Ricochet - 18. kapitola

Překlad: Jilyan

Aubree

Stojící v chabé náhradě koupelny, utrhla jsem spodní lem svých šatů až do půlky stehen, kde byly roztrženy před dvěma dny při rvačce s Nickem a kde se začaly třepit, zachytávající se na všem, co jsem minula.

Nick.

Nečekala jsem, že mi řekne své jméno. Předpokládala jsem, že se vyřítí z místnosti a řekne mi, ať si naseru, tak jako několikrát předtím. Možná jsem ho zastihla ve slabé chvilce, protože únosci obvykle takto osobní nebyli.

Mohlo by to být falešné jméno, Aubree.

Asi bylo, ale aspoň jsem mu nemusela v hlavě říkat můj únosce vždy, když jsem na něj myslela. Neměla jsem ponětí, co má ten muž se mnou v plánu, ale jak už to řekl předtím, kdyby mně chtěl mrtvou, už dávno by mně zabil.

Po tom, co jsem zkrátila šaty o dobrých patnáct centimetrů a přebytečnou látku vyhodila do koše, stáhla jsem si kalhotky a hodila je do umyvadla naplněného vodou a mýdlem. K čertu s důstojností.

Co za únosce s OCD vůbec dávalo unesenému mýdlo? Jako by nemohl snést myšlenku na to, že bych si neumyla ruce, když bych šla ze záchodu.

Drhnoucí malý kousek látky, cítila jsem se podivně odhaleně, nemýt na sobě kalhotky. Strávila jsem většinu života s Michaelem bez nich-jeho velmi specifická žádost, která často vyústila v mé ponížení.

V Michelově domácí knihovně, sedím naproti cizince, který nemůže přestat zírat na mé nohy a když se podívám pryč, zachytím Michaelův pohled, přeskakující mezi mužem a mými stehny.

Žaludek se mi propadne.

„Pověz mi, Patricku,“ pohne se Michael v křesle vedle mě, křížící nohy. „Preferuješ kundičky oholené, nebo máš radši přírodní?“

Cizinec si odkašle a já ztuhnu. „Co prosím?“

„Kundičky. Oholené, nebo přírodní?“ zasměje se Michael.

Cizincům pohled dopadne na mně a pak zpátky na Michaela. „Oholené, myslím.“

Michaelova paže mně sevře ve stejný moment, když mi začne vytahovat šaty.

Položím ruku na jeho, otáčející hlavu k němu.“Co to děláš?“

„Dej pryč tu ruku, drahá, nebo ji oddělám já. Napořád.“ Záblesk v jeho očích je stejně tak zlověstný, jako jeho slova.

V rozpacích se mi rozpálí tváře, když mám šaty vytažené na břichu, odhalující, že nemám kalhotky. Chci se někam zahrabat.

„Co si myslíš o její kundičce, Pate?“

Cizincův ohryzek nadskočí, když polkne a olízne si rty. „Je krásná. Perfektní. Jsi šťastný muž.“

„Jsem.“ Sevře mně a políbí mně na spánek. „Olízni ji.“

„Co prosím?“ Cizincův hlas se zlomí.

„Chci, abys jí olízl kundičku. Tady. Teď.“

Zachvátí mně panika, odřezává mi přívod vzduchu, horkost mi pulzuje pod kůží, když se mi rozpaky svírá žaludek jako ve svěráku. „Michaeli, prosím. Nedělej to.“ Mé prosby jsou marné. Michael si dělá co chce a zdá se, že to bude mít špatný konec.

„Ten muž právě nazval tvou kundičku perfektní, drahá. Nebuď neslušná.“ Mávne na Patricka. „No tak. Chutná tak sladce, jak vypadá.“

„Já...radši ne.“

„Ale no tak, nebuď srab. Nabízím ti mou krásnou ženu a její lahodnou kundičku.“ Michael ztlumí svůj hlas do šepotu. „Jsme tu jen my tři. Bude to sranda.“

Patrickův pohled se přesune zpátky ke mně, jako by se snažil uhodnout, jestli mi to nevadí. Já udržuji svůj výraz lhostejným jak jen můžu, vědoucí, že se stane něco špatného. Cítím jiskření v Michelově sevření, slyším v jeho hlase napětí, i když je překryté humorem.

