HM - 18. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Julian

Druhý den ráno se probudím se známým pocitem Nory roztažené přese mě. Jako vždy spí s hlavou položenou na mé hrudi a jednu nohu má přehozenou přes mou. Na boku cítím její kulatá prsa, slyším její stálý dech, a když se mi před očima objeví střípky z včerejší noci, penis mi ztuhne. Nevím, proč mám občas nutkání ji mučit, slyšet ji prosit a žadonit. Proč mi pohled na její tělo přivázané k posteli tak uspokojuje. Když jsme včera večer odjížděli z domu jejích rodičů, měl jsem v plánu si ji vzít něžně a nechat ji spát, ale když jsem ji viděl stát vedle té postele s nebesy, moje dobré úmysly se vytratily. Něco na tom, jak se na mě dívala, zvětšilo temný hlad po ní, vyneslo temnotu na povrch. Co jsem jí chtěl udělat, začínalo pouze provazy, ale kdybych neodešel z pokoje poté, co jsem ji svázal, porušil bych slib, který jsem si dal tu noc, kdy jsem jí ublížil.

Ten slib udržet násilí mimo ložnici následujících několik měsíců.

Naštěstí na chvíli odejít a dát si studenou sprchu v jednom z pokojů pro hosty splnilo účel a já se té touze nepoddal. Když jsem přišel zpátky, víc jsem se kontroloval a mohl jí mučit rozkoší místo bolestí.

Změna v Nořině dechu přivede mou pozornost zpátky k ní. Pohne se, vyjde z ní tichý zvuk a přejede mi tváří po hrudi. „Ještě jsi nevstal,“ zamumlá ospale a já se usměju, jak mnou projede vlna blaha.

„Ne, ještě ne,“ potvrdím a pohladím ji po nahých zádech. „Ale za chvíli ano.“

„Musíš?“ Zašeptá. „Jako polštář jsi moc pohodlný.“

„Jsem rád, že mám nějaké užití.“

Při mém suchém tónu zvedne hlavu a podívá se na mě skrz dlouhé, tmavé řasy. „Vadí ti to? Že na tobě tak spím?“

„Ne.“ Zasměju se nad její otázkou. „Myslíš, že bych tě nechal, kdyby ano?“

Mrkne. „Ne. Jistě, že nenechal.“ Sleze ze mě, posadí se a obtočí kolem sebe přikrývku. „Nejspíš bychom měli vstát. Chtěla jsem si jít před snídaní zaběhat.“

Také se posadím. „Zaběhat?“

„Ano. Je to tady bezpečné, ne?“

„Ne tak, jak na pozemku.“ Představa, že běží pryč, se mi nelíbí, i přes všechno bezpečnostní zabezpečení a žádné nebezpečí v dohledu. Kdyby se jí cokoliv stalo…

„Juliane, prosím tě.“ Nora vypadá naštvaně. „Půjdu si jen zaběhat, tady v Palos Park. Nepoběžím daleko, ale nemůžu dva týdny sedět jen doma-“

„Půjdu s tebou.“ Vstanu a přejdu k šatníku, kde mám pár běžeckých bot. „Obleč se. Měli bychom si pohnout. Myslím, že Rosa už začala připravovat snídani.“

***

Běh začneme pomalým klusem na rozehřátí. Je sice dvacet stupňů, ale pohyb mě zahřeje, i když na sobě nemám tričko. Přemýšlím, že řeknu Noře, aby si na sebe vzala víc vrstev, ale vypadá, že je ve zkrácených legínách a tričku spokojená, tak ji nechám. Když vyběhneme z příjezdové cesty a zahneme na ulici, pozoruju okolní auta vyjíždějící z garáží a lidi na jejich ranních výběhu. Z tolika neznámých lidí kolem jsem nesvůj. Mám své muže strategicky rozmístěné po celém sousedství, takže vím, že jsme v bezpečí, ale nemůžu si pomoct, abych nehledal známky nebezpečí.

„Víš, že na nás nikdo z křoví nevyskočí, že ano?“ řekne Nora, která si všimne, jak se rozhlížím po okolí. „Není to ten typ sousedství.“

Podívám se na ni. „Já vím. Prověřil jsem si to.“

Usměje se a zrychlí. „Samozřejmě, že prověřil.“

Přizpůsobím svou rychlost její a několik dalších bloků běžíme rychle. Na Nořině obličeji se objeví první známky potu, díky kterým její pokožka září a já se přistihnu, že mě pohled na ni rozptyluje. Vždycky vypadá sexy, když běží. Její tělo je atletické a ženské zároveň. Tvrdé, kulaté svaly na jejím zadku se s každým krokem stáhnou a já si nemůžu pomoct od představy, jak držím její půlky, zatímco do ní zezadu zajíždím penisem.

Kurva. S takovou budu potřebovat další studenou sprchu.

