KM - 30. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

A jsme zase na konci. Děkujeme za všechny komentáře, a že jste to vydržely, i přesto, že děj někdy moc rychle nepostupoval. Ovšem teďka ke konci se to zase pěkně rozjelo, takže na své si přišly i nedočkavé čtenářky :-).

Samozřejmě budeme pokračovat i v překladu posledního, tj. 3. dílu této série, který nese název Hold me. Tak vydržte s námi, ať se dozvíme, jak celý příběh skončí ;-).

Knížku posílat nebudeme.

- Arey & Ann

Nora

Julian na mě zírá, výraz se mu v obvázaném obličeji nezmění při mém přiznání. Chci se podívat jinam, ale nemůžu, jeho sevření na bradě je silné a nutí mě se mu dívat do očí, zatímco jsem mu řekla to hrozné tajemství, které mě od naší záchrany sžírá. Z jeho nedostatku reakce si začínám myslet, že plně nechápe, co říkám.

„Zabila jsem ho, Juliane,“ zopakuju odhodlaná ho donutit mě pochopit, když mě o tom nutí mluvit. „Chladnokrevně jsem Majida zabila. Když jsem ho viděla, jak vešel do místnosti, věděla jsem, že to chci udělat a taky jsem to udělala. Vystřelila jsem mu zbraň z ruky – a když byl neozbrojený, střelila jsem ho znovu do břicha a prsou tak, aby to nezasáhlo jeho srdce, aby ještě několik minut žil. Mohla jsem ho hned zabít, ale nezabila.“ Sevřu ruce do pěsti, nehty se mi bolestivě zaryjí do kůže, když se přiznám, „Nechala jsem ho naživu, protože jsem se mu chtěla podívat do očí, až ho zabiju.“

Julianovi oči modře září a já pocítím vlnu studu. Vím, že to nedává smysl – vím, že mluvím k muži, který spáchal horší činy než tohle – ale mě na rozdíl od něj neomlouvá pošahané dětství. Nikdo mě nenutil stát se vrahem. Když jsem toho dne střelila Majida, bylo to z vlastní iniciativy.

Zabila jsem muže, protože jsem ho nenáviděla a chtěla ho vidět zemřít.

Čekám na Julianovu odpověď, aby řekl něco pohrdavého nebo odsuzovačného, ale on se místo toho zeptá, „A jak ses cítila, když bylo po všem, můj miláčku? Když tam ležel mrtvý?“ Pustím mou bradu a položí mi ruku na nohu, velkou rukou pokryje větší část stehna. „Byla jsi ráda, že ho tak vidíš?“

Přikývnu a sklopím oči. „Ano,“ přiznám, projede mnou třes, když si vzpomenu na skoro euforický pocit, když se kulka ze zbraně zavrtala Majidovi do hlavy. „Když jsem viděla, jak mu z očí mizí život, cítila jsem se silná. Neporazitelná. Věděla jsem, že už nám neublíží, a byla jsem ráda.“ Seberu odvahu a podívám se na něj znovu. „Juliane… Vystřelila jsem mu mozek z hlavy – a nejhorší na tom je, že toho nelituju.“

„Ah, chápu.“ Usměje se na mě. „Myslíš, že jsi hrozný člověk, protože nelituješ toho, že jsi zabila teroristu – a myslíš si, že bys měla.“

„Samozřejmě, že bych měla.“ Zamračím se nad jeho pobaveným tónem v jeho hlase. „Zabila jsem muže – a ty sám jsi řekl, že je normální se kvůli tomu cítit na hovno. Po svém prvním zabití ses taky cítil špatně, že?“

„Ano.“ Julianův úsměv nabere hořký konec. „Cítil. Byl jsem dítě a muže, kterého jsem musel zabít, jsem neznal. Byl to někdo, kdo zkřížil cestu mému otci, a toho dne jsem nevěděl, co za člověka to je… jestli těžký zločinec nebo jen někdo, kdo byl ve špatný čas na špatném místě. Neznal jsem ho – netušil jsem, kdo to je. Zabil jsem ho, abych dokázal, že to zvládnu, aby na mě byl otec pyšný.“ Odmlčí se a pak s jemnějším výrazem ve tváři pokračuje, „Takže jak vidíš, můj miláčku, bylo to jiné. Když jsi zabila Majida, zbavila jsi svět zvířete, naopak já… to je něco jiného. Máš důvod se cítit špatně kvůli tomu, co jsi udělala, a jsi dost chytrá na to, abys to věděla.“

Podívám se na něj, krk se mi stáhne, když si představím osmiletého Juliana, jak stiskne spoušť. Nevím, co říct, jak zmírnit vinu za to, co se stalo tak dávno, a nenávist k Juanovi Esguerrovi se zvětší. „Víš, kdyby byl tvůj otec naživu, střelila bych ho taky,“ řeknu surově a Julian se uchychtne.

