SD - 11. kapitola

Překlad: Daisy

3 roky, 30 týdnů, 0 dní

Jack se mě snaží přesvědčit, že udělá všechno, aby zabránil Bezejmennému, aby mě znovu kontaktoval. Ale já vím, že to nezabere. Jack je dobrý, ale Bezejmenný je mnohem, mnohem lepší. A vždycky byl.

Pokud Bezejmenný může získat přístup k videu ve federálním trezoru, pak se může dostat ke mně. Jestli ví o videu, ví i o Jackovi, nejspíš přes Wrena. Ne že by mu to snad Wren řekl schválně. Možná mu to vyklouzlo. Nebo mě třeba Bezejmenný vysledoval až sem a nějak se o Jackovi dozvěděl ze školních počítačů. Lidé mluvili o naší válce na ztrápených starých Macích v počítačové učebně, to je mi jasné. Nebo možná-

Žaludek mi klesne a úžasná chuť crème brulee mi zhořkne v puse.

Možná Bezejmenný měl celou dobu nabouraný můj email a četl si mé maily Kayle o Jackovi.

„Vymaž si svůj starý hard disk, jen pro jistotu,“ řekne Jack. „Založ si nový email a všude si změň hesla.“

„On je zase prolomí.“

„To ne,“ řekne Jack přísně. „Neprolomí, to nedovolím.“

„Sledoval mě celou tu dobu,“ uchechtnu se. „Byla jsem tak hloupá. Myslela jsem, že jsem se od něj dostala nadobro.“

„Dostaneš. Můžeš. Jen se nesmíš vzdát. Spolupracuj se mnou, dobře? Společně to spravíme.“

„Není to dobré,“ odvalím se. „Bude mě mučit celý můj život. Vždycky tu bude, přesně jako tahle hloupá- tahle hloupá zasraná jizva-“

Zabalím jí do deky, abych se na ní nemusela dívat. Jack přejde ke mně a odkryje jí, přitáhne si jí ke rtům.

„Poslouchej mě, Isis. Nebude s tebou navždy. Jednou ho donutíš odejít, a on odejde a ty budeš šťastnější. Vzpomínky nezmizí, ale budou méně jasné, jak si budeš tvořit další.“

Trhnu sebou. Jeho oči hledí do mých.

„Chci ti pomoct tvořit další, jestli s tím budeš souhlasit.“

„A co... Sofie?“

„Vždycky bude součástí mého života a vždycky jí budu podporovat. Ale teď už vím, co chci. Pravda je přímo tady, právě teď, zírá mi do tváře a sedí na hotelové posteli, na sobě má mou košili a vypadá legračně roztomile.“

Má tvář hřeje jako stepní požár. Jack se postaví.

„Pojďme se vyspat. Zbytečně strachovat se můžeme zítra.“

Přikývnu. Zhasne a ze skříně vezme náhradní deku, přehodí jí přes gauč a lehne si na něj. Schoulím se pod deky a snažím se necítit vinu. Nemůžu usnout. Je to opakování toho, co se stalo u Avery doma, ale tentokrát nejsem opilá a nejsem vyděšená. To je jen ta temnota, která na mě dopadá. Bezejmenný jako by byl všude. A dala bych cokoliv, udělala bych cokoliv, abych ho odehnala a zase se cítila v bezpečí.

„Je chladno,“ řeknu. Slyším Jacka, jak se přetáčí.

„Chceš další deku?“

„Ne, um,“ polknu. Tohle je ta nejtěžší věc, co jsem kdy dělala, druhá je má soutěž v hláskování na prvním stupni, když jsem špatně hláskovala slovo nesmírný, a na třetím místě je má první menstruace, kdy mi krev protekla přes kalhoty na kovové sedátko židle při hudebce a já si tu židli musela přidržovat u zadku, když jsem šla na toaletu, aby nikdo neviděl tu napáchanou škodu. Získala jsem zcela nový respekt ke krabům a způsobu jejich chůze. Je to zatraceně obtížný.

„Mohl bys-,“ snažím se mluvit hlasitěji, ale hlas se mi zlomí. „Mohl bys – prosím – obvykle na tom v mluvení nejsem tak špatně,“ zasměju se. „To je tak hloupý. Promiň. Nech to být.“

Odkulím se a vytáhnu si deku přes hlavu, aby mě neslyšel šeptat kletby. Ale pak na druhé straně postele ucítím váhu a mé plíce se rychle rozhodnou, že chtějí explodovat. Jackův hlas je blízko.

