ATR - 18. kapitola

Překlad: Verča

Ahoj, děvčata J

Mockrát děkuji za skvělé komentáře!

Užijte si kapitolu. Makayla v ní celkem Maxe zkouší J

**Mračení se**

Je pondělí ráno a Sergio je v hrozné náladě. Poté, co si vyměníme pozdravy, vrčí a vrčí o platbách a splatnosti,dokud ho nepřeruším.

„Myslela jsem, že budete rád, že jsem poslala platbu. Jste mnohem blíže k získání Porsche.“ Otočím všechny pera v mém držáku na pera hrotem nahoru a v duchu si počítám kolik zelených karet mě to bude stát.

„Bohužel, vaše platba nebyla dostatečná,“ říká. „Prošel jsem účetní doklady – pronájem, poukázky, výdaje a podle mého výpočtu by vaše měsíční splátka měla být vyšší.“ Řekne mi, jak vysoká. Moje ruka vyletí k ústům, převrhávající tak držák na pera, takže jsou teď všude po mém stole.

„Musíte si ze mě dělat srandu. Udělala jsem si sama hrubý výpočet. Měla bych platit méně ne více. Vaše nová platba mě zanechá bez peněz k pronájmu a na jídlo.“

Sergio si povzdechne. „Pošlu vám e-mailem mé výpočty. Teď jsem ale nucen žádat o další. To je to, co se stane, když se budete snažit být moc chytrá, slečno Delaneyová.“

„To nemůžete udělat.“ Můj mozek se už usilovně snaží najít cestu ven. Možná, že mi Max dovolí pracovat v klubu každý večer. Možná ne. Už mi zaplatil mnohem víc, než co bych měla dostat.

„Můžu udělat, co chci.“

„Podám odvolání,“ řeknu. „Chci mluvit s vaším nadřízeným.“

„Proces odvolání je uveden na našich webových stránkách.“ Na konci telefonu slyším nějaký výkřik. Někdo křičí „Modrý kód“.

„Jste v nemocnici?“

Sergio zavrčí a slyším bouchnutí dveří. „To vás nemusí zajímat. Jediná věc, o kterou byste se měla zajímat je, že musíte zaplatit.“

„Omlouvám se.“ Okamžitě lituji své zvědavosti. Ale proč mi volá z nemocnice? Znovu? Něco v celé této věci je divné.

„Musím tu platbu mít do zítřka, slečno Delaneyová. Dokonce i když se odvoláte dnes, bude trvat několik dní, než se váš požadavek zpracuje.“

„Jdu zavolat přítelkyni. Je právnička. Ona mi řekne, zda to, co děláte je legální.“

Sergio mi dá hořký smích. „I kdybych překročil hranice, co budete dělat? Nemáte peníze na soud. A i když najdete někoho, kdo by váš případ vzal zadarmo, bude trvat nejméně rok, možná dva, než se dostanete k soudu a do té doby se úroky a penále zvýší a vše bude v troskách. Je to ne-výherní situace pro vás, slečno Delaneyová. Ne. Výherní. Prostě zaplaťte.“

Jeho poslední slova zakřičel. Tak emocionální. Takže odlišného Sergia jsem poznala. Kde je nudnost? Profesionální odstup? Soucit a humor?

„Myslela jsem, že jsme přátelé, Sergio,“ zakňučím. „Dejte mi týden. Budu mít ty peníze.“

Sergio si povzdechne. „Strávil jsem víc času mluvením s vámi, než se všemi mými dlužníky dohromady. Nemohu udělat už nic víc.“

„Posuňte to o kousek dál.“

„Z toho, co o vás vím, slečno Delaneyová, byste neměla platit cenu.  Hrajte podle pravidel. Nemusíte riskovat.“

„Jaký vtip si koupíte? Mám pocit, že možná potřebujete dnes vtip.“

Zvuk, který Sergio udělá zní jako vzlyk, z čehož poskočí mé srdce. Není sám sebou. Je v nemocnici. Je zoufalý. Už vím, že budu litovat toho, co se chystám udělat.

