Status - 17. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace@OplzlýModrýPtáček

#NeMůjNeviditelnýMuž

Vzbudí mně zvonění mého telefonu. Oči mám oteklé od pláče, mám problém je otevřít, abych viděla na obrazovku.

Neznámé číslo.

Vaughn.

Přijď za mnou na střechu.

Ježíši, má ten chlap problém s chápáním? Proč to prostě nevzdá?

Chci, aby to vzdal? Zeptám se sebe upřímně. Nebo je to celé test, abych viděla, jak moc je oddaný? Není dobře, že je pořád poblíž? Vím, že byl dole ve vstupní hale, protože tam před ní jsou teď novináři. Sledovala jsem televizi hodiny, když se utábořili před budovou. Kdyby Vaughn nezařídil to nové zabezpečení, asi by teď kempovali před mými dveřmi.

Ale to manželství…

Bebe volala a já jí řekla, že o tom teď nemůžu mluvit. Ne s ní. Potřebuji si to vyjasnit a nepotřebuji ty psychiatrické bláboly, kterými mně krmili, když...jsem se vrátila.

Potřebuji se na to podívat z jiného úhlu. Vaughn měl pravdu. Byla jsem traumatizovaná, když mně propustil. Nejsem si jistá, jestli to některá z mých psychoterapií zmínila, nebo ne. Odmítla jsem promluvit si s poradci. Prostě jsem to odmítla. Chodila jsem za nimi přes více než rok. Třikrát týdně. A nikdy jsem neřekla ani slovo.

Takže když jsem byla adoptována Chambersovými, nechali mně rozhodnout se, jestli chci pokračovat s mrháním mého času tímto způsobem. A samozřejmě jsem řekla, děkuji nechci.

Věci se potom zlepšily. Spravila jsem se sama. Zvolila jsem si nové jméno.

V nemocnici jsem byla zdivočelá. A vulgární. A nedůstojná. Během těch osmi měsíců jsem ztratila sama sebe. Takže jsem si zvolila Grace.

Chtěla jsem si připomenout, abych byla půvabná. Abych jednala s elegancí. Abych nikdy, nikdy nenechala toho magora vyhrát. Udělal ze mě primitivní a slabou trosku. Udělal mně necivilizovanou a sprostou. Odtaženou a tichou.

Chtěla jsem být Grace a tak jsem se jí stala. Ano dívka. Dívka, která těšila lidi a zapadala. Stala jsem se...sociální. A živá a sladká a roztomilá.

Zvolila jsem si Kinsella, protože Sophie Kinsella je má oblíbená autorka. Četla jsem každou její knihu, když jsem byla ten rok zavřená. Poháněla mně dopředu. Udržovala mně naživu. Znovu mně přiměla se smát. Chtěla jsem být jako dívky v jejích knihách. Chtěla jsem žít jejich životy. Chtěla jsem být vším, kromě sebe.

A tak jsem. Jsem klišé z chick-lit románů.

Přijdeš? Zeptá se mně druhá zpráva?

Přijdu?

Co by dívky v těch knihách udělali? Takhle jsem dělala svá rozhodnutí od doby, co jsem se stala Grace Kinsellou. CBKHD? Co by Kinselliny holky dělaly? Odkopnout zazobanou filmovou hvězdu jednou provždy? Nebo by si přiznaly, že ho potřebují a pokorně požádaly o další šanci?

Odhodím přikrývku a natáhnu si kalhoty a mikinu s kapucí. Kinselliny holky nenosí mikiny na schůzku s milionáři na střeše, ale je tma. Takže koho to zajímá?

Vezmu klíčenku s mým novým klíčem ze stolku ve vstupní hale a dám si ji do kapsy kalhot a pak vyjdu do tiché chodby. Tiše zavřu dveře a zaposlouchám se do hluku zespoda.

Nic.

Vyjdu schody nahoru a otevřu dveře se začínajícím úsměvem na tváři. Nebyla jsem tu od té večeře, kterou jsme měli před týdny. Střecha byla tmavá, ale světla z budovy naproti ulice, které osvětlovaly palmy. Vsadím se, že brzo zemřou, jestli tu zůstanou. Zanedlouho bude zima a sníh. Dívám se po Vaughnovi, když se dveře za mnou zavřou, ale nikdo tu není.

„Vaughne?“

Divně páchnoucí látka mi zakryje pusu a já se nadechnu, než si uvědomím, co se děje.

Oči mi vyletí vzhůru a já uvidím jeho tvář.

Ne, ne jeho tvář.

Jeho masku.

Tentokrát to není maska chlapce z tábora. Tentokrát to je Neviditelný muž.

„Ty jsi moje,“ řekne, ten hlas mně bere deset let zpátky. „Řekl jsem ti to, Daisy. Jsi moje.“

To je poslední věc, kterou uslyším, než se všechno setmí.

Konec.