TBZ - 20. kapitola

Překlad: Lucie

Everettova sestra byla pěkná. Ne takový druh krásy, který vidíte u královen krásy, s panenkovským make-upem a opalovacím sprejem. Byla jako její bratr, přírodní, ozářená sluncem. Její černé vlasy byly dlouhé a rovné. Měla stejné oči jako Everett, takové znervozňující ledově modré. Ale její obličej vypadal jemnější než Everettův, i když byla o pár let starší.

"Bridget," řekla, zatímco její tvář prozářil jasně bílý úsměv. Byla ten typ člověka, který byl tak hezký, ale zastrašující, dokud se neusmála. Její úsměv byl vřelý, přátelský. A v jejích očích jsem viděla naději. Okamžitě jsem se podívala stranou, bylo mi to nepříjemné. Nechtěla jsem být zodpovědná za jakoukoliv naději, kterou v mé přítomnosti viděla.

"Parker," řekla jsem a potřásla si s její nabídnutou rukou. Podívala jsem se na Everetta.

"Posaďte se," ukázala na protější stranu boxu. Vlezla jsem dovnitř a Everett se posadil vedle mě. Téměř okamžitě popadl pod stolem mou ruku a stiskl ji. Bylo to uklidňující, a tak jsem se trochu uvolnila.

"Takže," řekla Bridget, oči jí jiskřily vzrušením. "Everett říkal, že jste na výletě několik posledních dní?"

"Jo," odpověděla jsem a podívala se na Everetta. "Téměř týden?"

Everett pokrčil rameny. "Téměř."

"A vzal tě na některé ze svých oblíbených míst?"

Nakrčila jsem obočí. "No, řekl mi, že nikdy předtím nebyl v Grand Canyonu."

"Nebyl." Napila se vody. "Ale říkal, že tě vezme na Four Corners?"

Podívala jsem se na Everetta. "Už jsi tam kdysi byl?" Něco na tom mi vadilo.

Bridget nás přerušila, "Pouze s rodinou. A vzal tě na dinosauří stopy?"

Obrátila jsem svůj zrak od Everetta na stůl. Jedna moje část byla naštvaná. Jedna moje část se cítila zrazená. Neměla jsem žádné právo se tak cítit, ale cítila. "Ano, viděli jsme dinosauří stopy a řeku."

Everett mi pod stolem stiskl ruku, ale já jsem potřebovala odstup. Toho se nedalo moc dosáhnout, když jsme seděli tak blízko u sebe, ale aspoň jsem se snažila vykroutit ruku z jeho sevření.

"Nevěděla jsem, že už tyhle místa viděl," řekla jsem, stále zírající na stůl. Nastalo ticho mezi Everettem a Bridget a já jsem se cítila ještě více nepříjemněji. A tak jsem pokrčila rameny vyhrkla: "Ne, že by to byl nějaký problém, nebo tak něco." Neodvážila jsem se podívat na Everetta. Něco se mezi námi změnilo poté, co Bridget prozradila, že Everett už ta místa navštívil. A já jsem o tom nechtěla přemýšlet.

Když nám číšník přinesl pití a zapsal si naše objednávky, nikdo nic neřekl. Bylo to nepříjemné a trapné ticho. A pak chlapec, osmi nebo devítiletý, přiběhl ke stolu. "Mami, máš nějaké čtvrťáky?"

"Ahoj, kámo," slyšela jsem Everettův hlas, ale moje pozornost byla upřena na chlapce.

"Strýčku Everette!" Vykřikl a ovinul paže kolem Everettova krku. Nedokázala jsem se vyhnout pohledu na Everetta. Oči měl zavřené a jeho paže byly ovinuté kolem chlapce. Chlapce, který vypadal tolik jako on, až to bylo zvláštní. Moje hruď se stáhla dojetím, když jsem sledovala jejich setkání.

Everett vytáhl z kapsy hrst čtvrťáků a vysypal je do dlaní malého chlapce. To bylo ve chvíli, kdy si mě chlapec všiml a zíral na mě svýma modrýma naivníma očima. "Ahoj," řekl a naklonil hlavu na stranu, stejně jako Everett, když mě studoval. To mě zabolelo.