„Co budeš dělat po snídani?“ zeptá se Nora zadýchaně, když mineme jiný běžecký pár. „Máš nějakou práci?“

„Mám ve městě schůzku s investičním manažerem,“ odpovím, zatímco se snažím ovládat nutkání se otočit a propíchnout muže, kterého jsme právě minuli, pohledem. Ten sráč se na ni díval až moc uznale, když jsme kolem sebe běželi. „Do večeře budu doma.“

„Oh, to je dobře.“ Během mluvení se začne zadýchávat. „Chci se jít dnes ostříhat a možná se sejít s Leah a Jennie.“

„Co?“ Otočím hlavu, abych se na ni podíval, když běžíme za roh. „Kde přesně tyhle věci plánuješ?“

„V obchodním domě Chicago Ridge Mall. Minulý týden jsem jim psala, že budu ve městě a říkali, že dnes přijedou a zůstanou až do Memorial Day.“ Všechno to řekne na jedno nadechnutí, pak se zhluboka nadechne a prosebně se na mě zadívá. „Nevadí ti, že se s nimi setkám, že ne? Jennie jsem neviděla dva roky a Leah-“ Z ničeho nic zmlkne a já pochopím, že je to kvůli tomu, že ji viděla naposled, když byla v tom prokletém obchoďáku, kdy ji Peter nechal dělat ze sebe návnadu pro Al-Quadar. Můj miláček si neuvědomuje, že o tom vím – a také o Jakeově přítomnosti tam.

„Do toho obchoďáku nepůjdeš.“ Vím, že to zní tvrdě, ale nemůžu si pomoct. Jen pomyšlení na to, že se prochází po tom místě sama, a vidím rudě. „Je tam příliš mnoho lidí na to, aby to bylo bezpečné.“

„Ale-“

„Jestli chceš vidět své kamarádky, můžeš to udělat tady v domě nebo v nějaké restauraci v OakLawn – až se ujistím, že je bezpečná.“

Nora stiskne rty, ale rozumně nic nenamítá. Ví, že není bezpečné na mě tlačit. „Dobře, zeptám se, jestli se můžeme sejít v Fish-of-the Sea,“ řekne po chvíli. „A co kadeřník?“

Podívám se na její dlouhý cop na zádech. Je pěkný, obzvlášť s tím, jak se houpe nad jejím pěkným zadkem. „Proč se potřebuješ ostříhat?“

„Protože“-ztěžka dýchá, když zrychlíme-„kromě zastřihnutí jsem si je nestříhala dva roky.“

„No a?“ Pořád nevidím žádný problém. „Líbí se mi tvoje dlouhé vlasy.“

„Ty seš fakt chlap.“ Skoro nemůže mluvit, ale přesto protočí oči. „Potřebuju je dát do pořádku. Šílím z toho.“

„Nechci, aby sis je moc ostříhala.“ Nevím, proč mi na tom najednou záleží. „Jestli je musíš stříhat, tak ne o víc jak pár centimetrů.“

Nora se na mě nevěřícně podívá, když zastavíme, abychom nechali vyjet auto z příjezdové cesty před námi. „Vážně? Proč?“

„Řekl jsem ti to. Mám je rád dlouhé.“

Znovu protočí oči, když pokračujeme v běhu. „Jo, dobře. Neměla jsem v plánu si vyholit hlavu nebo tak. Jen je trochu prostříhat.“

„Ne víc než pár centimetrů,“ zopakuju a přísně se na ni podívám.

„Jo, jasně.“ Mám pocit, že znovu protočí oči. „Takže můžu jít?“

„Ne do Chicago Ridge Mall. Najdu ti nějaké místo poblíž a mí muži ho zabezpečí.“

„Dobře,“ vydechne, když začneme sprintovat. „Dohodnuto.“

***

Než odjedu do města, ujistím se, že je Nora plně seznámená s dnešním programem. Nasadil jsem několik mých nejlepších mužů, aby ji chránili a dal jim rozkaz, aby byli co nejvíc nenápadní. Nejspíš si jejich přítomnosti ani nevšimne, ale oni se ujistí, že nikdo podezřelý se k ní nepřiblíží na víc, než sto metrů.

„Budu v pořádku,“ řeknu, když otálím odejít z domu. „Opravdu, Juliane. Je to jen kadeřník a oběd s holkama. Slibuju, že bude vše v pohodě.“

Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Má pravdu. Jsem paranoidní. Opatření, která jsem udělal, jsou ty nejlepší, jak ji udržet v bezpečí mimo pozemek. Jistě, mohl bych ji do konce života držet na pozemku – to by pro mou klidnou mysl bylo ideální – ale Nora by nebyla šťastná, a mně na jejím štěstí záleží.

Záleží mi na něm víc, než bych čekal.

„Jak se cítíš?“ zeptám se, pořád z nějakého důvodu nechci odejít. „Nevolnost? Únava?“ Podívám se na její břicho – břicho, které je stále ploché.

„Ne, nic.“ Povzbudivě se na mě usměje, když se naše oči střetnou. „Ani náznak nevolnosti. Jsem zdravá jako řípa.“

„Nuže dobrá.“ Přistoupím k ní, zvednu ruku a něžně ji pohladím po tváři. „Buď opatrná, zlato, ano?“

„Budu,“ zašeptá a vzhlédne ke mně. „Ty taky, Juliane. Zůstaň v bezpečí a brzy se uvidíme.“

A než můžu ustoupit, stoupne si na špičky a něžně mě políbí na rty.