Elect - 8. kapitola

Překlad: Mili

Chase

Ztratil jsem kurva rozum. Ale zpanikařil jsem. Nevěděl jsem, co jiného udělat. Neviděl jsem žádnou jinou možnost, jak se dostat z té prekérní situace. A věděl jsem, tušil jsem, že je pravděpodobné, že kolem nás čmuchají. A fotky dokázaly mé tvrzení. Teď jsem jenom mohl doufat, že mě můj bratranec nezastřelí a nehodí mé mrtvé tělo do Michiganského jezera.

V tichosti jsme kráčeli k autu. Nastartoval jsem ho a mířil zpátky k Nixonovu domu. Nikdo neřekl ani slovo. Jediné, na co jsem se dokázal soustředit, byla nejasná hudba Awolnation v pozadí a Nixonovo těžké dýchání - což znamenalo, že je vytočený.

Skvělý.

„No,“ řekl konečně Tex o deset minut později, „To byl hukot.“

Ušklíbl jsem se a potom uslyšel Nixona se vedle mě zasmát. O něco později jsme si všichni utírali uslzené oči, protože jsme se nemohli přestat smát.

„To je jak život ve špatné televizní show.“ Nadhodil jsem a koukl na Nixona. Pořád se usmíval, ale úsměv se mu neodrážel v očích. Vystresovaný. Byl vystresovaný.

Nixon si povzdechl. „Je to mnohem horší než to. Já, uf“ - olízl si rty a sáhl mi na rameno - „dlužím ti, kámo. Nemyslel jsem jasně - nemohl jsem přemýšlel. Když vytáhl ten pramen Traciných vlasů, tak jsem prostě - “

„Všichni jsme zpanikařili,“ přerušil jsem ho. „Jen jsem doufal, že se dovtípíš, co dělám.“

„Trvalo mi to nějakou dobu, protože se mi zatmělo před očima, vizí, jak tě škrtím.“ Nixon sundal ruku z mého ramene a plácl mě do hrudi.

„Díky,“ řekl Nixon. „Oběma z vás. Za to, že ji ochraňujete. Za to, že pomáháte očistit jméno mé rodiny.“

„No... hádám, že to vymlátíme z Phoenixe, a zbytku jeho rodiny, mučením,“ řekl Tex ze zadního sedadla. „Naše mise se tímto změnila ještě na větší krvavější peklo.“

Odbočil jsem na Nixonovu příjezdovou cestu a mávnul na jednoho z našich mužů, který stál přede dveřmi.

Zastavil jsem auto a obrátil se tváří k Nixonovi.

„Neváhej,“ zašeptal. „Až budeš vyslýchat, neváhej. Vytrhej nehty, odřezávej kůži, použij kladiva; buď tak nápaditý a děsivý, jak jen dokážeš být. Protože jestli těm sračkám nepřijdeme brzy na kloub - “

Tracin děda umře. Ale bude to ještě horší. Když je někdo zabitý - nikdy to neskončí šéfem. Ne; rodina je většinou vyhlazená s celým pokolením. Siciliáni provádí čistky a Trace by do nich byla zahrnutá. Byla by zlikvidovaná spolu se svým dědou. A pak by byl jmenován nový šéf.

Nad kterým bychom neměli kontrolu.

Nixon si povzdechl. „Phoenix musí vědět něco, co my nevíme. V jednu chvíli...“ Zakroutil hlavou. „Nevím, v jednu chvíli měl vážně strach.“

„Hm.“ Tex zvedl ruku. „Kdo by neměl strach? Byl to Luca Nicolasi. Slyšel jsem fámy, ze je na štíru se svým bratrem kvůli nějakému dramatu, co se stal před více než dvaceti lety. Naposled, kdy je viděli spolu, skončili oba dva na několik měsíců v nemocnici.“

Podíval jsem se na Nixona. Tiskl rty k sobě, když jsme zaparkovali auto.

„Texi,“ řekl bez toho, aniž by se otočil, „dej mně a Chasovi pár minut, okej?“

Tex sáhl na dveře a zastavil se. „Chystáte se navzájem pozabíjet?“

„Ne,“ řekli jsme zároveň.

„Protože, jestli jo - “

„Texi,“ zabručel Nixon. „Jdi.“

„Fajn, fajn.“ Dveře od auta se zavřely a znovu se rozprostřelo ticho. Sakra.