„Víte, co, Sergio? Řeknu vám vtip tak jako tak. Pokud to odložíte o další týden budu vám velmi vděčná. Ale i kdyby ne, doufám, že rozjasním váš den, protože mi připadá, že potřebujete nějaké rozveselení.“

Nadechne se. „Jste hluboko v mé mysli, slečno Delaneyová, a tvrdá na mé srdce. Jste jako mýtický dlužník, o kterém každý slyšel, ale nikdo ho neviděl. Dlužník, který posílá dárky na Vánoce a květiny na Velikonoce. Příjemný, veselý, ochotný-“

„Zoufalý a zlomený.“

Sergie vzlykne smíchem. „Máte svůj týden a teď mi řekněte váš vtip, slečno Delaneyová. Máte pravdu. Potřebuji nějaké rozveselení.“

V duchu se probírám svou sbírkou vtipů ve snaze najít něco, co ho rozesměje. Aha. Mám to. Zhluboka se nadechnu. „Sběratel dluhů parkuje jeho zbrusu nové Posche před jeho kanceláří, aby ho předvedl svým kolegům-“

***

Do konce mého dne jsem podala on-line stížnost, řvala na dámu ve vzdělávací komisi, která trvala na tom, že nemají žádný záznam o změně mé adresy a zavolala jsem dvěma konzultantům agentury, kteří mi sdělili, že Sergio neudělal nic špatného. Amanda má soudní proces, ale slíbila mi, že se na to podívá, jakmile skončí soud. Betteer Business Bureau a Federal Trade Comission mi doporučili několik odvolání, ale v době, kdy s nimi domluvím, ztrácím vůli žít.

Díky Bohu za Charlieho. Kdyby nebyl celý den se mnou, měla bych stůl plný zelených karet a pravděpodobně taky růžové desky – výpověď.

Nejjednodušším řešením by bylo provést platbu, a proto potřebuju druhé zaměstnání. Není to ale tak snadné v této ekonomice. Napočítám šedesát sedm žádostí o zaměstnání ve své odeslané poště a šedesát sedm odmítnutí v e-mailové schránce. Moje jediná šance je Redemption.

Ale můžu Maxe požádat o víc práce?

Co když se zeptá proč? Nemohu mu říct, v jak špatné situaci jsem. A nechci aby si myslel, že se o něj zajímám jen kvůli penězům, nebo ze ho využívám kvůli práci. Přesto, pokušenímu pracovat v Redemption s Maxem a jeho bojovníky, je těžké odolat.

Spolknu svou hrdost a napíšu Maxovi.

Máš dnes večer čas? Potřebuji s tebou mluvit

Práce. Vyjednávám dohodu. Možná přijdu pozdě. Zítra?

Nemůžu čekat

Měl bych mít strach? **mračení se**

J

J?

Otoč to

Pošlu k tobě Lewise. Můžeš na mě počkat v mé kanceláři

Těším se na tebe v tvé kanceláři **skákat nahoru a dolů**

Těším se na tebe **neskákat nahoru a dolů, protože schůzka**

Co bych si na sebe měla vzít?

Nic

Špatný Max **třesu prstem**

Tvrdý Max **třese se něco jiného**

**vzdychání**

To je něco, co rád čtu

Takže..nic? Vážně?

Nic. Vážně

A co tví klienti?

Budu obchodovat s klienty

Děláš si srandu, že?

Maxi?

Maxi?

O hodinu později vystupuji z výtahu a jdu do kanceláří IMM Ventures, které se nacházejí v horní části historické budovy ve čtvrti South of Market v San Francisku. Jsem přivítána vůní citrónu, mořem, cihlovými zdmi a dřevěnými trámovými stropy. Nábytek nemá žádnou funkci. Židle a gauč postrádají opěrky nebo polštáře. Stoly vyčnívají ze stěn jako prkna z pirátské lodi. Zdá se, že recepce se vznáší ve vzduchu. Okna jsou zamřížované železnými mřížemi. Minimalismus do extrému.

