HM - 3. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Dámy, díky nejlepší Simči (které znovu moc děkujeme!!) už máme knížku Claim Me (třetí díl série Capture Me) k dispozici a tak se pouštíme do překladu. Kdy začneme přidávat kapitoly ještě nevíme, ale pokusíme se vás moc nenapínat. :-)

Julian

Jsem uprostřed vyhodnocování portfolia o potenciální investici od svého manažera, když se Nora tiše posadí vedle mě. Neschopen odolat její přítomnosti se otočím, abych se na ní podíval a sledoval, jak si začne číst knížku. Teď, když jsme od sebe byli pár minut, už nemám potřebu ji zraňovat a nadávat. To místo teď zabral nevysvětlitelný smutek… zvláštní a nečekaná ztráta. Nechápu to. Nelhal jsem Noře, když jsem řekl, že nechci děti. Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel, ale teď, když nad tím uvažuju, si neumím představit být otcem. Co bych s dítětem dělal? Byla by to jen další slabost, kterou by mohli mí nepřátelé využít. Nezajímám se o děti, ani nevím, jak je vychovat. Mí rodiče nebyli zrovna ukázkovým příkladem. Měl bych být rád, že Nora děti nechce, ale místo toho, když dnes ráno zavedla řeč na pilulku ‚po‘, jsem se cítil podivně.

Jako to nejhorší odmítnutí.

Snažil jsem se na to nemyslet, ale když jsem ji pozoroval, jak si stírala ze stehen mé semeno, vrátil se ten pocit ke mně. Připomnělo mi to, že to ode mě nechce.

Že to ode mě nikdy nebude chtít.

Nechápu, co na tom záleží. Nikdy jsem neplánoval s Norou založit rodinu. Manželství mělo náš vztah upevnit, nic víc. Je to můj miláček… má posedlost a můj majetek. Miluje mě, protože jsem ji donutil, aby mě milovala, a chci ji, protože ji potřebuju ke svému životu. Děti do této rovnice nespadají.

Nemůžou.

Nora mě přistihne, jak ji pozoruju a váhavě se na mě usměje. „Na čem pracuješ?“ zeptá se a položí si knihu do klína. „Pořád na tom designu pro drona?“

„Ne, zlato.“ Donutím se myslet na to, že pro mě přijela do Tádžikistánu – že mě miluje tak moc, že je schopná udělat něco tak šíleného – což mi zvedne náladu a tíha na prsou začne mizet.

„Na čem tedy?“ nepolevuje. Pobaveně se usměju nad její zvědavostí. Nora už dávno není spokojená s druhým místem v mém životě; chce vědět všechno a je čím dál troufalejší v domáhání se odpovědí.

Být to kdokoliv jiný, naštval bych se. Ale u Nory mi to nevadí. Užívám si její zvědavost. „Procházím možnou investici,“ vysvětlím. Vypadá, že ji to zaujalo, tak jí povím o tom, jak jsem četl o start-upu biotechnologie, který se specializuje na drogy ovlivňující mozek. Kdybych se rozhodl do toho jít, byl bych jeden z investorů na zavolání – jeden z prvních. Riskantní investice mě vždycky zajímaly; rád stojím na vrcholku inovace jakékoliv oblasti.

Poslouchá mé vysvětlování s evidentním nadšením, celou dobu na mě soustřeďuje svoje tmavé oči. Mám to rád, to, jak pohlcuje informace jako houba. Baví mě ji učit, ukázat jí rozdílné části mého světa. Těch pár otázek, na které se zeptá, jsou chytré, ukazují mi, že přesně chápe, o čem mluvím.

„Jestliže ta droga dokáže vymazat paměť, mohla by se využít k léčbě posttraumatické stresové poruchy atd.?“ zeptá se, když jí popíšu jeden z nejslibnějších produktů. Ke stejné otázce jsem došel o minutu dříve. Tohle jsem nečekal, když jsem jí unesl – to nadšení z její přítomnosti. Když jsem si ji poprvé vzal, viděl jsem ji jen jako sexuální objekt, krásnou dívku, která mě tak okouzlila, že jsem ji nedostal z hlavy. Nečekal jsem, že se stane mou společnicí a zároveň s ní budu spát. Neuvědomil jsem si, že bych si mohl užívat trávit s ní čas.

Nevěděl jsem, že by mě mohla vlastnit tak, jako já vlastním ji.

Opravdu je dobře, že si vzpomněla na ten prášek. Až se oba uzdravíme, naše životy se vrátí do normálu.

Našeho normálu.

Budu mít Noru u sebe a nespustím ji už nikdy z očí.

