TBZ - 22. kapitola

Překlad: Lucie

Moje nejmilejší čtenářky.

Pomalu se nám blíží konec. Už nám zbývají pouze 2 poslední kapitoly a epilog. Když budu mít překladatelskou náladičku, mohla bych to stihnout do konce tohoto týdne. A protože tato kniha nemá pokračování, nabízí se otázka, co dál? Jste s mým překladem spokojené? Byly byste rádi, kdybych v překladech pokračovala? 

Bohužel jsem v poslední době nečetla žádnou knihu, která by mě oslovila natolik, abych se o ni s Vámi chtěla podělit. Pokud máte nějaký tip na výbornou knížku, která se u nás nechystá vydávat, sem s ním (tedy do komentářů) :) Ráda budu ve volných chvílích v překladech pokračovat.

Užijte si dnešní kapitolu, možná se Vám pomalu začnou hodit kapesníčky někde po ruce ;)

Kolena jsem měla odřená od pádu na chodník. Everett mě posadil na pult v naší hotelové koupelně a vyčistil je. Díval se na mě zpod spadaných vlasů, když se skláněl nad čištěním kolen.

"Je mi líto té večeře," řekla jsem. Trhla jsem s sebou pokaždé, když se dotknul mých kolen.

Everett mi dal svůj ‘nebuď hloupá’ pohled. Byl to pohled naplněný netrpělivostí. "Vážně si myslíš, že se zajímám o večeři? Můj táta byl tak opilý, že byl stejně mimo."

"Mám ráda tvojí mámu."

"A kdo ne? Je to nejvíce obětavý člověk na světě. Už toho ze sebe tolik rozdala a pořád má co dávat. Není mnoho takových lidí. Popravdě, je mnohem víc lidí, kteří toho zneužívají, kteří těm druhým berou. Včetně mého táty."

Nevěděla jsem, jak mám odpovědět, tak jsem nechala pusu zavřenou a okusovala si ret.

"Co se stalo?" Zeptal se.

Nadechla jsem se, když mi vyndával kamínek z kůže. "Nemohla jsem dýchat," řekla jsem. "Šla jsem ven na vzduch a začal mě bolet kotník, tak jsem se rozhodla, že si vezmu žabky, než se vrátím dovnitř."

"Měla jsi výpadek?"

"Ne," zamračila jsem se. "Zrovna jsem se dostala k džípu, když jsem se otočila a uviděla někoho, jak mě sleduje ze zastíněné plochy na parkovišti. Dotkla jsem se rukou džípu a v té chvíli se všechno přihnalo na povrch."

"Přišel ten muž k tobě blíž?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Upřímně si myslím, že byl neškodný. Ale ta vzpomínka přišla tak rychle, že jsem zpanikařila." Podívala jsem se dolů na kolena. "Musela jsem spadnout."

"To ty zatracené boty," zavrčel, sundal mi je a vyhodil je z koupelny.

"Myslela jsem si, že muži mají rádi ženy v podpatcích."

Everett se na mě netrpělivě podíval. "Mám rád ženy – nebo přesněji jednu ženu – takovou, jaká je. Nepotřebuju, abys nosila make-up nebo značkové oblečení. Nezmění to způsob, jakým tě vidím." Postavil se, spokojen se svou prací na mých kolenou a pomohl mi dolů z pultu. "Tohle," řekl a přejel prsty přes moje šaty, "je vnímání. To je to, co vidí moje oči. Ale tohle," přitiskl mi ruku ke středu hrudníku, těsně nad linií šatů, kde byla moje prsa, "je realita. A to mám raději. Tohle," řekl a znovu zatlačil, "tohle je to, co vidí moje duše."

Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Moje srdce, věc, kterou jsem si nepřiznala celou dobu, že mám, se zvětšilo. Bylo to moje srdce, které cítilo všechny ty věci vůči němu. Bylo to moje srdce.

"Ty věci, které jsem řekl v restauraci, co jsem řekl o tobě, byly všechny pravdivé. Nelžu. Jasně, jsi tvrdohlavá a někdy se chováš jako spratek. Ale jsi dobrá. Nechceš být, ale jsi. Jsi statečná, postavíš se sama za sebe, i když nemáš pravdu." Usmál se a zúžil na mě oči. "Ale stojíš si za svým názorem. Před nikým se neskloníš, ani přede mnou ne." Jeho ruce se natáhly po mé hlavě, kolébal ji ve svým rukou. Políbil mě. A pak se odtáhl. "Ačkoli, mám otázku."