Aniž by se mi podíval do očí se ten muž zvedne z křesla a vymaže ten malý prostor mezi námi, než přede mnou klesne na kolena. Stehna se mi třesou, svaly mám ztuhlé. Nikdy jsem tam neměla jazyk jiného muže. Michel mně jednou vylízal, když jsme randili a od té doby se mně nedotkl.

„Michaeli, ty-“ pokusím se ještě jednou zastavit tohle ponížení, vystavená před mužem pode mnou.

„Ššš, kotě.“ Michaelovi nehty se mi zanoří do paže. „Patrick celou noc umíral touhou spatřit tvou kundičku. Není to tak, Patricku?“

„Já...cože?“

„Zíral jsi na stehna mé ženy celou noc.“ Michel pokrčí rameny a přes mně přeběhne hrůza. Měla jsem pocit, že si toho všiml. On si vždy všímá. „Předpokládám, že sis představoval svůj jazyk ponořený mezi nimi.“

„Já se omlouvám-“

„Neomlouvej se. Rád se o ni podělím. Teď, prosím, dej si.“

Cizinec se mi znovu nemůže podívat do očí. Jeho pohled se zvedne jen do výše mého břicha a odmítá jít výš.

Nakloní se dopředu a polibek na vnitřek stehna je skoro jako omluva. Napětí mi svírá žaludek. Snažím se odtáhnout, ale jsem zastavena Michaelovou paží, která mně drží v křesle.

Když mi jazyk toho muže přejede přes štěrbinu, vstupující do mě proti mé vůli, vykřiknu. „Ne. Přestaň!“

„A je to,“ zamumlá Michael vedle mě.

Patrick pokračuje ve svém útoku, masírující ztuhlé svaly na mých stehnech, když celou svou duší křičím na protest. Jsem tam necitlivá, tak otupělá hrůzou, že mi jeho jazyk nedává žádné potěšení, ale z pohybu vlhkého orgánu chci utéct a schoulit se do klubíčka.

Jeho pohyby se zrychlí a on mi sevře stehna, sající, patrn ztracený v tom aktu, zaměňující mé panické mumlání za vzdechy.

Zastav! Zastav!

„Neříkal jsem to, příteli?“

Záblesk stříbra se mi mihne kolem očí a najednou to přestane. Patrick se zvedne z mého pohlaví, padající na paty. V pulsech mu z hrdla stříká krev, která odráží  údery odbíjející poslední sekundy jeho života. Oči široké, ústa otevřená, lapající po dechu.

Při té vzpomínce se otřesu. Po té, co se díval jak ten muž vykrvácel z krku ho jen překulil na koberec a spálil. Puf! Pryč. Bylo to poprvé, co jsem viděla jak snadno mohl můj manžel zabít a dostat se z toho. Nikdo se po Patrickovi neptal. Nikoho to nezajímalo.

V důsledku toho jsem se naučila být tváří v tvář hrůze okouzlující. Nosit masku nezájmu a mít v úsměvu ten samý zvrácený podtón. Pochopila jsem jeden velmi důležitý mechanismus přežití: Nemrkejte, když se díváte ďáblovi do očí.  Takže jsem se naučila, jak ho přesvědčit, že se dívá na svůj vlastní odraz.

Nakonec bych se stala Michaelovou chráněnkou, abych ho přežila. Podřídit se jen natolik, abych ho potěšila, ale udržet si kuráž na to, abych mu mohla čelit. Stavět si zdi nad zdi, abych ochránila citlivé části mé duše, kterých se on už nikdy nedotkne.

Uzamkni to v sobě. Ne tady. Ne teď. Zastav to.

Naučila jsem se zakrývat tyto obrazy, pohřbívat je na temném místě hluboko v mé duši, které jsem se snažila nenavštěvovat. Ale stejně mně občas pronásledovaly. Táhly se z černé žumpy v mé duši a zanechávaly mně slabou a špinavou.

Vyždímám kalhotky a pověsím je na věšák nad záchodem.

Dva dny uběhly v mém novém vězení a kromě toho, že mně první noc připoutal k posteli, na mně můj únosce nevztáhl ruku. Ne můj únosce- Nick. Nick se mně nedotkl. Neuhodil mně, i když jsem myslela, že jsem mu zlomila nos a kopla ho do koulí.

