Elect - 7. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Vím, že je Chase naštvaný. Taky vím, že by jít nechtěl, kdybych mu dopředu řekl, s kým máme mít tu čest. A on to potřeboval tak moc, jako jsem to potřeboval já. Potřeboval to uzavřít. To, co udělali jeho mámě... to bylo strašný. Nikdy se úplně neprokázalo, že byla zavražděna rodinou Nicolasi, ale měli jsme své podezření. Silné. Konec konců, každá rodina měla svůj erb, a ten, který byl nalezen u jejího těla, nepatřil nikomu jinému než rodině Nicolasi.

Byla znásilněná a zbitá až do poslední kapky krve - a to všechno, protože mluvila s jednou z jejich manželek. Důvěřovala jim v něčem, co mělo co dočinění s naší rodinou.

Další den byla zavražděná. Zanechaná ve skladišti.

Jakmile jsme zastavili u restaurace, projel mnou adrenalin. Bylo to dobré místo pro setkání, jeden z řetězců, který jsme vlastnili, známý pro svou čínskou kuchyni, což jsem, upřímně, vždycky považoval za vtipné. Jen proto, že jsme Siciliáni, neznamená, že budeme vlastnit italské restaurace.

Mé smysly zachytávaly vůni vepřového masa na sladko a osmaženou rýži, když jsme vlítli do restaurace a procházeli do zadní místnosti.

První věc, kterou jsem zaznamenal, byla ztlumená světla, mnohem víc ztlumená, než kdy jindy. Druhá věc byla ta, že se barmanovi třásly ruce. Usmál se a pokýval našim směrem, ale jeho zatracená ruka měla problém s naléváním drinků.

Kývnul jsem na něho a ukázal mu jednu ze svých zbraní - jako pojistku a tak.

Zadní místnost bývá obvykle rezervovaná pro naše mimoměstské hosty. A když říkám „hosty“, mám tím na mysli rodiny mimo tohle město, které potřebují prostor pro výslech.

Je kompletně zvukotěsná a má na zdech v různých úhlech posazených aspoň dvacet kamer, jen pro případ, že bychom potřebovali vidět záznam, ve kterém uvidíme, kdo si co začal jako první.

Pokynul jsem Texovi. Zavřel za námi dveře. Šel jsem ke stolu a usadil se, přičemž jsem před sebe položil zbraň, aby byla každému na očích.

„Nixone... už to je... nějakou dobu. Řekni mi, jak se má tvá rodina?“

„Pořád stejně,“ odpověděl jsem suše. „Je zámožná, vlivná, nasraná...“

Luca Nicolasi se zakřenil. Jeho zářivě bílé zuby byly oproti jeho snědé pokožce jako zářivá světla. Celých čtyřicet sedm let, poté, co jeho otec deset let předtím umřel, má na starosti rodinu Nicolasi. Naposledy, co jsem ho viděl, to byl arogantní kus parchanta. Teď, no, teď mě jenom sral. Všechno na něm doslova křičelo požitkářstvím, od jeho nažehleného hedvábného obleku až po načesané vlasy. Slovo nenávist ani zdaleka nepopisovalo to, co jsem k němu a k jeho rodině cítil.

Hnusili se mi - víc, než cokoliv na světě.

Ve svých jedenácti letech jsem jim věřil. Tu noc jsem běžel do jejich náručí.

„Pomoc! Pomozte mi!“ Otec tentokrát nechal odemčenou bednu. Neuvědomil jsem si to, až dokud jsem nekopal do dveří. Zase mě trestal. Věděl jsem, že byla moje chyba, když byl rozzlobený. Řekl mi, abych znovu sledoval mámu a já mu řekl, ať se jde vycpat.

Tak mě až do odvolání strčil do bedny.

Byla opravdu malá a černá. Tehdy jsem tam strávil celý den.

Poslední dobou to vypadalo, že i jen to, že se na něho špatně podívám, mi vyslouží pobyt v té bedně.

