Elect - 17. kapitola

Překlad: Mili

Phoenix

Probudil jsem se a hlavou jsem ležel v kaluži krve. Snažil jsem se narovnat v židli, abych alespoň seděl pohodlně, ale věděl jsem, že bych musel vynaložit sílu, kterou jsem neměl - a upřímně, co na tom vůbec záleželo? Jestli budu ležet na zemi nebo sedět na židli nebo budu hozený do jezera?

Cítil jsem úzko v krku. Ve vteřině, kdy jsem viděl Nixona vstoupit do místnosti, jsem věděl pravdu: nikdy mi neodpustí. Bylo by pro mě lepší umřít s tím, co vím - než mu způsobit větší bolest nebo ho uvrhnout do většího nebezpečí. Odmítal jsem být příčina ještě většího zmatku, než už jsem jemu a jeho rodině způsobil.

Kdybych měl srdce, které by se dalo zlomit, tak při pohledu na svého nejlepšího bývalého přítele a na jeho zrazený pohled na jeho tváři, by se to stalo - roztříštilo by se na miliardu kousíčků a při kontaktu se vzduchem by ty kousíčky vzplanuly. Nikdy bych mu nemohl plně vysvětlit hloubku mého pokoření - horor, který jsem zažil, když jsem byl s Trace.

Mysleli si, že jsem se jí snažil ublížit, protože jsem byl monstrum - a to je pravda. Byl jsem nemocný; oni jen nevěděli, jak moc nemocný. Vždycky jsem to ukrýval, jak nejlíp jsem uměl. Když jsem poprvé na nějakou dobu ztratil vědomí, můj otec zavolal ty nejlepší doktory.

„Nepamatuje si různé věci. Je snad můj syn blbej?“ Jeho tón byl na pokraji příčetnosti; konec konců právě utratil tisíc dolarů, které neměl, aby mě prohlédla nejlepší cvokařka na světě.

„Někdy“ - doktorka se na mě smutně usmála - „když lidé zažijí trauma nebo ho dál prožívají, smysly se úplně zastaví. To je důvod, proč se tělo přepne na autopilota. Vypadá jako, jako by si byl vědom toho, co dělá a způsob, jakým to provádí - ale není schopný to zastavit. Po nějakou dobu si nemůže vzpomenout na detaily, jen na to, že se děje něco špatného, a celý cyklus se pořád opakuje.“

Táta praštil pěstí do stolu. „Takže co? Je hloupý? Je šílený? Co s tím máme dělat?“

„Není ani jedno z toho.“ Ta doktorka měla mnohem víc trpělivosti, než jsem kdy měl já. „Mohla bych navrhnout hypnoterapii, kdybyste si přál - “

„Nepřipadá v úvahu,“ přerušil otec. „Jak mám vědět, že mu jen nechcete vymýt mozek? Jak mám vědět - “

„Pane De Lange.“ Doktorka si olízla rty. „Váš syn potřebuje pomoc. Nemůžete prostě ignorovat ten problém, nebo se zhorší. Vypadá to, jako by...“ Její hlas se vytratil.

„Co?“ Řekl jsem otupěle. „Jako by co?“

„Jako by tvůj hněv byl tak hluboký, tak nemilosrdný, že i kdybys někoho nadmíru miloval - kdyby sis přál pro toho člověka zemřít... tak pokud by ti zavdal příčinu, zabil bys ho, aniž bys cokoliv ucítil“.

No, to jsem teda slyšel rád. Nejen, že jsem byl šílený, ale byl jsem kousek od toho, abych zabil ty, které miluju.

„Tady jsme už skončili.“ Otec zkřížil paže na prsou, zatímco si doktorka sbalila svůj kufřík, stejně tak jako tlustou zapečetěnou obálku, kterou jí otec dal, a vyšla z domu.

„Doktoři nevědí všechno. Jak to vidím já,“ odfrkl táta, „tak budeš ten nejlepší šéf mafie v historii celé rodiny.“

„Na to jsi přišel jak?“ Hlas jsem měl plný sarkasmu.

Otec se zašklebil jako samotný ďábel, když se naklonil a poplácal mě po zádech. „Zabil bys svou vlastní krev, aby ses dostal dál, a ani bys u toho nemrkl. Očividně jsi víc užitečný, než jsem si myslel.“

Ztuhl jsem v židli. Chtěl jsem utíkat, chtěl jsem křičet, ale jak už bylo řečeno, nic jsem necítil. Bylo to, jako by ta temnota uvnitř požírala vinu a stud, který bych měl cítit. Kdyby nic jiného, tak jsem byl v nepřetržitém stavu ztráty.