Jasně, v očích měl běs a asi mně chtěl svázat a zbít do bezvědomý. Ale neudělal to. Kdyby to byl Michael, byla bych potrestána za to, že bych mu skoro zničila jeho perfektní obličej.

Třela jsem si zátylek, když jsem vycházela z koupelny a všimla jsem si, že to neustálé napětí, na které jsem si zvykla a který mně udržovalo v pozoru, zmizelo. Uzly, které jsem uvazovala noc co noc se rozvázaly, rozutekly se do jemných nití.

Jo, nevědět co se se mnou stane na mně pořád doléhalo, ale cítila jsem s Michaelem každý den to samé po celé roky, zatímco jsem snášela jeho tyranii.

Posadila jsem se na postel čelící oknu mého vězení, jeho černé mříže popichovaly mou svobodu a přejela jsem si přes jizvu na vnitřku mého stehna. To byl můj trest za Patrickovo zírání. Za to, že jsem mu dovolila strčit do mě jazyk, z čehož mně Michael obvinil. Zaklonila jsem hlavu, když se malé paprsky slunce dotkly mého obličeje. Tak teplé. Když jsem otevřela oči, zachytila jsem koutkem oka záblesk zelené a vstala jsem, abych se na to podívala.

Z venkovního shnilého dřeva, vyrůstal malý výhonek kapradí a prodíral se malou škvírou v rámu. Jako by nakoukl dovnitř, aby mně viděl. Usmála jsem se, hladící ty malé lístky. I přes zkázu, život dokázal růst i na těch nejdivnějších místech.

Perfektní metafora pro můj život.

Když se ozvalo kliknutí dveří, otočila jsem se a uviděla Nicka stojícího ve dveřích, oblečený v bílém tílku a kalhotách, držící talíř s ovocem a něco, co vypadalo jako pomerančový džus. Široká ramena, zužující se do štíhlého pasu, naznačovaly, že je pod tím oblečením, které každý den nosil, dobře stavěný.

„Máš hlad?“

Říkejte o mně, že jsem masochistka, ale při tom dotazu jsem si přála, abych si mohla překřížit nohy. S kývnutím jsem obešla postel a posadila se na kraj.

Svazky svalů pokrývaly obě jeho paže a inkoust je zdobil lebkami a písmeny. Ne přeplácaně, nebo plné škváry, ale vkusně a umělecky a tak, že mu to dávalo zjev zlobivého chlapce. Naštvaný škorpion s červenýma očima pokrýval jeho rameno, přes rýhu jeho svalů, jeho žihadlo se táhlo k pravé straně jeho krku. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem myslet na to, jak škorpion bodne svou kořist než ji pozře, připomínající mi ty jeho pronikavé oči. Jed v jednom pohledu. Když se přibližoval, pod inkoustem byli viditelné malé bílé jizvy. Vypadalo to, jako by se je snažil zakrýt.

Sakra, vypadal dobře. Vážně dobře.

Co bylo se mnou špatně? Tenhle chlap mně unesl, přivázal mně k posteli a poštval na mně svého šíleného, vrčícího psa.

Zároveň, v alternativním vesmíru by jeden mohl říct, že mně zachránil od mého psychopatického manžela, nakrmil mně vlastníma rukama a řekl mi své jméno. V mé mysli nezáleželo na tom, jestli bylo pravé, nebo ne. Taky mně nepřivázal k posteli po celé dva dny, ne že bych si dělala seznam plusů a mínusů, nebo tak.

Za ním, před mými dveřmi ležel Blue, jako by mezi námi existoval imaginární práh. Dobře. Doufala jsem, že dostane nějaký záchvat, když ji překročí.

Nick mi podal talíř, vešel do koupelny a kohoutek se otočil. Jakmile ho zavřel, objevil se po pár vteřinách ve dveřích, utírající si ruce a přehodil si ručník přes rameno. Dobrý Bože. Opřel se o rám a já si překřížila nohy ze strachu, že bych mohla na posteli nechat mokré místo. Ten muž porušoval všechny mé předchozí standarty pro krásné muže.

