KM - 26. kapitola

Překlad: Arey
Kor.: Ann

Nora

Večer mého příjezdu plní domov neustálý křik, objímání a vyptávání se na to, co se stalo a jak jsem se dostala zpátky. Řeknu mým rodičům tolik pravdy, kolik jen můžu, o pádu letadla v Uzbekistánu a Julianově únosu teroristy, se kterými bojoval. Zatímco mluvím, vidím, jak bojují s šokem a nedůvěrou. Teroristé a sestřelení letadla je od jejich normálního života příliš vzdálené a vím, že jim zabere čas, než to zpracují. Pro mě to bylo dřív těžké taky.

„Oh, Noro, zlato…“ Mámin hlas je jemný a soucitný. „Je mi to líto – vím, že jsi ho i přes to všechno milovala. Víš, co se teď stane?“

Zavrtím hlavou, snažím se vyhnout pohledu na tátu. Myslí si, že tenhle vývoj je dobrý: vidím to na něm. Ulevilo se mu, že se nejspíš zbavil člověka, který mu unesl dceru. Jsem si jistá, že si oba myslí, že si to Julian zasloužil, ale máma alespoň zohledňuje moje city. Táta ale stěží zakrývá potěšení z vývoje událostí.

„No, ať se stalo cokoliv, jsem ráda, že jsi doma.“ Natáhne se po mé ruce máma. Oči jí plavou v nové záplavě slz. „Jsme tu pro tebe, zlato, víš to, že ano?“

„Vím, mami,“ zašeptám, krk mám sevřený emocemi. „Proto jsem se vrátila. Protože jste mi chyběli… a protože jsem nesnesla být v areálu sama.“ To je pravda, ale není to důvod, proč tu jsem. Nemůžu rodičům říct pravý důvod. Kdyby věděli, že jsem přijela domů proto, aby mě Al-Quadar unesl, nikdy by mi to neodpustili.

***

Navzdory vyčerpání nemůžu v noci spát. Vím, že to chvíli zabere, než Al-Quadar zareaguje na mou přítomnost ve městě, ale pořád mě pohlcuje strach a nervózní očekávání. Pokaždé, když usnu, mám noční můry, jen v těch snech není Beth, ale Julian, koho řežou na kousky. Krvavé obrazy jsou tak živé, že se budím s bolestí břicha a třesu se, povlečení mám mokré potem. Nakonec to se spánkem vzdám a vytáhnu malířské potřeby, které jsem si přivezla v kufru. Doufám, že mě malování rozptýlí od nočních můr, které se teď několik tisíc mil odehrávají v Al-Quadarské skrýši.

Jak se světlo vycházejícího slunce dostane do pokoje, přestanu vnímat, prohlédnu si, co jsem malovala. Nejdřív to vypadá abstraktně – jen směť červené, černé a hnědé – ale po bližším prozkoumání v tom uvidím něco jiného. Jsou tam obličeje a těla, lidé propletení do sebe v návalu strachu. V obličejích se objevuje jak bolest a potěšení, tak chtíč a mučení. Nejspíš je to moje nejlepší práce a nesnáším ji.

Nesnáším ji, protože mi ukazuje, kolik se toho změnilo. Jak málo mého starého já ve mně zůstalo.

„Páni, zlato, to je skvělé…“ Mámin hlas mě vyděsí ze zamyšlení, otočím se a uvidím ji stát ve dveřích, jak se obdivně dívá na mé dílo. „Ten tvůj francouzský instruktor musí být vážně dobrý.“

„Ano, Monsieur Bernard je vynikající,“ souhlasím a snažím se skrýt únavu v hlase. Jsem tak unavená, že bych nejradši padla, ale to teď není možné.

„Nespala jsi moc, co?“ Máma zkrabatí čelo. Vypadá starostlivě a vím, že se mi únavu zakrýt nedovedlo. „Myslíš na něj?“

„Samozřejmě.“ V hlase se mi odrazí náhlá vlna vzteku. „Je můj manžel, víš.“Zamrká, evidentně je překvapená a já okamžitě zalituju drsného tónu. Tahle situace není mámina chyba; jestli je někdo, koho vinit nemůžu, jsou to mí rodiče. Moje výbušná povaha je to poslední, co si zaslouží… částečně proto, že můj zoufalý plán jim způsobí děsná muka. „Omlouvám se, mami,“ řeknu a jdu ji obejmout. „Nemyslela jsem to tak.“

„To je v pořádku, zlato.“ Pohladí mě po vlasech, její dotek je něžný a utěšující, až se mi chce brečet. „Já to chápu.“

Přikývnu, i když vím, že nejspíš nechápe velikost mého stresu. Nemůže – protože neví, že čekám.

