Elect - 22. kapitola

Překlad: Mili

Chase

„Takže, chceš o tom mluvit?“ Posunul jsem šálek s kávou po stole na venkovním prostranství a čekal, až Trace něco řekne.

Čtvrteční Tracino vyučování začínalo brzy ráno a podle toho, jak to vypadalo, spala ještě míň než já. V noci volala jeho jméno. Předstíral jsem, že je mi to jedno, i když mému srdci hrozilo, že se roztříští na milion kousků.

„Ne.“ Přijmula mou nabídku ke smíru a zakřenila se. Její tmavé hnědé vlasy byly sčesané do culíku. Bílou Eagle Elite košili s límečkem měla vykasanou ze sukně a vypadala, jako kdyby brečela.

„V pořádku.“ Opřel jsem se v židli a sledoval, jak kolem prochází lidi a zírají na nás, jako bychom s Trace trpěli nějakou chorobou. Bylo to jako obvykle, od té doby, co teď na podzim znovu nastoupila do školy. Lidé zírali. Ukazoval jsem jim prostředníček a častokrát jsem jim vyhrožoval.

Podíval jsem se znovu na Trace a už jsem to nemohl vydržet.

„Fajn,“ zamumlal jsem. „Dám ti ten zatracený proslov.“

„Eh?“ Zvedla hlavu. „Jaký proslov?“

„Ten proslov.“ Odkašlal jsem si a natáhl se přes stůl, abych zakryl její ruce svými. „Trace, jsi dokonalá.“

„Chasi?“ Snažila se odtáhnout, ale sevřel jsem je silněji.

„Vyber si mě. Zvol si mě,“ zašeptal jsem. „Jsem pro tebe lepší... navíc Nixon je... moc vysoký.“

„Je moc vysoký?“

„A moc tvrďácký. Fakt chceš chlapa, který vypadá tak hrozivě?“ Zakroutil jsem hlavou. „To se nestane. Buď se mnou. Dovol mi, ať tě miluju, ochraňuju a respektuju. Nechej mě vyšukat ti mozek z hlavy.“

„Blbče.“ Mírně se usmála.

Aspoň, že se směje. Odkašlal jsem si a pustil její ruku. Přešel jsem k její straně stolu, vytáhl jsem ji na nohy a vzal ji za bradu, aby se na mě podívala.

„Udržím tě v bezpečí.“

„Nebojím se o svou bezpečnost.“

„Budu tě líbat líp.“

„Ani se nebojím líbání.“

Povzdechl jsem si a s pokrčením ramen jsem se sklonil, dokud nebyly naše rty jen kousíček od sebe. Ta sladká, bolestivá agónie. „Jde o to, že...“ - spodním rtem jsem přejel po tom jejím - „Líbání je přesně to, čeho by ses měla bát.“

„Proč?“ Vydechla. Horní ret se jí zachvěl, když skrz její rty unikl vzduch.

„Všechno, co člověk potřebuje, je jediný polibek. Jediný polibek tě může zachránit. jediný polibek tě může doživotně zničit. A moje polibky? Ty by měly ničit tebe, Trace. Protože jestli ne, tak to očividně nedělám dobře, a buďme upřímní - nemůžu ve skutečnosti zachránit sám sebe, takže moje polibky jsou přesně to, čeho by ses měla bát.“ Putoval jsem prsty po jejích rtech. „Protože moje polibky jsou opravdové - znamenají zatraceně mnohem víc než ty tvoje a od teď - se už nebudu držet dál.“

Políbil jsem ji.

Ne tvrdě.

Ani to pravděpodobně nevypadalo jako polibek. Naše rty se na krátký moment setkaly, ale v tom krátkém spojení, s výměnou toho samého vzduchu, jsem se rozhodl.

Sdílet s ní svou duši. Být její všechno - i když to bude znamenat, že nedostanu nic na oplátku - protože jsem dostal svolení to udělat - rozhodl jsem se, že ji ukradnu. Už to nebyla zrada - bylo to přežití.

Trace si položila ruku přes pusu a zavřela oči. „Asi bychom měli jít do třídy.“

Její tváře se zbarvily do pěkného červeného odstínu. Zakýval jsem a vzal ji za ruku. Neptal jsem se na dovolení, nepotřeboval jsem ho. Co se toho týče, tak ona byla moje, abych ji ochraňoval, abych ji zachránil a abych si ji vzal pro sebe. Udělám to skutečné - protože pro mě to skutečné bylo.

„Chasi, já - “ Trace pustila mou ruku a potom začala zkoumat tu svoji, jako by od okamžiku, co byla v kontaktu s mou osobou, vyrostla. „Já, ehm...“

„Dostaň to ze sebe, Trace, nebo přijdeme pozdě,“ zavtipkoval jsem.

