Status - 11. kapitola

Překlad: Jilyan

Grace@OplzlýModrýPtáček

#KrutoPřísnáPrincezna

„Co se vám stalo, slečno-chcete, abych vám říkal Kinsello? Nebo Bryndle?“

„Daisy Bryndle už neexistuje,“ řeknu reportérce klidně. „To jméno bylo z mého života vymazáno. Teď jsem Grace. Prosím, říkejte mi Grace.“

„Dobře, to je dobré vědět.. slečno Kinsello, ehm...Grace. Mohla byste nám říct, kde jste byla, když jste byla těch osm měsíců pohřešovaná?“

Zatřesu hlavou. „Ne, nemůžu.“

„Nemůžete?“ zopakuje reportérka. „Nebo nechcete?“

„Nemůžu. Nikdy mi nebylo dovoleno vyjít z domu.“

„A co když jste utekla? Věděla jste, kde jste v tu dobu?“

„Já jsem ne...“ ztěžka polknu a nadechnu se. „Neutekla jsem. Byla jsem...propuštěna.“

Reportérka mně pozoruje a já znervózním. Možná to byla chyba? Sam vypadala tak sebevědomě, když jsme před chvílí mluvili u ní v pokoji. Říkala, že musí prozradit svá tajemství, protože ji to osvobodí. Dovolí jí to se přes to dostat a odebrat těm reportérům moc, kterou nad ní měli.

Souhlasila jsem s ní. Pořád s ní souhlasím.

Ale je to těžké. Je o moc těžší o tom mluvit, než jsem si myslela. Ale teď už je pozdě. Začala jsem s tím. Odvysílají to nedokončené, pokud se zvednu a odejdu, takže bych měla pokračovat.

Zrovna v tu chvíli se dveře otevřou a vejde jimi Vaughn s Connerem a Felicity. Chystá se prorazit zeď z lidí ze štábu a ukončit to, ale já vytáhnu ruku nahoru a zatřesu hlavou. Zastaví se.

Odkašlu si. „Neutekla jsem. Byla jsem propuštěna.“ Na chvíli se odmlčím, abych našla ta správná slova. „Byla jsem propuštěna, protože...no, nejsem si úplně jistá. Myslím, že měl telefonát. Nabídku práce. Jednu noc jsem ho slyšela mluvit do telefonu a bylo to pracovní. Ale znělo to, jako kdyby se musel odstěhovat někam daleko. Zvednout se a jít, řekl. Jsem si tím dost jistá. Takže měl tři možnosti. Mohl mně vzít s sebou, a to se zcela určitě nechystal. Mohl mně nechat jít a to taky nebyla možnost. Nebo mně mohl zabít.“

Dívám se na ni a pak se můj pohled obrátí do místnosti. Nikdo nevydá ani zvuk. Nikdo se ani nepohne. Jsou jak zkamenělí.

Znovu se zhluboka nadechnu a pokračuji. „Došlo mi, že tu noc zemřu, protože jsem věděla, že ráno odjíždí. Takže jsem to... vzdala.“

„Co to znamená, Grace? Co pro vás znamenalo vzdát to?“

„Prostě jsem to přijala. A když přišel k mým dveřím, jakmile je otevřel řekla jsem mu, 'Pokud mně necháš zemřít pokojně-nadroguj mně,'pamatuji se, že jsem ho žádala-'pokud mně jenom zdroguješ, abych odešla v klidu, všechno ti odpustím.' Došlo mi, že to je jediná zbraň, kterou mám, chápete?“ Čekám, že přikývne, ale neudělá to. Nechápe to. Nikdo to nechápe.

Grace, řekne to vystrašené děvče jménem Daisy uvnitř mé hlavy. Přinuť je pochopit.

„On nebyl...není...dobrý. Ale i když mi pořádně zamotal s hlavou, nikdy se mně sexuálně nedotkl. A mohl. Kdykoliv, mohl. Takže jsem o tom často přemýšlela. „Proč to neudělal? Co doopravdy chtěl? A došla jsem k závěru, že chtěl, abych ho chtěla. Takže kdybych mu řekla, že mu odpouštím, možná mně kvůli tomu nechá zemřít v poklidu.“

„Ale on vás nezabil.“

„Očividně.“

„Takže vaše slova se ho dotkla?“

„Předpokládám. Zdrogoval mně, ale ne dost na to, aby mně zabil. Alespoň ne rychle. Vysadil mně před malou nemocnicí v Nebrasce.“

„Tam vás držel? V Nebrasce?“

Pokrčím rameny. „Nemám ponětí.“

„Dokázala byste ho poznat v řadě, kdybyste to chtěla zkusit a nechat ho zavřít? Nechat ho zaplatit za to, co vám udělal?“

Zavrtím nesouhlasně hlavou. „Nosil masku vždycky, když jsme byli v jednom pokoji.“

„Jakou masku?“

„Jednu z těch, co vypadají jako pravé. Takové, které dělají s podobou prezidentů a podobně. Jenom tahle nebyla známé osoby. Byla to...“ Odkašlu si a ztěžka polknu. „Nosil masku chlapce. Chlapce, kterého jsem znala z letního tábora.“ Dodám šeptem.