Čekám, až mě odvedou monstra, které mají Juliana.

Čekám, až se Al-Quadar chytne na udičku.

***

Ráno se neskutečně táhne. Je sobota a oba rodiče jsou doma. Jsou za to rádi, ale já ne. Přeju si, aby dnes pracovali. Chci být sama, pokud – ne, až – si pro mě Majid přijde. Bylo docela bezpečné strávit tu noc, než Al-Quadar připraví plán akce, ale teď je ráno a já nechci rodiče poblíž. Bezpečnostní opatření, která Julian kolem mé rodiny nasadil, by je měla ochránit, ale ti muži mohou stejně tak zasáhnout i do mé ochrany – a to je poslední věc, kterou chci.

„Nákupy?“ Podívá se na mě táta udiveně, když mu oznámím můj úmysl jít po snídani do obchodu. „Jsi si jistá, zlato? Zrovna jsi přijela domů a s tím vším, co se děje-“

„Tati, měsíce jsem byla uprostřed ničeho.“ Podívám se na něj mým nejlepším chlapi-tohle-prostě-nepochopí pohledem. „Nemáš ani ponětí, jaké to pro holku je.“ Když stále nevypadá přesvědčen, dodám. „Vážně, tati, rozptýlení uvítám.“

„Má pravdu,“ vloží se do toho máma. Otočí se ke mně a spiklenecky na mě mrkne. „Není nic lepšího, co by ženu rozptýlilo, než nákupy. Půjdu s Norou – bude to jako za starých časů.“

Srdce se mi zastaví. Nemůžu mít mámu s sebou, když je mým úmyslem je dostat dál od nebezpečí. „Oh, mami, omlouvám se,“ řeknu lítostivě, „ale už jsem slíbila Leah, že se s ní sejdu. Jsou jarní prázdniny, víš, a je doma.“ Ráno jsem to viděla na facebooku, takže vlastně nelžu. Mí přátelé jsou opravdu ve městě – jen s nimi nemám domluvené žádné plány.

„No, dobře.“ Na chvíli vypadá máma ublíženě, ale pak zklamání setřese a zářivě se na mě usměje. „Bez obav, zlato. Uvidíme se, až se pobavíš s přáteli. Jsem ráda, že hledáš rozptýlení. Je to tak nejlepší, vážně…“

Táta vypadá stále podezřívavě, ale není nic, co by mohl udělat. Jsem dospělá a nežádám ho o dovolení.

Jakmile dojíme snídani, oba je políbím a obejmu, a zamířím na autobusovou zastávku na 95. ulici, odkud mě autobus doveze k Chicago Ridge Mall.

***

No tak, už si mě vezměte. Už si mě sakra vezměte.

Chodím po obchoďáku už hodiny a k mému vzteku není po Al-Quadaru ani známky. Buď neví, že tu jsem, nebo je jim to teď jedno, když mají Juliana.

Tu poslední možnost odmítám, protože jestli je to pravda, pak je Julian s jistotou mrtvý.

Ten plán musí vyjít. Není jiná možnost. Majid prostě jen potřebuje víc času. Víc času na to, aby ověřil, že jsem sama a nechráněná – přesvědčivý nástroj k tomu, aby donutil Juliana mu dát to, co chce.

„Noro? No doprdele, Noro, jsi to ty?“ Známý hlas mě vyruší z myšlenek a já se otočím, abych zahlédla Leah, která na mě nevěřícně zírá.

„Leah!“ Na chvíli zapomenu na nebezpečí a běžím s otevřenou náručí směrem k holce, která je už snad věky moje nejlepší kamarádka. „Netušila jsem, že tu budeš!“ A je to pravda – navzdory lži dnes ráno mým rodičům jsem nečekala, že na Leah takhle narazím. Nejspíš jsem měla, když jsme byly dřív zvyklé se po obchodech každý víkend potloukat.