„Já nevím.“ Povzdechla si. „Nevím, jestli tohle můžu udělat.“

Bez přemýšlení jsem ji vzal za paži a zamířil k jednomu z velkých dubů.

„Já nejsem on.“ Zablokoval jsem ji svým tělem a všiml si, že jak se naše těla vzájemně dotkla, doslova se začala chvět. „Podívej se na mě.“

Její oči se s mihotáním otevřely. Rozpolcená. Byla rozpolcená a potřebovala si být jistá.

„Můžeš to udělat,“ zašeptal jsem chraptivě. „Protože miluješ Nixona. Správně?“

Odvrátila pohled. Mluvila z ní nejistota nebo jen moje vlastní chabá naděje, že cítí v žaludku tu stejnou propast jako já? Možná je směšné přát jiné osobě, aby se cítila tak hrozně jako já - ale chtěl jsem to tak. Byl jsem kvůli ní nemocný a chtěl jsem, aby se vůči mně cítila stejně.

„Správně,“ konečně odpověděla s povzdechem. „Ale Chasi... Cítím se, jako bych zrazovala vás oba. Když jsem s ním, myslím na tebe. Přemýšlím, jak se máš, bojím se o tebe, miluju tě - víš to. A když jsem s tebou... bolí to, bolí to tak zatraceně moc, protože je to, jako bych mu vrážela do srdce nůž, pokaždé když cítím tvůj dotek místo jeho.“

„No sakra,“ zasmál jsem se pro sebe. Vážně, co jiného jsem měl dělat? Brečet?

„Co?“ Zatlačila mi do hrudníku. „Tohle je vážné. Proč se směješ?“

Pokrčil jsem rameny. „Byla to hezká řeč.“

„Díky, ale - “

„Já to porazím, sleduj.“ Umlčel jsem ji svými rty. Chutnala jako máta a kafe. Něžně jsem svým jazykem přemlouval její rty, aby se mi otevřely. Její ústa byla jako samet - do každé jednotlivé zatracené části v mém těle jako by udeřil adrenalin - ve skutečnosti tak silně, že jsem se musel podepřít dlaní o strom a tisknout se na její tělo.

„Nebojuj s tím,“ zamumlal jsem jí do rtů. „Pro jednou přestaň přemýšlet a nebojuj s tím, Trace. Jsme to jen ty a já. Neexistuje žádná mafie, nikdo, kdo by nás chtěl zabít a nejsme spolu jen pro show. Jsme spolu venku, za stromem, na univerzitě, jako úplně obyčejní studenti.“ Vzal jsem její ruce, omotal si je kolem krku a přitlačil ji silněji ke stromu. Z pocitu jejího těla přitisknutého na mém jsem málem omdlel. Zasténal jsem, když si začala hrát s mými vlasy a když se její jazyk ocitl v mé puse.

V mé puse.

A její ruce. V mých vlasech.

Se svým tělem přisátým k mému.

Odtáhli jsme se od sebe. Její oči nebyly zamítavé, nevyšilovala. Místo toho zněžněly, když se usmála. „To byl zatraceně dobrý proslov.“

Zakřenil jsem se a přitáhl si ji do náruče, abych ji políbil na čelo. „A lidi říkají, že jsem samá akce a není se mnou řeč.“

„Ehm, ne.“ Trace se zasmála do mých prsou. „Lidé říkají, že jsi až příliš aktivní. V tom je rozdíl, Chasi.“

„Detaily.“ Povzdechl jsem si a znovu ji políbil na čelo. Bylo to, jako bych se nedokázal zastavit. Bylo to tak opravdové, tak správné.

„Díky,“ vydechla. „Za to, že jsi řekl všechny ty věci, za to, že jsi... skvělý. Přísahám, že jsem zřejmě ta poslední osoba, se kterou bys chtěl být, a to jen kvůli tomuhle všemu.“

Můj úsměv opadl. „Co tím myslíš?“

„Přiznej to.“ Plácla mě do ruky. „Po celý zbytek roku ti překazím veškerou hru, když si lidé budou myslet, že jsme spolu.“

Zakopl jsem, když jsem od ní odstoupil. Dělá si ze mě sakra srandu? Ona si myslela, že jsem všechny ty věci vážně říkal jen proto, abych je řekl?

„Žádný div, že se o tebe holky perou, Chasi Wintere. Líbáš jako bůh a dokážeš každou holku zapomenout, že jsi hráč.“

Kurva. Dobrá práce, Trace. Dobrá práce. Takže, ta tam je ten zatracený štít přátelské zóny, kterou jsi tak preferovala.

„Vyučování?“ Tentokrát mě vzala za ruku jako první.

„Ehm, jasně, jo. Pojďme na vyučování.“ A modlil jsem se, abych neodpadl vyčerpáním a touhou, než se tam dostaneme.