Elect - 28. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

Informace od Emiliany způsobily, jako by mi někdo vypálil velkou díru do zadní části mozkové.

Ne můj otec, ne jeho syn. Ne, kdo jsem si myslel, že jsem byl. Povídejte mi někdo o obrovské krizi identity. Nepomáhá mi ani to, že Angelo na strejdu Tonyho nic nenašel. Nic vypovídajícího. Ten chlap byl úplně čistej. Odpoledne hrával golf, po večerech pije brandy, zkontroluje si své obchody a chodí spát v jedenáct každý zatracený večer.

Něco tady nedávalo smysl a nemohl jsem na to přijít sám. Potřebuju pomoc a plán, takový, který potenciálně ublíží spíš mně než někomu jinému. Ale bylo to beznadějné. Vědět to, co vím - má budoucnost byla beznadějná. A jestli něco brzy neudělám - Tracina budoucnost bude taky.

Bylo to těžší, než jsem si myslel. Zatraceně, chtěl jsem se probudit z této noční můry. Ale realita byla pořád stejná, a nezáleželo na tom, jak moc jsem se to ze sebe snažil setřást nebo kolik drinků jsem vypil.

Musím všechno risknout.

Měl jsem jeden jediný pokus; a poté, co jsem se od Emiliany dozvěděl vše, co jsem potřeboval, jsem věděl, že můj skutečný otec - se nezastaví před ničím, aby převzal kontrolu nad rodinou a teď je na čase ho vyplašit.

„Potřebuju deník tvé babičky,“ řekl jsem Trace.

„Cože?“ Usmála se. „Myslela jsem, že si ho přečteme všichni společně.“

„To bylo předtím.“

„Předtím?“ Obočí se jí smrštilo v otázku. „Před čím?“

„Před tím, co je teď.“ Pokrčil jsem rameny. „Můžu ho prosím mít? Slibuju, že ho co nejdřív vrátím.“

„Proč ho potřebuješ?“

„To ti nemůžu říct.“

„Jak dlouho ho budeš mít?“

„To ti taky nemůžu říct.“

„Nixone.“ Vyslovila moje jméno jako sprosté slovo. „O co tady k čertu jde?“

Ach, nic... jenom hodně a hodně lží, smrti, lásky, tragédie. Zapomeň na televizi. Tohle je mnohem horší.

„Ten deník obsahuje nějaké informace, pár chybějících kousků, které potřebuju poskládat.“

„Takže něco jako kousky puzzlí.“ Kousla se do spodního rtu a přešla k mojí posteli. Zachytil jsem závan jejího sladkého parfému, když si sedla na okraj a zkřížila paže na hrudníku.

„Tak nějak.“ Pokrčil jsem rameny.

„Okej.“ Ani se na mě nepodívala. „Můžeš si půjčit deník - “

„Děkuju.“ Vydechl jsem úlevou.

„Ale.“ Vzhlédla a podívala se na mě. „Chci něco na oplátku.“

„Nevěděl jsem, že vyjednáváme.“ Zasmál jsem se. „Copak chceš?“

„Chci, abys mě držel.“

Překvapeně jsem na ni zíral. „Promiň, cože?“

Trace vstala a vzala mě za ruce. „Říkej tomu paranoia, ale... připadne mi, že je něco špatně. Nechováš se jako tvé staré rozkazovačné já.“

Odvrátil jsem pohled pryč, ale vzala mě za bradu a donutila mě se na ni podívat. „Je to zlé, že?“

Neschopný lhát jsem pouze zakýval hlavou. „Jo, Trace. Je to zlé.“

„A babiččin deník ti pomůže?“

„Pomůže mi v mé věci, ano. Slibuju, že ho přinesu zpátky - a uložím ho tam, kde budu taky napořád já. U tvého srdce.“

Pokrčila rameny. „A když to nepomůže tvé věci? Co se stane pak?“

Všechno bych zničil, pokud bych jí řekl pravdu. Musí se to odehrát přesně tak, jak jsem si to představil ve své hlavě, ale zatraceně, jestli jsem se necítil, jako by se kolem mě uzavíraly zdi, když vidím, jak mě pozoruje. Vždycky mě zajímalo, jaké to bude, říct sbohem někomu, koho miluju, když moc dobře vím, že už nikdy znovu nebudu schopný pocítit teplo její pokožky na své kůži.

