Nerd - 5. kapitola

Překlad: Lucie

#PozorAbysNezaspal

Pololetní známky zveřejní příští
týden. Pokud už propadáte, teď
je správný čas žebrat.
        …Alpha BuzzFeed

Rimmel

Ukázala jsem se dřív a zůstala jsem později.

Na tomto místě bylo něco, co jsem dnes potřebovala.

No, dobře, věděla jsem, co to bylo. Konzistence, fakt, že jsem věděla, co mám tady od toho očekávat. Věděla jsem, co dostanu, když vejdu dveřmi.

Zvířata jsou mnohem lepší než lidé. Nic neočekávala, nesoudila a po celou dobu byla sama sebou. Milovala jsem poctivost, se kterou zvířata žila. Nebyla falešná. Ukazovala, jak se cítí, bez omluvy.

To byl důvod, proč jsem se chtěla stát veterinářkou. Chtěla jsem jim vrátit všechno, co jsem mohla. Chtěla jsem být jejich hlasem, když nemohla mluvit. Chtěla jsem být přítelem, který je tu vždy pro ně. Chtěla jsem schopnost, abych jim bylo lépe, když byla nemocná.

S lidmi jsem to neuměla… ale zvířata… zvířata byla moje vášeň.

Jakmile jsem dokončila čištění zadní místnosti, vyprázdnila jsem kbelík a čekala, až všechno zaschne. Vypnula jsem světla a šla jsem směrem k místnosti, kde se držely všechny kočky.

Kovové bedny lemovaly stěny, některé naskládané dohromady. Podlahy byly vyrobeny z bílých dlaždic a stěny byly také jenom bílé. Plakáty zvířat lemovaly zdi spolu s dalšími obrázky celebrit, které podporovali záchranu zvířat. Na protější zdi bylo několik skříní, ve kterých byly uloženy zásoby a jídlo pro kočky.

Kočky nebyly zas až tak otevřené svou náklonností jako psi, ale bylo to něco, co jsem chápala. Kočky byly rezervované, protože byly nezávislé. Rády studovaly lidi, líbilo se jim vědět, s kým mají to dočinění, než si ho k sobě pustily. Některé kočky se tím nikdy neobtěžují a nepustí si k sobě nikoho.

Život mě naučil jednat stejně.

V rohu místnosti, ve spodní části klecí, byl Murphy. Byl schoulený v rohu svého domečku, s tváří zastrčenou pod křivkou těla. Klekla jsem si na zem před dvířka, odjistila je a houpavě jsem je otevřela.

Jeho hlava vystřelila nahoru. Zíral na mě svým světle zeleným okem, které bylo v kontrastu s jeho půlnoční srstí.

Byla tu ale ještě další věc.

Murphy se dostal do útulku těžce zraněn a podvyživen. Krátce poté, co přišel o levé oko. Nikdo si nebyl jistý, co se s ním stalo. To bylo před více než rokem. Už nebyl tak hubený a křehký. Jeho srst nebyla nudná a matná, ale elegantní a lesklá. Na levé straně obličeje byl neporušený, ale tam, kde by mělol být velké zelené oko, nebylo. Kůže a kožich byly v pořádku v místech, kde se uzdravil. V místě oka byla jen zakřivená linka, jizva, která byla zakrytá chlupy.

„Ahoj, Murphy,“ řekla jsem tiše a podržela jsem mu ruku, aby ji mohl očichat.

Chladnou špičkou nosu se dotkl mého prstu a já se usmála. Úmyslně jsem s rukou pohnula, až se mi prsty posunuly za jeho hlavu, kde jsem ho poškrábala za uchem. Zvuk hlubokého předení vyplnil prostor, a já se znovu usmála.

„Promiň, že jsem včera nepřišla,“ řekla jsem mu. „Musím někoho doučovat ve škole. Chystá se být pořádnou osinou v zadku.“

Murphy zívl a odtáhl se od mého škrábání.

