KM - 22. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Nevím, jak jsem se dostala do ložnice, ale uvědomím si, že tam ležím stočená do klubíčka a třepu se na naší posteli. Ucítím na vlasech něčí ruce, slyším hlasy, které něco mumlají ve španělštině. Poznám, že je se mnou Ana a Rosa. Bolest je příliš silná, příliš hluboká na to, aby mě uklidnily. Myslela jsem, že vím, jaký je pocit mít vyrvané srdce z hrudi. Když jsem si chybně myslela, že je Julian mrtvý, byla jsem zničená. Ty měsíce bez něj byly ty nejhorší v mém životě. Myslela jsem, že vím, jaké je cítit ztrátu, vědět, že už nikdy neuvidím jeho úsměv nebo nepocítím teplo jeho objetí.

Až teď si uvědomuju, že je několik stupňů bolesti. Že bolest se může pohybovat od zničující až po duši trhající. Když jsem o Juliana přišla předtím, byl středem mého života. Teď je ale celým mým světem a nevím, jak bez něj žít.

„Oh, Noro…“ Anin hlas je ztěžklý slzami, když mě hladí po vlasech. „Je mi to tak líto, dítě… Je mi to tak líto…“

Chci jí říct, že je mi to také líto, že vím, že jí na Julianovi také záleželo, ale nemůžu. Nemůžu mluvit. I dýchání vyžaduje neskutečnou námahu, jako by plíce zapomněly, jak fungují. Jeden krátký nádech a krátký výdech – to je jediné, čeho jsem teď schopná.

Jen dýchání. Tak abych neumřela.

Po chvíli tiché mumlání a hlazení po vlasech skončí a já si uvědomím, že jsem sama. Musely mě přikrýt pokrývkou, než odešly, protože cítím na sobě její hebkost. Měla by mě zahřát, ale není tomu tak.

Jediné, co cítím, je mrazivá a bolestivá prázdnota na místě, kde bývalo srdce.

***

„Noro, dítě… Pojď se něčeho napít…“

Ana a Rosa jsou zpátky, jemnýma rukama mě donutí se posadit. Nabízí mi šálek horké čokolády a já jej automaticky přijmu, zahřívám si jím ruce.

„Jen doušek,“ pobídne mě Ana. „Celý den jste nejedla. Julian by to nechtěl, to víte.“

Bolest při zmínce jeho jména je tak silná, že mi hrnek skoro vyklouzne z rukou. Rosa se pro něj natáhne, uklidní mi ruce a něžně, ale zároveň neústupně, mi je přitlačí k puse. „No tak, Noro,“ zašeptá s pohledem plným soucitu. „Trochu se napij.“

Donutím se párkrát usrknout. Bohatá a teplá tekutina mi sjede dolů krkem, kombinace cukru a kofeinu zapudí vyčerpání. Když se cítím trochu víc naživu, podívám se směrem k oknu a zjistím, že už je tma – že jsem tu musela ležet několik hodin, aniž bych si to uvědomila.

„Něco nového od Petera?“ zeptám se a otočím se na Rosu a Anu. „Našli trosky?“

Rosa vypadá, že se jí ulevilo, když zase mluvím. „Od odpoledne jsme ho neviděly,“ odpoví a Ana přikývne, oči má červené a opuchlé.

„Dobře.“ Ještě párkrát usrknu horké čokolády a pak podám hrnek zpátky Aně. „Děkuju.“

„Můžu Vám připravit něco k jídlu?“ zeptá se Ana plná naděje. „Možná sendvič nebo nějaké ovoce?“

Žaludek se mi obrátí při zmínce jídla, ale vím, že něco sníst musím. Nemůžu umřít zároveň s Julianem, nehledě na to, jak je ta možnost v tenhle moment lákavá. „Ano, prosím.“ Můj hlas zní nepřirozeně. „Jen toust se sýrem, kdyby ti to nevadilo.“

Rosa vyskočí z postele a zeširoka se na mě usměje. „Tady to máme. Vidíš, Ano, říkala jsem ti, že je bojovnice.“ A než se můžu ohledně jídla rozmyslet, vyběhne z pokoje.

„Půjdu se osprchovat,“ řeknu Aně a také vstanu. Z ničeho nic mám nutkání být sama – být daleko od Anina starostlivého výrazu. Je mi zima a cítím se křehce, jako bych se každý den mohla roztříštit na milion kousků, a v očích mě pálí slzy.

Soustřeď se na dýchání. Jeden malý nádech za druhým.

„Samozřejmě, dítě.“ Ana se na mě vřele usměje. „Jděte. Jídlo tu na Vás bude čekat.“

A zatímco já jdu směrem ke koupelně, všimnu si, že tiše vyklouzne z pokoje.

***

„Noro! Bože, Noro!“

Rosa křičí a buší na dveře koupelny, že mě vyděsí. Nevím, jak dlouho už stojím pod sprchou, ale okamžitě sebou trhnu. Pak kolem sebe obmotám ručník a běžím ke dveřím, mokré nohy mi podkluzují na dlaždičkách.