„Pomoc!“ Vběhl jsem přímo do obývacího pokoje, kde sedělo několik mužů. Otce jsem nikde neviděl.

„Pomoc? S čím potřebuješ pomoct?“ Luca stál v koutě a ruce měl v kapsách. Jeho silný akcent mi připomínal dědečka. Dědeček ke mně býval hodný.

„Můj otec, on mě zavřel do bedny a já nevím, kam odešla máma a - “

„Och.“ Luca zatleskal rukama. „Rodinné drama. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak snadno se rodina rozpadne, když je ponechána svému osudu.“

O čem to mluví?

„Poslouchej.“ Luca si přede mnou klekl. „Slyšíš to?“

„Co mám slyšet?“ Slyšel jsem jen svůj dech.

„Přesně.“ Luca mě poplácal po rameni. „Nikdo se nestará, že jsi byl zamknutý v bedně, ani bůh ne. Tak běž a zapadni zpátky dovnitř, než ti dám skutečný důvod k tomu, abys začal řvát o pomoc.“

Ztuhl jsem na místě a jen jsem na něho civěl.

„Běž...“ Vypadal znuděně, když jsem vyrazil z místnosti. Po zbytek noci jsem byl vyděšený, vyděšený z toho, že by mohl splnil svůj slib a dojít si pro mě. Dokonce jsem vlezl zpátky do té bedny.

Otec mě nakonec našel v té samé pozici až druhý den, dehydratovaného a traumatizovaného. To bylo poprvé, kdy mě zmlátil. Řekl, že jsem všem rodinám pro smích.

Bylo to taky poprvé, kdy jsem vystřelil ze zbraně a kdy jsem si jeho jméno dal za svůj terč. Jednoho dne umře mou rukou; stejně jako Luca.

„Proč přesně jsi tady?“ Zeptal jsem se, předstírajíc znudění, když jsem prsty bubnoval o stůl. „Není nic, z čeho bys svou přítomností profitoval.“

Luca se zasmál. „A v tom se mýlíš. Držíme mír mezi rodinami. Doslechli jsme se o nějakých nepokojích. Znáš pravidla, Nixone. Žiješ jimi. Nemůžeš jednoduše někoho zastřelit, když je ti proti srsti. Odevzdej nám pana Alfero a tohle všechno bude už jenom vzpomínka. Nasedneme na první letadlo.“

„To nemůžu udělat.“

„A pročpak ne?“ Naklonil se dopředu. „Co získáš tím, že ho kryješ?“

„Nic,“ zalhal jsem, „kromě nevinného svědomí. Jak by se jeho smrtí vyčistili všechny problémy?“

„Život za život.“ Pokrčil Luca rameny. „Kromě toho, nemá vnuka nebo vnučku jako dalšího v linii?“

Takže to by chtěli.

Trace.

Jedině přes moji mrtvolu.

„Jak o tom víš?“

„Doveď ho.“ Luca pokynul někomu za sebou. Dveře se otevřely a pak znovu zavřely.

Snažil jsem se nevypadat příliš zmateně, když jsem sledoval Fausta, který do místnosti dovedl Phoenixe. Zatraceně, jestli jsem neměl chuť přeskočit stůl a ukončit jeho život.

Chase vedle mě ztuhl.

Takže to muselo dojít až k tomuhle? Necháme ho žít a on všechno vykecá?

Phoenix si sedl a na tváři měl široký spokojený škleb. Svatá matko boží, všechno mě svrbělo, jak jsem ho chtěl zabít.

„Tento muž přemýšlí jinak. Všechno, co žádám“ - Luca si odkašlal - „je, že odevzdáš pana Alfero, odevzdáš muže, zodpovědného za smrt De Lange. Život za život. Jestli ne, ublížíme těm, které nejvíc miluješ. Konec konců, Phoenix je teď vůdce rodiny De Lange. Spravedlnost musí být vykonána.“

„Poznamenáno,“ řekl jsem skrz zatnuté zuby.