Vysoká, štíhlá recepční v přiléhavých červených šatech se zvedne od stolu, aby mě přivítala. Její ultra šik blond vlasy se houpou, když ke mně jde na čtyř palcových jehlových podpatcích. Její tvář je dokonalá, že nepotřebuje ani make-up. Anebo si umí udělat dokonalý make-up. Přesto, by neměla být tady v Maxově kanceláři. Měla by být někde na molu, někde daleko. Třeba Miláno. Nebo možná Měsíc.

„Pan Huntington mě požádal, abyste na něj počkala, dokud nepřijde, slečno Delaneyová.“ Její úsměv je chladný. Proč nemůže mít nějakou staromódní recepční s neudržovanými vlasy?

„Děkuji.“ Podáme si ruce, mé měkké, teplé prsty se uzavřou kolem jejích dlouhých a kostnatých. Její ruka je tak tenká, že bych ji mohla zlomit pouhým jedním zmáčknutím.

Dovedu si představit, co si říkáme, když si potřásáme rukou.

„Takže ty jsi ta jeho nová přítelkyně?

„Ruce pryč, děvko. Je můj.“

„Naháním ho po celé měsíce. Nevím, co na tobě vidí.“

„Jsem nahá pod tímto kabátem.“

„Nedělám si starosti. Podívej se na sebe.“

„Úplně nahá. S výjimkou těchto podpatků.“

„Jeden měsíc a přiběhne ke mně.“

„Ne potom, co si svlečku tento kabát.“

„Nebo možná, ani nebude otálet.“

„To si můžeš myslet.“

„Jsi jen stěží hrozbou.“

Prolomí potřesení jako první. „Mohu vám nabídnout něco k pití, slečno Delaneyová?“

„Ne, mockrát děkuji, měla jsem drink už v limuzíně na cestě sem.“

„Mohu vám vzít kabát?“ Dám mi napjatý úsměv.

„Je tu trochu chladno. Myslím, že si ho nechám.“

Usměje se a pak si povzdychne.

„No, tak já půjdu. Udělejte si pohodlí. Setkání je v zasedací místnosti. Můžete se dívat na celou akci z areálu recepce.“

Vyměníme si rozloučení. Doufám, že už ji nikdy neuvidím.

Sednu si na celkem nepohodlnou lavici na, které jsem měla to potěšení kdy sedět. Deska je studená a tvrdá. Ale dává mi dobrý výhled na prosklenou místnost. Max sedí u dlouhého bílého stolu čelem ke mně. Vypadá ke snězení v jeho modré košili a červené pruhované kravatě. Směs obchodníků sedí na druhé straně stolu proti němu. Jak dostal šest mužů na jednu stranu?

Max se podívá nahoru a jeho křivka rtů se změní do úsměvu. Jiného.

Můj telefon zabzučí.

Ahoj, bejby. Líbí se mi tvůj kabát

Není to můj kabát. Colton ho vybral. Ty jsi zaplatil. Lewis mi ho přinesl

Nosíš ho

Nemyslí si, že jsi vážný

Když přijde na tebe, jsem vždy vážný

Když přijde na tebe, jsem pořád v šoku

Jsi svlečená pro naše hravé setkání?

Možná. Možná ne

**mračení se**

Jsi roztomilý, když se **mračíš**

Vstanu a protáhnu se, kabát trochu rozepnu, aby mohl vidět, co pod ním není.

Jsi roztomilá, když uděláš to, co řeknu a sedíš na lavici, než budu hotov

Ne dnes večer

**MRAČENÍ SE**

Měl by se mračit. Je to jeho hra, ale tentokrát budeme hrát podle mých pravidel. Bondáž- zmrzlinový sex na stole uvolnil mé zábrany a dneš večer hodlám létat.