"Ahoj," zachraptěla jsem. Polkla jsem. "Jsem Parker. Jak se jmenuješ?"

"Clark," odpověděl. "Jak jsi přišla k té jizvě?"

Uslyšela jsem Bridget, jak nasála vzduch. To byl důvod, proč jsem měla ráda děti. Říkali věci, ze kterých bylo ostatním lidem nepříjemně. Díky dospělým jsem se dokázala cítit nepříjemně, ale ne díky dětem.

A tak jsem odpověděla stejně, jako jsem vždy odvětila každému dítěti, které se zeptalo. "Útok žraloka."

Od Everetta a Bridget bylo stále ticho, ale Clarkova tvář se rozzářila. "Skvělý!" Zvolal. Otočil se na Bridget. "Mami, není to skvělý?"

Bridget pomalu přikývla. "Ano, to je. Proč si nejdeš zahrát nějaké hry do pasáže a nepřijdeš se ohlásit zase za pár minut?"

Clarkovi se to nemuselo říkat dvakrát. Odběhl od stolu a nechal nás dospělé zase v tom trapném tichu.

"Díky," řekla nakonec Bridget. Podívala jsem se na ní. "Teď budeš jeho hrdinka."

"Je to lepší příběh než ten, že jsem byla pořezaná nožem," řekla jsem, zatímco jsem popíjela svůj nápoj. Sledovala jsem Bridget, jak si vyměnila pohled s Everettem. Začínalo to být nesnesitelné.

Bridget si povzdevla. "Everette, mohl bys jít zkontrolovat Clarka?"

Everett vylezl z boxu. Mohla jsem cítit jeho pohled, ale cíleně jsem se mu vyhýbala. Věděla jsem, že ho Bridget požádala, aby odešel, z nějakého důvodu. Poté, co oděšel, jsem se na ni podívala. Jako někdo, kdo studoval lidi, jsem dokázala hodně vyčíst z řeči těla. A řeč Bridgetina těla mi pověděla, že je připravená. Posadila jsem se rovně.

"Everett ti řekl o své rakovině." Nebyla to otázka.

Přikývla jsem. "I své rozhodnutí ohledně diagnózy."

Bridget přikývla. "Co si o tom myslíš?"

Začínal to být vážný rozhovor. "Když mi to řekl poprvé, nerozumněla jsem tomu." Zhluboka jsem se napila skrz brčko, abych zformulovala svou odpověď. "A pak mi vyprávěl," začala jsem. Ugh. Tohle bude ještě víc nepříjemné. "A pak mi vyprávěl o své rakovině, kterou měl jako teenager. A jak se cítil ohledně toho, že se jeho rodina rozpadla."

Bridget našpulila rty, pomalu přikyvovala, zpracovávala všechno, co jsem řekla. "No, naše rodina se sice rozpadla. Ale Everett s oblibou bere vinu na sebe. Jeho duše se dotkla temnota, ale pouze dotkla, ale ty si musíš myslet, že jeho duše je černá ohledně toho, že si sám sobě neodpustí za něco, nad čím v první řadě neměl žádnou kontrolu."

"Everett má rád kontrolu."

"To má," souhlasila Bridget. "To je důvod, proč se tak rozhodl. Proč nechce jít na operaci, proč nechce bojovat. Chce mít možnost volby. Ale tahle je špatná."

Whoa. Nevěděla jsem, jak na tohle mám odpovědět.

Bridget se narovnala a opřela se. "Kolik ti toho Everett řekl o svém tumoru? O tom, co teď má?"

"Moc ne. Jenom, že je dost velký a že se nachází na čele, kde, jak předpokládám podle jeho jizvy, byl i ten poslední."

"Everett si ten tumor nenechal vyšetřit. Ne jednoznačně. Jeho doktoři jsou tady v Texasu. Doktoři, kteří léčili jeho rakovinu poprvé. Před měsícem navštívil onkologa v Kalifornii. Udělal mu CT. Doktor doporučil biopsii, ale Everett řekl ne. Řekl, že skončil. Ale," Bridget položila ruce na stůl, "on ani neví, jaký druh tumoru to je. Nemá ani tušení! Mohlo by to být léčitelné, ale on se rozhodl s tím nic nedělat."