Nixon vytáhl svou oblíbenou starobylou zbraň a začal si s ní pohrávat. Do hajzlu, věděl jsem, že jestli mu uklouzne prst, nebude to žádná nehoda. Opřel jsem se v sedadle a čekal, až něco řekne. Snažil jsem se vypadat přirozeně - ale tuhle zbraň Nixon vytahuje jen tehdy, když se cítí sentimentálně ohledně něčí smrti. Skvělý.

Vysypal zásobník a hrál si s jedním nábojem, vyvažoval ho v dlani své ruky, načež ten jediný náboj vložil zpátky do zásobníku. Druhou rukou natáhl závěr a namířil mi zbraň na hlavu. No, kurva.

„Jen protože jsi má krev, neznamená, že budu váhat stisknout spoušť,“ řekl Nixon, klidný jako v zasraný slunečný den. „Moje láska k Trace trumfne lásku k tobě - vždycky. I když oceňuji, co jsi dnes večer udělal, nemůžu se dostat přes ten skličující pocit, že jsi na tuto příležitost čekal celou dobu a že jsem byl hříšně zaslepený, zatímco jsi do toho vplouval.“

Polkl jsem. „Myslím, že mi budeš muset věřit.“

Nixon se zasmál. Se zbraní mířící stále na můj krk, se naklonil. „To je ten zatracený problém. Věřím ti víc, než komukoliv jinému.“

„Proč by to teda měl být problém?“

Kroutíc hlavou mi Nixon odtáhl zbraň od krku a zase ji zajistil. „Je to problém, protože jsi moje rodina. Prošel jsi se mnou cestou do pekla a zpátky. Kdybych tě ztratil - “ Nixon zaklel. „Jsi pro mě jako bratr, Chasi. A kdybys mě měl zradit? No, nemohl bych si představit horší osud, ani kdyby mě zradila Trace. Tak jak si myslíš, že se cítím, když mám dát dohromady dva lidi, kteří jsou pro mě v životě nejdůležitější... Nemůžu nijak ovlivnit, co všechno se stane, a kdybych byl na konci toho všeho zrazený... Kurva, Chasi, nevím, jestli bych to přežil. Chápeš, co ti chci říct?“

„Jo,“ zaskřehotal jsem. „Jsi vyděšený k smrti.“

„Pochopils to správně.“ Nixon se zasmál. „Ale hádám, že kdybych nebyl vyděšený k smrti, tak by za to ona nestála, že?“

„To jo.“ Polkl jsem a odmlčel se. „Stojí za to, jsem měl na mysli.“

„Kdyby ne, bylo by to pekelně jednodušší.“

„Musíš jí to dnes večer říct.“

Nixon vydechl a promnul si oči. „Já vím.“

„A potom - “

„Řekl jsem, že vím,“ odsekl Nixon. „Jen mi dej dnešní noc, dej nám dnešní noc a pak budu přemýšlet o tom, že jí dám pokoj vedle tebe, dobře?“

„Pro jistotu,“ řekl jsem nahlas, spíš abych přesvědčil sám sebe.

„Jo, pro případ, že by se Luca rozhodl, že s námi chce povečeřet v kruhu rodinném a budeme muset pozvat ďábla do naší země zaslíbené.“

„Jasně.“

V autě se znovu rozprostřelo ticho. Nevěděl jsem, co říct; totiž, co bych měl vůbec říct? Jestliže jsem včera visel doslova na vlásku, tak můžete správně předpokládat, že teď jsem visel někde v proudu vzduchu. Nikdy bych Nixona nezradil - nikdy. V tomto okamžiku jsem se rozhodl - že bych raději umřel, než abych ublížil vlastní rodině, a raději bych umřel, než abych ublížil Trace. To znamená jen jednu věc: i kdyby mě to mělo zabít, nemůžu se už postavit do pozice, kdy po Trace budu toužit. Jistě, musíme to udělat tak, aby to vypadalo reálně, ale musím k tomu přistupovat nedbale, stejně jako nedbale přistupuju k zabíjení... Právě teď byly tyto dvě věci má práce. Mé srdce křičí pobouřením, jako by byla představa ignorování jeho pulzujícího rytmického skandování Tracina jména kardinální hřích. Ale já vím, že není. Ne, největší hřích by byl, kdybych se tomu poddal - a kdyby se to stalo, Nixon by mě nemusel zabíjet, prohnal bych si sám kulku svým vlastním zoufalým srdcem. Nestálo by to za to. Neměl bych žádnou omluvu pro své jednání, jen velice temnou budoucnost v sedmém pekelném kruhu.