Někdo teď mluví přímo k němu a on položí jeho telefon. Bloudím pohledem po recepci na…nic. Není tu nic, žádné obrázky, žádné časopisy, žádná televize, žádné koberečky. Stejně jako v restauraci -  důraz kladen na jídlo – v tomto případě, práci.

Podívám se zpět k zasedací místnosti, Max mluví, ale jeho oči jsou na mě.

Showtime.

Můj, začíná mi být horko. Prohrábnu si své vlasy a opřu se o chladnou zeď. Rozepnu si první knoflík na svém kabátě a ovívám se. Stále horko. Rozepnu si druhý knoflík a mávnu kabátem, aby se mi na kůži dostal chladný vzduch. Žádná odezva od Maxe. Sklouznu svou rukou do kabátu a pohladím si má prsa.

Můj telefon zabzučí. Snažím se potlačit úsměv.

Co to děláš?

Je mi horko

Sniž teplo. Je tu termostat u Cindy na stole

Mám ráda teplo

PO setkání

Někdo mu podá spisové složky a odvrátí se ode mě. Loudám se ke stolu, kde sedí Cindy, s výhledem na zasedací místnost. Hmmm. Je trochu vysoký. Odtáhnu židli a sednu si na stůl s jednou nohou na židli a druhou na podlaze. Loket si opřu o stehno v Rodinsovo „Myslitelské“ póze. Ale já teď nepřímýšlím. Nechám si můj kabát rozpenutý, jen natolik, abych odhalila stín mé skromnosti.

Můj telefon opět zabzučí. Je to velká zábava. Proč jsem něco takého nedělala už předtím?

Co to KURVA děláš?

Uvažuji o tom, kde ten termostat může být

Je na druhé straně stolu

Jejda. Já hloupá

Sklouznu ze stolu a otočím se. Termostat je skutečně na zdi za stolem. Proč ztrácet čas obcházením? Ohnu se a skloním přes stůl. Roztáhnu nohy pro rovnováhu. Otočím vzhůru praktickou zadní kapsu na kabátu. Pak se trochu zakroutím. Jsem špatná, špatná holka.

BZUČENÍ

Směju se tak moc, že je pro mě těžké zvednout telefon.

BZUČENÍ

Také se nemohu dostat z mé současné pozice.

BZUČENÍ

Zapřu se a zatlačím sebe nahoru. Možná bych to opravdu měla ztlumit. Možná, že je mu taky horko. Zkontroluju si zprávy.

STOP

STOP

STOP

Kousnu se do rtu a potlačím svůj smích a odepíšu mu

Špatný Max.

Co to do tebe sakra vjelo?

Omlouvám se, ale nedosáhnu na termostat

Budeš velmi omlouvací dívka, až tady skončím

Sliby, sliby

Na lavici a nehýbej se

Yeah. Jdu „na lavici“. Rozepnu si ještě jeden knoflík na kabátě. Teď jsem opravdu horká. Musí vědět, co se mnou dělají jeho slova. Lehnu si na bok, jednu nohu ven a druhou nohu ohnu v koleni, boty na lavici, ruce opřené v lokni v tradiční sexy kočičí póze. Kabák sklouzne po mé kůži, odhalujíc tak věci, které jsou určené pouze pro Maxovo oči. Telefon mi zabzučí v ruce. Proč jsem si nikdy nevšimla, že má takové silné vibrace?

Chovej se. Jsme skoro hotoví

Zírám na telefon. Najednou dostanu nápad. Skvělý nápad. Nezbedný nápad. Pošlu Maxovi zprávu.

Zavolej mi. Pokud neodpovím, volej znovu

Sundám nohy dolů, takže teď sedím na lavici proti němu. Rozdělím nohy. Max se zamračí. Sklouznu telefonem do kabátu a umístím ho u spojujícího bodu mých stehen. Maxovo oči se rozšíří. Zadusí se. Jeden z jeho klientů mu posune vodu po stole. Max na mě zírá a zakroutí hlavou. Sklouznu jednou rukou do kabátu a pohladím si má prsa. Zavřu oči a nasaji dech.