„Co tu děláš?“ zeptá se, když ji přestanu objímat. „Myslela jsem, že jsi v Kolumbii!“

„Byla jsem – chci říct, pořád jsem.“ Teď, když mě opustí nadšení při uvědomění se, že situace s Leah by mohla být problematická. Poslední věc, kterou chci je, aby kvůli mně moje kamarádka trpěla. „Jsem tu jen na krátkou návštěvu,“ vysvětlím rychle a obezřetně se podívám kolem sebe. Všechno vypadá normálně, tak pokračuju, „Omlouvám se, že jsem ti neřekla, že jsem doma, ale věci jsou teď trochu hektické a víš jaké to je…“

„Jasně, musíš být kvůli manželovi a dalším věcem zaneprázdněná,“ řekne pomalu a cítím, jak mezi námi roste odstup, i když jsme se ani jedna nepohnula o centimetr. Nemluvily jsme spolu od mé svatby – jen si vyměnily pár emailů – a vidím na ní, že pořád zpochybňuje mé rozhodnutí… že už nechápe člověka, kterým jsem se stala. Neviním ji za to. Někdy té osobě taky nerozumím.

„Leah, zlato, tady jsi!“ Naši konverzaci přeruší mužský hlas a srdce mi poskočí, když se k nám přibližuje známá postava.

Je to Jake – kluk, do kterého jsem byla zamilovaná.

Kluk, od kterého mě Julian tu osudnou noc odvedl.

Jenže už dávno není kluk. Má teď větší ramena; obličej tvrdší a hubenější. Někdy před pár měsíci se z něj musel stát muž – muž, který má oči jen pro Leah.

Zastaví se vedle ní, ohne se, aby jí políbil, a škádlivě jí zašeptá do ucha, „Zlato, mám pro tebe dárek…“

Leah zčervená. „Um, Jakeu,“ zamumlá, strčí ho do ramene, aby upozornila na mou přítomnost, „podívej, na koho jsem narazila.“

Otočí se ke mně a v očích se mu objeví šok. „Noro? Co-co tu děláš?“

„Oh, no víš… jen-jen nakupuju…“ Doufám, že to nezní tak blbě, jak se cítím. Leah a Jake? Moje nejlepší kamarádka Leah a kluk, do kterého jsem byla zamilovaná? To se svět zbláznil? Nevěděla jsem, že spolu randí. Věděla jsem tedy, že se Leah rozešla se svým klukem před několika měsíci, protože se o tom zmínila v emailu, ale nikdy mi neřekla, že se dala dohromady s Jakem.

Jak se na ně dívám, jak stojí vedle sebe se stejně rozpačitým výrazem v obličeji, uvědomím si, že to dává smysl. Oba chodí na univerzitu v Michiganu a mají tam jen malý kroužek lidí ze střední. Mají také společnou traumatickou zkušenost – jejich kamarádka/rande byla unesená – to je nejspíš sblížilo.

Také si v ten moment uvědomím, že to, co cítím, když se na ně dívám, je úleva.

Úleva, že jsou spolu šťastní, že hrůza mého života nezanechala stopy na Jakeovi. Ničeho nelituju, nežárlím – cítím jen úzkost za každou minutu, kterou Julian stráví v rukou Al-Quadaru.

„Omlouvám se, Noro,“ řekne Leah a ostražitě se na mě podívá. „Měla jsem ti o nás říct. Je to jen-“

„Leah, prosím.“ Odsunu stres a vyčerpání na stranu a donutím se na ni klidně usmát. „Nemusíš nic vysvětlovat. Opravdu. Jsem vdaná a s Jakem jsme byli jen na jednom rande. Nedlužíš mi vysvětlení… Jen jsem překvapená, to je vše.“

„Chceš, um, s námi zajít na kávu?“ nabídne Jake, sjede rukou z Leahina ramena na pas, jako by ji chránil. Zajímalo by mě, jestli přede mnou. Jestli ano, tak je chytřejší, než jsem myslela.

„Mohli bychom dohnat ztracený čas, když už jsi tady,“ pokračuje a já zavrtím odmítavě hlavou.

„Ráda bych, ale nemůžu,“ řeknu a lítost v hlase je upřímná. Zoufale si s nimi chci dát kávu, ale nechci, aby byli poblíž, pokud se Al-Quadar rozhodne zaútočit. Nemám tušení, jak mě teroristi unesou z přeplněného nákupáku, ale jsem si jistá, že něco vymyslí. Podívám se na telefon a předstírám zděšení nad tím, kolik je hodin a omluvně pronesu, „Obávám se, že už jdu pozdě…“

„Je tu s tebou tvůj manžel?“ zeptá se Leah zamračeně a Jake v tu ránu zbledne. Nejspíš ho nenapadlo, že by mohl být Julian poblíž, když mě pozval na kávu.