To byla nová informace. Předpokládala jsem, že si Everett vše ověřil, než se rozhodl s tím nic nedělat. "Tak proč se tak rychle rozhodl, že nepůjde na operaci?"

"Neviděla jsi ho, když si procházel rakovinou, když byl teenager. Bylo to, no, devastující. Ztratil hodně ze své váhy. Ztratil hodně ze sebe. Ztratil přátele a rodina se rozpadla. Fyzicky ho rakovina oslabila. Citově, v jeho mysli, mu rakovina zničila celý jeho život. A léčba rakoviny mu vzala paměť." Sledovala jsem její prsty kreslit po dřevěné desce stolu. "Everett měl výjimečnou paměť. Pamatoval si lidi, které potkal jen krátce, i po letech. Vždy byl dobrý ve škole. Po operaci měl problémy s krátkodobou pamětí. Zapomněl všechno, co se stalo pár měsíců před operací."

Přikývla jsem a snažila se to zpracovat.

"Everett," pokračovala, dívala se do pasáže, která byla přilehlá k restauraci. "Everett je dobrý člověk. Velmi dobrý člověk, Parker. Je to druh člověka, který dává a je nesobecký. Ale on tyhle věci v sobě nevidí. Vidí v sobě muže, který roztrhal rodinu. Neřekla bych, že je v depresi, ale jako my všichni má své démony. Ale jeho démoni ho okrádají o budoucnost, která velmi dobře může existovat."

Tahle ronverzace mi způsobovala bolest. Cítila jsem se být zrazená Everettem. Tím, že mi neřekl, že navštívil spoustu míst, kde jsme byli spolu. Tím, že mi neřekl o svém skutečném, smysluplném důvodu, proč nejde na operaci. Ale zase jsem cítila, že není správné být naštvaná. Cítit se zrazená. Opřela jsem se do sedačky.

Bridget se naklonila přes stůl. "To, co jsem ti řekla, nebylo nic tajného. Klidně to můžeš probrat s Everettem, pokud chceš." Podívala se do pasáž, než znovu pohlédla na mě. "Nikdy předtím jsem se nesetkala s Everettovou přítelkyní."

Mé oči se rozšířily. "Nejsem jeho přítelkyně."

"Já vím." Olízla si rty. "Ale jsi mu ze všech nejblíž, než k nějaké kdy byl."

Než jsem stihla odpovědět, Everett se k nám znovu připojil. S Bridget jsme upadly do ticha, zatímco Everett se na nás obě podíval. "Hezky jste si popovídaly?" Zeptal se zdánlivě bezstarostně. Musel vědět, že jsme mluvily o něm.

"Samozřejmě," řekla Bridget a mrkla na mě. "Mluvili jsme o tom, jaký jsi idiot."

"Parker si nemyslí, že jsem idiot," řekl a ukázal na mě palcem.

"Ne. Jsi jenom pitomec."

"Hrubý pitomec," objasnil Everett a naklonil hlavu směrem k jeho sestře.

"Tak to jsi," souhlasila s vážnou tváří.

Číšník přinesl naše jídlo, ale Clark byl stále v pasáži. "Jeho táta mu dal najíst před tím, než jsme sem přišli, takže stráví celý čas v pasáži," omlouvala se Bridget.

"Je to dítě," řekla jsem s pokrčenými rameny. "Má své priority."

"To má," Bridget se pousmála. "Kam máte dál namířeno?" Zdálo se, že ji to opravdu zajímá.

Stále jsem zpracovávala své pocity ohledně Everetta, tak jsem zůstala klidná, když promluvil. "Jako další nás čeká New Orleans."

Moje hlava vyskočila. New Orleans bylo jako zlatý důl pro lidi, jako jsem já, pro lidi, kteří rádi porozují ostatní. Ale držela jsem svůj pohled daleko od Everetta.