Paže překřížené, podíval se přes rameno a zpátky na mně. „Mám předpokládat, že pod těmi šaty nic nemáš?“

Vážně, co bylo se mnou špatně, že se mi při jeho otázce vztyčily bradavky? „Odmítám nosit špinavé spodní prádlo. Unesená, nebo ne, mám standarty.“ „Bum. Řekni na to něco, mistře. Nové já odmítalo poslouchat něčí kecy.

Sklonil hlavu. „Roztrhala sis šaty?“

„Překážely mi.“

Stáhl si ručník z ramen a hodil ho někam do koupelny. „Nemusíš tu chodit bez kalhotek.“

„Jsi z toho nervózní?“ Odvážné, Aubree. Odvážné.

Ty ledově modré oči střelily po mně. „Pokud si myslíte, že pokoušet mně, paní, je váš lístek ke svobodě, jste na omylu.“

„Aubree. Mé jméno je Aubree. Paní je rezervované pro ženy nad šedesát let. Nicku.“ Zaklonila jsem hlavu. „Je to tvé opravdové jméno, nebo je to jméno, které dáváš všem svým obětím, aby se na chvíli cítili speciálně, než jim podřízneš hrdlo?“

S lehce zvednutou bradou, jen dostatečně na to, aby dokázal svou dominanci, podíval se na mně, jazykem si pomalu přejel přes zuby  a dobrý Bože, ten chlap mně přiváděl k šílenství. „Myslíš, že ti chci podříznout hrdlo?“

Pokrčím rameny. „Jenom hádám, pokud nejsi citlivý tichý typ, pod vším tím inkoustem a svaly.“ Ve chvíli, kdy na mně zúžil oči a on vypadal, že zkoumá mou tvář, ukradla jsem si příležitost odvrátit potenciální náhlý výbuch a odkašlala si. „Ráda bych se osprchovala. Pokusila jsem se umýt v umyvadle, ale je to docela těžký.“

Záškub v jeho tváři mi řekl, že se chtěl usmát. „Sprchu.“

„Jo. Nepředpokládám, že máš extra břitvu.“ Měla jsem pocit, že neměl, ale ten komentář mi dovolil se  zaměřit na sexy strniště na jeho tváři. Někteří muži tento vzhled nezvládali. Buď příliš mnoho vousů, nebo nevyrovnané linie, které jim dávaly houmlesácký vzhled.  Nick každou minutou dával nový význam slovu sexy.

Přestaň. Je to únosce. Pro rány Boží, přestaň.

Jeho obočí vyletělo a jeho pohled přistál na mé ruce, kde ta jizva prakticky křičela z mého zápěstí.

„N...ne pro to. Obvykle se depiluji, ale za pár dní budu vypadat jako veverka. Pokud se rozhodneš mně zabít, chtěla bych si udržet důstojnost.“

Jeho čelist přeskočí.

Zatraceně chlape. Zasměj se!

„Ještě něco?“ Nezeptal se, protože se upřímně snažil doplnit si list, spíš proto, že ho iritovalo, že najednou musel zajistit sprchu a břitvu.

Jo, nový pár spodního prádla, nadýchanější polštář, ponožky, ve kterých bych mohla chodit, láhev vína-co sakra znamená žádat o moc? „Papír a tužku na kreslení. Možná knihu?“

„Knihu?“ zopakoval.

Vztáhla jsem obě ruce nahoru, žertovně jsem s nimi mávala. „Víš, na čtení. Slova na papíře. Náznak zápletky. Kniha.“

„Jakou knihu? Jednu z těch romantických knih s upíry a vlky?“

Jeho smích, ať už falešná nebo ne, mně překvapila a poprvé jsem si všimla, že za těmi perfektními rty má nádherné rty, které vytvářely roztomilý úsměv, kompletně i s dolíčky.

Dolíčky. Ztěžka je to představa temného a odporného únosce.

„Nejsem vybíravá. Jsem docela vášnivý čtenář. Když ta kniha zaujme mou pozornost. Klasika taky půjde.“

Zastavil se, očima lehce přejížděl do strany a beze slova vyšel z místnosti.

Blue vztyčil hlavu, když kolem něj prošel, jako by ani ten pes nechápal jeho náhlý odchod.

Se svraštělým obočím jsem se dívala na místo, kudy zmizel, přehrávající si těch posledních pár vteřin konverzace v hlavě, přemýšlejíc, jestli jsem řekla něco špatně.