Tohle jsem pro nás nechtěl. Pořád to pro nás nechci, ale abych ji zachránil - šel bych světa kraj, kdyby to znamenalo, že bude v bezpečí - kdyby to znamenalo, že pro ni musím vést tuto válku. Mohla by mi mířit zbraní na hlavu a pořád bych to udělal. Pořád budu bojovat, tak dlouho, dokud na to budu mít energii... Konec konců, kdyby vás něco nestálo absolutně všechno - milovali byste to vůbec opravdově?

Ona má hodnotu všeho, co mám.

A pouhý tento fakt mě nutí se usmívat. Stojí mi to za to?

Smutně jsem se na ni usmál. K čertu, jo, ona by mi za to vždycky stála.

„Trace.“ Vzal jsem jí tváře do dlaní. „Potřebuju, abys mě poslouchala.“

„Nixone, ty mě děsíš.“

„Neboj se.“ Políbil jsem ji na čelo. „Musíš mi věřit, okej?“

„Okej.“

„Miluju tě.“

„Nixone, já - “

„Ještě jsem neskončil.“ Přitiskl jsem jí prst na rty. „Radši bych umřel, než bych dovolil, aby se ti něco stalo, ale - “

„Ale?“

Usmál jsem se. „Ale někdy v životě všechno neskončí tak, jak si to přejeme. Někdy to, co chceme, aby se stalo, a co se má stát, jsou dvě velice odlišné věci.“

„Nixone.“ Přitiskla své rty na mé, jemně a potom mnohem naléhavěji, když mě sevřela. „Prosím tě, neopouštěj mě, prosím. Nemyslím, že bych to přežila, kdybys mě opustil. Nevím, co budu dělat, jestli to uděláš.“

„Kdo říká, že tě opouštím?“

„Tvé oči,“ zašeptala. „Říkáš mi sbohem. Zatraceně, proč mi říkáš sbohem?“

Povzdechl jsem si a opřel svoje čelo o její. „Miláčku, jenom na chvilku odejdu, dobře? Pamatuj si to. Kdyby sis neměla pamatovat nic jiného, pamatuj si alespoň tohle. Odejdu pryč. Ale vždycky budu tady.“ Přitiskl jsem dlaň na její hrudník. „A až přijde čas...“ Políbil jsem ji na rty a potom jsem po nich přejel svými prsty. „Budu u tebe, líbat tě, milovat tě, budu s tebou, jenom s tebou.“

„Přísahej.“ Trace mi omotala paže kolem krku. „Přísahej nebo slibuju, že tě zlikviduju sama.“

Se smíchem jsem ji políbil na nos. „Přísahám.“

„Sbohem.“ Krk se mi stáhl emocemi.

„Sbohem.“ Zavřela oči a tvrdě mě políbila na ústa.

„Sbohem, sbohem, sbohem,“ opakoval jsem pořád dokola, když jsem jí stáhl tričko přes hlavu a pomohl jí dostat dolů moje.

Nemluvili jsme.

Nebyl jsem si jistý, že bych dokázal cokoliv říct. Bál jsem se, že zničím tento magický moment, který jsme zrovna prožívali.

Ona věděla.

Já jsem věděl.

A potřebovali jsme jeden druhého víc než cokoliv jiného na světě.

Jen pro tentokrát... konec konců... každý muž, který jde na smrt, má poslední přání, ne?

Stáhl jsem ji na postel pod sebe a vznášel se nad ní. Trace natáhla ruku a cestovala svými prsty po jejím oblíbeném tetování. Zavřel jsem oči. Její dotek mě spaloval, byl tak silný, tak perfektní.

Líbání jejího krku byla dokonalost, moje poslední jídlo, můj poslední nápoj, moje poslední všechno. Chtěl jsem si zapamatovat přesný okamžik, kdy se moje rty dotkly jejího krku, tu chvíli, když vykřikla moje jméno.