„Tohle?“

Stáhnu si deky z hlavy a přikývnu. Až moc nadšeně. Jack se zasměje, hluboce a jemně. Očima přivyklýma na tmu vidím, že se převrátí obličejem ode mě a přetáhne přes sebe deku. Jeho nohy jsou jen pár centimetrů nalevo a jeho záda jsou ještě blíž. Třesu se, ale modlím se ke kterémukoli bohu, který právě poslouchá, aby to necítil přes postel. Nechci, aby získal nesprávný dojem, že se bojím, a pak odešel. Já se teda bojím – hluboko uvnitř, strach pevný jako kámen, do mě vypálil Bezejmenný – ale nejsem vyděšená. Nedýchám mělce nebo panicky, nebo nevyskočím nad každou maličkostí. A v tom je právě ten rozdíl. Není to chaotický strach – je spořádaný a já znám jeho příčiny. Můžu ho kontrolovat.

Vztáhnu ruku, pomalu, a položím mu dlaň na záda. Cítím, jak se mu pod mou rukou napnou svaly. Když nic neřekne a ani se nepohne, přiblížím se a přitisknu se k němu. Hřeje, hřeje víc než deka. Následuje dlouhé ticho, jak se naše nádechy a výdechy slaďují ve vzájemném rytmu. A pak konečně promluví.

„Jsi ta nejvíc matoucí dívka, co jsem potkal.“

„Jo,“ usměju se. „Nemrzí mě to.“

„Dobře.“

***

Slunce se vkrade dovnitř a posadí svůj zadek na mé oči a svět končí a já jsem slepá a všechno končí. A přetočím se a vidím Jackovu tvář na polštáři a pak je se vším fakt konec. Trvale. Protože můj vesmír vybuchne.

Vydám několik nezřetelných ječivých zvuků, když se snažím si vzpomenout, jak jsem se sem dostala, do hotelového pokoje. Všechno se mi to najednou vybaví a já jsem na sebe víc než trochu naštvaná, že jsem se poddala a zůstala tu bez boje. Jack rozlepí jedno ospalé modré oko. Líně svými prsty projíždí mé vlasy zatímco zívá.

„Kdo ti dal povolení být při smyslech před šestou a jak ho můžu zničit?“

„Proč se mě dotýkáš?“ zašeptám. „Je to fakt taková zábava? Protože většina lidí říká, že je to rozbředlé a nechutné.“

Zasměje se a rukou si zakryje oči, protáhne se jako čerstvě probuzená kočka, co si ráda protahuje svá záda.

„Co chceš k snídani? Můžu vyběhnout a něco sehnat nebo zavoláme pokojovou službu. Odhlásit se musíme až v jednu.“

„Po cestě včera v noci jsem zahlédla kavárnu. Vypadala vážně nóbl a pořád z ní byla cítit slanina. Měl bys tam jít, zatím co se budu plížit z okna.“

„Myslím, že bychom tam měli zajít společně.“

„Ale já tě mám mnohem raději, když jsi ode mě vážně dost daleko.“

Přetočí se a opře se o loket a hraje si s pramínkem mých fialových vlasů.

„To je neuvěřitelně protikladné prohlášení, když uvážím, cos dělala včera v noci.“

„Sáhla jsem ti na záda! Přestaň tomu dávat sexuální význam!“ vydechnu. „Řekla jsem právě sexuální? Nahlas? Bez červenání? Chvalme Ježíše. Počkej, nevadí Ježíšovi, když lidé mají sex? Zapomínám, kdo má rád co.“

„Já mám rád tebe,“ zamumlá Jack. Elegantně spadnu z postele. Následuje ticho, a pak vykouknu přes matraci a zvednu ruku.

„Uh haló? Já jsem tady. Raději bych neměla infarkt ještě než dosáhnu možnosti legálně se napít.“

„To tě to vážně tak moc překvapuje?“ uchechtne se Jack. Udělá pomlku. „Mám tě rád.“

„Ach!“ zvednu ruce k obraně.

„Mám tě rád.“

„Přestaň!“

„Oh, tohle bude legrace.“

„Zabiju tě pomalu,“ odseknu, ale on už vstává a natahuje si kalhoty. Celá má obličejová oblast náhle zahoří samovolně, když mi dojde, že spal v boxerkách. Vedle mě. A ve zlomku vteřiny, než si natáhl kalhoty, zahlédnu úctyhodnou vybouleninu a umírám, takové je umírání, hoříš, a pak se popel rozfouká a někomu vlétne do oka a oni celý den chodí s červeným okem a jejich spolupracovníci si myslí, že to je zánět spojivek, když vlastně je to vaše mrtvé uhlí-

„Isis. Pšššt.“

„Sám si buď ticho!“ vzdychnu. Právě se tu vypořádávám s krizí patnáctky, protože jsem zahlédla mužské nádobíčko poprvé v životě.“

Obleče si bundu a z nočního stolku popadne peněženku.