„Oh, ano, to se vsadím,“ řekne a usměje se na mě. Jeho výraz by na zmrzačené tváři měl vypadat groteskně, ale nějakým způsobem vypadá sexy. Dokonce i zmlácený a zafačovaný jako mumie, s několika denním strništěm na tváři, vypadá můj manžel neskutečně přitažlivě. Doktoři nám řekli, že až se všechno zahojí, bude jeho obličej vypadat zcela normálně, ale i kdyby ne, myslím si, že by Julian i tak vypadal svůdně.

Jako by vycítil mé myšlenky, přesune ruku výš, skoro mezi moje nohy. „Moje divoká maličká,“ zamumlá, jeho úsměv se vytratí a v nezakrytém oku zahlédnu touhu. „Tak jemná, přesto divoká… Kéž by ses ten den viděla, zlato. Byla jsi nádherná, když jsi Majidovi čelila, tak statečná a krásná…“ Prsty mi přitiskne přes džíny na klitoris a já se přerývavě nadechnu, bradavky mi ztvrdnou, když můj klín zalije vlhkost.

„Ano, přesně tak, zlato,“ zašeptá a přejede prsty výš k zipu u kalhot. „Ty, jak držíš zbraň je ta nejvíc sexy věc, kterou jsem kdy viděl. Nemohl jsem z tebe spustit oči.“ Rozepne zip, ten zvuk je najednou plný erotiky a v rozkroku mě najednou zabolí.

„Um, Juliane…“ Přerývavě dýchám, srdce mi buší jako o závod, když mi Julian zajede rukou do kalhot. „Co-co to děláš?“

Ústa se mu zkřiví do polovičního úsměvu. „Jako co to vypadá?“

„Ale… ale nemůžeš…“ Věta se vytratí v náhlém stenu, když mi prsty zajede pod kalhotky a prostředníčkem mi zajede mezi vlhké pysky, aby mi začal masírovat poštěváček. Projede mnou vlna vzrušení, každý chloupek na těle mi stoupne při tom elektrizujícím napětí. Zalapám po dechu, cítím to napětí v sobě, ale než dosáhnu orgasmu, Julian prst vytáhne.

„Sundej si oblečení a pak si na mě sedni,“ nařídí a stáhne ze sebe pokrývku. Zpod nemocničního oblečení vidím jeho masivní erekci. „Potřebuju tě mít. Hned.“

Chvíli váhám, bojím se o jeho zranění, ale Julian stiskne zuby k sobě.

„Myslím to vážně, Noro. Sundej si oblečení.“

Polknu a seskočím z postele neschopna uvěřit, že mám nutkání ho i teď poslechnout. Levou ruku má v sádře, stěží se bez bolesti pohne a moje první myšlenka je, že se ho bojím – chci ho a zároveň se ho bojím.

„A zamkni dveře,“ přikáže, když si začnu zvedat tričko. „Nechci, aby nás někdo vyrušil.“

„Dobře.“

Nechám si tričko oblečené, spěchám ke dveřím, abych je zamkla a dopřála nám soukromí. Každý krok mi připomene teplo mezi nohama, džíny se mi otírají o citlivý klitoris a přidávají na mém vzrušení. Když se vrátím, Julian polo-leží na posteli, nemocniční oblek má rozepnutý zepředu a hladí si své vzrušení. Kolem žeber má obvaz, ale neubírá to na moci jeho svalnatého těla. I zraněný dokáže dominovat pokoji, je přitažlivější než kdykoliv jindy.

„Hodná holka,“ zamumlá a sleduje mě přimhouřenýma očima. „Teď mi udělej striptýz, zlato. Chci vidět, jak se tvůj sladký zadek dostává z těch džín.“

Kousnu se do spodního rtu, otočím se k němu zády a pomalu si stáhnu džíny dolů, při tom se ujišťuju, že pohybuju boky ze strany na stranu. Když mám kalhoty u kotníků, otočím se zase směrem k němu, skopnu boty a vystoupím z kalhot. Julian mě pozoruje s viditelným chtíčem, dýchá těžce, když mu špičku penisu pokryje vlhká tekutina. Už se sám sebe nedotýká, drží se prostěradla a já pochopím, že už je blízko k orgasmu.