***

Je tma, když přistaneme. Donutím ospalou Noru, aby vystoupila z letadla, a nastoupíme do auta, které nás odveze domů. Domov. Je zvláštní přemýšlet o tomhle místě opět jako o domově. Byl mým domovem, když jsem byl dítě, a nesnášel jsem ho. Nesnášel jsem na něm všechno, od vlhkého horka po pronikavou vůni džungle. Ale jak jsem stárnul, přistihl jsem se, že mě tyhle místa přitahují – tropická místa, které mi připomínají džungli, ve které jsem vyrostl. Až díky Nořině přítomnosti jsem si uvědomil, že tenhle pozemek vlastně ne-nenávidím. Tohle místo nebylo nikdy objektem mé nenávisti – byl to vždycky člověk, kterému to patřilo.

Mému otci.

Nora se uvelebí na zadním sedadle vedle mě, vyruší mě z mých myšlenek a zívne do mého ramene. Ten zvuk je tak roztomilý, že se zasměju a objemu ji pravou rukou kolem pasu, přitáhnu si ji blíž. „Ospalá?“

„Hmm-mm.“ Otře se obličejem o můj krk. „Pěkně voníš,“ zamumlá.

A můj penis okamžitě ztvrdne, prostě jen tak, když zareaguje na dotyk jejich rtů na mé kůži.

Kurva. Frustrovaně vydechnu, když auto zastaví před domem. Ana a Rosa stojí na verandě, aby nás přivítaly, a můj pták by nejradši vyletěl z kalhot. Odsunu se na stranu, abych byl od Nory o něco dál a erekce mohla opadnout. Loktem mi zavadí o žebra a já ztuhnu bolestí, v duchu proklínám Majida. Nemůžu kurva čekat, až se uzdravím. Dokonce i sex dnes mě pěkně bolel, hlavně když jsem na konci zrychlil. Ne že by to snížilo uspokojení – jsem si naprosto jistý, že bych mohl Noru šukat i na smrtelné posteli a užil si to – ale i tak mě to štve. Mám rád bolest a sex dohromady, ale jen když jsem to já, kdo ji rozdává.

Jediná výhoda je ta, že má erekce už není viditelná.

„Jsme tu,“ oznámím Noře, když si promne oči a znovu zívne. „Přenesl bych tě přes práh, ale obávám se, že to tentokrát nezvládnu.“

Zamrká, chvíli vypadá zmateně, ale pak se jí na obličeji objeví široký úsměv.

Také si to pamatuje. „Už nejsem novomanželka,“ řekne a zasměje se. „Takže nemusíš.“

Usměju se na ni nazpátek, hruď mi zaplní zvláštní uspokojení, a otevřu dveře.

Hned, jakmile vystoupíme z auta, zaútočí na nás dvě brečící ženy. Nebo spíš zaútočí na Noru. Já jen sleduju, jak ji Ana a Rosa objímají, smějí se a brečí zároveň. Jakmile skončí s Norou, otočí se ke mně a Ana se ještě víc rozbrečí, když si všimne obvazů na hlavě. „Oh, pobrecito…“ Přeskočí do španělštiny, tak jako to dělá, když je naštvaná. Nora s Rosou se jí snaží utěšit, říkají ji, že se uzdravím, že nejdůležitější je, že jsem naživu. Obavy služebné jsou dojemné a znepokojující zároveň. Vždycky jsem věděl, že na mně té postarší ženě záleží, ale neuvědomil jsem si, jak moc. Co si pamatuju, Anina přítomnost na pozemku byla vřelá a uklidňující – byla někým, kdo mi dával najíst, uklízel po mně a ošetřoval mé dětské rány. Nikdy jsem ji k sobě nepustil příliš blízko, ačkoliv teď poprvé toho lituju. Ani ona, ani Rosa, se mě nesnaží obejmout, jako objímaly mou ženu. Myslí si, že bych to nevítal a mají nejspíš pravdu. Jediný člověk, od kterého chci nějaký projev náklonosti – ne, od kterého toužím po náklonosti – je Nora.

Když ty tři ženy skončí s jejich emocionálním shledáním, zamíříme všichni do domu. Navzdory pozdní hodině jsme já i Nora hladoví a jídlo, které nám Ana připravila, sníme rekordní rychlostí. Pak sytí a vyčerpaní jdeme nahoru do naší ložnice. Rychlá sprcha a stejně tak rychlý sex poté, a Nora mi usne na nezraněném rameni.

Jsem připravený pokračovat v našem normálním životě.