„Počkám na tebe dole.“

„Sním tvého prvorozeného potomka.“

Zavře dveře a já zůstanu sama. Sama, ale on na mě čeká dole. V honosném hotelu. Kvůli snídani v kavárně. Štípnu se do chodidla a zaječím, když se neprobouzím. Nejsou tu žádné skryté kamery, pokud můžu říct, ale zase pokud bych je mohla vidět, nebyly by to moc dobré skryté kamery, že jo? Aspoň si nemyslím, že je to nastražené. Možná je to nemožný malý sen, připravený mým probouzejícím se podvědomím, ale pro teď ho nechám plynout. Pro teď si ho budu užívat. Já, odporná holka, jsem spala ve stejné posteli jako Jack Hunter, můj nepřítel, můj rival a teď očividně něco trochu víc než můj přítel.

A já se cítila bezpečně.

Nad snídaní s Jackem mluvíme o logistice. On bude dohlížet na IP adresu Bezejmenného a já provedu důkladnou očistu svého počítače. Když stojíme na parkovišti s břichy plnými slaniny  toastů, vyčkáváme. Poklepávám nohama. Nemám ani páru, co dělat. Co by měla dívka říct na rozloučenu klukovi, se kterým spala, ale vlastně se s ním nevyspala? Existuje na to příručka? Měla bych jednu rychle sepsat a poslat jí svému minulému já? Pracuje vydavatelství vůbec tak rychle?

Dřív než můžu blouznit dál, Jack vztáhne svou ruku a poplácá mě po hlavě.

„Dojedeš domů v pohodě?“

„Samo,“ cítím se dotčeně, že mě poplácal jako děcko, ale taky divně a žhavá uvnitř na místech, o kterých ani nechci přemýšlet. „Jsem jako řidič NASCAR. Teda bez těch milionů dolarů.“

„Škoda, vážně. Představ si, o kolik víc dalších lidí bys mohla rozčilovat, kdybys byla milionář.“

„Aspoň deset celých lidí. A jejich babičky.“

„Ah ano, desetkrát oceněná Blakové tradice rozčilování babiček.“

„Všechno, co je k tomu potřeba, je špinavá pánev a kočka, co na sobě nemá růžový načechraný svetr.“

„Pozdravuj ode mě svou mámu.“

„Ty taky. Um. Jestli si mě pořád pamatuje. Vlastně nepozdravuj, to je v pohodě, neudělala jsem úplně nejlepší dojem, když jsem tam byla-“

„Pamatuje si,“ trvá na svém Jack. „Myslí si, že jsi milá.“

„Hah. Musela potkat mého dvojníka. Toho, který už nikde neexistuje.“

Jack se usměje. Není to rozjasněný úsměv jako ten, který jsem ho viděla věnovat Sofii jednou v nemocnici. Ale je vřelý a bez ledu,  to je vše, co můžu žádat, vážně.

„Máš moje číslo,“ řekne.

„Jasný. Napíšu, když bude problém. Nebo když budu chtít kapesník. Ne kapesník ne, kapesníky jsou nechutný, ale to problémy taky.“

Začne odcházet. Chci říct tisíc hloupostí najednou – díky, a mrzí mě, že sis vybral blbouna jako jsem já, a zasloužíš si něco lepšího, a jeď opatrně, a buď opatrný a spi dobře a jez dobře, ale všechna slova a pocity přijdou najednou v chaotickém zmatku a rozptýlí se do vzduchu, když otevřu pusu, abych neřekla vůbec nic a zase ji zavřela.

***

„TYS CO?“

Držím si telefon daleko od ucha, abych uchránila svůj budoucí sluch pro dalších nadcházejících 80 let.

„Spala. V té stejné posteli,“ zašeptám.

„MĚLA JSI SEX S JACKEM HUNTEREM?“

„Ježíš, Kaylo, ne, přestaň křičet, je to nemístné.“

„ŘEKNU TI, CO JE NEMÍSTNÉ – SPÁT S JACKEM HUNTEREM!“

„Nespali jsme spolu, idiote!“ Vypadám snad tak hloupě, že bych se kdy dotkla pytle mikrobů?“

Kayla se konečně nadechne. „To je pravda. Nemůžeš ani říct `péro` aniž bys nezačala zlehka zvracet do pusy. A někdy na stole. A malé děti.“

„To bylo jen jednou a to děcko v podstatě vešlo do směru mých zvratků. Není to moje chyba, že neměl páru o fyzice tekutých látek.“