Usmála jsem se. Byl z Romea znuděný, stejně jako já. Samozřejmě, jestli mám být upřímná, Romeo mě doopravdy nenudil. To byl jeden z důvodů, proč se obávala toho, že s ním budu trávit tolik času.

Klec nad Murphym byla prázdná. „Vypadá to, že tvého souseda adoptovali,“ řekla jsem.

Michelle, jedna ze zaměstnanců, se objevila za mnou. „Jo, dneska ráno.“

„To je skvělé,“ řekla jsem. Hlavním cílem útulku byla péče o zvířata a nakonec jim i najít stálé a milující domovy.

Ale nikdo nikdy nechtěl Murphyho.

Možná to byl důvod, proč jsem ho tolik milovala. Cítila jsem s ním jakési podivné spojení, s kočkou, kterou nikdo nechtěl. Nezapadal do obrazu dobré domácí kočky. Byl nejčerněji černý, čímž pro něj bylo těžší, aby byl na prvním místě. Černá domácí zvířata byla vždy poslední, které si někdo vybral. Možná proto, že nebyla tak přátelská a mazlivá jako ostatní. Možná proto, že vypadala trochu nebezpečně… a možná kvůli stigmatu, že černé kočky přinášejí smůlu.

Ale i když se někdo přenesl přes barvu jeho srsti, vždy si všimli jizvy a chybějícího oka. Zdál se být poškozený. Zdálo se, že měl těžký život (který asi pravděpodobně měl), a nikdo nechtěl jednat s poškozeným zbožím. Bylo jim to nepříjemné.

Takže Murphyho neustále obcházeli. Ignorovali ho. Žil v té kleci poslední rok, zatímco ostatní kočky přicházely a odcházely.

Kdybych nežila na koleji, tak už bych si ho dávno vzala k sobě.

„Co tady ještě děláš?“ Zeptala se Michelle, když pobíhala po místnosti.

Naposledy jsem Murphyho pohladila, zavřela jsem dvířka a vstala jsem. „Chtěla jsem pořádně uklidit vzadu. Byl tam nepořádek.“

Michelle se usmála. „Jsi jediný vysokoškolák, kterého znám, co radši uklízí, než by byl se svými přáteli.“

To proto, že jsem neměla žádné přátele.

„Už ti Sarah řekla, že nějaký čas nebudu chodit v pondělí, středu a pátek?“ Zeptala jsem se, ignorovala jsem její prohlášení, i když se do mě dral prázdný pocit.

Michelle se odvrátila od toho, co dělala, a usmála se na mě. „Doučuješ kluka?“

Pousmála jsem se. „Ano.“

„Řekni mi, že je super žhavý.“

Zasmála jsem se a pokrčila rameny. „Je v pohodě.“

Michelle zasténala. „Tak dobrý?“

Cítila jsem, jak se mi na čele utvořila vráska.

Zavrtěla hlavou. „Já tě znám, Rimmel. Ty všechno bagatelizuješ. Takže jestli říkáš, že je v pohodě, tak to znamená, že nad ním slintáš.“

Zasmála jsem se. „Já neslintám.“

Michelle zvážněla. „Bav se. Poznej ho. Možná-“

Zvedla jsem ruku, abych jí zastavila. „Je to jen doučování.“

„Nemusí být.“

„Ale je.“ Kdyby věděla, že doučuju školní celebritu, tak by to pochopila.

Michelle si povzdechla. „Rimmel,“ řekla a postavila se přede mnou. „Podceňuješ se.“

„Huh?“ Zatlačila jsem si brýle na nose.

„Jsi dobrý člověk. Máš tolik co nabídnout. Nech ho, aby tě poznal.“

V krku se mi utvořil knedlík. Jenom si povídala, byla to jen slova. Snažila se být milá. Michelle nevěděla, co jsem udělala.

Nebo možná si to neuvědomila. Možná se jen snaží, abych se cítila dobře.

Jenomže jsem se cítila ještě hůř.