Hlava se mi naklonila dozadu, zavřela jsem oči. Polkla jsem k úlevě mého suchého krku. "Jakou?"

"Jestliže strach spustil tvou paměť, proč se to nestalo už dřív?"

"Nedostávám se do strašidelných situací, myslím." Otevřela jsem oči.

"Ale co na ranči? Proč se ti tehdy nevrátila paměť?"

Přemýšlela jsem o té chvíli, když mě muž s černýma očima honil po trávě. "Protože v momentě, kdy jsem ucítila strach, jsem si vzpomněla. Věděla jsem, že tam jsi, že mě sleduješ. Nebála jsem se, protože jsem nebyla sama."

Everettovy oči byly smutné. Uvědomila jsem si, že se mi nelíbily jeho smutné oči. Nestarala jsem se, ne doopravdy. Teď jsem se starala. "Co je špatně?"

Sledovala jsem jeho svaly na krku, jak se pohnuly, když polkl. "Nebudu tu navždycky."

"Ale můžeš se pokusit," řekla jsem. "Můžeš se pokusit s tím bojovat. Mohl bys mít dlouhý život."

Everett si povzdechl a táhl mě za ruku ven z koupelny, k posteli. Posadil se na konci a poklepal na místo vedle sebe. "Posaď se ke mně."

Posadila jsem se vedle něho a pozorovala ho, jak si třídí myšlenky. "Viděla jsi někdy Věčný svit neposkvrněné mysli? Film s Jimem Carreym a Kate Winslet?" Zeptal se.

"Slyšela jsem o něm, ale neviděla jsem ho."

Everett si položil mou ruku do klína a držel ji mezi těmi svými. "Víš, co ten název znamená? Odkud pochází?"

Zavrtěla jsem hlavou.

"Je tu báseň od Alexandra Popea nazvaná Eloisa a Abelard. Je to založeno na příběhu ženy jménem Heloise a jejím nedovoleném milostném poměru s učitelem, Abelardem. Heloise/Eloisa a Abelard jsou odsouzeni už od začátku. Její rodina věřila, že jeho úmysly byly špatné, a proto ho vykastrovali. Milenci byli rozděleni a Heloise upadla do takového smutku, z vědomí, že Abelard už nemůže cítit totéž, co ona cítí k němu. Alexander Pope to popsal ve své básni. Mám ji ve svém deníku." Sáhl pod polštář a vytáhl deník. Otočil jej na zadní stranu, kde na zadní obálce byla napsaná slova, a podal mi ho.

Četla jsem nahlas.

JAK ŠŤASTNÝ ČISTÉ VESTÁLKY OSUD!

JEŽ NA SVĚT ZAPOMÍNÁ A SVĚT NA NI TÉŽ.

MYSLI NEPOSKVRNĚNÉ VĚČNÝ SVIT!

MODLITBA KAŽDÁ VYSLYŠENA, VZDALA SE PŘÁNÍ VEŠKERÝCH.

Zmateně jsem se podívala na Everetta. "Nevím, co to znamená."

Everett si ode mě vzal deník. "Vypráví to Heloise. Je to Eloisin pohled. Prosí a modlí se k zapomnění. Byla utrápená. Raději by zapomněla, než cítila tu bolet. Takže v této pasáži je šťastná, protože se modlí za dar zapomnění. Film si vzal linku z této básně, kde se potkají dva lidé po tom, co byly jejich vzpomínky na toho druhého vymazány. Vybrali si dobrovolně, aby jejich vzpomínky na toho druhého byly vymazány." Položil svůj deník na polštář, pak se postavil a začal přecházet. "Ztratil jsem svoje vzpomínky. Ztratil i ty dobré i ty špatné." Potom se zastavil, aby se na mě podíval. "Ztratil jsem vzpomínky na svou rodinu, když mě vzali na výlet, kde bylo všechno v pořádku. To bylo těsně předtím, když se to rozpadlo. Ztratil jsem vzpomínky z doby, kdy jsem přišel domů, a moje sestra zjistila, že je těhotná, a můj táta začal spát na dědečkově pohovce v suterénu. Ztratil jsem všechno." Opřel se vedle mě, znovu mě uchopil za ruku a stiskl. "Plánoval jsem tuto cestu na základě míst, které jsem předtím navštívil, v naději, že by to vyvolalo moje vzpomínky a všechno by se mi vrátilo, jako se to stalo tobě dnes večer."