„Pochybuješ o mně?“ Luca naklonil hlavu a zapřel se rukama o stůl, když si stoupal. „Očividně ano, jinak už bys mi nesl hlavu rodiny Alfero na stříbrném podnose.“

„Proč bych ti k čertu chtěl předat šéfa Alfero, zvlášť když osoba, která ji požaduje není nic než jen falešný had?“ Podíval jsem se na Phoenixe a upřeně na něho hleděl. „Takže poslouchej ty mě.“

Lucovo obočí se lehce nadzvedlo.

„Zjistím, kdo zavraždil syna a snachu Franka Alfero a když dokážu to, co mám v podezření, tak odejdeš.“

Luca se zaklonil a zasmál se. Phoenix se mi krátce podíval očí a zakroutil hlavou, jen jednou. Ale bylo to dost na to, abych to s překvapením zaznamenal. Co to do hajzlu hraje za nebezpečnou hru? Jsem pět sekund od toho, abych popadl zbraň a každého v té místnosti postřílel.

„Ublížím těm, které nejvíc miluješ,“ zašeptal Luca. „To chceš?“

„Nemiluju nikoho.“

Luca se zasmál a sáhl do kapsy. Vytáhl obálku a z ní vyndal pramen vlasů.

Pramen tmavých, hedvábně hnědých vlasů. Přidržel si ho u nosu a přičichl. „Kokos? Levandule? Připomeň mi, abych se tvé malé přítelkyně zeptal, co to používá. Je to dokonale... božské.“

Sevřel jsem sedadlo tak silně, až mi zbělaly klouby.

Chase vyprskl smíchy a plácl mě do zad.

Co to k čertu dělá?

„Phoenixi, ty jsi byl vždycky takový hňup. Luco, můžu ti říkat křestním jménem?“

S pramenem vlasů, pořád zvednutým u obličeje, Luca pohledem blikal mezi mnou a Chasem. Zůstal jsem na venek v klidu, zatímco uvnitř jsem se modlil, aby si můj bratranec vytáhl hlavu z prdele. Co si kurva myslí, že dělá?

„A ty jsi kdo?“

„Jsem známý jako Chase Winter - příjmení po mé matce a tak - ale jsem Abandonato. Jsem šéfův bratranec. A taky jsem malinko zmatený tím, co ti to Phoenix musel navykládat.“

„No, dovol mi to objasnit.“ Luca zatnul zuby a ukázal na Phoenixe.

„Radil bych ti, abys to radši nedělal.“ Chase vstal. „Víš, každá sekunda, kdy tě slyším, jak znevažuješ Trace, je jen další sekundou, kdy se chystám omotat ruce kolem Phoenixova krku a osobně ho představit Ježíši Kristovi, od kterého zajisté dostane svou spravedlivost odměnu - věčnost v pekle. Tak dovol ty mně, abych ti to objasnil. Jestli se dotkneš mé přítelkyně, zabiju tě. Nezastavím se od snahy vyrvat ti srdce z tvé zatracené hrudi, abych ucítil jeho poslední zapulzování v mé zaťaté pěsti, když mi bude tvá krev kapat z prstů. Doporučuju, pane Nicolasi, abys měl tuto informaci na paměti, až se zase přijedeš podívat do naší země, do našeho města, do naší rodiny. Varuju tě: moc na nás netlač, protože jinak zatraceně budeme tlačit my.“

Lucovi vypadly vlasy z prstů na stůl. V té samé chvíli byl Phoenix vytržený ze židle a natlačený na zdi s pistolí u krku.

„O čem dalším mi ještě lžeš?“ Luca zatlačil zbraň Pheonixovi na krk silněji. „Hmm? Je tvým jediným cílem zničit rodinu, která stojí v cestě tvého konečného vítězství? Probuď se, dítě. Nejsi muž, jsi jen loďka, na které pluju, abych se ujistil, že naše obchody nevyčuchá ani jedna z našich vlád. Dovol své žárlivosti, aby tě oslabila, a já ti pak teprve ukážu pravou podstatu bolesti.“ Pustil Phoenixe a nechal ho padnout na podlahu. Ve mžiku rozdával rozkazy dalším dvě mužům v místnosti.