Pak zavolá.

Vibrace nejsou velké. Ne tak velké, jako poskytuje můj Králíček. Ale není to špatné. A spolu s faktem, že jsem pod kabátem nahá s šesti muži před sebou, když by se kterýkoliv mohl otočit, nemám potřebu uniknout. Doufám, že je ten telefon vodotěsný.

Stisknu mou bradavku mezi palcem a ukazováčkem. Potěšení vystřelí rovnou do mého nitra. Zavřu oči a změním pozici. Mé tělo se napne. Nikdy předstím jsem sama sebe nepřivedla tak blízko tak rychle. Nasaji dech a stisknu mé rty, když se pohybuji na hraně. Smyslná, jahodová chuť Vivacous Vixen lesku na rty vybuchne na mém jazyku.

Vibrace se zastaví. Sakra. Vytáhnu telefon a přečtu si zprávu.

DOST

Ha. Ha. To si nemyslím. Položím telefon na lavici a posunu mou ruku do kabátu. Dotknu se mého sladkého bodu a mé tělo se opět napne. Měla bych přestat. Co když se někdo otočí? Ale nemůžu přestat. Je skvělé vědět, že mě chce a přesto mě nemůže mít. Vzbudilo mě to k nevíře. Moje hlava spadne a vklouznu jedním prstem dovnitř mého pohlaví. Páni. Jsem tak mokrá.

Dveře kanceláře se trhnutím otevřou. Skleněné stěny se zatřesou.

Vytáhnu ruku z kabátu a sednu si vzpřímeně, oči mám doširoka otevřené – ztělesněná nevinnost. Max jde ke mně, jeho obličej je napjatý, vidím, že mu krev buší v žilách na spáncích. Popadne mě za ruku a vytáhne na nohy.

Aniž by řekl ahoj, mě táhne napříč recepcí a praští rukou do tlačítka u výtahu. Výtah se okamžitě otevře. Zmáčkne tlačítko přízemí a dveře se zavřou.

„Zlobíš se?“ Má krev stále pulzuje touhou. Váhavě se ho dotknu na hrudi. Zasyčí a poodejde.

„Nedotýkej se mě. Nemluv na mě.“

Mé tváře hoří. Uh-oh. Opravdu naštvaný. Můj žaludek se houpe. Byla to prostě hra.

Výtah dosáhne přízemí. Max mě chytne za ruku a táhne mě bludištěm chodeb, až se dostaneme k otlučeným kovovým dveřím. Rozrazí dveře a následuji ho do temné uličky.

Svítí nad námi pouliční lampy. Ale jsme pořád skoro ve tmě. I když vidím auta a lidi, oni nemohou vidět nás. Ale vidím Maxe a on nevidí mě. Jeho oči se zablesknou v měkkém slabém vystupujícím světle nad dveřmi, studuje mě, jako když dravec hodnotí svou kořist.

Mé srdce buší tak silně, že se obávám, že může zlomit má žebra. Rozzlobený Max. Temná ulička. Možná jsem ho tlačila až příliš daleko.

Najednou jsem proti zdi, hrubé cihly mě tlačí do zad. Max mě přišpendlí, jednu ruku má na mé hrudi, druhou rychle rozepíná knoflíky na mém kabátě. Rozevře ho a vystaví mě tak jeho pohledu. Jeho oči přejíždějí přes mé nahé tělo.

Strach a vzrušení splývají do jednoho silného koktejlu potřeby. Kňučení unikne z mých rtů. V okamžiku jsem v Maxově náručí, moje tělo je k němu přitisklé.

„Nikdy v životě jsem neviděl nic tak kurva žhavého. Zabijela jsi mě tam, bejby.“ Přejede prsty přes mé vlasy a zatáhne za ně. Jeho polibek je těžký, skoro trestající, ale rychle ho zjemní a změkčí.

