Elect - 29. kapitola

Překlad: Mili

Phoenix

Klika ode dveří se pohnula. Takže tohle je ono. Umřu. Přeju si, abych mohl říct, že jsem vyděšený. Nebude to bolet? Budu vůbec cítit bolest a strach? Nebo bude konec tak rychlý, že neucítím nic, jen to, jak moje tělo konečně spočine? Nixon vstoupil do světla. V jedné ruce držel pytel na odpadky, ve druhé ruce zbraň.

„Phoenixi.“ Nixon vyslovil mé jméno záměrně pomalu. Ach kurva, přichází sám. Což znamená, že dostanu zatraceně víc než jen kulku do hlavy. Na mysl mi přišla představa nožů, zakrvácených boxerů na klouby a injekčních stříkaček.

„Nixone.“ Nemohl jsem si pomoct, ale můj hlas se chvěl. Věděl jsem, co přichází, nebyl jsem nakonec úplně nebojácný.

„Dávám ti poslední šanci, abys mi řekl pravdu.“

„Nikdy jsem nebyl moc dobrý, co se upřímnosti týče.“ Ušklíbl jsem se. „Myslím, že se to risknu s tou smrtí.“

„Kurva!“ Nixon kopl do stolu, který stál vedle mě a potom ho s nadávkou odhodil na stranu, až se prach tetelil ve vzduchu. „Proč je to takhle,“ řekl napjatým hlasem, „po všech těch sračkách, kterými jsme prošli - ses zrovna teď rozhodl, že objevíš svoje svědomí?“

Pokrčil jsem rameny a snažil se vypadat lhostejně.

Nixon mě popadl za tričko a vytáhl mě na nohy, potom mě udeřil do obličeje tak tvrdě, že jsem to cítil až v nehtu na palci u nohy. Ve tváři mi pulzovalo, když mě tlačil dozadu a byl jsem překvapený, že se židle, kterou jsem měl pořád připoutanou k zápěstí, nezlomila.

Viděl jsem už Nixona vytočeného, taky jsem ho viděl k smrti klidného, když vyslýchával, ale tuhle jeho stránku? Nebylo to nic jiného než beznaděj.

„Nemůžu,“ zašeptal nakonec. „Je mi to líto, Phoenixi. Vím, že jsem ti to slíbil, ale nemůžu.“

S posledním zakroucením hlavy odešel k vybudované koupelně v rohu a začal brát ručníky. Napustil vodu do velkého kbelíku. O několik sekund později mi hodil kbelík přes hlavu a na okamžik jsem si myslel, že mě bude chtít topit. Trvalo mi to delší chvíli, než jsem si uvědomil, co vlastně dělá - umývá mě.

Všichni v rodině jsme byli vždycky silní katolíci, ale nikdy v životě jsem neporozuměl té prosté pokoře umývání nohou hříšníka - dokud Nixon nezačal čistit rány na mé tváři.

Slova se mi nedokážou formovat na rtech, když pokračoval v čištění řezných ran. Potom pokračoval k mým rukám a drhnul směs špíny a krve. Nic neříkal a já pořád nebyl schopný promluvit, aniž bych se nezbláznil, takže jsem jen seděl.

Vtipné, že když se ocitnete na dně, nikdy si nepředstavíte, že vám někdo hodí lano. Ale to on teď dělal. Nixon se díval do mé vodnaté propasti zoufalství a než aby mě v ní zabil, nabízí mi záchranný člun, který si nezasloužím.

„Tak.“ Nixon ponořil žínku do kbelíku a otřel mi ještě jednou tvář. „Někdo se sem zítra ráno zastaví...“ - pokrčil rameny - „aby se na tebe podíval.“

„Kluci,“ odpověděl jsem, když jsem našel svůj hlas.

Nixon neodpověděl. Odvázal mi ruce a z odpadkového koše vytáhl čisté oblečení, které mi hodil. „Dej si na sebe tohle, potom si zase sedni.“

Ruce se mi třásly, když jsem ze svého těla pomalu sundával zakrvácené oblečení. Moje pohyby byly zdlouhavé a nešikovné; zápěstí mě bolelo jak čert po té dlouhé době, kdy bylo spoutané. Jakmile bylo oblečení dole, sedl jsem si na kovovou židli a pomalu si přes hlavu nasazoval čistě vonící mikinu s kapucí.

Džíny byly další záležitost. Trhl jsem sebou, když mi rukama projela bolest při nasazování hrubého materiálu po mém vyčerpaném a zmrzačeném těle. Co by mi normálně zabralo pár sekund, mi teď trvalo aspoň deset minut, ale takhle čistý jsem se necítil několik dní.

Nixon vytáhl z kapsy müsli tyčinku a podal mi ji. Co měl k čertu za lubem? Buď mě chtěl před smrtí vykrmit nebo byl doopravdy zkurvený svatý. Zatraceně s ním.

V podstatě jsem tu müsli tyčinku spolkl v celku a čekal, že Nixon znovu vezme do ruky zbraň. Místo toho mě znovu připoutal k židli a zamířil ke dveřím.

„To je všechno?“ Zavolal jsem. „Prostě odejdeš?“

S rukou na klice, aniž by se ohlédl zpátky, odpověděl, „Byl jsi jeden z mých nejlepších přátel, Phoenixi.“

„Jaká je pointa?“

„Každý přítel si zaslouží umřít s trochou důstojnosti, nemyslíš?“ Otočil se a naše pohledy se setkaly.

„Já ne.“

Ušklíbl se. „No, tak potom poděkuj tvojí šťastné hvězdě, že tvůj den zúčtování nezávisí na mně. Snaž se trochu prospat. Máš před sebou ještě dlouhý týden.“

„Těším se na naše zítřejší krvavé shromáždění,“ zavolal jsem za ním.

Nixonova tvář uvadla. Se zakýváním otevřel dveře a odešel. Zmatený jak samo peklo jsem jen seděl a divil se proč.