Jeden z Lucových mužů předstoupil a vytáhl tlustou obálku. V ní byly fotky.

Chase a Tracey.

Málem mi ruply nervy.

Chase riskuje život nás obou a teď už je jasné, že není cesty zpět. Musí to vypadat reálně. Musím jim pomoct, aby to vypadalo reálně, protože jestli zjistí, že jsme jim lhali...

Všichni umřeme.

„Tohle.“ Luca ukázal na první obrázek. „Je to, o čem mluvíš?“

Chase ležel na Trace a tiskl ji k zemi. Zíral jsem na tu fotku a modlil se, abych udržel znuděný výraz, když se mi v hrudi lámalo srdce. Věděl jsem, co dělají; znal jsem část jejich výuky bojového umění. Ale i tak.

Byli jsme celý uplynulý týden špehováni; to je víc, než jasné. Najednou jsem byl Chasovi vděčný za to, že celý ten čas s Trace strávil. Chase využil své pozice bodyguarda jako brilantní záminku pro jejich vztah.

„Aby bylo jasno,“ řekl Faust vedle Lucy, „můžou se o ni dělit.“

Tentokrát promluvil Tex. „Bez urážky, Fauste, ale muži v naší rodině nemají problém si najít ženskou. Na rozdíl od jiných lidí...“

Faustovy nosní dírky se rozšířily, ale neřekl nic.

„Tohle.“ Luca ukázal na fotku. „Je to pravda? Dědička Alfero a ty; jste spolu?“

Chase obrátil oči v sloup. „Proč jinak bych na ní ležel během vyučování. Snažím se být jí co nejblíž, i když se dívají profesoři.“

Srdce mi bušilo do hrudního koše. Vím, že je to lež, ale sakra, jestli to nezní jako pravda.

„Jestli lžeš...“ - Luca vzdychl - „tak to pro tebe neskončí dobře.“

„My nelžeme. Nejsme krysy. Teď nám řekni, jak ti můžeme pomoct. Jak to tak vidím“ - naklonil jsem se na stůl a složil ruce - „tak čím rychleji budeme spolupracovat, tím rychleji budete veslovat, veslovat a veslovat své lodě napříč Atlantikem.“

„Přímo k věci. Žádné výhružky, jen otázky?“ Luca zakýval. „To se mi líbí.“

„Jsem holt líbivý kluk.“ Bleskl jsem po něm úsměvem s vyceněnými zuby a olízl rty, pro efekt jsem udělal pauzu. „Drželi jsme pořádek po velmi dlouhou dobu. Moje nabídka je prostá. Nech nás zbytek podzimního semestru pokračovat dostat se pod pokličku rodiny De Lange, bez překážek. Odevzdej nám Phoenixe, nech nás dělat naši práci a na konci, jestli nenajdeme řešení, ti předáme pana Alfero a odejdeš odsud. Všichni z vás.“

„Čas. Chceš čas.“

„A Phoenixe. Nezapomeň na něho.“ Pokýval jsem k Phoenixovi. „Máme mezi sebou nedokončený byznys. Nepředpokládám, že ti Faust řekl o tom obvinění ze znásilnění Chasovy přítelkyně.“

„Nepokládal jsem to za důležité,“ přerušil nás Faust.

„Nepokládal jsi?“ Luca pohodil hlavou dozadu a zasmál se. „Cítíte se někdy, pane Abandonato, že jste jediný člověk, co není idiot?“

Zakřenil jsem se a opřel se v židli. „Celou zatracenou dobu.“

„To já také.“ V okamžiku Luca namířil zbraň na Fausta a sedmkrát stiskl spoušť. Faust padl k zemi. Chlapi kolem strčili jeho tělo do rohu.

„A teď.“ Luca natáhl ruku přes stůl. „Hádám, že jsme se právě dohodli.“