AY - 27. kapitola

Překlad: Tanulka

Ztratila mě…

Cam

Ztratit se.

To je to, co jsem potřeboval udělat. Musel jsem se od všeho dostat pryč…Řídil jsem svůj náklaďák na dálnici a zamířil na východ bez místa určení v mé mysli. Jediné, na co jsem mohl myslet, byla Cara a na to, co mi v posledních minutách řekla.

Lhala. Ona mě milovala. Záměrně mi zlomila srdce.

A proč? Protože měla kurva strach? Byl jsem k smrti vyděšený pokaždé, kurva, když jsem byl s ní. Objevila ve mně každou zatracenou emoci, kterou jsem nenáviděl cítit přímo na povrchu, ale aspoň jsem byl s ní upřímný. Řekl jsem jí, že jsem nebyl připraven. Pořád mě tlačila ke změně a poté, pravda, když jsem byl na pokraji, kurva mi podtrhla nohy. Její akce se nezdála, že by jí rvala srdce, když nás rozdělila a to mě kurva nasralo.

Můj telefon zazvonil a tak jsem ho vytáhl z kapsy. Hned jsem věděl, že to byla Amber.

Nebyl jsem doma víc jak dvanáct hodit a věděl jsem, že byla naštvaná.

Kde jsi?

Neodpověděl jsem jí. Jen jsem telefon přepl na tichý mód a hodil ho do držáku. Jel jsem několik hodina a nakonec zastavil na přesně stejném místě jako s Carou, když jsme měli první jízdu. Nic jsem neviděl, když jsem se díval přes tmavý horizont, s výjimkou několika miliard hvězd a v dálce světlo ze statku pod hřebenem. Vytáhl jsem telefon a stiskl tlačítko, aby se rozsvítil – 4:42 hodin – byl jsem unavený. Udeřil jsem na obrazovku, odemkl ji a všiml si deseti nových textových zpráv, čtyři zmeškané hovory a jedna v hlasové schránce.

Nejdříve jsem se rozhodl poslechnout si hlasovou poštu. Byla to Amber.

„Proč mi neodpovídáš na telefon nebo textovky? Musím s tebou mluvit. Zavolej mi zpátky.“ Její hlas se třásl a zněl podrážděně.

Okamžitě jsem zprávu vymazal. Pak jsem se rozhodl zkontrolovat textovky.

Odpovídej na telefon.

Musím s tebou mluvit.

Ty jsi takový blbec.

Nenávidím tě! Zvedni ten zatracený telefon.

Radši buď kdekoliv opilý.

KDE JSI?

NENÁVIDÍM TĚ!

Jdu do postele a ty tu raději ráno buď. Musíme si promluvit.

Všechno jsem ignoroval a roloval na telefonu dál, když jsem si všiml textovky od Cary.

Můj žaludek mi vyletěl do krku, když jsem četl její zprávy.

Omlouvám se. Prosím zavolej mi. Nemůžu tě znovu ztratit.

Nemohl jsem zastavit svůj prst, který klouzal po obrazovce.

Nikdy jsi neměla s tím začít a ztratit mě.

Poslal jsem to a odhodil telefon přes náklaďák. Zavřel jsem oči a klesl dolů do sedadla. Chtěl jsem jen spát a nechat svou mysl odpočinout si od Cary.

***

Tap…tap…tap

Nepříjemný zvuk propichoval moje uši, rušíc tak můj spánek. Přetočil jsem se, stále snící a snažil jsem se znovu usnout.

Tap…tap…tap

Oči se mi začaly pomalu otevírat, jak mě ozvěna zvuku stahovala zpět do reality. Rozhlédl jsem se a vzpomněl si, kde jsem. Podíval jsem se na okno na straně řidiče a málem dostal infarkt, když jsem uviděl tvář usmívajícího se kovboje.

Tap…tap…tap

Udeřil na okno snubním prstenem a ukázal na kliku u dveří. Poodešel od náklaďáku, aby vytvořil místo pro otevření dveří. Věděl jsem, že jsem tu vadil a starý muž s tím nebyl moc spokojený. Vylezl jsem z auta a muž okamžitě promluvil. „Potřebuješ pomoct, chlapče?“ zeptal se mě.

„Ne, pane, jen jsem odpočíval. Omlouvám se, že tu stojím. Je to vaše půda?“

Při pohledu přes rameno jsem poznal náklaďák, který byl jeho. Byl to ten samý, který nás tu tenkrát málem nachytal s Carou té noci. Muž vypadal něco přes šedesát. Jeho červeno hnědá kostkovaná košile byla překryta jeho pracovním overalem. Měl hnědý kovbojský klobouk, který mu téměř zakrýval oči. Udělal jsem krok zpět a podíval se vzhůru na něho a pak dolů. „Jo to je, ale nedělejte si obavy. Zastavil jsem se, jen abych Vás zkontroloval a ujistil se, že je vše v pořádku. Když jste se nehýbal, tak jsem si chvilku myslel, že jste mrtvý.“ Zasmál se a to rozesmálo i mě.