Dívám se na něj, pomalu si sundám tričko a pomalým pohybem si ho přetáhnu přes hlavu. Pod ním mám jemnou bílou podprsenku, která mi ladí k tangám. Na začátku týdne jsem si na internetu koupila nějaké oblečení a jsem ráda, že jsem se rozhodla pro nové spodní prádlo. Miluju na Julianovi výraz nekontrolovatelného chtíče – ten výraz říká, že by v ten moment pohnul horami, aby mě měl.

Když tričko padne na zem, tvrdě řekne, „Pojď sem, Noro.“ Hltá mě očima. „Musím se tě dotýkat.“

Nadechnu se, kundička mi ještě víc zvlhne, zatímco udělám pár kroků k posteli a zastavím se před ním. Natáhne se pro mě, přejede mi rukou po žebrech a pak pohne rukou výš k podprsence. Sevře ruku kolem levého prsa a masíruje ho přes jemný materiál. Zasténám, když mě štípne do bradavek, a ty poté ještě víc ztuhnou.

„Sundej si i zbytek oblečení.“ Odtáhne ode mě ruce a já rychle rozepnu podprsenku a sundám si tanga.

„Hodná. Teď si na mě sedni.“

Kousnu se do rtu, vylezu na postel a sednu si Julianovi na boky. Penis mi přejede po vnitřní straně stehna a já ho chytím pravou rukou, abych si ho nasměrovala ke svému otvoru. „Ano, přesně tak,“ zamumlá, chytí mě za boky, když se začnu snižovat k jeho kopí. Pustím jeho penis, chytím se za postel a on zasténá, „Ano, vezmi si mě, můj miláčku… Celou délkou…“ Využije rukou na mých bocích, natlačí mě níž, aby se do mě dostal celou délkou, a já zasténám při tom, jak mě celou zaplní. Cítím sladkou úlevu a bolest zároveň. Zatímco se na něj dívám, vpíjím se do jeho uspokojujícího výrazu, když mi najednou dojde, že by se to jednoduše dít nemuselo – že místo ležení pode mnou, mohl klidně Julian ležet deset metrů pod zemí. Nevím o tom, že bych udělala nějaký zvuk, ale nejspíš ano, protože Julian přimhouří oči a stiskne mě pevněji za boky. „Co se děje, zlato?“ zeptá se a já si uvědomím, že se třesu, projede mi mráz po kůži, když si ho představím, jak tam leží studený a zlomený. Můj chtíč se vypaří a nahradí ho hrůza a děs. Jako bych ležela v ledové vodě hrůzy a topila se.

„Noro, co se děje?“ Julianovi ruce přejedou ke krku, chytí mě za zátylek a přitáhne si mě blíž. Podívá se mi do očí, zatímco já mimovolně stisknu ruce kolem povlečení na každé straně. „Co je? Řekni mi to!“

Chci to vysvětlit, ale nemůžu mluvit. Mám sevřený krk a polévá mě ledový pot. Z ničeho nic nemůžu dýchat, zachvátí mě panika a sevře mi plíce. Před očima vidím černé tečky.

„Noro!“ Slyším Julianův hlas z dálky. „Kurva… Noro!“

Zasáhne mě štiplavá bolest a hlava mi odletí na stranu, nadechnu se a ruka mi vyletí k levé tváři. Ten šok mě probudí z paniky a plíce mi konečně začnou fungovat, hruď se mi roztáhne pod náporem potřebného vzduchu. Otočím hlavu a překvapeně se zadívám na Juliana. Tma se začne vytrácet.