„Tak zatraceně, zkurveně sexy,“ zašeptá proti mým rtům. „Myslel jsem, že vybuchu.“

Mé tělo se prohne úlevou. Nezlobí se. Je vzrušený. Stejně tak, jako já.

Odvážně zdvihnu ruku k jeho erekci, horké a tvrdé, napínající jeho jemně vlněné kalhoty. „Máte velmi tvrdého čuráka, pane Huntingtone.“

Nasaje dech a jeho tělo ztuhne. „Co jsi to právě řekla?“

Opřu se proti němu a přitisknu mu rty k uchu. „Řekla jsem, že máš tvrdého čuráka, a chci ho.“

„Kurva.“ Má kondom v jeho ruce a jeho kalhoty jsou dole dřív, než popadnu dech.

„Myslel jsem si, že nechceš mluvit špinavě.“ Jeho hlas je hrubý, chraplavý a potřebný.

„Myslela jsem, že jsou okolnosti k tomu mluvit špatně. Jsme ve špíně, odpadky poseté zadní uličce. Jsi si jistý, že víš, jak ukázat dívce dobrý čas.“

„Ježíši.“ Trhne obalem od kondomu a navleče si ho. „Pokaždé, když si myslím, že tě znám, uděláš něco, co mě nenapadlo, že vůbec znáš.“

„Ani já jsem to o sobě nevěděla,“ zašeptám. „Udělal jsi mě divoku, zlou a bezohlednou ženou.“

Zasune ruce pod můj zadek a zvedne mě. Zabalím nohy kolem jeho pasu a obalím kolem nás můj kabát, schovávajíc nás tak.

„Vždycky jsi byla divoká, zlá a bezohledná žena,“ zasměje se. „Prostě jsi potřebovala někoho, kdo to osvobodí.“ Vklouzne dovnitř mě jedním dlouhým a tvrdým tahem.

Pane Bože. Tak dobré. Tak velký. Příliš tvrdý. Zasténám a obalím paže kolem Maxovo ramen.

Ostré štípnutí na rtu mě nutí zalapat po dechu, a pak dovnitř mých úst strčí jazyk. Odtáhne ústa z mých a táhne ústa nad mou bradavku, dráždí jí mezi zuby, dokud neztvrdne. Pak mě jemně kousne a moje tělo zkapalní.

Tenké zakňučení mi uknikne ze rtů.

„Nebude mi to trvat dlouho, bejby. A ty ještě nejsi připravená.“

„Jsem připravená. Jsem připravena od té doby co jsem na sebe natáhla ten kabát a vešla do tvé kanceláře.“

Vklouzne prsty mezi nás a pohladí můj naběhlý pahorek. „Chci aby ses udělala tak tvrdě, jako já. Po tom, co tě udělám, chci tě slyšet křičet.“

Jeho horká, mokrá ústa se uzavřou kolem druhé bradavky. Přemění ji v tvrdý vrcholek a pak mě do ní opatrně kousne. Bolest potěšení vystřelí do mého nitra a moje pohlaví se kolem něj sevře.

„Bože, bejby,  rád cítím tvou odpověď.“ Znovu mě kousne. Sevřu ho a zasténám.

„Prosín, nemuč mě.“

Oči se mu zkroutí. „Téměř tam.“

Další polibek, tentokrát náročnější. Chvění začne v mém jádru a pak se rozšíří do mých prstů na rukou a nohách. Mé oči se zavřou a houpu boky proti jeho.

„Teď, bejby. Pojďme se projet.“ Pohybuje se. Konečně. Dovnitř a ven, zabořím mu prsty hluboko do masa.

„Nepřestávej. Nepřestávej.“

S nízkým smíchem palcem přejede přes bolavý uzlíček nervů v mém středu. Utáhnu se kolem něj, jsem tak blízko.

Můj hlas se stává jedním dlouhým, nekontrolovatelným fňukáním, jak pokračuje v bušení do mě. Jsem ohromena tím pocitem. Drsná stěna v zádech, chladné hedvábí přejíždějící přes mou kůži, ostrá vůně jeho kolínské smíchaná s pachem uličky, smyslná chuť na jeho jazyka. Moje mysl je prázdná.