„Ale vy jste vlastně spali ve stejné posteli, jako, nazdárek, není to už aspoň druhá meta? Dvě a půl mety?“

„Uh, možná druhá meta na měsíci?“

„Grr, ne! No nic, nehodlám ti vysvětlovat fakt zastaralé sexuální termíny.“

„Tak naposledy! Nedělo se nic se...kčního, jasný? Nikdy bych to neudělala s tvým bývalým. Vůbec nikdy.“

„Já jo. S tvým bývalým. Kdybys nějakýho měla. Kdyby byl šíleně sexy. Kdybys mi dala svůj stoprocentní souhlas, samozřejmě. Který ti rozhodně dávám, mimochodem, protože, přece – je to Jack Hunter! Někdo ze školy ho musí dostat do postele než se dostane do Hollywoodu nebo země modelů nebo tak něco a najme si pár svědivých chorob!“

„Ty jsi šílená.“

„Můj Bože! Řekla jsem ti to?“

„Že jsi šílená? To mi došlo, díky.“

„Ne, blboune! Wren chce se mnou jít na ples!“

Cítím, že se mi otevřela pusa dokořán. „Ten s těmi brýlemi?“

„Uh, jasně, jakého jiného Wrena znáš?“

„On snad... slintal snad nebo breptal nebo vzdychal o mozku?“

„Fuj, ne! Byl naprosto při smyslech a jsem si tak na 99% jistá, že nebyl zombie, jasný? Je to tak divný, že by někdo chtěl vzít mě na maturitní ples?“

„Ne, to jen, že – Wren není úplně, jako, nádherný?“

„Já vím!“ zapiští. „Což je vlastně ten největší kompliment, jestli byl nabuzený, aby mě pozval a tak, jasný?“

„Jasně. Řekneš ano?“

„Už jsem to udělala!“

„Co se stalo s tím, že je král šprtů?“

„Je teď trochu... pohodovější? Chci říct, měli jsme spolu dílny a byla to fakt sranda, vyrobili jsme ptačí budku a byla fakt pěkná a já se trochu pořezala na prstu o pilku a jeho to fakt rozrušilo a vzal mě ke školní zdravotnici a-“

„Máš ho ráda.“

Kayla se začne zničehonic dusit. „N-Nemám! Ho ráda! Jen prostě chci jít na maturitní ples! A on je dostatečně fajn! A je hezký!“

„Neumí řídit!“

„To nevadí! Já jo! A stejně chci taťku poprosit o limuzínu a ty a Jack jste rozhodně zvaní.“

„Uh, díky? Ale já a Jack nejsme dvojice.“

„Spali jste ve stejné posteli.“

„Ano?“

„Jste spolu,“ ujišťuje mě. „Uvidíme se v pondělí!“

Vzdychnu a zavěsím. Mít přátele je skvělé. Mít přátele určuje, že váš romantický status není tak skvělý. Jasně, Jack a já jsme spali ve stejné posteli. A dotkl s mých vlasů. A hodně se usmíval. A byl vřelý, a-

Zaběhnu do koupelny a oblažím svou hlavu studenou sprchou. Máma překvapeně kouká na vlhké vlasy, když pro ní jedu k psychiatrovi.

„Něco... něco se stalo?“

„Ježíš mi požehnal svou svěcenou vodou.“

„Co?“

„Dala jsem si sprchu. Jaké bylo sezení?“

Usměje se. „Bylo to... bylo to v pořádku. Mluvili jsme o tobě, většinou, o Stanfordu.“

„Oh, vážně?“ můj hlas poskočí. „Skvělý.“

„Mohlo by to pro tebe být úžasné, zlato. A tím, že tvůj otec je ochotný pomoci s poplatky – vážně bys to mohla udělat. Potkala bys tolik nových lidí, a naučila se tolik úžasných věcí.“

„Jasně. A mají ty úžasné zahraniční výměnné programy-,“ zatočím na hlavní  silnici. „koukala jsem se na ten v Belgii, trvá to tak čtyři měsíce, takže jeden semestr, ale žiješ u hostitelské rodiny přímo ve městě a v programu jsou všechny ty  kulturní výměnné věci, jako výlety na venkov a návštěva Francie na týden, a zní to tak-“

Přestanu, když zahlédnu mámu koutkem oka, jak zvedá ruku ke své tváři.

„Mami? Jsi v pořádku?“

„Mrzí mě to,“ popotáhne a usměje se. „Jsem v pořádku. Vážně, jsem v pořádku.“

„Ty brečíš?“

„Jsem v pořádku, zlatíčko! Já-já jsem-“

Její pláč je hlasitější. Třese se, ramena se jí chvějí a její ruce se otřásají, když se zoufale snaží přede mnou skrýt svou tvář.