"A stalo se?"

Zavrtěl hlavou. "Ne. Ale stalo se něco lepšího. Vytvořil jsem si nové vzpomínky. Tančil jsem s tebou v Las Vegas. Vzal jsem tě na Grand Canyon, který jsi nazvala slovy, která jsi tak nemyslela. Držel jsem si tě u sebe, když jsme spolu stáli ve čtyřech státech zároveň, cítil jsem tvoje srdce bít proti tomu mému. Obejmul jsem tě, což jsi měla zažít už před lety. Seděli jsme pod obloukem a dívali se po okolí, které bylo pojmenováno po Očistci."

Můj dech byl mělký, když jsem se dotkla místa na své hrudi, které bylo poznamenáno inkoustem.

Pokračoval. "Ten okamžik byl nádherný. Ty jsi byla nádherná." Musela jsem od něj odvrátit svou tvář. Všechny mé city k Everettovi se začali naplňovat, rychle se stávaly pevnými a snadno identifikovatelnými. Rukama mě popadl za tvář a otočil si mě k sobě. "Bylo to sladké. Byl to pro mě sladký okamžik," řekl, zatímco se mi díval do očí.

V hrudníku mě bolelo, moje rty bolely, oči a uši a hlava mě bolela. Nemohla jsem to zastavit.

"Když jsi mě dnes ráno políbila, byly v tom city, jak jsem tě žádal," řekl. Jeho oči zůstávaly na mých, ochotný mi naslouchat. "Další sladký okamžik."

Kousla jsem se do rtu, aby se mi netřásl. Otevřela jsem pusu, ale on mi na ni položil prst, aby mě uklidil. "Poslouchej mě. Kdybych šel na operaci, je tu velká šance, že bych navždy přišel o své vzpomínky stejně, jako se to stalo minule. Tahle procedura by byla mnohem víc invazivnější, takže bych o tyhle okamžiky přišel. Byl bych naživu, ale vůbec bych si na tebe nepamatoval. Už bych si nevzpomněl, jak jsi byla naštvaná, když jsme přijeli k největšímu teploměru na světě. Nikdy bych si nevzpomněl, jak úžasné bylo mít tě v náručí, když jsme spolu tančili. Zapomněl bych, jak se tvoje oči zavřely, když jsme dorazili ke Grand Canyonu, protože ti do nich svítilo slunce. Zapomněl bych na žertování a na zvuk, který uděláš, když se směješ, i když je to děsivé jako peklo."

Zasmála jsem se, vodnatým smíchem, ale přesto to byl smích.

"Vidíš?" Usmál se na mě. "Zní to hrozně. Ale podívej se, co to udělá s tvojí tváří. Záříš. Na to nechci zapomenout. Zapomněl bych na Four Corners, a na zajížďku na ranč, abychom pomohli Miře. Zapomněl bych na způsob, jak se mi nahrnula krev do uší, když jsem běžel za tím člověkem. Vztek, který mě naplňoval, když jsem viděl, jak tě srazil k zemi. Nechci zapomenout na ten okamžik, protože je to chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsi pro mě důležitá."

První slza vyklouzla z mých očí. Marně jsem se snažila zastavit ten zbytek.

"Když jsi mi obvázala klouby a pak jsme měli sex před zrcadlem, tak jsem ti řekl, že vypadáš neuvěřitelně, když se uděláš. Jsi téměř nadpozemsky nádherná." Použil palec, aby mi setřel slzu, která mi sklouzla po tváři. "Když jsme byli na té projížďce po kaňonu, sledoval jsem tvou tvář, když jsem ti povídal o historii a pak znovu, když jsem ti řekl svůj názor, že když se podíváš na fotku, budeš si pamatovat, jaké to bylo."

Věděla jsem, že na ten okamžik nezapomenu do konce svého života.

"Nejsem Eloisa. Nechci ten dar ztracené paměti. Chci si to všechno pamatovat. Tebe si chci pamatovat. Radši bych zemřel s těmito myšlenkami v hlavě, s tvým jménem na rtech, než jít na operaci, probudit se a nepamatoval bych si nejlepší chvíle mého života, nepamatoval bych si tebe. Nevědomost není blaženost."

