Elect - 11. kapitola

Překlad: Mili

Nixon

„Posaď se,“ řekl jsem jemně.

„Pořád mi rozkazuješ?“ Trace vystrčila bok a koukala na mě.

Usmívajíc jsem si pohrával s piercingem, načež jsem se zasmál nahlas. „Promiň, farmářská holko. Můžeš se prosím posadit?“

„Proč, myslela jsem, že se nikdy neptáš.“ Mrkla Trace a sedla si na postel.

Stoupl jsem si před ni a vzal ji za ruce. „Nejsem si jistý, co ti mám říct a co mám před tebou tajit.“

„Můžu hlasovat?“

„To opravdu ne.“

„Proč?“

„Protože kdyby to záleželo na tobě, věděla bys o každém krvavém detailu. Chtěla bys znát jména, čísla, podrobnosti - všechno. A čím víc bys věděla, tím víc bys byla v nebezpečí.“

Její oči se se zachvěním na krátkou sekundu zavřely, než se na mě podívala skrze dlouhé řasy. „Je to něco opravdu zlého, jinak by ses na mě takhle nedíval.“

Jak to, že s ní jsem mohl být vždycky tak průhledný a mezi zločinci vždycky tak rezervovaný, to bylo nad moje chápání. „Jak se na tebe dívám?“

„Jako bys mě už nikdy neměl vidět. Díváš se na mě, jako ses díval, když jsme byli děti a řekla jsem ti, že tě zachráním. Tvé oči byly přesně takhle smutné; bylo to, jako bys věděl, že to, co říkám, nebudu schopná splnil, ale přesto jsi mě objímal.“

A to byl pravděpodobně ten problém. Spoléhal jsem na sebe a navíc jsem spoléhal na Chase, ale na Tracey? Nevinil bych ji, kdyby mě opustila. Nevinil bych ji, kdyby si vybrala někoho, kdo ji může ochraňovat lépe, než můžu já. Protože pravda, na které záleželo, byla ta, že můj život bezpečný nikdy nebude. Naše společná existence by nikdy nebyla jistá věc. Smrt byla mou denní realitou; byla mým břemenem, ne jejím, ne Chasovým.

Možná kdybych byl silnější, opustil bych ji a trpěl bych o samotě. Možná kdybych byl ten typ chlapa, který od sebe odradí druhé - odešel bych od ní pryč.

Ale ona byla moje slabina. Udělal bych tak dva kroky, než bych se otočil a prosil na kolenou, aby mě vzala zpátky. Což znamená, že v nás musím věřit, musím věřit jí.

„Trace, teď nás spolu nesmí nikdo vidět.“

Odtáhla ode mě své ruce a hleděla na mě. „Oh, ne, to neuděláš, Nixone Anthony Abandonato!“

Tohle jsem neočekával. Bez přemýšlení jsem se zasmál a potom mě uhodila do tváře. Šíleně to štíplo. „Za co to bylo?“

„Neopustíš mě!“

„Řekl jsem, že tě opustím?“ I když mi tvář pulzovala bolestí, nemohl jsem se nezasmát nad její reakcí. A kvůli tomuhle bych nikdy nemohl odejít. Kdo by odešel od téhle malé pistolnice?

„Oh.“ Trace si v zubech skousla spodní ret a rozpačitě zkoumala mou tvář. „Asi by sis na to měl dát led.“ Zamžikal jsem, když se dotkla mé líce.

Položil jsem svou ruku přes její a mrkl. „No jo, zažil jsem už horší, fakt.“

Oči se jí zaplnily slzami, ale na její obhajobu můžu říct, že je udržela všechny uvnitř. Zamiloval jsem se do ní ještě víc. Její vnitřní síla byla tak zatraceně sexy, nemohl jsem ani pojmenovat slovy, co to se mnou prováděla.

Lehce jsem ji políbil a povzdechl do jejích rtů, které pořád ještě chutnaly po čokoládě. „Miláčku, Chase byl... no, dneska byl mimořádně duchaplný. Mluvili jsme dnes večer s hlavou rodiny Nicolasi, a měl s sebou Phoenixe.“

Rychle jsem jí vysvětlil, co se stalo, vynechal všechno to násilí, zbraně a výhružky. Takže jsem v podstatě vycenzuroval všechno a pak na ni hodil tu bombu. „Ty a Chase teď budete muset předstírat, že jste spolu. Lidé vás budou pozorovat, budou vás sledovat.“

Tracey polkla a olízla si rty. „A ty budeš co? Předstírat znovu, že mě nenávidíš?“

„Sakra, ne!“ Odsekl jsem, popadl ji za zadek a zvedl její tělo, dokud nebyla docela namáčknutá na mně. „Budu jenom kamarád. V zásadě si já a Chase jen vyměníme role. On bude hrát přítele a osinu v prdeli.“

Na tohle zakroutila očima a zasmála se. Postavil jsem ji na zem a dal jí pusu na nos. „Kdyby zjistili, jak moc pro mě znamenáš, použili by to proti mé rodině a proti tvému dědovi.“

Na chvíli byla tiše. Rukama kroužila po tetování, vykukujícím zpod mého bílého trička. Nápis byl v sicilštině a znamenal, „Každý svatý má minulost, každý hříšník má budoucnost.“ Vždycky jsem přemýšlel, co jsem já. Svatý nebo hříšník?

Bylo to Tracino oblíbené tetování, i když jsem měl několik dalších na levé paži a dalších pár na břiše a na zádech. Její nejoblíbenější bylo přesto tady tohle, na levé straně mé hrudi. Říkala, že ji utěšuje. Myslím, že ji utěšuje i právě teď.

„Okej,“ zašeptala, „udělám to.“

Čekal jsem na to, že se mi uleví, ale jediné, co jsem cítil, bylo napětí. Svaly se mi pod jejím dotykem doslova zatnuly v momentě, kdy to slovo „okej“ vyšlo z jejích dokonale tvarovaných úst.

„I tak se ti ale předem musím omluvit.“ Nakrčila nos, když jí po tváři stekla jedna slza.

„Za co se omlouváš?“

Očima se zadívala do mých. „Za to, že ti zlomím srdce.“