Během několika minut se vrátil, nesoucí knihu, jejíž obálka vypadala zaprášeně. Opotřebovaně. Podal mi ji a ustoupil dozadu, znovu si překřižující paže.

Hrozny hněvu. „Ó můj Bože, tohle je první vydání!“ Otočila jsem ji, obdivující tu relikvii. „Ve škole to byla jedna z mých oblíbených.“

„Máš ráda staré knihy?“

„Ano,“ řekla jsem, otevírající ji a inhalující starodávné stránky.

„Vždycky čicháš ke knížkám?“ Když jsem přikývla, naklonil hlavu mým směrem. „O čem je tahle?“

„Nikdy jsi ve škole nemusel číst Hrozny hněvu?“

S pažemi pořád založenými, opřel se o rám. „Nechodil jsem do školy moc dlouho. Odešel jsem, když mi bylo šestnáct.“

„Odešel jsi? Proč?“

Pokrčil rameny. „Nebylo to pro mě.“

„Být únoscem se zdálo jako mnohem perspektivnější budoucnost, že?“ Přitiskla jsem si knihu k hrudi v očekávání jeho odpovědi.

„Měl jsem rád počítače. Hry. Hádanky. Pracoval jsem na grafice a příbězích pro hry.“

„To zní...“ Divně. „...úžasně.“ Nepřipadal mi jako typický geek. „Co se stalo? Proč jsi sis za tím nešel?“

„Život se stal.“ Narovnal se, jako bych znovu šlápla do zakázaného území

Radši, než riskovat jeho mlčení, sklonila jsem pohled ke knize. „Je to o rodině, Joadsových, kteří přijdou o všechno a cestují z Oklahomy do Kalifornie, při hledání lepšího života. Po cestě čelí výzvám, ztrátám, utrpení a bolesti. Zjistí, že to, co si mysleli, že bude lepší život, není. Tom Joad zabije dva policisty, kteří zabili jeho přítele a začne se skrývat. Rodině se dále dějí špatné věci a přes to se snaží přežít.“

Poškrábal si strniště na tváři, čímž přitáhl mou pozornost k jeho ostré čelisti. Znovu si založil ruce, čímž mně vytáhl z mého přemýšlení. „To zní depresivně.“

„Je to o zachování si důstojnosti tváří v tvář tragédii a předsudkům.“

„Takže tomuhle věříš?“ Odstrčil se od zdi a s rozkročenýma nohama zaujmul očividně defensivní postoj. „Ti kteří trpí a čelí předsudkům by měli dokázat, že jsou úctyhodní a zachovat si důstojnost v přítomnosti lidí jako jsi ty, kteří je pořád utlačují?“

Zopakovala jsem si jeho slova. Kde se tohle vzalo? „Ne...počkat, cože? Lidé jako já?“ zamračila jsem se nad tím obviněním. „Bez ohledu na to, jakou představu o mně máš, jsme na stejné straně, Nicku.“

„Ne. My rozhodně nejsme na stejné straně, Aubree. Jsme si tak rozdílní, že to ani není vtipné. Možná máš jizvy, ale to neznamená, že znáš tu bolest a ztrátu, která by tě mohla přimět srát na důstojnost a zasloužení si něčího uznání.“ S tím vyběhl z pokoje, zabouchávající za sebou dveře.

Mdlost mi zachvacovala tělo, hrozila, že protne můj štít. Do hajzlu s ním. Do hajzlu s ním a vším, co si myslí, že o mně ví. Neví nic. Ten cizinec nikdy nebyl na mém místě, neměl ponětí, čím jsem si prošla a co přežila. Mé jizvy připomínaly mou bolest a ztrátu.

Přejela jsem si přes jizvu na mém zápěstí, zatlačující slzy tvořící se v mých očích. Byla jsem na dně. Byla jsem zlomená. Zašlapaná do země. Postavila jsem se znovu na nohy. Posbírala jsem všechny zbytky sebe-respektu, které ve mně zbyly a zvedla jsem se. Tohle nevěděl. A já mu to nemusela říkat-ten muž pro mě nic neznamenal.

Měl pravdu-nepotřebovala jsem jeho uznání.