Z očí mi unikly další slzy. Nevěděla jsem, co na to říct.

"Je to v pořádku, Parker. Buď šťastná. Ty jsi mi do života přinesla štěstí."

Ale já jsem mu do života nechtěla přinést štěstí. Chtěla jsem mu přinést život. Delší, než ten, který si vybral. Nemohla jsem přestat brečet. Slzy se mi kutálely z očí a málem jsem se zadusila vzlykem.

"Můžu ti teď ukázat svoje tetování?" Přes slzy jsem přikývla.

Postavil se a sundal si košili. Oči mi sklouzly na obvaz, který byl těsně nad slovy na jeho hrudníku. Pomalu odstranil obvaz. Bylo tam mé jméno, tučně a tiskacími písmeny, nad slovy: „Tento svět má pro nás vyhrazen pouze jeden sladký okamžik“.

"Udělala jsi z mého tetování lež, Parker."

Zvedla jsem oči od mého jména na jeho prsou k jeho obličeji. "Co tím myslíš?"

"Nedostal jsem pouze jeden sladký okamžik. Mám jich plnou hrst."

Znovu jsem se kousla do rtu. Stále jsem plakala, ale už ne tolik. "Chceš vidět moje tetování?" Zeptala jsem se, když jsem zadusila vzlyk.

"Samozřejmě, že ano."

"Pomoz mi to rozepnout," řekla jsem, když jsem se otočila a nadzvedla si vlasy.

Přišel ke mně a položil mi ruku na zadní stranu krku. Jemně ho stiskl, než sklouzl rukou dolů k horní části zipu.

Když mi ho úplně rozepnul, nechala jsem spadnout vlasy a otočila se. Stáhla jsem si vršek šatů dolů, jako první jsem odhalila svoje prsa. A pak, když jsem se zhluboka nadechla, abych si dodala odvahu, jsem je stáhla až dolů, přes boky mi sklouzly až na zem.

Everett zíral na místo pod mým levým prsem, na mých žebrech. Natáhl ke mně ruku, které jsem se chytila, aby mě mohl k sobě přitáhnout blíž. Jeho ruka našla roh obvazu. Díval se na mě, zatímco druhou ruku položil na křivku, kde se můj krk setkával s ramenem, a stáhl obvaz.

Nahlas jsem si vydechla, od nervů a z malé přetrvávající bolesti, kterou jsem stále cítila. Držel můj pohled, odhodil obvaz za nás, než mě vedl, abych se posadila na postel. Bylo to, jako kdyby věděl, že tetování znamená něco víc, než jen inkoust na mé kůži. A pak se jeho oči přesunuly dolů. Nadechl se.

PurgatoirE

"Purgatoire," vydechl. Jeho oči se přestěhovaly dolů. "E je velké."

"P a E jsou obojí velké."

"Parker," začal při pohledu na tetování.

"A Everett," dokončila jsem.

"Purgatoire. Očistec."

Olízla jsem si rty. "Byl to okamžik, kdy jsem znovu začala cítit. To díky tobě. To byl můj sladký okamžik."

Podíval se na mě s citem. A teď už jsem nebyla zmatená, co ten cit znamenal, protože jsem to cítila taky. Jednalo se o nejpevnější cit, který jsem kdy cítila, bylo to poprvé, co jsem něco cítila tak hluboce.

Vstal, naklonil se nade mnou, líbal mě, s citem. Když mě jemně položil na postel, bylo to s citem. Když mě líbal dolů po mé hrudi, bylo to s citem. Později, když byl uvnitř mě, hleděl mi do očí a jeho ledově modré duhovky byly teplé, citem.

Později, když byl Everett stočený kolem mě, jeho paže byly pevně ovinuté kolem mého pasu. Položil mi stejnou otázku, jako den předtím. Ale moje odpověď se změnila.

„Parker,“ ospale zamumlal proti mému krku. „Už ses do mě zamilovala?“

Chvíli jsem čekala, dokud se jeho dech neustálil, což signalizovalo, že usnul.

„Kdybych ti lhala, porušila bych pravidla. Kdybych ti řekla pravdu, porušila bych pravidla.“