jeho hlas. Byl to Everett. Držela jsem se tohoto poznání, než jsem si otřela slzy z tváře a otočila se k němu s oknem v zádech.

Mžoural na mě. Přistoupila jsem o krok blíž k jeho posteli, ruce jsem držela sepjaté před sebou. "Ne," řekla jsem pomalu a zavrtěla hlavou. Udělala jsem další krok vpřed.

"Jste doktorka?" Zeptal se zmateně.

Zavrtěla jsem hlavou a posunula se o další krok.

"Potom jdete na pohřeb?" Říkal to s mírným opovržením. Nechala jsem to být a vydechla úlevou. Opravdu to byl on.

"Ne, nejdu na pohřeb."

Rukou ukázal na mé oblečení. Rukou, kterou byla bez napíchnutých jehel. "Potom je to modní oblečení?"

Byla jsem blízko k tomu, abych si sedla na jednu z židlí, a tak jsem to udělala. Nenechala jsem své oči, aby se setkaly s těmi jeho. Místo toho jsem se jen rozhlédla. Věděla jsem, že kdybych se mu podívala do očí, rozpadla bych se.

"Právě jsem přišla od soudu." Otřela jsem si ruce do černých kalhot. Otřela jsem si pot, který  jsem mi shromáždil na dlaních. "Pomáhala jsem zavřít někoho, někoho špatného, na hodně dlouhou dobu."

"Dobře pro vás," řekl. Znělo to vážně. A to mě opět bodlo do srdce. Chtěla jsem mu o tom říct všechno, abych mu mohla poděkovat za to, že mě k tomu dotlačil. Za to, že prolomit led, který jsem si kolem sebe vytvořila. Za to, že mi pomohl vzpomenout si. Ale zůstala jsem zticha a přikývla jsem, přičemž jsem spolkla další knedlík.

"Takže..." Začal a slovo protáhl. "Hádám, že známe jeden druhého?"

Srdce mi narazilo do hrudi. Bylo to těžší, než jsem čekala. Přikývla jsem, protože jsem nevěřila svému hlasu.

"Promiňte. Jsem trochu zapomnětlivý v posledních dnech." Řekl se smíchem. Zamrkala sem na něj. Podívala jsem se na dlážděnou podlahu a snažila se vymyslet, co říct. "Ale je tu dobrá zpráva," řekl a jeho hlas zněl nadějně. Zvedla jsem hlavu a konečně posbírala kuráž, abych se mu podívala do očí. Jeho či se při pohledu na mě zaleskly.

"Tvůj nádor na mozku je pryč," řekla jsem a byla z té pravdy šťastná. "Začneš s chemoterapií, ale vypadá to, že se postavíš na nohy dřív, než jsem čekala-"

"To už všechno vím," přerušil mě. Jeho otevřenost se nezměnila."Víc mě zajímá to, co nevím. Nebo spíš, co si nepamatuju."

Přikývla jsem. Bude to dlouhá cesta, zejména pokud se mu paměť nikdy nevrátí. Budeme muset začít od nuly. Pokud je jeho paměť pryč natrvalo, nikdy si nevzpomene, jak moc mě změnil, jak daleko jsme se dostali. Ještě jsem si nedovolila truchlit. Nechtěla jsem se rozpadnout před ním.

"Bylo mi řečeno, že jsem si tohle přinesl s sebou do nemocnice," řekl, natáhl svou volnou ruku pod peřinu a vytáhl malou knihu. Jeho deník. Nadechla jsem se. Byl šedivý, opotřebovaný a potrhaný, ale mohla jsem vidět, jak ho otevřel a zalistoval stránkami, které byly popsané. Pokreslené. Můj srdeční tep se zrychlil, když obracel stránky. Zavřel ho, zvedl ho a hodil mi ho.

Neohrabaně jsem ho chytila, než mi málem upadl. Slyšela jsem ho smát se, a tak jsem se na něj podívala ostrým pohledem, než jsem si uvědomila, kde to jsme. "Omlouvám se," řekl a snažil se nadechnout.

"To nemusíš."

Obrátila jsem deník ve svých rukách. ‘PARKER’ říkalo tučné písmo na obálce. Moje ruka přejížděla před písmena, oči jsem měla zavřené, jak jsem si ho představovala psát každé písmeno. Jak se jeho zápěstí pohybovalo s každým úderem. S vědomím, že jsem byla jediná, na kterou v daný okamžik myslel. Byl to pro mě hluboký okamžik. Vědění. Dotýkala jsem se kousku Everetta, kterého jsem znala.

"Ty musíš být Parker." Jeho slova bylo jako kopnutí, které zadupávalo mé srdce. "Tvoje jméno je napsané na mém zápisníku." Moje oči se otevřely, ne bez obtíží, a konečně jsem se setkala s jeho pohledem. Ledově modré kosatce na mě zářily. Oči, které patřily jiné osobě, možná i jiné duši. Podívala jsem se dolů na zápisník, který jsem držela ve svých rukách, prsty mi přebíhaly přes mé jméno. Možná trocha jeho duše unikla do těchto stránek. "Je to také napsáno na mé hrudi."

Přikývla jsem.

"Říká se, že to nosí smůlu," pokračoval.

Pokrčila jsem rameny. "Měla jsem část tebe vytetováno na sobě." Jeho oči se s tím rozzářily.

Najednou jsem o sobě pochybovala. Mohla bych tohle udělat? Mohla bych začít znovu s tímto Everettem? V tuto chvíli byl mezi námi takový klid, který nikdy předtím nebyl v naší interakci přítomen. Vždycky ze mně byla koule plná strachu, připravená utéct co nejrychleji. Měla bych teď utéct?

"Nedělej to." Jeho hlas byl tichý, ale jeho slova byla pevná.

Vypustila jsem těžký dech, uvolnila jsem tím tlak ze svého srdce. Znovu jsem se mu podívala do očí. "Nemám dělat co?"

"Neutíkej." Přimhouřil oči, jako kdyby se mě snažil donutit, abych zůstala nehybná pod silou jeho pohledu.

Zadusil mě vzlyk. Řekl mi ta slova tolikrát. Než jsem stačila něco říct, znovu promluvil.

"Stejně na sobě nemáš ty správné boty."

Zvuk, který se vydral z mých úst byl napůl vzlyk, napůl smích. Mé srdce současně bolelo a bobtnalo. Mohl můj Everett, můj temný, zábavný, intenzivní Everett, stále existovat i bez paměti na to, jak jsme se poznali? Měla jsem jeden skutečný test. Znovu jsem k němu zvedla pohled. Zíral na mě, ale tentokrát jsem se nechtěla roztéct pod jeho pohledem. Vychutnávala jsem si ho.

Naklonila jsem se dopředu. "Je hrubé takhle zírat."

Jeden koutek úst se mu zvedl v úsměvu. Poslala jsem tichou modlitbu, abych slyšela slova, v která jsem doufala, že uslyším.

"Nikdy jsem netvrdil něco jiného."