Podívala jsem se zpátky na Murphyho. Byl mou spřízněnou duší. Pod tím vším to byla dobrá kočka. Loajální a milující. Ale nikdo se nikdy neobtěžoval podívat pod jeho drsný zevnějšek, protože ve skutečnosti, vzhled znamenal víc, než si všichni chtěli připustit.

Romeo byl stejný jako všichni ostatní. Můj zevnějšek ho ode mě držel na délku paže, přesně tak, jak by měl. Nepatřila jsem do Romeova světa. Byla jsem jako kulatý kolík na jeho čtvercový otvor.

„Měla bych jít,“ řekla jsem a popadla svou tašku ze stolu. „Uvidíme se v sobotu ráno.“

Spěchala jsem z útulku, než jsem mohla říct něco dalšího.

Vzduch byl chladný a ostrý. Stála jsem venku na chodníku a zírala na inkoustovou noční oblohu. Zachvěla jsem se. Stále jsem si nezvykla na tyto sezónní změny. Na Floridě bylo vždy teplo. Vážně bych neměla zapomínat na bundu.

Skútr jsem měla zaparkovaný před útulkem. Neměla jsem auto a řízení tohohle bylo pro mě občas jednodušší, ale nebyl to teplý způsob, jak cestovat. Když jsem vylezla na sedadlo a připnula si helmu, veděla jsem, že tuhle věc budu muset na zimu zaparkovat.

Můj pokoj byl ve druhém patře budovy. Musela jsem použít kartu, abych se dostala dovnitř. Holky kolem mě procházely, chodby byly naplněné chichotáním a vůní parfému. Slyšela jsem několik puštěných televizí a přehrávačů s hudbou za dveřmi.

Můj pokoj byl jeden z těch s hudbou. Vešla jsem dovnitř a zvuky pocházející od Bruna Marse zesílily. Odhodila jsem svou tašku na konec postele, když se Ivy, moje spolubydlící, otočila od zrcadla.

„Ugh!“ Vyhrkla. „Nemám nic na sebe!“

Její postel byla pokrytá zmačkanými topy a džínami. Podlaha byla posetá botama. Nebylo na tom nic nového. Vždycky hledala perfektní oblečení, a byla vzácnost, když měla na své straně pokoje uklizeno.

„Co je špatného na tom, co máš na sobě?“ Zeptala jsem se, když jsem se položila na postel.

„Tohle!“ Podivila se a ukázala na své joga kalhoty a volný top. „Tohle je oblečení na lenošení!“

Nestarala jsem se o oblečení. Vypadalo to jako plýtvání energií… a taky někdy si vás kvůli tomu všimli. Někdy být neviditelná bylo lepší.

„Jsem si jistá, že cokoliv vybereš, bude báječné,“ odpověděla jsem. Sebrala jsem svoji kosmetickou taštičku, protože jsem před spaním potřebovala sprchu.

„Hej, jak šlo doučování?“ Zeptala se.S Ivy jsme nebyly opravdové kamarádky, ale byly jsme spolubydlící, co spolu žijí ve velmi těsné blízkosti. Nebyla tichý typ. Byla temperamentní a upovídaná a pokládala až příliš mnoho otázek. Bylo snazší jí odpovědět, než se jí vyhýbat.

Kromě toho se mi docela líbilo si s ní povídat.

Zvedla jsem oči v sloup. „Je to totální blbec.“

„A je aspoň žhavej?“

Mé rty se zkřivily do úsměvu. Přemýšlela jsem, co by řekla na to, kdybych jí pověděla, že je to Romeo. Nejspíš by se počůrala do kalhot.

Než jsem stačila něco říct, Ivy se obrátila zpátky k zrcadlu. „Zapomeň na to. Samozřejmě, že není žhavej. Jakej krasavec by šel a seděl tři večery v týdnu  v knihovně kvůli doučování? Ubožák.“

Polkla jsem Romeovo jméno na jazyku. Věděla jsem, že to nemyslela jako urážku, ale i tak mě to bodlo. Já jsem chodila do knihovny pořád.

Odešla jsem z pokoje na chodbu a do koupelny. Najednou jsem byla velmi unavená.