„To je ono, bejby. Jen ciť.“ Jeho prsty kloužou po mém klitorisu a pak mě štípne. Tvrdě.

Najednou je ulička bílá a já exploduji. Svírají mě křeče intenzivní rozkoše, trhají mé tělo. Prohnu záda a vykřiknu.

Maxovo ústa se dotknou mých, polyká tak zvuky mého orgasmu. Ruce sklouznou pod můj zadek a dál přirází, hlouběji. S posledním mocným přírazem boků zasténá a pulzuje proti mé citlivé tkáni. Další vlna záchvěvů se valí mým tělem.

Drží mě pevně proti němu a přitlačí si jeho čelo na mé.

„Kristepane, Makaylo,“ zamumlá. „Co si mi to udělala.“

Co jsem mu udělala? To co on dělá se mnou? Nikdy v mých nejdivočejších snech bych si nikdy nedokázala představit, že budu mít sex v uličce s mužem, o kterém vím tak málo a starám se tak moc.

Po posledním, měkkém, sladkém polibku mě položí na zem a narovná naše oblečení. Opřese proti zdi a drží mě v náručí, bradu má opřenou o mou hlavu, jako kdyby neměl zasedací místnost plnou klientů, kteří na něj čekají. Provoz hučí, lidé se smějí, ptáci štěbetají. Vyžíváme se v pohodlném mlčení, ale nakonec se odtáhne.

„Nikdy se mě nezbavíš,“ řekne, když se vydáme zpět do budovy.

„Neměla jsem v úmyslu zbavovat se tě. Kdo jiný by ocenil mou novou zálibu špinavé mluvy?“

Dostaneme se do výtahu a otočí mě k němu. „Říkala jsi, že jsi chtěla o něčem mluvit.“

Mé tváře hoří. Bude si myslet, že jsem se ho snažila svést? „Já..ehm…to není tak důležité.“

„Pro mě to je důležité.“

Kousnu se do rtu. „Já…napadlo mě…jestli bys nepotřeboval někoho, kdo by dělal první pomoc přes týden. Pokud ano…jsem volná. Nechci platit tolik, kolik si platil dřív. Ale-“

Jeho oči se změkčí a podebere mou čelist do dlaní a pohladí mě palcem. „Chceš pracovat častěji v klubu?“

Přikývnu, nevědíc, kam tím míří.

„Navzdory tvému problému s násilím?“

Znovu přikývnu. „Práce v posilovně a o tréninkových dnech není zas takový problém. Problém je pro mě sledování bojů.“

„Takže bych tě mohl vidět častěji?“

Mé rty se chvějí. „Překdpokládám.“

„A ty si myslíš, že bych tenhle požadavek mohl odmítnout?“

Pokrčím rameny. „Možná, že nepotřebuješ další zaměstnance nebo nechceš. Je to jen…Baví mě to. Líbí se mi, že jsem schopna pomáhat lidem. Má kluky ráda  a ráda s tebou trávím čas. Ale pochopím-“

Jeho ruka se zamotá do mých vlasů a naklní mi hlavu dozadu, přerušujíc mě jemným polibkem.

„Pokud potřebuješ peníze, zeptej se. Ale já vím, že jsi pyšná a pokud chceš pracovat, pracuj tolik hodin, kolik je potřeba. Jsi neuvěřitelný přínos pro klub. Každý tě miluje. Plat zůstane stejný.“

Mé oči se zaplní a snažím se odtáhnout, ale podebere můj obličej do dlaní a drží tak můj pohled. „Všechno, co ode mě chceš, Makaylo, bejby, můžeš mít.“

Ah. Tak sladké. Okamžik je zkažený díky hučení a zvonění výtahu. Vina se plazí po mých zádech. Kdybych nepotřebovala peníze, vzdala bych se práce v klubu? Ale více znepokojující je, jestli smyšlím takto i o něm?