***

Z křiku, který mě vzbudí, mi tuhne krev v žilách. Je plný zoufalství a strachu, odráží se od stěn a zaplavuje žíly adrenalinem. Jsem na nohách ještě dřív, než si uvědomím, co se děje. Když křik polevuje, popadnu zbraň ukrytou v nočním stolku a automaticky rozsvítím světlo. Lampička na nočním stolku osvítí pokoj a já vidím Noru schoulenou uprostřed postele, jak se třese pod přikrývkou. V pokoji nikdo není, žádná viditelná hrozba. Srdce mi přestane bít jako splašené. Nikdo nás nenapadl. Ten křik musí vydávat Nora.

Má další noční můru.

Kurva. Nutkání udělat něco násilného je tak silné, že to nedokážu potlačit. Zaplavuje každou buňku mého těla, celé tělo se mi třese vzteky a potřebou zabít toho zkurvysyna, který to způsobil.

Počínaje mnou.

Otočím se k ní zády, několikrát se zhluboka nadechnu, abych zadržel vířící zlost v sobě. Není tu nikdo, na koho můžu řvát, žádný nepřítel, na kterém si můžu vybít zlost.

Je tu jen Nora, která potřebuje, abych byl klidný a racionální.

Uplyne několik vteřin, a když jsem si jistý, že jí neublížím, otočím se čelem k ní a vrátím zbraň zpátky do nočního stolku. Pak vylezu zpátky na postel. Žebra a rameno mě bolí a v hlavě mi pulzuje z toho náhlého pohybu, ale bolest není nic v porovnání s tíhou na mé hrudi.

„Noro, zlato…“ Nahnu se nad ní, stáhnu přikrývku z jejího nahého těla a položím jí ruku na pravé rameno, abych jí zatřásl. „Vzbuď se, můj miláčku. Je to jen sen.“ Její kůže je na dotyk lepkavá a skuhravé zvuky, které vydává, jsou horší, než jakékoliv Majidovo mučení. Zaplaví mě nová vlna vzteku, ale potlačím ji a udržím hlas klidný a slabý. „Probuď se, zlato. Je to jen sen. Není to skutečné.“

Přetočí se na záda, stále se třese, ale oči má otevřené. Otevřené a prázdné. Lape po dechu, hruď se jí nadzvedává a ruce drží zoufale v pěst. Není to jen sen – je uprostřed záchvatu paniky, který ji nejspíš nějaká noční můra způsobila. Chci zaklonit hlavu a vzteky zařvat, ale neudělám to. Teď mě potřebuje a já ji nezklamu.

Už nikdy.

Sednu si jí na boky a ohnu se, abych vzal její bradu do pravé ruky. „Noro, podívej se na mě.“ Řeknu to tvrdým, přikazujícím hlasem. „Podívej se na mě, můj miláčku. Hned.“

I přes paniku poslechne. Její návyk je příliš silný na to, aby neposlechla. Okamžitě se mi podívá do očí, zorničky má rozšířené, takže její oči vypadají úplně černě. Ústa má otevřená dokořán, jak lapá po dechu. Kurva, dvakrát kurva. Můj prvotní instinkt je si ji k sobě přitáhnout a držet ji, být něžný a uklidňovat ji, ale vzpomenu si na její záchvat paniky během sexu noc zpátky, kdy vypadalo, že jí nic nepomůže.

Nic kromě násilí.

Takže místo šeptání něžností se k ní nakloním, opřu se o pravý loket, a hrubě ji políbím, využiju sevření na její bradě, abych ji udržel v klidu. Mé rty narazí do jejích a nechtěně ji kousnu do spodního rtu, jak drsně prorazím jazykem dovnitř. Sadistické monstrum ve mně je nadšené z chuti její krve, zatímco zbylou část zahlcuje bolest. Vydechne mi do pusy, ale ten zvuk je tentokrát jiný, vyděšenější a zoufalejší. Cítím, jak se jí zvedá hruď, když se zhluboka nadechuje a uvědomím si, že moje metoda funguje, že se teď soustředí na fyzickou bolest a ne duševní.

Povolí zaťaté pěsti, už nesvírá pokrývku a zklidní se pode mnou, tělo má ztuhlé jinou formou strachu. Strachu, který vzrušuje nejtemnějšího predátora ve mně – část, která si ji chce podmanit a pohltit ji.

Ke vzteku, který ve mně stále vře, se přidá hlad mísící se s potřebou nesmyslné touhy. Mé smysly se zaměří jen na ten pocit jejích rtů ochucených krví a křivek jejího nahého těla, které bezmocně leží pode mnou. Penis mi bolestivě ztvrdne, když mě chytí za pravé předloktí oběma rukama a z úst se mi vydere bolestivý zvuk.

Najednou mi ten polibek nestačí. Musím ji mít celou.