Zavrtím hlavou, krk se mi stáhne, když mě znovu udeří hrůzná realita. „Ne,“ řeknu a doufám, že to zní normálně. „Nestihl to.“

„Oh, dobře.“ Leah vypadá rozpačitě a Jake nabere trochu barvy. Očividně se mu ulevilo, že se nebude muset setkat s bezcitným kriminálníkem, který mu způsobil tolik bolesti.

„Opravdu musím běžet,“ řeknu. Jake přikývne a přitáhne si Leah blíž k sobě.

„Hodně štěstí,“ řekne mi. Cítím, že je rád, že odcházím. Vychovali ho, aby byl zdvořilý, takže ještě dodá, „Rád jsem tě viděl,“ i když jeho oči říkají něco jiného.

Chápavě se na něj usměju. „Já tebe taky,“ řeknu, zamávám Leah na rozloučenou a zamířím k východu z obchodního domu.

***

Hned jak vejdu na parkoviště, tak na Leah a Jakea zapomenu. Než vytáhnu telefon, pozorně se rozhlédnu a zavolám taxi. Chodila bych po obchoďáku déle, ale nechci na své přátele znovu narazit. Další moje zastávka bude Michigan Aveua v Chicagu, kde si můžu projít dražší obchody a přát si, aby mě už unesli, než zešílím.

Studený vítr se mi dostává až na kůži, když stojím a čekám. Tlustý dlouhý kabát a kašmírový svetr mi nabízí jen malou ochranu před chladným počasím. Zabere to asi půl hodiny, než taxík konečně zastaví u chodníku. To už jsem napůl zmrzlá a nervy mám tak napnuté, že se mi chce křičet.

Běžím otevřít dveře a zalezu dozadu do auta. Vypadá čistě, tlusté sklo odděluje přední a zadní část auta. „Do města, prosím.“ Hlas mám ostřejší, než je třeba. „Obchody na Michigan Avenue.“

„Jasná věc, slečno,“ odpoví řidič a já zpozorním nad jeho lehkým akcentem. Podívám se do předního zrcátka a ztuhnu, když mi po páteři přejede zděšení.

Mohl by to být jeden z tisíce imigrantů, kteří se živí jako taxikáři, ale není.

Je z Al-Quadaru. Vidím v jeho očích chlad.

Konečně si pro mě přišli.

To, na co jsem čekala, je tady, ale teď, když to tak je, mě strach paralyzuje. Vrátí se mi vzpomínky a mám pocit, jako by to bylo zase tady. Cítím bolest zahojených jizev, vidím mrtvá těla strážných na klinice, Bethin křik… a pachuť zvratků, když se Majid dotkne mé tváře zakrvácenými prsty. Musím být úplně bílá, protože řidičův pohled zbrutální a zaslechnu zvuk zamykání dveří.

Ten zvuk mě donutí k akci. Žilami mi projíždí adrenalin, natáhnu se po dveřích a škubnu klikou, zatímco křičím z celých plic. Vím, že je to zbytečné, ale musím to zkusit – a co je důležitější, musím jim dát pocit, že je to skutečné. Nemůžu se chovat klidně, když mě vezou do pekla.

Nemůžu je nechat přijít na to, že tentokrát chci, aby mě tam odvezli.

Jak se auto začne pochybovat, pokračuju v zápasení s dveřmi auta a bušením na okno. Řidič mě ignoruje, zatímco vyjede z parkoviště nejrychlejší možnou rychlostí, aby si nikdo nevšiml ničeho podezřelého.

Nejedeme daleko. Místo najetí na dálnici se auto pohybuje mezi budovami. Zahlédnu před námi dodávku, která na náš čeká, a bojuju silněji. Zlomím si nehet, když s jen částečně předstíraným zděšením lomcuju otevíráním dveří. V rychlosti, s kterou jsem chtěla Juliana zachránit, jsem si neuvědomila, co znamená být unesená monstry z mých nočních můr – projít si tím znovu – a strach jen trochu zlehčuje skutečnost, že tentokrát mám já situaci v rukou.

Řidič zastaví vedle dodávky a odemkne zámky. Otevřu dveře, padnu na všechny čtyři na tvrdý asfalt, ale než se dostanu na nohy, kolem pasu mě popadne silná paže a ruka v rukavicích mi zavře pusu, aby zabránila mému křiku.

Slyším vykřikovat rozkazy v arabštině, zatímco mě táhnou k dodávce. Kopu a kroutím se, a pak zahlédnu, jak proti mně letí pěst.

V hlavě pocítím výbuch a pak už nic jiného.