"Co tam budete dělat?" Zeptala se Bridget mezi sousty.

Cítila jsem, jak Everett vedle mě pokrčil rameny. "Věci," odpověděl, než se zakousl do své pizzy.

"Věci?" Zeptala se Bridget se zvenutým obočím. "To je vše? To je vše, co dostanu?"

"Udělám fotky. Pak ti je pošlu," řekl a mávl rukou, aby ukončil tuhle konverzaci.

"Vlastně už máme jednu fotku," řekla jsem, zatímco jsem se dívala do talíře, "jak jsme pod obloukem." Everett ztuhl, zastavil se před tím, než si vzal další sousto. Věděl, co jsem tím myslela, na co jsem myslela pokaždé, když jsem se na tu fotku podívala. Ale bylo to osobní, příliš osobní to říkat nahlas.

"Vážně?" Zeptala se Bridget, zřejmě si neuvědomovala myšlenky, které vířily mou i Everettovou myslí. "Chtěla bych ji vidět." Naklonila se přes stůl. "Oblouk v kaňonu?"

"Tady," řekl Everett a podal jí fotoaparát zpod stolu. Nevěděla jsem, že ho vzal s sebou.

Bridget odložila vidličku a otřela si ruce do ubrousku, než lačně popadla foťák. Sledovala jsem ji, jak začala listovat fotografiemi. Zastavila se, podívala se na Everetta, než se opětovně zaměřila na foťák. Neuvědomila jsem si, že Everett pořídil více, než jednu fotografii.

"Ah," řekla. Podívala se na nás oba. Zdálo se, že chce něco říct, ale tvrdohlavě stáhla rty do úzké linky, než podala foťák zpět Everettovi.

"Chci to vidět," řekla jsem, než jsem natáhla ruku, abych zachytila foťák. Everett se mi ho snažil vzít, ale vytrhla jsem se mu. Dívala jsem se na obrazovku na zadní straně foťáku. Viděla jsem oblouk, viděla jsem Everetta,jak se o mě opírá, ruku má omotanou kolem mě. Jeho obličej byl otočen čelem k mému, jeho rty na mém uchu. Výraz na mé tváři bych mohla popsat jako klidný. Nemohla jsem si pomoct, zavřela jsem oči a vzpomínala.

"Každý, kdo uvidí tuto fotografii, nás uvidí pod obloukem. Ale když ty uvidíš tu fotografii, uvidíš kaňon a vodu a všechny krásy před námi. Pamatuj si to, Parker. Když se podíváš na tu fotografii, pamatuj si pohled na Očistec se mnou. Zatímco se každý bude koukat na oblouk, my se budeme dívat na tohle."

Otevřela jsem oči a podívala se na Everetta poprvé od chvíle, kdy odešel od stolu. Díval se na mě s citem. Nebyla jsem si jistá, co za cit to bylo, ale věděla jsem, že pravděpodobně cítím totéž. Olízla jsem si rty, neschopná odvrátit zrak.

"Už jsem se postarala o účet. Clark má fotbalový trénink, takže musím jít." Bridgetin hlas přerušil opar, pod kterým jsme se s Everettem nacházeli, zatímco jsme se na sebe dívali.

"Doprovodíme vás ven," řekl Everett a natáhl ruku, aby mi pomohl vstát. Opět tu pro mě byl, aby mě vytáhl. Následovala jsem ho.

Když jsme se dostali na parkoviště, pustila jsem se Everettovy ruky, držela jsem se zpátky, aby mohl být chvíli se svou sestrou. Clark běžel napřed k autu, zatímco Everett mluvil s Bridget.

"Kéž bys mohla jít dnes večer s námi na večeři," řekl Everett a položil jí ruku kolem ramen. Sledovala jsem jeho toužebný pohled, který mu věnovala. "Mám dnes večer směnu a nemohla jsem sehnat nikoho, kdo by to za mně vzal. A kromě toho víš, jaký je táta. Nemusím se dívat, jak se ztrapňuje, nebo jak se snaží ztrapnit mě."