Srdce mi buší v krku, když otevřu dveře. „Co se děje?“

„Je naživu!“ Vykřikne Rosa tak hlasitě, až skoro ohluchnu. „Noro, Julian je naživu.“

„Naživu?“ Chvíli nemůžu pochopit, co mi to říká, mozek mám z hladu zpomalený. „Julian je naživu?“

„Ano!“ Vypískne, chytí mě za ruce a skáče nahoru a dolů. „Peter se zrovna dozvěděl, že ho a pár dalších mužů našli naživu. Zatímco spolu mluvíme, tak ho převáží do nemocnice!“

Třesou se mi kolena a stěží se udržím na nohou. „Do nemocnice?“ Hlas je jen o maličko hlasitější než šepot. „Je vážně naživu?“

„Ano!“ Rosa mě silně obejme, pak mě pustí a s velkým úsměvem na tváři o krok ustoupí. „Není to skvělé?“

„Ano, samozřejmě…“ Hlava se mi točí radostí a pochybami, srdce mi buší jako o závod. „Říkáš, že ho berou do nemocnice?“

„Ano, to tvrdí Peter.“ Rosin výraz lehce vystřízliví. „Právě mluví dole s Anou. Nezůstala jsem, abych je poslouchala – chtěla jsem ti to říct co nejdřív.“

„Samozřejmě, děkuju!“ Cítím, jak ze mě padá veškerá ta mlha a zoufalství. Julian je naživu a berou ho do nemocnice! Běžím ke skříni, vytáhnu první šaty, které najdu a hodím je na sebe. Pak vyběhnu z pokoje a běžím dolů ze schodů s Rosou v patách. Peter stojí v kuchyni vedle Any. Oči má dokořán, když mě vidí, jak k nim běžím bosa a s mokrými vlasy. Nejspíš vypadám jako šílenec, ale je mi to jedno. Jediné, na čem mi záleží, je víc informací o Julianovi.

„Jak je mu?“ Vyhrknu a zastavím jen pár centimetrů před nimi. „V jakém je stavu?“

Na Peterově tváři se objeví úsměv, když se na mě podívá. „V nemocnici musí udělat nějaké testy, ale zatím to vypadá, že Váš manžel přežil pád letadla jen se zlomenou rukou, pár zlomenými žebry a ránou na hlavě. Je v bezvědomí, ale nejspíš kvůli tomu, že ztratil hodně krve.“ Když na něj zírám s otevřenou pusou, vysvětlí, „Letadlo spadlo do hustě zalesněné oblasti, takže stromy náraz zmírnily. Pilotní kabina – kde Esguerra a Kent seděli – se při nárazu odtrhla a to jim nejspíš zachránilo život.“ Pak úsměv z jeho tváře zmizí a oči mu potemní. „Většina mužů ale umřela. Palivo bylo vzadu a vybuchlo, zničilo celé letadlo. Přežili jen tři muži, ale jsou strašně popálení. Kdyby nebylo výstroje, kterou měli oblečenou, taky by nepřežili.“

„Proboha.“ Poleje mě vlna zděšení. Julian je naživu, ale skoro padesát jeho mužů nepřežilo. S většinou strážných se stýkám úplně minimálně, ale hodně z nich jsem tady na pozemku už potkala. A teď jsou mrtví. Pryč – stejně jako mohl být Julian, kdyby neseděl vepředu.

„A co Lucas?“ zeptám se a začnu se třást, když okamžitě neodpovídá. Teď poprvé mi dochází, že měl Julian leteckou nehodu a přežil. Že jako kočka s devíti životy přelstil smrt.

„Kent má zlomenu nohu a těžký otřes mozku. Když ho našli, tak byl také v bezvědomí.“

Projede mnou úleva a oči, které mě předtím pálily, se zaplní slzami. Slzami vděčnosti a radostí tak intenzivní, že jim nejde zabránit. Chci se smát a plakat zároveň. Julian je naživu, stejně jako muž, který mu už jednou zachránil život.

„Oh, Noro, dítě…“ Ana mě obejme, když mi začnou slzy stékat po tvářích. „Teď už je vše v pořádku… Všechno bude v pořádku…“

Nechám ji, aby mě sevřela v mateřském objetí. Pak se odtáhnu a usměju se skrz slzy. Poprvé věřím tomu, že to bude dobré. Že to nejhorší je za námi.

„Kdy můžeme odletět?“ zeptám se Petera, zatímco si otírám slzy. „Může být letadlo připraveno už za hodinu?“

„Odletět?“ Podívá se na mě zaraženě. „Nemůžeme odletět, paní Esguerrová. Mám jasný rozkaz, že máte zůstat na pozemku a ujistit se, že jste v bezpečí.“

„Cože?“ Zírám na něj nevěřícně. „Ale Julian je zraněný! Je v nemocnici a já jsem jeho žena-“

„Ano, rozumím.“ Peterův výraz se nezmění, oči má chladné a zastřené, když se na mě dívá. „Ale obávám se, že by mě Esguerra doslova zabil, kdybych Vás vystavil nebezpečí.“

„Chcete mi říct, že nemůžu vidět svého manžela, který měl zrovna leteckou nehodu?“ Vykřiknu vysokým hlasem, když ve mně začne vřít vztek. „Že tu mám sedět a nic nedělat, zatímco Julian leží zraněný na druhé straně zeměkoule?“

Peter nevypadá, že ho můj výbuch přesvědčil. „Udělám, co budu moct, abych zajistil zabezpečenou linku a možná video hovor,“ řekne klidně. „Také Vás budu dál informovat o jeho zdravotním vývoji. Mimo to se obávám, že nemůžu nic jiného udělat. Zrovna pracuju na zvýšení bezpečnosti nemocnice, kde Esguerra a další leží, takže se sem snad brzy vrátí.“

Chci křičet, řvát a hádat se, ale vím, že by z toho nevzešlo nic dobrého. Mám nad Peterem stejnou moc, jakou mám nad Julianem – takže žádnou. „Fajn,“ řeknu a zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. „To udělej a dej mi vědět hned, jak nabude vědomí.“

Peter nakloní hlavu. „Jistě, paní Esguerrová. Hned Vás budu informovat.“