Okamžik, kdy nalezla svou rozkoš.

Její rty znovu našly mé a naše jazyky se propletly, bojovaly spolu, mluvily k sobě, ochutnávaly se.

Ještě víc oblečení se odhazovalo, až nakonec zbyla nahá těla. Horká, jemná pokožka přitisknutá celá na mně.

„Jsi si jistá?“ Zašeptal jsem.

Jedna slza jí stekla dolů po tváři, když zakývala. „Ano.“

Možná jsem neměl být tak sobecký. A vzít si jedinou věc, o které vím, že by měla nabídnout jinému muži. Ale chtěl jsem to. Chtěl jsem ji a když jí nemůžu mít navěky, aspoň chci mít nějakou část z ní, která nebude nikoho jiného.

Chtěl jsem v této chvíli nenávidět Chase.

Chtěl jsem ho nenávidět za to, že se jí bude moct dotýkat na místech, které mi budou odepřeny. Opovrhuju tím, že to budou jeho rty, které budou líbat část jejích boků, kde končí její dlouhé nohy a začínají hebké křivky, které vítají a žadoní o mužský dotek. A přislibují noci plné potěšení.

„Miluju tě.“ Silně jsem sevřel čelo postele a zadíval se dolů na ni. „Tak zatraceně moc tě miluju.“

„Já tě taky miluju.“ Vyklenula se pode mnou a strhla mě k sobě.

***

Zůstali jsme zbytek noci v mé ložnici. Věděl jsem, že Chase předpokládá, co se děje, takže byl buď opilý nebo jen pořádně naštvaný.

Ve dvě hodiny ráno jsem musel jít. Vzal jsem si věci a deník, který mi Trace dovolila použít.

Poslední polibek na rameno a byl jsem u dveří. Vlezl jsem do auta a nastartoval.

Měl jsem koule to udělat?

Ne.

Ale mé srdce mi nedávalo žádnou jinou možnost.

Povzdechl jsem si, když se kolem mě vznášela Tracina vůně. Neměl jsem to dělat. Mohl jsem jí dovolit svobodně dát své srdce někomu jinému, protože jestli půjde všechno do kytek, navždycky mě bude nenávidět za to, že jsem jí ukradl jedinou věc, kterou mohla dát někomu jinému.

Uvnitř mě se odehrávala bitva. Cítil jsem se vinný a zároveň v tu samou chvíli vděčný. Nechtěl jsem být ten chlap. Ten, co dotlačí holku k tomu, aby se s ním vyspala, a říkal jí hovadiny jako, „Jestli tohle má být naše poslední společná noc... bla bla bla.“ Ne, k čertu, ne. Bylo to mnohem víc než tohle. Byla to moje sobecká potřeba, aby si mě po zbytek svého života pamatovala. Měl jsem tuhle paralyzující potřebu označit si ji za svou - přestože jsem věděl, že vyhlídky nejsou v náš prospěch - ale v jejich.

Dívky si vždycky pamatují takové věci.

Svůj první polibek.

Své poprvé.

Jenže hodné dívky, dívky tak sladce nevinné jako Trace, dávají obvykle své poprvé svým manželům, jenom těm.

Zajímá mě, jestli bude vděčná nebo naštvaná.

Nedokázal jsem ve svém srdci najít lítost pro to, co jsem udělal, protože jsem visel na každém kousku lásky, kterou mi Trace dávala, abych mohl dnešní noc dokončit. Udělat to, co jsem musel.

Byl to můj rozsudek smrti.

Můj ortel.

Modlil jsem se.

Možná byl opravdu bůh tak shovívavý, že i po všech těch hříších, které jsem v životě spáchal ve jménu své rodiny, ve jménu krve - bude tak milostivý, že ji bude ochraňovat, když já nebudu moct.

Jízda byla krátká. Jak tyhle jízdy většinou bývají, poprvé chcete otálet a všechny semafory najednou svítí zeleně a není žádný provoz.

Ochranka v kampusu byla na mé pokyny zesílená. Odemknul jsem Místo a vešel dovnitř. Nemohl jsem ho zabít, ale bylo něco jiného, co jsem mohl udělat.