„Ne, nejsem mrtvý, ale ztracený,“ řekl jsem a díval se stále na zem.

„No, můžu Vám poradit cestu kamkoliv a v čemkoliv. Kam potřebuješ, chlapče?“

„To je od Vás velmi laskavé, ale nepotřebuji směr. Neztratil jsem se fyzicky.“ Kopl jsem nohou do hlíny.

„Ohhh, už chápu,“ přiznal. „Máš problémy se ženami, synku?“ Zvedl klobouk a usmál se na mě.

„Ano, pane, tak to je.“ Zasmál jsem se. Tenhle starý pán byl úlet.

„No, chlapče, dovol mi ti něco říci, něco, co jsem se naučil v mém věku.“ Udělal několik kroků blíž ke mně, jako by mi chtěl říct nějaké tajemství. „Ženy jsou jako ohňostroj, nikdy nevíš, jak velký výbuch způsobí, když zapálíš jejich rozbušku. Ale jakmile to uděláš, nemůžeš si pomoci a jsi z nich v úctě oslněn.“

Nemohl jsem si pomoct, ale musel jsem se tomu odkazu smát. „Takhle žena je rozhodně ohňostroj. Jen prostě nechápu, proč mě musela tak zničit.“

„Jsem si jistý, že měla své důvody,“ řekl muž a podíval se na mě. „A neměl by ses od ní držet dál. Bůh dal ženy na tuto zem, abychom je milovali. Nikdy nezamýšlel, abychom jim rozuměli. Kdyby to udělal, tak by je nestvořil, tak složité. Každý dělá chyby, chlapče, dokonce i ženy. Do čerta, jestli jsi našel ženu, která má své vlastní chyby, tak se jí radši drž a nikdy nepouštěj. Ale pamatuj si, odpouštěj chyby člověku, který si to zaslouží.“

Zíral jsem na toho starého muže s obdivem. Vyčistil mi hlavu během několika minut a to ani nevěděl, co se stalo.

Natáhl jsem k němu ruku. „Jsem Cam,“ řekl jsem s vděčným úsměvem.

„Jim,“ odpověděl s kývnutím hlavy a potřásl mi rukou.

Zůstal jsem s ním o trochu déle a povídali jsme si, nedávajíc pozor na čas. Bylo už téměř 11 hodin a měl jsem před sebou několik hodin jízdy, potřeboval jsem Caře zavolat. Znovu jsem mu poděkoval a rozloučil se.

Rychle jsem ujížděl po zaprášených cestách a zavolal Caře.

„Ahoj,“ odpověděla mi, její hlas byl unavený a slabý.

„Caro, je mi to líto,“ omlouval jsem se a doufal, že mi odpustí. „Nevím, co to do mě vjelo. Neměl bych tě už nikdy takhle opustit.“

„To je v pořádku, zasloužila jsem si to.“ Její tón se zvedl a poprvé po dlouhé době zněla šťastně.

„Came, taky se omlouvám. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit.“

„Já vím, prskavko a odpouštím ti. Každý dělá chyby.“ Usmál jsem se, když jsem opakoval Jimova slova. Poprvé po čtyřech měsících jsem se cítil osvobozen. Cara a já jsme byli konečně na stejné straně. „Vím, že bych ti to měl říct osobně, ale jsem asi čtyři hodiny cesty z města a nemyslím si, že bych měl čekat.“ Slyšel jsem, jak se zhluboka nadechla a pokračoval jsem,“ Caro, já tě….“

„Ne, ne!“ Náhle mě zarazila a můj hrudník se zúžil. „Chci slyšet, jak říkáš tyhle slova, ale ne takhle. Ne, zatímco jsi stále s Amber.“

Vydechl jsem. Chtěl jsem se s ní hádat, ale pochopil jsem, proč mě zastavila. „Dobře, počkám. Až se dostanu domů, skončím to s Amber.“ Když jsem domluvil, mohl jsem přes telefon slyšet její úsměv. „Ty víš, že to udělám, viď?“

„Vím, Came. Já taky.“

***

Pomalu jsem otevřel dveře do mého domu a bál jsem se nejhoršího. Amber mi poslala tolik textovek a nechala tolik vzkazů za posledních dvacet čtyři hodin a já jsem jí na nic z toho neodpověděl. Věděl jsem, že se něco děje, protože mi zanechala rozzlobenou zprávu, ale bylo mi to jedno. V mé mysli, to bylo to poslední, co mě zajímalo. Jediné, čemu jsem se opravdu divil, bylo, že Amber můj domov stále nazývá i svým domovem.

Dneska bylo pondělí, takže jsem věděl, že je Amber v práci, takže jsem byl překvapen, když jsem uviděl její auto zaparkované před domem. Prošel jsem obývací pokoj a zjistil jsem, že tu všechno tak, jak jsem to tu nechal. Krabice Amber na hovno naskládané uprostřed místnosti – ani se jich kurva nedotkla. Ztěžka jsem si vzdychl a zajel si rukama do vlasů.

Může si je zase kurva odvést, až jí řeknu, že je konec.