Pustím její bradu, zvednu se na jedné ruce a kleknu si nad ni. Dívá se na mě, rty má opuchlé a zbarvené do ruda. Pořád se třese, hruď se jí zvedá a zase padá v rychlém tempu, ale nepřítomný pohled je pryč. Je se mnou – je tu – a to je jediné, co můj vnitřní démon právě teď vyžaduje.

Jedním rychlým pohybem z ní slezu, nevšímám si bolesti v oblasti žeber a natáhnu se znovu k nočnímu stolku. Tentokrát ale místo zbraně vytáhnu kožený bičík. Nořiny oči se rozšíří. „Juliane?“ Hlas má zadýchaný se zbytky paniky.

„Otoč se.“ Slova ze mě vyjdou drsně, zradí agresivitu, která ve mně vře. „Hned.“

Chvíli váhá, ale pak se otočí na břicho.

„Na kolena.“

Klekne si na všechny čtyři a otočí hlavu ke mně v očekávání dalších instrukcí. Tak dobře vytrénovaný miláček. Její poslušnost ještě zvětší mou touhu, zoufalý hlad přivlastnit si ji. Tahle poloha ukazuje její zadek a odhaluje její kundičku, z čehož mi penis ještě víc ztvrdne. Chci ji celou, nárokovat si každý centimetr jejího těla. Svaly mám napjaté a téměř bez přemýšlení švihnu bičem, nechám kožená vlákna, aby se jí zakously do kůže na jejím zadku.

Vykřikne, zavře oči, když jí tělo ztuhne a mně pohltí temnota, vymaže veškeré zbytky rozumných myšlenek. Sleduju, téměř z dálky, jak bič líbá její zadek znovu a znovu, nechává za sebou růžové stopy a červené pruhy po celých zádech, zadku a stehnech. Při prvních několika úderech sebou trhá, křičí bolestí, ale jakmile najdu svůj rytmus, začne se uvolňovat, očekávat další úder.

Její výkřiky se zjemní a kundička zvlhne.

Reaguje na bičování jako na smyslnou něhu.

Koule mi ztuhnou, když položím bič vedle a stoupnu si za ní. Pravé předloktí vsunu pod její boky a přitáhnu si ji k sobě blíž. Tlačím penisem k jejímu otvoru a zasténám, když přejedu špičkou penisu po její vlhké, krémové kundičce. Také zasténá, prohne se v zádech a já do ní vstoupím, nechám se jí pohltit.

Kundičku má neuvěřitelně úzkou, svírá kolem mě svaly jako pěst. Nezáleží na tom, jak často ji šukám; pokaždé je to určitým způsobem nové, ten pocit je silnější a bohatší než si představuju. Mohl bych v ní zůstat navždycky, cítit její jemnost, její vlhké teplo. Až na to, že nemůžu – ta primitivní potřeba se pohybovat, přirážet, je moc silná. V uších slyším tlukot srdce, tělo mi pulzuje divošskou potřebou.

Klidně držím tak dlouho, jak to jen jde, pak se začnu pohybovat. Každým přírazem se dotknu klínem jejího narůžovělého zadku. Při každém nárazu zasténá, tělo se jí kolem ptáka stáhne a vzrušení roste v každém z nás, zvyšuje se do nezvladatelné síly. Kůže mě brní z nadcházejícího orgasmu. Začnu se pohybovat rychleji, silněji, dokud neucítím i její stahy, stahuje svou kundičku kolem mého kopí, zatímco vykřikuje moje jméno.

To je poslední špetka. Orgasmus, který jsem zadržoval, mě zasáhne explosivní silou, a já v ní vybuchnu zároveň s chraplavým zavrčením, jak mi projíždí celým tělem. Je to blaženost jako žádná jiná – extáze, která je daleko za fyzickým uspokojením. Je to něco, co můžu zažít jen s Norou.

Chci to zažít jen s Norou.

Vyjedu z ní, zatímco ztěžka dýchám a nechám ji padnout na postel. Položím se vedle ní po pravé straně a přitáhnu si ji, vím, že potřebuje něhu po téhle brutalitě.

A určitým způsobem ji potřebuju taky. Potřebuju ji utěšit, uklidnit. Připoutat ji k sobě, když je nejzranitelnější, abych ujistil svou lásku k ní.

Možná jsem chladnokrevný, ale důležité věci, jako je tahle, nevynechávám. Otočí se obličejem ke mně a zaboří mi hlavu na hruď, ramena se jí třesou vzlyky. „Drž mě, Juliane,“ zašeptá a já to udělám.

Vždycky ji budu držet, ať se děje cokoliv.