„Noro, zlato…“ něžně mi teď masíruje tvář, utěšuje bolest, kterou mi způsobil. „Tolik se omlouvám, můj miláčku. Nechtěl jsem ti dát facku, ale vypadala jsi, že máš záchvat paniky. Co se stalo? Chceš, abych zavolal sestřičku?“

„Ne-“ Hlas se mi zlomí, když posmrknu. Začnou mi po tvářích téct slzy, když si uvědomím, že jsem se vyděsila – a že se to stalo během sexu. Julianův penis je stále ve mně, jen trochu ochablejší než předtím, a já se tu třesu a brečím jako šílenec. „Ne,“ zopakuju silnějším hlasem. „Jsem v pořádku… Opravdu, budu v pořádku…“

„Ano, budeš.“ Hlas se mu obrátí na tvrdý, přísný tón, když mě chytí za krk. „Podívej se na mě, Noro. Hned.“

Neschopná udělat cokoliv jiného ho poslechnu a setkám se s jeho pohledem. Z očí mu šlehají blesky. Když se na něho dívám, dech se začne zklidňovat, stejně jako popotahování a zoufalost začne opadávat. Pořád brečím, ale teď už tišeji, spíš jen dodatečně.

„Dobře,“ řekne Julian stejně přísným hlasem. „Teď mě ojedeš – a nebudeš myslet na cokoliv, co tě rozrušilo. Rozumíš mi?“ Přikývnu, jeho instrukce mě uklidní. Jak se moje úzkost rozplyne, začne se vkrádat jiný pocit. Začínám si všímat známé vůně jeho těla, cítím chlupy na jeho nohách, jak se mi brousí o lýtka… Jeho pták ve mně je teplý, velký a tvrdý. Mé tělo začne znovu reagovat, úplně mě rozptýlí. Zhluboka se nadechnu a začnu se pohybovat, nahoru a dolů. Jsem čím dál vlhčí a měkčí, jak ve mně chtíč začne růst.

„Ano, přesně tak, zlato,“ šeptá Julian, rukou sjede mezi mé nohy a začne mi třít klitoris. Napětí ve mně roste. „Šukej mě. Ojeď mě. Využij mě, abys zapomněla na své démony.“

„Ano,“ zašeptám. „Využiju.“ A dál se na něj dívám, zrychlím pohyby, nechám, aby mě fyzické potěšení uhánělo dál od temnoty.

Oba se uděláme o několik vteřin později, naše těla se chápou stejně, jako naše duše.

***

Ten večer spím v Julianově posteli, ne ve své. Doktoři to povolí poté, co mě poučí o tom, abych mu během noci netlačila na žebra. Ležím po jeho pravé straně, hlavu mám položenou na jeho nezraněném pravém rameni. Měla bych být ospalá, ale nejsem. Hlavou se mi honí myšlenky jako v nějakém včelím úlu. Emoce mám jako na horské dráze, cítím nadšení a pak smutek. Jsme oba naživu a víceméně bez úhony. Jsme zase spolu, oba jsme přežili. Už dál nepochybuju o tom, že k sobě určitým pošahaným způsobem patříme. Ať už je to dobře nebo ne, hodíme se k sobě, naše zpackané duše do sebe zapadají jako puzzle.

Nemám tušení, co budoucnost přinese, jestli bude zase všechno v pořádku. Pořád musím přemluvit Juliana, aby dodržel můj slib, který jsem dala Peterovi – a musím doktory požádat o pilulku ‚po‘, protože si ani jeden z nás předtím nevzpomněl na ochranu. Nevím, jestli je možné otěhotnět tak brzy po vyjmutí antikoncepčního implantátu, ale nechci riskovat. Možnost dítěte – bezmocného dítěte zasazeného do našeho života – mě teď děsí ještě víc, než kdy předtím. Možná časem změním názor. Možná za pár let to budu cítit jinak. Budu méně vyděšená. Teď jsem si ale jistá, že náš život nebude jako z pohádky. Julian není dobrý člověk – a já už také nejsem dobrá žena.

Mělo by mi to dělat starosti… a možná zítra bude. Teď ale cítím jen teplo kolem sebe a uvědomuju si jen prohlubující pocit klidu, jistoty, a že bude všechno v pořádku.

Že sem patřím.

Zvednu ruku, přejedu mu po skoro zahojených rtech, pocítím jejich smyslné křivky ve tmě.

„Necháš mě někdy odejít?“ zašeptám, vzpomenu si na naši konverzaci ze začátku.

Rty se mu roztáhnou do polovičního úsměvu. Také si to pamatuje. „Ne,“ odpoví tiše. „Nikdy.“ Chvíli ležíme potichu a pak se tiše zeptá, „Chceš, abych tě nechal jít?“

„Ne, Juliane.“ Zavřu oči a usměju se. „Nikdy.“

*** KONEC ***