Všichni jsou znovu potichu, když nad tím přemýšlí.

„To je divné,“ řekne nakonec reportérka. „Řekla jste někomu o té masce?“

Zatřesu hlavou. „Nikdy jsem nikomu neřekla o ničem.“

„Proč?“

„Proč si myslíte? Myslím, že na to můžete přijít sama.“

Sam se ke mně přisune blíž a přehodí mi paži kolem ramen. Opře si hlavu o mou, jako by byla má nejlepší kamarádka na celém světě. Myslím, že Bebe mně bude nenávidět až to uvidí. Nikdy jsem jí to neřekla. Nikdy jsem to neřekla nikomu. A teď rodina, kterou skoro neznám a reportérka, ke které mně nic nepojí, jsou první, kdo o tom slyší.

„Jaké byly vaše dny?“ zeptá se reportérka, v pokusu o pokračování rozhovoru.

Ale já jsem skončila s mluvením. Ani se to neobtěžuji říct. Prostě se zastavím.

„Cítím se tak hloupě,“ řekne Sam. „Svolala jsem toto interview, abych mohla světu říct o tajemství, které skrývám. Ale teď když jsem slyšela příběh Grace, uvědomuji si, že nemám ponětí o tom, jaké je to vážně, hluboce trpět emociální bolestí. Je mi to tak líto, Grace.“

Přikývnu a pak si z košile odepnu malý mikrofon a podám ho ohromené reportérce. Asi teď přemýšlí, co se právě stalo. O vteřinu později je tu Vaughn a vede mně z místnosti. Pořád jdeme, přímo k autu. Otevře dveře a položí mně dovnitř, přetáhne mi pás přes hruď, než zavře dveře a přejde na svou stranu.

Když nastoupí, dlouze vydechne a zapne motor. „Nevím, co říct. Neměl jsem tě tam nechávat samotnou. Mrzí mně, jestli se cítíš podvedená.“

„Necítím,“ odpovím a zlehka položím ruku na tu jeho na řadící páce. „Mluvila jsem s tvou sestrou a ona se mně zeptala, jestli jsem se někdy cítila jako oběť.“

Vaughn se na mně rychle podívá.

„Protože mi řekla, že se cítí jako oběť. Ale já jí řekla, že ne. Protože i když se cítím jako oběť, na léčení mně nakrmili všemi správnými odpověďmi. Lhala jsem. Cítím se jako oběť. No...“ Na chvíli se zastavím, abych to řekla smysluplně. „Daisy Bryndle byla oběť. Ale Grace Kinselle se docela dobře podařilo držet tu neužitečnou emoci daleko od jejího pohádkového světa.“

Položí mi dlaň na nohu. „Proto jsi byla na Twitteru? Abys mohla žít ve světě, kde jsi měla všechnu moc?“

Nemůžu se na něj podívat. Stydím se přiznat, že jsem utíkala od své slabosti. Zakrývající to bohatým, vyfantazírovaným světem.

„Miluji tě, Grace.“

Podívám se na skutečného Vaughna Ashera a zatlačím slzy zpět. „Proč?“

„Jsi má fantastická dívka,“ řekne něžně. „Každá dobrá pohádková princezna má hrůzostrašnou minulost. Ale ony vytrvají a přežijí. A i když pohádkový diktát přikazuje, že ji zachrání princ, tak se to doopravdy nestane.“

Podívám se na muže, který chce být můj princ s touhou a nadějí. „Jak se to doopravdy stane?“

Jediný prst mi vytáhne bradu vzhůru, abych se mu musela podívat přímo do očí.

„Grace, princezna vždycky přežije a zvládne to sama. Nezáleží na samotné záchraně-skutečná výzva je přežít dost dlouho, než dorazí pomoc. A všechny pohádkové princezny to dělají samy. Nejsi oběť, jsi přeživší. A já to chápu. Rozumím tomu, co jsi myslela ve Vegas, že někdy je žít ta nejhorší věc, která se ti může stát. A máš pravdu. Vzdát to je mnohem snadnější. Ale ty jsi to nikdy nevzdala. Fakt, že jsi tady-silná žena s diplomem z vysoké a životem postaveným na pozůstatcích Daisy Bryndle-no, srdíčko, to je opak oběti. To je drsňačka.“

Zachichotám se a zavrtím hlavou.

„Kruto. Přísná. Princezna. To jsi ty, zlato.“

A pak nastartuje auto, rozjede motor a opustí hrad.

Možná trochu smutnější, než když jsme sem přijeli, ale možná i trochu silnější.