Netěšil jsem se na rozhovor s ní, ale neexistoval způsob, že bych byl dál bez Cary a Amber musela pryč z mého života.

Flustrovaný jsem zamířil nahoru, že se osprchuju. Neměl jsem ponětí, co Amber chci říct. Ale musel jsem.

Vstoupil jsem do mé ložnice a ani tady se nic nezměnilo, kromě několika málo krabic, které byly přesunuté. Amber navíc ještě udělala nepořádek na podlaze a na posteli. Její oblečení bylo všude.

Co včera celý den dělala?

Sundal jsem si košili a položil ji na podlahu k ostatnímu prádlu, které jsem sundal cestou do koupelny. Polička byla plná make-up a kartáčů na vlasy a to až tak, že jsem ji pod tím ani neviděl. Zavrtěl jsem hlavou a natáhl se do sprchy, abych si pustil vodu. Zatímco jsem čekal, až se voda ohřeje, svlékl jsem si džíny a hodil je zpátky do ložnice.

Kurva, tady je bordel.

Chytil jsem prázdnou krabici a začal přerovnávat Ambeřiny ženské věci. Kartáče, sponky, tělové mléko, parfém – ta toho teda kurva měla. Dal by se z toho naplnit celý obchod. Zvedl jsem její taštičku s make-upem a moje čelist spadla, když jsem uviděl, co bylo pod ní.

Je to….

Studený nával adrenalinu mě udeřil v mém nitru a strach mi odřízl krk od dýchacích cest. Byla to malá bílá tyčka s modrým víčkem, z které jsem zkameněl a z digitálního displeje, na kterém bylo slovo, které zastavilo čas.

TĚHOTNÁ

Stěny mé koupelny se začaly ke mně přibližovat, když jsem test zvedl. Amber byla těhotná a já jsem cítil, že budu otec.

Vběhl jsem zpátky do pokoje. To se přece kurva neděje. Teď ne. Ne s Amber. Ne, když jsme se Cara a já usmířili a byli jsme tak blízko k tomu, abychom to mezi námi urovnali. Cítil jsem hroudu tvořící se v zadní části mého krku a musel jsem se přinutit, abych jí spolkl. Nemůžu vyšilovat. Ne, dokud si nejsem jistý, že je to moje.

Zuřivě jsem popadl džíny a vytáhl telefon z kapsy. Vyfotil jsem test a poslal fotku přes sms Amber.

Je to pravda? Budu otec?

Odpověděla během pár vteřin.

Amber: Kde jsi to našel?

Já: V mé zkurvené koupelně. Je to pravda?

Zíral jsem na svůj telefon, moje úzkost rostla s každou sekundou, která přicházela. Připadalo mi to jako zkurvená hodina, která uplynula, a já neměl žádnou odezvu. Proč mi sakra neodpovídala? Poslal jsem jí další zprávu.

Odpověz mi.

Měřil jsem si kroky, když můj telefon konečně zazvonil, byl jsem stále vedle mé postele.

Jo… a je to tvoje.

Telefon mi vypadl z ruky, spadl na podlahu, stejně jako moje srdce. Zavřel jsem oči a pevně sevřel pěst, než jsem se otočil a vrazil ji do zdi. Něco uvnitř mě prasklo. Moje ruka pálila jako čert, jak narazila do sádrokartónu, ale odneslo mě to od bolesti v mé hrudi, takže mi to bylo fuk.

Hlava mi padla do dlaní. Zkurveně jsem brečel. Brečel jsem pro Caru, brečel jsem pro sám sebe, brečel jsem za Amber a mé nenarozené dítě. Nevinné dítě, které nemělo ponětí, jak moc se obávám, co to se mnou udělá. Byl jsem kurva roztrhaný na kusy. Miloval jsem Caru, ale neexistoval žádný způsob, abych tu nebyl pro moje nenarozené dítě. Nepřicházelo v úvahu, že by to pochopila. To také znamenalo, že Amber bude dál v mém životě, ať jsem to chtěl nebo ne.

Potřeboval jsem mluvit s Carou.

Zvedl jsem telefon a sedl si na postel. Popadl jsem polštář a přitáhl si na mou nahou hruď a začal ťukat text.

Já: Jsi doma?

Cara: Ano…Chceš mluvit o Amber?

Nechtěl jsem na tuto otázku odpovídat.

Já: Musíme si promluvit. Můžu přijít?

Cara: O čem?

Nechtěl jsem odpovídat ani na tuhle otázku.

Já: Musím tě vidět. Mohu prosím přijít?

Cara: Děsíš mě.

Já: Nejsi tak vystrašená jako já.

Cara: CO SE DĚJE?

Já: Všechno ti vysvětlím, až k tobě přijedu.

Cara: Prosím, neubližuj mi.

Já: Nechci ti ublížit, prskavko, ale myslím si, že je příliš pozdě.

Neodpověděla. Moje hlava padla na polštář a já v duchu nechal téct slzy vyjadřující bolest, za to všechno, co se má stát, kolujíc mi v žilách.