Everett přikývl, povzdechl si a pak si rukou prohrábl vlasy. Oba se otočili a podívali se na mě, a tak jsem otočila hlavu a předstírala, že jsem nic neslyšela.

"Je skvělá, víš to?" Řekla Bridget, stále se na mě dívala.

Svědila mě kůže.

"Jo, já vím, že je," odpověděl Everett.

V žaludku mě začalo pálit. Everett se sehnul, aby ji objal. Obrátila jsem se své tělo úplně pryč.

"Co to je?" Řekla Bridget. Zůstala jsem k nim zády, cítila jsem se nepříjemně, že jsem svědkem jejich výměny. Nastalo ticho a potom jsem ji uslyšela říct. "Říká se, že to přináší smůlu."

Zvědavost mi našeptávala, abych se podívala, o čem to mluví. Ale byla jsem tvrdohlavá a tam jsem se k nim neotočila.

"Já to risknu," odpověděl se smíchem Everett. Otočila jsem se kolem a Everett znovu objímal Bridget. Sledovala jsem jeho obličej, jak se na něm vystřídalo štěstí i smutek, když kolem něj omotala své paže. Objímala ho tak pevně, až se otřásla. Znovu jsem od nich odvrátila obličej, nechtěla jsem vidět tenhle okamžik mezi Everettem a jeho sestrou. Bylo to příliš.

"Parker," řekla. Otevřela jsem oči a podívala se na ni. Měla pro mě rozevřenou náruč. Neochotně jsem udělala pár kroků dopředu a nechala jsem ji, aby kolem mě obalila své paže. Mé vlastní paže se cítily divně, tak jsem je zvedla a rozpačitě jsem ji poplácala po zádech. Podívala jsem se na Everetta, zatímco mě objímala. Byla jsem zvědavá, jak se na nás díval.

"Doufám, že se zase uvidíme," řekla,odtáhla se a podívala se mi do očí. Bylo to sbohem. Nevěděla jsem, jak odpovědět, a tak jsem ji pouze sledovala, jak odchází ke svému autu.

"Často tě někdo objímal?"

Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Everetta. "Cože?"

"Je to jednoduchá otázka. Objal tě někdo? Když jsi vyrůstala, objali tě někdy tvoji pěstouni? Nebo učitelé? Přítel?"

Nepotřebovala jsem se nad tím zamyslet. "Ne."

Everett přikývl, jako kdyby takovou odpověď očekával. "Ani tvoji přítelové?"

Myslela jsem na své přítele. Nikdy jsem s žádným z nich neměla emocionální spojení. Nikdy to o tom nebylo. Tak jsme se nedrželi za ruce, neobjímali se, ani na sebe nebyli laskavý, pokud se nejednalo o předehru k hlavní události.

"Ne."

"To je zatracená škoda."

"Ne, to není."

Přistoupil ke mně blíž. Udělala jsem krok zpátky. "Neutíkej," zašeptal, jeho oči se propojily s mými.

"Neutíkám."

"Ale chceš."

Měl pravdu. Natáhl ruku ke mně. Vložila jsem svou ruku do té jeho s trochou obav. "Pojďme," řekl a přerušil kouzlo, pod kterým mě měl.

Nechala jsem ho, aby mě odvedl k džípu. Doprovodil mě ke dveřím spolujezdce, ale předtím, než otevřel dveře, mě k sobě přítáhl a objal mě.

Mé srdce padalo a přistálo až uprostřed žaludku. Zavřela sem oči a ucítila jeho rty na svém uchu. "Nebyla jsi dostatečně objímaná, má drahá." jeho vtipná přezdívka na mě tentokrát nepůsobila jako vtip. Stiskl své ruce pevněji. Tak pevně, že jsem se nemohla pohnout. Ale bylo to uklidňující. A vřelé. Chtěla jsem žít, opravdu žít v tomto okamžiku. Se zavřenýma očima jsem si ukládala tento okamžik do své paměti. Jeho vůni chladné vody. Jeho svaly na zádech pod konečky mých prstů. Jeho dech u mého ucha. Když mě políbil do vlasů. Když mě moje srdce pálilo od žaludku až do krku.