„Mami!“ zajedu ke kraji u úzké odbočky a zaparkuju a položím jí ruku kolem ramen. „Mami, jsi v pořádku? Co se děje? Řekni mi to, prosím tě.“

„N-Ne,“ fňuká. „Jsem sobecká. Mrzí mě to. Prosím, pojedeme domů.“

„Ne! Dokud mi neřekneš, co tě nutí takhle plakat!“

Vzlyká mi do ramene, každá ozvěna její bolesti mi provrtává díru do srdce. Neměla jsem být tak nadšená ze Stanfordu. Nejspíš jí zraňuje už jen to, že mě slyší mluvit o odchodu.

„Nechci, abys odešla,“ pláče. „Prosím, zůstaň tady. Potřebuju tě tu.“

Škubnu sebou a zavřu oči. Přitáhnu si jí blíž, její kabát nás zahaluje obě dvě.

„No tak, to je v pořádku,“ řeknu jemně. „Mami, to je v pořádku. Nedělej si starosti. Nikam nepůjdu. Slibuju.“

„Ne. Já chci, abys šla,“ vzhlédne, oči má plné paniky a červené. „Ale ani nechci, abys šla. Vím, že musíš. Musíš dospět a učit se a postavit se na vlastní nohy. Ale já nevím, co bez tebe budu dělat. Mrzí mě to. Prosím, jdi. Prosím tě, dělej cokoli chceš. Jen... Jen mi slib, že se vrátíš a občas mě navštívíš, ano?“

„Mami, já tam nepůjdu-“

„Půjdeš!“ změní se její výraz náhle na zuřivý. „Půjdeš, vůbec mě neposlouchej! Nedrž se kvůli mně zpátky. Chci, abys šla na Stanford.“

„Ale já nechci.“

„Ano, chceš, Isis. Vím, že chceš. A vzdáváš se toho kvůli mně a to nesnesu. Potřebuješ lidi stejně chytré jako ty, zlatíčko. Potřebuješ výzvy a to dostaneš na Stanfordu. Bože, moje malá holčička jde na Stanford. Jsem tak pyšná. Tak, tak strašně pyšná.“

Sama sebe povzbuzuje a já se zase rozjedu a ona se usmívá a mluví o všedních věcech jako nákup v potravinách a co řekli sousedi o jejím dvorku a jak bylo v práci, ale já vím, že s lítostí ještě neskoncovala, protože když se dostaneme domů, zamkne se ve svém pokoji a zapne si muziku. A to dělá jen když nechce, abych jí slyšela plakat. Pálí mě na prsou, když si prohlížím brožuru ze Stanfordu. Je to překrásný, nemožný sen. Nemůžu jí opustit. Není možnost, že bych tu mámu nechala s klidným svědomím. Byla bych moc daleko na to, abych jí pomohla, kdyby se zase něco stalo – a ona by byla příliš osamělá. Nezlepšila by se, kdybych byla pryč, jen by se to zhoršilo. Musím s ní zůstat, než bude dost silná, aby se postavila na vlastní nohy, a tím, že odejdu na Stanford, toho nedocílím. Sakra, tím, že půjdu na Ohijskou státní, toho nedocílím.

Má dráha je jasná.

Má dráha byla vždycky jasná.

Dám brožury do šuplíku ve stole a zakryju je starými náčrtníky ze základky. Věci, jichž se nedotýkám, už nikdy.

Zapípá mi email, setřese ze mě to neštěstí, aby mě zase přenesl do dalšího. Email je ze stejné adresy, která mi poslala ten obrázek. Bezejmenný.

‚Ahoj, Isis!

Jak ses měla? Určitě jsi dostala můj obrázek, že? Ten kluk Jack vypadá fakt v pohodě. Už jste spolu šukali? J‘

Bojuju s nutkáním zvracet a prohraju, fantastický.

Temnota se vzedme v koupelně. Prochází skrz mýma očima a mými ústy, která pláčou bez zvuku. Zamknu dveře a zhroutím se na podlahu a objímám si kolena.

Nejsem v bezpečí. Nikdy jsem nebyla v bezpečí.

Nikdy nebudu v bezpečí. Jack se mýlí. Nic nezmůže. Nemůže pomoct. Bezejmenný žije uvnitř mě a vždycky bude. Ta temnota tu bude pořád.

Ve mně je hnízdo a stačí jen pár slov od kluka, který mě zneuctil, aby se v něm probudily řvoucí nestvůry.