„Takže ta holka.“ Táta si olízl rty. „Ta, co s tebou chodí na oběd.“

Zvedl jsem hlavu. Samozřejmě, že ví o Trace. Konec konců, byl děkanem na Eagle Elite. A to byl důvod, proč ji Nixon tak ochraňoval. Věděl, že tak pěkná holka jako Trace by zapůsobila na chutě mého otce. Ne, že by můj otec kdy zkřížil cestu Nixonovi, ale i tak.

„Kolik má let?“

„Je stará,“ odpověděl jsem rychle. „Osmnáct, pro tebe moc stará.“

Pohnul se, aby mě uhodil, ale chytil jsem ho za zápěstí a hodil jsem s ním o stůl tak prudce, že mu praskla kost v paži. To je dobře, jen ať cítí bolest.

„Měl by sis pravděpodobně vzít k srdci doktorčinu radu.“ Nepřestával jsem otáčet jeho zápěstím. „Konec konců, jsem jen kousek od toho, abych ztratil nervy. Kdo ví, co udělám. Pamatuj, řekl jsi, že bych zabil vlastní rodinu - netestuj mě.“ Pustil jsem ruku a odešel.

Hlavou mi bušily vzpomínky - připadlo mi to jako celá věčnost. Ten den jsem od otce odešel s tak silným pocitem, jaký jsem už dlouho nezažil. Skutečně jsem s ním bojoval; vyhrožoval mu.

Rty se mi zkroutily do úsměvu - k čertu, jo, to byl ten den, kdy jsem se stal neporazitelným a ztratil své morální hodnoty.

Následující den jsem ve škole uviděl Trace a všiml si, že něco je jinak. Nixon na ní mohl oči nechat, stejně tak jako Chase, ale když se podívala na mě? Nic. Bylo to, jako by dokázala vycítit mou temnotu. Což mě nasralo. Vůbec mě neznala! Možná proto jsem to udělal, možná proto jsem se ji snažil vyděsit. Když jsem ji nemohl mít já - jedinou dívku, která mě poprvé ve svém životě nutila chtít se usmát - tak potom ji nebude mít ani nikdo jiný.

A tehdy jsem cítil, že se ve mně cosi zlomilo.

Dívka, kterou jsem znásilnil. Ta samá dívka. Klient už ji po tom všem nechtěl - stejně jako by Trace už nechtěl Nixon ani Chase, kdybych udělal něco, abych tomu mohl zabránit. Kdyby mohli vidět, že si to nezaslouží. Všechno se tak strašně zhoršilo, když jsem byl její vinou vyloučen z Nixonova vnitřního kruhu, všechno kvůli ní. Nenávist, kterou jsem v té chvíli cítil, byla silnější, než cokoliv, co jsem kdy cítil ke svému otci. Chtěl jsem, aby trpěla, protože mi ukradla moji rodinu. Nikdy jsem nemiloval svého otce, ale Nixona? Chase? Texe? Byli jsme pokrevní bratři, než mezi nás vstoupila ta děvka. A já to ztratil - ztratil jsem všechno.

Žluč mi stoupala do krku, když jsem zvracel krev. Poprvé za sedm let jsem brečel jako děcko; jediný zvuk v tom prázdném pokoji byly mé vzlyky a fňukání. Ta hrůza na její tváři, její úpěnlivé prosby a moje ruce, moje holé ruce trhající její oblečení. Zatnul jsem zuby, když mě ta vzpomínka udeřila tak silně, že jsem se nedokázal ani nadechnout. Já jsem to udělal. Ne můj otec. Já.

Kdybych se jen mohl vrátit a napravit to, udělal bych to - a proto jsem teď dělal to, co jsem dělal. Protože jsem se nemohl vrátit zpátky v čase. Proto jsem seděl na této židli. Zhluboka jsem se nadechl - nikdy se nedozví celou pravdu - nemohl jsem to dovolit; ale vím docela přesně, jak vykoupit temnotu, která sžírá můj život.

Konec konců - v každém příběhu o vykoupení musí být něco obětováno. Možná tou obětí musím být já.